Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti 1. Reality Tradeslav, s. r. o., sídlem Jana Šoupala 1597/3, Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, sídlem Sokolská tř. 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2024 č. j. 28 Cdo 1730/2024-162 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2024 č. j. 71 Co 223/2023-138, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Statutárního města Ostrava, sídlem Prokešovo náměstí 1803/8, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1.V této věci je zásadní otázka, zda Nejvyšší soud správně posoudil naplnění požadavků přípustnosti stěžovatelčina dovolání. Ústavní soud se tak zaměřil předně na procesní stránku věci. Následující rekapitulace předchozího průběhu řízení proto shrnuje významné okolnosti vztahující se k této otázce.
2.Postačí uvést, že stěžovatelka žalovala vedlejšího účastníka o zaplacení částky 64 798 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které získal na úkor stěžovatelky užíváním jejích pozemků. Na vymezených pozemcích stěžovatelky se totiž nachází veřejná komunikace. Žalovaná částka měla představovat bezdůvodné obohacení za dobu od 1. 10. 2019 do 28. 2. 2022.
3.Okresní soud v Ostravě ("okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 5. 2023 č. j. 23 C 397/2022-62 žalobu zamítl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náklady řízení. Krajský soud v Ostravě rozhodnutí okresního soudu potvrdil, stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení vedlejšího účastníka i státu.
4.Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 1. 10. 2024 č. j. 28 Cdo 1730/2024-162 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka tvrdí, že ke sporné výši bezdůvodného obohacení si každá ze stran nechala vypracovat vlastní znalecký posudek. Jejich závěry se lišily. Obecné soudy se přiklonily k závěrům znaleckého posudku Ing. Butkova, který předložil vedlejší účastník, aniž by za tohoto stavu přistoupily k vypracování revizního znaleckého posudku. Učinily si tak vlastní názor o odborných otázkách, čímž překročily svou pravomoc. K posudku Ing. Butkova stěžovatelka namítá, že vycházel z obchodů realizovaných vedlejším účastníkem, který má však silnější postavení a může si proto dovolit diktovat ceny oproti cenám obvyklým.
6.V dovolání stěžovatelka namítla absenci vypracování revizního znaleckého posudku. Připomněla, že v cenové mapě města Ostravy je uvedeno, že se nepoužije na pozemky zastavěné pozemními komunikacemi. S tímto pravidlem stěžovatelka nesouhlasí. Domnívá se, že jej vedlejší účastník ve své cenové mapě zavedl úmyslně s cílem poškodit vlastníky těchto pozemků. Jí předložený znalecký posudek znalce Vehovského přes toto pravidlo z cenové mapy vycházel. Soudy měly výstupy obou znalců spravedlivě posoudit, namísto toho však formalisticky odmítly znalecký posudek znalce Vehovského právě s odkazem na uvedené pravidlo. Podle názoru dovolacího soudu na posouzení vznesených otázek nezáviselo rozhodnutí odvolacího soudu, což činí dovolání nepřípustným. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Výsledný stav považuje za zneužití práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8.Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 9.Stěžovatelka nesouhlasí s postupem a závěry Nejvyššího soudu, který její dovolání prohlásil za nepřípustné (ve smyslu § 237 o. s. ř.) a odmítl jej (podle § 243c odst. 1 o. s. ř.). Dospěl totiž k závěru, že na řešení stěžovatelkou položených otázek rozhodnutí krajského soudu nezáviselo, resp. soudy se judikatuře Nejvyššího soudu nezpronevěřily. 10.Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není třetí instancí v systému obecné justice. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 455/18 , bod 6 či ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 3181/23 , body 10-11). 11.Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud při řešení vymezené otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. např. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299), bod 21]. Přípustnost lze vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. 12.Stěžovatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání uvedla, že při řešení první právní otázky se krajský soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a druhá položená otázka dosud podle jejího názoru nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Předestřela přitom dvě právní otázky: 1) zda nebyly naplněny zákonné podmínky pro vypracování revizního znaleckého posudku v situaci, kdy k určení výše bezdůvodného obohacení strany předložily znalecké posudky s rozdílními závěry, 2) zda postup vedlejšího účastníka, který vyloučil použití jím vypracované cenové mapy stavebních pozemků pro případ pozemních komunikací, představuje zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany.
13.Nejvyšší soud shrnul dosavadní rozhodovací praxi týkající se majetkového vyjádření prospěchu, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení za užívání věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Podle ní je výši peněžité náhrady nutné odvozovat z peněžité částky, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných pozemků, zpravidla formou nájmu. S ohledem na zastavěnost komunikacemi se na trhu s podobnými typy pozemků neobchoduje a vychází se z procentního podílu z ceny obdobných nemovitostí stanovené na podkladě skutečně realizovaných smluv. Takovým požadavkům podle názoru krajského soudu odpovídal pouze znalecký posudek Ing. Butkova. Oponentní posudek znalce Vehovského naopak realizované obchody s obdobnými pozemky pomíjel a vycházel pouze z cenové mapy města Ostravy, která se na pozemky zastavěné komunikacemi nevztahuje.
14.Ústavní soud konstatuje, že takový postup při stanovení výše náhrad za užívání pozemků zastavěných komunikací plně odpovídá ustálené judikatuře jeho i Nejvyššího soudu. Podle ní by totiž při hodnocení znaleckých posudků zpracovaných za tímto účelem měl být zohledněn fakt, že předmětné pozemky byly vedlejším účastníkem v rozhodném období užívány jako komunikace. Ze dvou předložených znaleckých posudků pouze vypracovaný Ing. Butkovem splnil tento znalecký úkol, neboť zohlednil realizované smlouvy vztahující se k obdobným pozemkům v daném místě a čase. Nebyl proto důvod pochybovat o správnosti jeho závěrů a tudíž ani důvod pro nařízení revizního posudku. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že při řešení stěžovatelkou předestřené otázky se krajský soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
15.Ústavní soud přisvědčuje závěru dovolacího soudu, že společným jmenovatelem otázek předestřených stěžovatelkou je nesouhlas s vyhodnocením znaleckého dokazování. Krajský soud doplnil dokazování výslechem obou znalců. Provedené dokazování pak byl povinen zhodnotit jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř. z hlediska přesvědčivosti, úplnosti, logického odůvodnění a koherence s ostatním provedeným dokazováním. Hodnocení znaleckých posudků krajským soudem v poměrech přítomné právní věci nebylo založeno na tom, že by se krajský soud, jak se stěžovatelka domnívá, pouštěl se znalci do polemiky nad odbornými závěry či použitou metodou znaleckého zkoumání, ale zaměřil se na otázku, zda znalci v posudku splnili znalecký úkol. Ústavní soud v jeho postupu žádné známky neústavnosti neshledal. Nepředstavuje ani odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Sama skutečnost, že stěžovatelka upřednostňuje závěry jiného znaleckého posudku, než jaký shledaly být relevantním obecné soudy, nevypovídá o dotčení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Tvrzení stěžovatelky, že obchody realizované vedlejším účastníkem jsou poznamenány jeho "silnějším postavením" je v kontextu posuzované věci spekulativní. Jako nedůvodnou ostatně Nejvyšší soud vyhodnotil i námitku stěžovatelky ohledně ekonomické závislosti Ing. Butkova na vedlejším účastníkovi (bod. 11 usnesení, vyplývá z něj, že pouze neparné procento znaleckých posudků za uplynulé období znalec zpracoval na zákadě zadání vedlejšího účastníka). 16.Znalecký posudek přeložený znalcem Vehovským vychází toliko z cenové mapy, jejíž použití je pro pozemky užívané jako komunikace výslovně vyloučeno. Za těchto okolností nelze podle Ústavního soudu dospět k závěru, že obecné soudy postupovaly kvůli nezohlednění údajů v cenové mapě protiústavně. Na údajích uvedených v cenové mapě rozhodnutí krajského soudu skutečně nezáviselo. Závěr Nejvyššího soudu tak odpovídá realitě a ani druhá otázka vznesená stěžovatelkou v dovolání nemůže přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku založit. Lze shodně s Nejvyšším soudem dodat, že přezkum postupu při vydání cenové mapy nebyl (a nemohl být) za tohoto stavu předmětem řízení.
17.Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu