Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Táborského, zastoupeného Mgr. Adélou Jílkovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 304, Heřmanův Městec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2026 č. j. nssoud/2_As_1_2025-35 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. listopadu 2024 č. j. 31 A 21/2024-73, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, sídlem Pivovarské náměstí 1245/2, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i základní právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listina a získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle § 26 odst. 3 Listina, a že porušena byla i jeho svoboda pohybu podle § 14 Listina. 2.Současně navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavní soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, jakož i správních rozhodnutí jim předcházejících.
3.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský úřad Hořice rozhodnutím ze dne 27.12.2023 č. j. MUHC-DO/3606/2023/AN zamítl stěžovatelovy námitky proti provedenému záznamu bodů jako nedůvodné s tím, že se provedený záznam 12 bodů potvrzuje a že stěžovatel je povinen odevzdat svůj řidičský průkaz. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, to však vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 25.03.2024 č. j. KUKHK-8437/DS/2024-3 RK zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
4.Rozhodnutí vedlejší účastnice napadl stěžovatel žalobou, načež ji Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5.Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, Nejvyšší správní soud ji však napadeným rozsudkem zamítl a rozhodl, že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a že se vedlejšímu účastníkovi náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Dospěl k závěru, že zčásti není kasační stížnost přípustná podle § 104 odst. 4 SŘ s., ve zbývající části, kde stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, ji neshledal důvodnou. II.
Stěžovatelova argumentace
6.Stěžovatel uvádí, že dne 14.04.2022 v obci Znojmo spáchal přestupek. Městský úřad Znojmo v této věci vydal příkaz ze dne 14.10.2022 č. j. MUZN 174023/2022, sp. zn. 22510/2022/Petř, který mu byl doručen fikcí dne 04.11.2022 a nabyl právní moci dne 24.11.2022. Městskému úřadu Hořice byl však doručen až dne 20.01.2023. Městský úřad Znojmo tedy nesplnil svou povinnost tento příkaz doručit Městskému úřadu Hořice do 5 pracovních dnů od jeho právní moci (§ 123b odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.). V mezidobí, dne 21.12.2022, absolvoval školení bezpečné jízdy za účelem odečtu bodů v bodovém hodnocení řidiče. Neobdržel-li do té doby oznámení o změně bodového hodnocení, resp. o dosažení 12 bodů, mohl stěžovatel, jak dále uvádí, důvodně očekávat, že mu bude proveden odečet 3 bodů za toto školení. Městský úřad Hořice však záznam 7 bodů za přestupek provedl zpětně a odečet 3 bodů získaných na základě školení anuloval. Tím ho vystavil nepředvídatelnému a excesivnímu zásahu do svých základních práv. 7.Obecným soudům stěžovatel vytýká, že se spokojily s formalistickým výkladem, aniž by reflektovaly preventivní smysl bodového systému, resp. aniž by se vypořádaly s materiálním dopadem opožděného zápisu, tedy tím, že veřejná moc nerespektovala zákonem stanovený mechanismus evidence bodů, což pro něho mělo nejzávažnější důsledek v podobě ztráty řidičského oprávnění. Nesouhlasí s úvahou krajského soudu, podle které výklad pojmu "neměl zaznamenáno" [§ 123e odst. 4 písm. b) ve spojení s § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu] je třeba vykládat ve smyslu splnění materiálních podmínek pro tento záznam, bez ohledu na to, kdy k provedení záznamu fakticky dojde. Tím akceptoval svévoli úředníků, kteří budou moci s oznámením pravomocného rozhodnutí vyčkávat až do doby, kdy bude mít řidič tolik bodů, až se spolu se zápisem dalšího rozhodnutí "vyboduje", ačkoliv mezitím došlo k zákonnému odečtu bodů, a "vybodování" by nenastalo.
8.V důsledku výkladu krajského soudu bodový systém přestal plnit preventivní funkci, neboť byl připraven o možnost odečtu bodů. Porušena měla být i zásada legitimního očekávání obsažená v § 2 SŘ. Postup správního orgánu musí splňovat požadavek předvídatelnosti, a tudíž je nezbytné dodržovat časovou posloupnost provádění jednotlivých záznamů do bodového hodnocení řidiče. Dojde-li k zápisu do bodového hodnocení s více než dvouměsíčním odstupem a byl-li v mezidobí učiněn další záznam, nelze připsat body zpětně k právní moci daného rozhodnutí, ale ke dni jeho doručení. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9.Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřuje-li proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo toto rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti uvedenému rozsudku žádný takový prostředek k dispozici neměl.
10.Domáhá-li se však stěžovatel zrušení uvedeného rozsudku krajského soudu, ústavní stížnost je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v této části nepřípustná (k tomu blíže bod 13).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (§ 83 Ústava), který stojí mimo soustavu obecných soudů (§ 91 odst. 1 Ústava). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12.Stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, avšak důvody, pro které byla jeho kasační stížnost zamítnuta, v ústavní stížnosti nereflektuje, resp. žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí nevznáší. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemůže než ústavní stížnost v této části považovat za zjevně neopodstatněný návrh a v dalším z tohoto rozsudku vycházet.
13.V návaznosti na to Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelovu kasační stížnost zčásti přípustnou, a to podle § 104 odst. 4 SŘS. Učinil tak ve vztahu k námitkám, jež se týkaly interpretace a aplikace zákona o silničním provozu, zejména § 123e odst. 4 písm. b) ve spojení s § 123b odst. 2, jakož i legitimního očekávání; důvodem bylo, že nenaplňovaly požadavky na kvalifikovanou kasační argumentaci (blíže viz bod 15 rozsudku). Staví-li stěžovatel svou ústavní stížnost (jen) na námitce nesprávného výkladu uvedených ustanovení a porušení legitimního očekávání, vzhledem k závěru Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že z materiálního hlediska nevyčerpal možnost ochrany svých práv, kterou mu daný mimořádný opravný prostředek poskytoval, a nesplnil tak podmínku, jež plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 14.Ústavní soud toliko na doplnění uvádí, že stěžovatel svůj právní názor předestřel před krajským soudem, ten se jeho argumentací zabýval a řádně vysvětlil, proč se s ní neztotožnil (bod 23 a násl. napadeného rozsudku), což platí i pro námitku porušení legitimního očekávání (bod 27), a jeho úvahy známky vybočení z ústavních mezí ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu nenesou. [viz např. nález ze dne 25.09.2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
15.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona odmítl.
16.O návrhu na odklad vykonatelnosti jakožto návrhu akcesorickém Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť bezodkladně rozhodl o samotné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu