usoud/I._S_153_02 — Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci | Mezi—soudy Kancelář vládního zmocněnce Ministerstvo spravedlnosti Přepnout do režimu široké obrazovky Přihlásit se O nás O kanceláři Náš tým Konference a semináře Zprávy o činnosti Napište nám Úřednický čin roku Hledat v obsahu webu Hledat v databázi judikatury Menu Domů Databáze judikatury Pro legislativce Přehledy judikatury Průvodce judikaturou Tematické příručky Mezinárodní úmluvy Řízení Řízení před ESLP Řízení před Evropským výborem pro sociální práva Řízení před výbory OSN Výkon rozhodnutí Výkon rozhodnutí Kolegium Aktuální témata Zpravodaj Další materiály Aktuality Přihlásit se O nás O kanceláři Náš tým Konference a semináře Zprávy o činnosti Napište nám Úřednický čin roku Domů Databáze judikatury usoud/I._S_153_02 — Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci usoud/I._S_153_02 — Odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci Přehled Datum rozhodnutí 18.06.2003 Rozhodovací formace senát Významnost 3 Číslo stížnosti / sp. zn. usoud/I._S_153_02 Typ rozhodnutí nález Originální znění https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=1-153-02 Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup Dotčený vnitrostátní předpis 2 / 1993 Sb.m.s. , čl. 36 odst. 3 82 / 1998 Sb. , § 31 odst. 3 82 / 1998 Sb. , § 31 odst. 4 Dotčené základní právo právo na spravedlivý proces Hesla škoda náhrada odpovědnost orgánů veřejné moci Zobrazit všechna metadata Právní věta Ústavností ustanovení § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), se Ústavní soud již zabýval a svým nálezem ze dne 30.04.2002 sp. zn. usoud/Pl.__S_18_01 (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53) citované ustanovení pro rozpor s § 36 odst. 3 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a § 4 odst. 4 Listina zrušil.
V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady obhajoby, jež podle § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu tehdy ještě platného § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k následnému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů obhajoby bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. I když si je Ústavní soud vědom, že krajský soud postupoval v tomto bodě v souladu s tehdy platným ustanovením § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., přesto napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu § 36 odst. 3 Listina. Zobrazit celý text Nález Nález
Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 18. června 2003 sp. zn. usoud/I.__S_153_02 ve věci ústavní stížnosti J. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14.11.2001 sp. zn. krajsky/13_Co_223_2001 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby, jíž se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody představované stěžovatelem vynaloženými náklady na právní zastoupení. Výrok
Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2001 sp. zn. krajsky/13_Co_223_2001 se zrušuje. Odůvodnění
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.11.2001 sp. zn. krajsky/13_Co_223_2001, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21.06.2001 sp. zn. okresni/13_C_177_2000 tak, že se žaloba zamítá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se zúčastnil spolu s dalšími osobami demonstrace konané dne 16.05.1998 v Praze 1. Po zásahu Policie České republiky proti demonstrantům bylo stěžovateli sděleno obvinění z trestných činů podle § 9 odst. 2 k § 202 trestního zákona a § 9 odst. 2 k § 155 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Usnesením ze dne 26.06.1998 bylo jeho trestní stíhání zastaveno, a proto se stěžovatel domáhal náhrady škody ve výši 10 169,60 Kč s 15% úrokem od 11.03.1999 do zaplacení. Uvedená částka představuje náklady právního zastoupení. Shora uvedený skutkový stav zjistil již soud prvního stupně a žádný z účastníků řízení ani později soud odvolací jej nezpochybnil.
Obvodní soud pro Prahu 1 svým rozsudkem ze dne 21.06.2001 uznal nárok stěžovatele jako oprávněný a přiznal mu náhradu škody v požadované výši. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti se však proti rozsudku odvolalo a odvolací soud následně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a za takový je třeba považovat i sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 TŘ, pokud trestní stíhání bylo rozhodnutím vyšetřovatele zastaveno nebo věc postoupena jinému orgánu (§ 31 odst. 1 cit. zákona). Podle § 9 odst. 1 téhož zákona má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže proti němu bylo trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže věc byla postoupena jinému orgánu. Ustanovení § 31 odst. 1 a 2 zák. č. 82/1998 Sb. upravuje rovněž právo na náhradu škody, jež zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno nebo věc byla postoupena jinému orgánu. Tato náhrada zahrnuje i náhradu nákladů řízení, které vznikly poškozenému v řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud tyto náklady s nesprávným úředním postupem souvisí. Podle § 31 odst. 3 citovaného zákona pak nárok na náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody vznikne pouze tehdy, pokud rozhodnutím vznikla škoda a pokud náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů. Z uvedeného ustanovení pro odvolací soud vyplynulo, že podmínkou vzniku nároku na náhradu nákladů řízení je existence ještě "jiné škody" jako majetkové újmy, která poškozenému vznikla nesprávným úředním postupem nebo nesprávným rozhodnutím. Z těchto důvodů odvolací soud žalobu stěžovatele zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zastává názor, že výklad odvolacího soudu vede k nedůvodnému zúžení nároku na náhradu škody, a to v takové míře, že prakticky vylučuje náhradu škody v případě, kdy poškozený nebyl vazebně stíhán nebo byl vazebně stíhán, ale neprokázal ušlý zisk. Tím dochází ke znevýhodnění jedné skupiny poškozených. Poškozený, na nějž byla uvalena vazba delší než jeden měsíc a který prokázal, že mu v důsledku uvalení vazby ušel zisk, má nárok nejen na náhradu škody za tuto újmu, ale též na náhradu právního zastoupení ve výši mimosmluvní odměny. Poškozený, který jednu z těchto podmínek nesplňuje, nemá na náhradu nákladů právního zastoupení nárok, přesto, že je vynaložil stejně jako první poškozený. Uvedený právní výklad je v rozporu s principem rovnosti, který je zakotven v § 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je přesvědčen, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem má v souladu s § 36 odst. 3 Listina každý. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v příčinné souvislosti se sdělením obvinění utrpěl škodu v té částce, kterou byl nucen vynaložit na úhradu nákladů právního zastoupení. Rozhodnutím odvolacího soudu pak bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v § 36 odst. 3 Listina.
Městský soud v Praze, který napadené rozhodnutí vydal, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti pouze uvedl, že vyjádřil svůj právní názor v odůvodnění rozsudku. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení se nevyjádřila.
II.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s § 90 Ústava České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout zejména tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost dle názoru Ústavního soudu v tomto případě nastala, a proto je ústavní stížnost důvodná.
Úvodem Ústavní soud poznamenává, že ústavností ustanovení § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. se již zabýval a svým nálezem ze dne 30.04.2002 sp. zn. usoud/Pl.__S_18_01 (vyhlášen pod č. 234/2002 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 53) citované ustanovení pro rozpor s § 36 odst. 3 Listina, ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a § 4 odst. 4 Listina zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li "každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny), pak takový zákon vydaný na základě ústavního zmocnění nemůže nárok na náhradu škody v důsledku zmíněného jednání vzniklé zcela anulovat (negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody způsobené jim nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního práva.".
V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady obhajoby, jež podle § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu tehdy ještě platného § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda. Vzhledem k následnému nálezu Ústavního soudu je patrné, že stěžovatel má nárok na náhradu nákladů obhajoby bez ohledu na to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá v nákladech řízení. I když si je Ústavní soud vědom, že krajský soud postupoval v tomto bodě v souladu s tehdy platným ustanovením § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., přesto napadeným rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu § 36 odst. 3 Listina, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli vyhovět a v záhlaví uvedený rozsudek podle § 82 odst. 3 písm. a) tohoto zákona zrušit. Zpět na hledání Zařazení ÚS nález Možnosti Zapnout označování textu Stáhnout jako PDF / DOC Sdílet Přidat k oblíbeným Vytvořit citaci Nahlásit Nahoru © 2024 Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP · Stránky provozuje Ministerstvo spravedlnosti České republiky.
Nastavení cookies Nahoru