Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek domu X, zastoupeného JUDr. Martinem Čonkou, advokátem, sídlem Komenského 2473/40, Cheb, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 15. září 2025 č. j. 15 C 152/2025-46, za účasti Okresního soudu v Chebu, jako účastníka řízení, a Sevjiddorji Tserenlkham, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 téhož předpisu. 2.Z ústavní stížnosti a jejích přílohy se podává, že Okresní soud v Chebu (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 4 005 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 1 170 Kč s příslušenstvím stěžovatelovu žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 3 873 Kč (výrok III). Jde-li o zamítavý výrok, podle okresního soudu povinnost vlastníka bytu přispívat na správu domu (§ 1180 občanského zákoníku) je vázána na rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek [§ 1208 písm. c) občanského zákoníku]. Nebylo-li rozhodnuto o celkové výši příspěvků (jejichž rozložení mezi vlastníky upravuje § 1180 občanského zákoníku, případně stanovy), vedlejší účastnice není povinna hradit platby za správu, vedení účetnictví, výkon funkce statutárního orgánu a havarijní službu, ač tyto platby byly sjednány mezi stěžovatelem a pověřeným správcem domu a shromáždění příslušnou smlouvu schválilo, neboť ta stanovuje povinnosti stěžovatele, nikoliv vedlejší účastnice. II.
Stěžovatelova argumentace
3.Stěžovatel tvrdí, že okresní soud věc nesprávně posoudil, což mělo být způsobeno nepřiměřeným (excesivním) formalismem při interpretaci stanov a usnesení shromáždění vlastníků jednotek. Poukazuje na zákonnou povinnost vlastníků jednotek hradit výše uvedené náklady, na obsah příkazní smlouvy o zajišťování správy domu, na skutečnost, že tato smlouva byla shromážděním schválena, jakož i na obsah stanov. Má za to, že uvedené platby představují legitimní náklady spojené se správou domu a že mu okresní soud znemožnil vymáhat finanční prostředky nezbytné pro řádné zajištění povinné správy domu a pro plnění jeho závazků. Mělo dojít k majetkovému poškození, neboť příslušná částka "propadla", a musela být uhrazena z jiných zdrojů. To představuje neoprávněný zásah do jeho hospodaření a majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4.Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek k dispozici neměl. 5.Navrhuje-li však stěžovatel zrušení rozsudku obvodního soudu i ve (vyhovujícím) výroku I, jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7.Stěžovatel podává ústavní stížnost ve zjevně bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v těchto případech opakovaně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení takové ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). 8.Stěžovatel však neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko).
9.Nadto je podstatou ústavní stížnosti vyjádření nesouhlasu s dostatečně odůvodněným právním názorem okresního soudu, podle kterého vznik dané povinnosti vlastníka jednotky je podmíněn rozhodnutím shromáždění; nestačí schválení smlouvy o správě domu. Nejde zde o nic více než o polemiku v rovině podústavního práva, jež by opodstatněnost ústavní stížnosti nemohla založit ani v případě, že by o tzv. bagatelní věc nešlo, neboť věcná správnost (zákonnost) soudního rozhodnutí není referenčním hlediskem v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu