Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Olgou Škachovou, advokátkou, sídlem Boženy Němcové 2042, Sokolov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. října 2025, č. j. 8 To 301/2025-306, a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 16. září 2025, č. j. 35 PP 139/2025-285, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením zamítl Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") stěžovatelův návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Stěžovatel sice prokázal jisté polepšení, které však není dostatečné. Za dobu více než tříletého výkonu trestu získal stěžovatel tři kázeňské odměny, což není nikterak nadstandardní a neukazuje aktivní participaci na vlastním polepšení. Navíc od posledního rozhodování o podmíněném propuštění stěžovatel obdržel kázeňský trest, který u veřejného zasedání bagatelizoval. Nemá tak dostatečný náhled na své jednání a má obtíže s přijetím odpovědnosti za něj. Stejně tak zlehčoval důvody páchání trestné činnosti. Není schopen si dlouhodobě udržet pracovní zařazení (kvůli porušení povinností na pracovišti). Jeho nesplacené závazky v mezidobí rostou, což nijak neřeší, a jeho ostatní závazky hradí společnost, u které má v budoucnu pracovat. Při hodnocení jeho snahy nelze odhlédnout ani od jeho trestní minulosti (byl čtrnáctkrát trestán). Z toho rovněž vyplývá jeho zvýšená schopnost přizpůsobit se podmínkám věznice. Pochybná je podle soudu rovněž nabídka zaměstnání plná podezřelých "superlativů" o stěžovatelově životě, které však neodpovídají zjištěným skutečnostem.
3.Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Doplnil, že podmínku polepšení je nutné hodnotit po právní moci rozsudku. Stěžovatel v období mezi právní mocí odsuzujícího rozhodnutí a nástupem výkonu trestu pracoval a poškozeným (kterých byly stovky) nenahradil nic. Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelovo chování neprokazuje dostatečnou míru polepšení.
II.
Argumentace stěžovatele
4.Stěžovatel namítá, že soudy aplikovaly v dané věci kritérium "nedostatečné míry polepšení", které zákon neuvádí. Namísto zákonných kritérií tak aplikovaly svá vlastní. Podle stěžovatele jsou rozhodnutí rovněž vnitřně rozporná, pokud soudy na jedné straně konstatují, že k určitému polepšení došlo, ale žádost přesto zamítly. Stěžovatel je toho názoru, že podmínka polepšení buď splněna je, anebo nikoliv. Stanovením nových podmínek soudy rovněž porušily zásadu nulla poena sine lege. Soudy rovněž stěžovatelovo polepšení hodnotí zcela mechanicky, absolutizováním kázeňského trestu a bagatelizováním všech pozitivních skutečností. To odporuje smyslu podmíněného propuštění. Za zvlášť problematickou považuje stěžovatel skutečnost, že mu soudy dávají za vinu nezaplacení větší části náhrady škody, přičemž ignorují realitu výdělečných možností ve výkonu trestu a stěžovatelův zdravotní stav. Stejně problematické je zohlednění skutečnosti, že část stěžovatelových závazků hradí třetí osoba. Soudy rovněž nezohlednily, že stěžovateli již zbývá k výkonu pouze krátká část uloženého trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7.Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. To platí i ve věcech přezkumu rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001, sp. zn. III. ÚS 611/2000 , nebo ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04 , či např. usnesení ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 75/13 , ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2832/13 , nebo ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. III. ÚS 2478/14 ). Posouzení naplnění podmínek pro propuštění odsouzeného je v diskreci obecných soudů, které jsou limitovány obecnými ústavními zásadami jejich rozhodování (např. zákazem svévole). 8.Podle Ústavního soudu podmíněné propuštění představuje výjimku z pravidla výkonu celého spravedlivě a podle zákona vyměřeného trestu, jenž se automaticky nezkracuje pouze slušným (tedy normálním) chováním během určité části výkonu tohoto trestu (srov. nález ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21 , nebo usnesení ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2420/21 ). Ke splnění podmínek pro zrychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu zásadní, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody se stal nadbytečným (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2073/19 ). Obtíže, které jsou u některých odsouzených (např. recidivistů) s tímto prokazováním nabyté důvěry logicky spojené, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného. Podle Ústavního soudu je v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno ohledně zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného a neuplatní-li se zásada presumpce automatické nápravy, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. III. ÚS 2891/16 ).
9.Při posouzení naplnění podmínek prokázání polepšení a prognózy vedení řádného života, je úkolem Ústavního soudu přezkoumat, zda kritéria, která soudy zvolily při hodnocení splnění podmínek podmíněného propuštění, odpovídají svým obsahem zákonným podmínkám, případně zda svévolně neopomněly zohlednit jiná podstatná kritéria. Ke kasaci soudních rozhodnutí v minulosti přistoupil Ústavní soud zejména tehdy, uplatnily-li soudy určitá kritéria, která se stanovením takové prognózy vůbec nesouvisela (či souvisela jen okrajově), popř. je aplikovaly předpojatým způsobem bez důkazní opory (srov. např. nález ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 482/18 ). Žádné takové pochybení však Ústavní soud v dané věci neshledal.
10.Stěžovatel se svou argumentací pokouší stavět Ústavní soud do role další soudní instance, které předkládá svůj vlastní náhled a zdůrazňuje pozitivní okolnosti, svědčící pro jeho propuštění, avšak přehlíží argumentaci obsaženou v napadených rozhodnutích. Taková role Ústavnímu soudu nepřísluší. Z obsahu napadených rozhodnutí především vyplývá, že soudy zohlednily všechny (tedy i pozitivní) skutečnosti, které vyšly v daném řízení najevo. Negativní skutečnosti přitom nehodnotily formalisticky či paušálně, jak zapovídá judikatura Ústavního soudu. Jediné drobné pochybení Ústavní soud shledal u hodnocení okolnosti kázeňského trestu, nikoliv však u výsledku tohoto hodnocení, nýbrž procesu. Namítá-li stěžovatel "nespravedlnost" kázeňského trestu, který bezprostředně nezasahuje jeho základní práva a svobody (a není zde tedy ve smyslu závěrů nálezu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 , nezbytně přípustný soudní přezkum správními soudy), měly by se s oprávněností takového trestu alespoň stručně vypořádat soudy rozhodující o podmíněném propuštění (přihlíží-li k němu). Právním závěrům správního orgánu (věznice) nelze navzdory námitkám účastníka automaticky přiznat atribut správnosti. Bez vlastního hodnocení o oprávněnosti trestu nelze odsouzenému vytýkat, že jej neoprávněně zlehčuje. Takové hodnocení v napadených rozhodnutích materiálně chybí, neboť okresní soud pouze konstatoval, že stěžovatel kázeňský trest zlehčuje, přičemž z odůvodnění jeho uložení "přesvědčivě vyplývá, co bylo důvodem pro jeho uložení a jaké předpisy svým chováním odsouzený porušil". Z toho sice vyplývá, že se okresní soud řádně s podstatou uloženého trestu seznámil, nikterak jej však autonomně nehodnotil co do jeho oprávněnosti. Krajský soud k tomu nic nedoplnil. Podle Ústavního soudu však nejde o pochybení, které by odůvodňovalo kasaci napadených rozhodnutí, a to vzhledem ke všem ostatním negativním okolnostem, které již soudy zjistily a vyhodnotily správně. Na jejich podrobné odůvodnění lze proto ve zbytku odkázat.
11.Na rozdíl od krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za pochybení, upozornil-li okresní soud na stěžovatelovu neschopnost udržet si pracovní místo ve věznici a jeho snahu přenášet odpovědnost za své závazky na jiný subjekt. Tento závěr je naopak důležitý při zohlednění trestné činnosti (a jejích příčin), za níž byl stěžovatel odsouzen (nezodpovědné nakládání s majetkem a svými závazky) a kterou rovněž bagatelizuje (resp. přenáší odpovědnost na jiné osoby). Ustálené judikatuře Ústavního soudu (např. zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ) odpovídá, že odsouzený musí prokázat změnu uvažování a vzorců chování, které jej přivedly k páchání trestné činnosti. To je zvlášť důležité u promyšlené a dlouhodobé (opakované) trestné činnosti.
12.K ostatním stěžovatelovým námitkám lze uvést následující. Soudy v dané věci neaplikovaly žádná kritéria, která by zákon neznal. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem v tom, že okolnost "polepšení" má binární povahu (buď dána je, anebo není). Přisvědčit je naopak nutné soudům, že naplnění podmínky polepšení pro účely podmíněného propuštění je otázkou "dostatečné míry" polepšení odsouzeného. V opačném případě by tuto podmínku nejsnadněji absurdně splnili ti nejhorší odsouzení, kteří prokáží své polepšení např. tím, že přestanou po určité době ve věznici páchat trestnou činnost. Soudy rovněž nebagatelizovaly pozitivní skutečnosti, k nimž na straně stěžovatele došlo, nemohly však zároveň přehlížet všechny skutečnosti negativní. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak měly soudy zohlednit skutečnost, že stěžovateli zbývá vykonat již jen krátkou část trestu. Pokud odsouzený ani na úplném konci výkonu trestu (a to nikoliv zdaleka prvního) nesplňuje přes opakované poučení podmínky pro podmíněné propuštění, jde spíše o okolnost negativní.
13.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu