Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
4 Tdo 461/2025
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí: 18. 3. 2026
Spisová značka : 4 Tdo 461/2025
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.461.2025.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Podvod
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Směnka
Hodnocení důkazů
In dubio pro reo
Uvedení v omyl
Objektivní stránka trestného činu
Subjektivní stránka
Zavinění
Spolupachatelství
Časová působnost
Retroaktivita
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 209 odst. 1 tr. zákoníku § 21 odst. 1 tr. zákoníku § 234 odst. 3 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: CD
Zveřejněno na webu: 6. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz .
4 Tdo 461/2025-1048
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovoláních, která podali obvinění 1 . M. K. , 2 . M. K. , 3 . T. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 3 To 91/2023, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 15/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M . K., M. K. a T. K. odmítají . Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 4 T 15/2022 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obvinění M . K., M. K. a T. K. (dále také jako „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými jednak zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném k 31. 12. 2025, a to ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchan ým ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku a § 238 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) výše jmenovaní obvinění
„ po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu získat majetkový prospěch, si blíže nezjištěným způsobem opatřili padělek směnky na částku 5.000.000,- Kč, údajně vystavené poškozenou L . K. (nyní B.), dne 23. 12. 2015 v XY , na řad obžalovaného M . K. , na jejímž základě měl obžalovaný K . téhož dne na náměstí XY v XY předat v přítomnosti obžalovaných T . K. a M. K. částku 5.000.000,- Kč poškozené L . K. (nyní B. ), uvedenou směnku měl na místě podepsat jako aval obviněný M . K. , a později jako druhý aval poškozená K . K. , přičemž k předání finančních prostředků a shora popsanému setkání obžalovaných s poškozenou L . K. , jež měla podepsat údajnou směnku, nedošlo, rovněž nedošlo k podpisu směnky K . K.,
přitom po uplynutí splatnosti výše popsaného padělku směnky měl obžalovaný K . uplatnit nárok na plnění u obž. M . K. , který mu jako aval měl postupnými splátkami v hotovosti v průběhu let 2017 až 2019 zaplatit dluh ve výši 5.000.000,- Kč, čímž obžalovanému K. vznikl uměle vytvořený regresivní nárok vůči poškozené L . K. (nyní B. ) ve výši 5.000.000,- Kč včetně příslušenství,
a dne 4. 9. 2019 v XY , po vzájemné dohodě, sepsali obžalovaní M . K. a T. K. smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 5.000.000,- Kč, na jejímž základě obžalovaný T . K. z titulu splnění ručitelského závazku ze směnky, údajně vystavené poškozenou L . K. na řad obžalovaného M . K. , se stal údajným věřitelem poškozené L . K. v částce 5.000.000,-Kč s příslušenstvím, přičemž dne 23. 9. 2019 obžalovaný T. K. , ačkoliv věděl, že se jedná o padělek směnky, předložil, s úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch a započítat tak uměle vytvořený dluh vůči poškozené K ., smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 4. 9. 2019 spolu s návrhem na zastavení a odklad výkonu rozhodnutí ze dne 15. 9. 2019 soudnímu exekutorovi Mgr. Jaroslavu Kocincovi, který vedl exekuční řízení pod sp. zn. 142 EX 00387/18, kde figuroval jako povinný obžalovaný T. K. vůči oprávněné L . K. v souvislosti s dlužnou částkou ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, kdy tento dluh vznikl na základě smlouvy o půjčce ze dne 18. 4. 2012, uzavřené mezi věřitelem K . K., a dlužníkem, obžalovaným T. K. , přičemž K . K. postoupil svůj věřitelský nárok na svou dceru L . K. , která uvedenou pohledávku včetně příslušenství vymáhala cestou exekučního řízení pod sp. zn. 142 EX 00387/18 u soudního exekutora Mgr. Jaroslava Kocince, přitom na základě těchto nepravdivě tvrzených skutečností mohlo dojít ze strany soudního exekutora k nesprávnému rozhodnutí o zastavení exeku ce;
a obžalovaný M. K. v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů M . a K. K. , vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 13 C 38/2019, předložil dne 20. 11. 2019 listinu označenou jako dotvrzení rozhodných skutečností, označení důkazů, návrh na doplnění dokazování, ve které úmyslně nepravdivě uvedl, že v roce 2015 s žalobkyní K . K. avalovali směnku výstavce L . K. (nyní B. ), která směnku vystavila ve prospěch M . K. na částku 5.000.000,- Kč s tím, že byl nucen ručitelský závazek ze svého splatit, ačkoliv věděl, že se jedná o padělek směnky a dluh poškozené K . ve výši 5.000.000,- Kč je uměle vytvořený, a úmyslně předložil soudu nepravdivé údaje, v úmyslu získat majetkový prospěch, konkrétně dosáhnout zúžení společného jmění manželů K . k vypořádání o částku 5.000.000,- Kč, přitom na základě těchto nepravdivě tvrzených skutečností mohl soud nesprávně rozhodnout o vypořádání společného jmění manželů K .;
a obžalovaný M. K. dále kolem data 22. 10. 2020, podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se sídlem Hybernská 1006/18, Praha 1 – Nové Město, na poškozenou L . K. (nyní B. ) žalobu o zaplacení 5.000.0000,- Kč s příslušenstvím, kdy se mělo jednat o závazek vyplývající ze směnky vlastní vystavené poškozenou dne 23. 12. 2015 v XY na řad M . K., která byla avalována K. K. a M. K. , tuto žalobu však vzal zpět krátce před prvním jednáním, a proto bylo řízení zastaveno podle § 96 odst. 1, odst. 2 občanského soudního řádu, přitom na základě těchto nepravdivě tvrzených skutečností mohl soud nesprávně rozhodnout v neprospěch poškozené L . K. (nyní B. ) o uplatněném nároku na plnění, a tímto jednáním měla být poškozené L . K. (nyní B. ), způsobena škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč, a poškozené K . K. , způsobena škoda ve výši nejméně 2.500.000 Kč “. 2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněnému M . K. podle § 234 odst. 3 tr . zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku soud výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. 3. Obviněnému M . K. uložil nalézací soud podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, přičemž podle § 84 a § 85 tr. zákoníku mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Současně nad ním vyslovil dohled probačního úředníka. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 200 (dvě stě) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 500 (pět set) Kč. 4. Obviněnému T . K. uložil soud prvního stupně podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku tento trest obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků a současně nad ním vyslovil dohled probačního úředníka. 5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni tři obvinění samostatná odvolání, přičemž je směřovali jak do výroku o vině, tak do výroku o uloženém trestu. Proti rozhodnutí nalézacího soudu podala v neprospěch obviněných K . a K. též odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, které směřovala do výroků o trestu. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 3 To 91/2023, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných i státní zástupkyně zamítl. II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 6. 2024, sp . zn. 3 To 91/2023, podali všichni tři obvinění samostatná dovolání, a to prostřednictvím svých obhájců.
Dovolání obviněného M . K.
7. Obviněný M . K. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, popř. k nim podstatné důkazy vůbec nebyly provedeny. Podle obviněného nebyly ani dány procesní podmínky stanovené trestním řádem pro zamítnutí odvolání nebo v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř. 8. Dovolatel za klíčovou otázku považuje to, zda vůbec a nakolik je možné soudy v civilních (ev. exekučních) řízeních uvést nepravdivými tvrzeními či předložením nepravdivých/padělaných listin v omyl a naplnit takovým jednáním při splnění dalších znaků skutkovou podstatu trestného činu podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. Akcentuje skutečnost, že v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, soud v občanskoprávním řízení sporném nelze uvést v omyl. Vyslovuje přesvědčení, že tento závěr nebyl překonán ani usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se v předmětném řízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 533/2018 zabýval předložením padělaných listin v rejstříkovém řízení, a dále odkazoval na rozhodnutí ve věcech týkajících se předkládání listin v řízení před katastrálním úřadem, Energetickým regulačním úřadem a v dědickém řízení. Podle obviněného se ovšem v uvedených případech jedná o řízení, kde je rozhodováno na základě přeložených listin a příslušné orgány nemají možnost provádět dokazování a věc projednat při ústním jednání jako je tomu v případě civilního sporného řízení podle občanského soudního řádu. Neuplatní se tedy v nich zásada projednávací. Z daných příčin jde v tomto smyslu o výjimky z obecného pravidla vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu v řízení sp. zn. 11 Tdo 229/2004, přičemž toto pravidlo dopadá na posuzovaný případ. V projednávaném případě civilní soud či soudní exekutor nemohli být ani hypoteticky uvedeni předložením (údajně padělané) směnky v omyl. Dovolatel zdůrazňuje i skutečnost, že v ř ízení vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 533/2018 byla věc postoupena velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí. Ten však o věci nerozhodoval, neboť dovolání v dotčené věci bylo vzato zpět. 9. Za podstatné považuje dovolatel i to, že on sám a spoluobviněný K. dotčenou směnku v exekučním řízení ani v řízení před soudem vůbec nepředložili, pouze o ní učinili určitá tvrzení. Je tak otázkou, která podle názoru dovolatele dosud nebyla Nejvyšším soudem vyřešena, zda tímto jednáním vůbec mohlo dojít k pokusu o uvedení kohokoliv v omyl, když je zjevné, že pouhým tvrzením o existenci směnky bez jeho doložení důkazy nemohli dosáhnout pro sebe v daných řízeních příznivých účinků. S výše uvedeným taktéž souv isí skutečnost, že novelou tr. zákoníku provedenou z. č. 287/2018 Sb. byl od 1. 2. 2019 byl vložen do trestního zákoníku § 347a jako samostatná skutková podstata nový trestný čin tzv. maření spravedlnosti, která postihuje právě případy předkládání nepravdivých či pozměněných věcných nebo listinných důkazních prostředků. Takováto skutková podstata by jistě nebyla vložena do trestního zákoníku, pokud by stejné jednání bylo možné stíhat podle ustanovení trestního zákoníku jako podvod. Dovolatel je tak přesvědč en o tom, že nebyla naplněna skutková podstata trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, a to ani ve stadiu pokusu. 10. Podle obviněného tak měli v dané věci právo legitimního očekávání a právo na předvídatelnost soudního rozhodnutí v tom smyslu, že jejich jednání bude posuzováno v souladu s v rozhodné době ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, tedy že soud v občanskoprávním řízení v omyl uvést nelze.
11. Obviněný dále dodává, že dotčená směnka nebyla nadto ani padělaná a nikdo nebyl podveden. Směnka byla vystavena před publikováním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018. Akcentuje, že i pokud by dotčené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 533/2018 mohlo představovat změnu ustálené judikatury, není možné k tomuto usnesení přihlížet s ohledem na nepřípustnost retroaktivity judikatury ve vertikálních vztazích, tj. vztazích státu, resp. orgánů činných v trestním řízení, a obvin ěných. Jednalo by se podle dovolatele o porušení zásady trestního práva nullum crimen sine lege , když definici trestného jednání zahrnuje i judikatura platná v rozhodné době.
12. Dovolatel tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 533/2018 platí údajně obecně, tj. nikoliv ve specifických řízeních, ale v rovněž i v jakémkoliv občanskoprávním řízení sporném. Pokud odvolací soud stran nepřípustnosti retroaktivity soudní judikatury odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, přičemž odkázal i na to, že obviněný K . podal návrh na zastavení a odklad výkonu exekuce dne 15. 9. 2019 a obviněný K . podal žalobu proti poškozené K. dne 22. 10. 2020, tedy až po publikování předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu, uvádí k tomu dovolatel následující. Předně namítá, že nevěděl o tom, jak ostatní obvinění budou dále se směnkou nakládat, a na jejich rozhodování neměl žádný vliv. Zdůrazňuje, že jeho účast na jakémkoliv nakládání s předmětnou směnkou vystavenou dne 23. 12. 2015 po jejím předání obviněnému K . dne 15. 4. 2018 nebyla v řízení před soudem ani tvrzena. On sám žádné návrhy soudům či soudnímu exekutorovi v souvislosti s předmětnou směnkou nečinil a o nakládání s ní ostatními obviněnými nic nevěděl. I pokud by připustil změnu judikatury týkající se uvádění soudu v omyl, jednalo by se o takovou změnu, která nastala v neprospěch obviněného až po obžalobou tvrzeném spáchání skutku. Tedy nemohl ani mít znalost takového nového soudního rozhodnutí. Je proto otázkou, zda mu lze obsah tohoto judikátu klást k tíži, resp. zda nejednal v právním omylu negativním, a v konečném důsledku, zda lze takový nový judikát proti němu použít, případně v jakém rozsahu. V této souvislosti odkazuje obviněný na komentář Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 61, marg. č. 4. Současně upozorňuje, že změna judikatury přichází v úvahu jen v případě rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu nebo stanoviska Nejvyššího soudu.
13. Obviněný dále namítá, že soudy nesprávně právně posoudily subjektivní stránku i objektivní stránku obou trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu. Oba soudy se vůbec nezmiňují ve svých rozhodnutích o jeho osobě a jeho psychickém vztahu k nakládání s předmětnou směnkou. Není tak jasné, na základě jakých úvah došly soudy obou stupňů k závěru, že by snad měl jednat v úmyslu údajně padělanou směnku použít jako pravou. V řízení nebylo ani prokázáno, jaký prospěch by z takového jednání měl mít, tedy jak by se měl v dané věci obohatit. V situaci, kdy v projednávaném případě nedošlo k jakémukoli jeho právnímu jednání ve vztahu k soudu, soudnímu exekutorovi či jakékoliv třetí osobě, což v řízení ani nikdo netvrdil, a kdy současně bylo prokázáno, že o nakládání s dotčenou směnkou dalšími obviněnými nic nevěděl a nijak se na tomto nakládání nepodílel, nelze učinit závěr, že by jednal v úmyslu použít dotčenou (údajně padělanou) směnku jako pravou. Přitom takový úmysl musí být pro vznik trestní odpovědnosti za přisouzený trestný čin bezpečně prokázán, jestliže § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku obsahuje ještě fakultativní znak subjektivní stránky, tzv. úmysl přesahující objektivní stránku – někdy zvaný jako zvláštní či druhý úmysl, obmysl či dollus coloratus . 14. Dále dovolatel uvádí, že se skutková zjištění nalézacího soudu opírají výhradně o výpovědi poškozených L . K. a K. K. Tato skutková zjištění vycházející z výpovědi těchto svědkyň jsou však ve zjevném rozporu mimo jiné s výpověďmi svědků S . a S. Z jejich výpovědi totiž vyplývá, že k předání finančních prostředků a k podpisu předmětné směnky reálně došlo dne 23. 12. 2015 v XY . Soudy tak řádně nevyhodnotily důkazy svědčící proti výpovědím poškozených. Soudy přitom vůbec neuvádějí, proč nepřihlédly k výpovědím uvedených svědků. Soudy obou stupňů se ani blíže nezabývaly tím, že obviněný K . v průběhu hlavního líčení srozumitelně vysvětlil, že originál předmětné směnky odnesla z bývalého společného bydliště K . K. v době jeho nepřítomnosti. Tato svědkyně nadto uvedla, že v době, kdy již žili s obviněným K . odděleně, si bez jeho vědomí z bývalého společného bydliště odnášela určité věci, a přiznala rovněž, že činila určité úkony se směnkami, které se v daném místě nacházely. Soud přitom okolnost, že se po originálu dotčené směnky „slehla zem“, klade k tíži obviněným, což považuje za nepřijatelné. V této souvislosti tak namítá aplikaci zásady in dubio pro reo , přičemž podle něj soudy postupovaly právě opačně. Originál předmětné směnky nebyl v řízení proveden a nebylo ani provedeno znalecké zkoumání pravosti podpisů osob, které směnku podepsaly. Obviněný má za to, že jeho obhajoba nebyla soudy vyvrácena.
15. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující. Dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl a svým rozsudkem ho zprostil obžaloby v celém rozsahu, případně aby Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, popř. Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl a zavázal jej svým právním názorem. Dovolání M. K.
16. Obviněný M . K. podal dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění soudu, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 17. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak obviněný konkrétně namítá, že rozhodným skutkovým zjištěním je závěr, že poškozená K . ve prospěch obviněného K . předmětnou směnku nevystavila, a dále, že takovou směnku poškozená K . neavalovala. Toto zjištění soudů je založeno ovšem téměř výhradně na výpovědi poškozených K . a K. a je ve zjevném rozporu s dalším provedeným dokazováním. V této souvislosti odkazuje jak na výpovědi dalších obviněných, tak na výpovědi svědků S . a S. Podle obviněného je věrohodnost poškozených minimální, což vyplývá ze souvisejících právních věcí vedených před Okresním soudem v Příbrami. Jejich věrohodnost konkrétně rozporuje a rozvádí osobní zaujatost poškozené K . vůči jeho osobě. Poškozená K . pak měla v civilním řízení vůči obviněnému K . uvádět nepravdivé informace, které dokládala falešnou směnkou. Měla vůči K . vznést křivé obvinění, kdy trestní stíhání skončilo zprošťujícím rozsudkem. Podle obviněného tak závěr o tom, že předmětná směnka byla zfalšována , vychází pouze z tr estního oznámení, resp. výpovědi poškozených K . a K. Je přesvědčen o tom, že nebyl proveden jediný důkaz, který by vyvracel existenci předmětné směnky. Akcentuje, že pouze na základě výpovědi poškozených byl učiněn závěr, že směnka byla zfalšovaná, když originál směnky nebyl zajištěn, a soud pochybil, pokud odmítl návrh na znalecký posudek stran pravosti jednotlivých podpisů na dané listině. Namítá tak opomenutý důkaz ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož ve vztahu k rozhodujícím skutkovým zjištěním soudu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a současně uvádí, že skutková zjištění (především ohledně vystavení směnky poškozenou K .) jsou v rozporu s provedeným dokazováním. 18. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítá, že jednání, za které byl odsouzen, nelze podřadit pod skutkovou podstatu § 234 odst. 3 alinea 1, § 238 tr. zákoníku. Z provedeného dokazování totiž nelze učinit závěr, že byla směnka padělána a že by některý obviněný s údajným falsem jakkoli nakládal. Upozorňuje, že k uplatnění práv ze směnky musí být vždy směnka předložena. Předmětnou směnku dovolatel nikdy neuplatnil (stejně jako další obvinění), vždy uváděl, že ani fakticky nedrží originál směnky a že došlo k jeho ztrátě. Bez samotné směnky nelze uplatnit žádný ze směnečných nároků. Jelikož nikdy žádné falzum směnky neopatřil a nepředložil, je přesvědčen, že jednání, za které byl odsouzen, bylo nesprávně posouzeno jako neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. 19. Dovolatel se dále domnívá, že jednání, za které byl odsouzen, nelze podřadit pod skutkovou podstatu podvodu. Namítá, že ve všech soudem uvedených případech měl být podvod spáchán uvedením nepravdivé informace v soudním řízení. Ve všech případech se ovšem jednalo pouze o tvrzení účastníka řízení o existenci směnky a případně o vzniku nároku z této směnky. Tato tvrzení nikdy nebyla podložena samotnou směnkou – ani jejím falzem, proto se jimi také civilní soudy nikdy vážně nezabývaly. Nároky ze směnky, která není fyzicky k dispozici, nelze v civilním soudním řízení (a to ani exekučním) úspěšně uplatnit. Dovolatel si je vědom zásadního obratu v judikatuře Nejvyššího soudu v otázce možnosti „podvodu na soudu“ (zvláště pak NS sp. zn. 15 Tdo 960/2023), ale i aktuální judikatura akcentuje nutnost potence takového jednání uvést soud v omyl. Jinými slovy, nepravdivá tvrzení musí být způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudu, a to v žádném z uvedených případů nebyla. Nelze si představit situaci, za které by soud vyhověl (byť jen částečně) návrhu dovolatele bez doložení originálu směnky. Dovolatel je tak přesvědčen, že jednání, za které byl soudem odsouzen, nebylo způsobilé ovlivnit meritorní rozhodování žádného příčetného civilního soudce, což potvrzuje i výsledek civilního řízení. Samotné uvedení nepravdy v civilním sporném řízení nemůže být považováno za podvod. Podle dovolatele se trestní soud musí nutně zabývat i skutečností, zda jednání obviněného bylo natolik sofistikované, aby skutečně soud mohlo uvést v omyl. Nadto dovolatel namítá, že nárok na splnění společného ručitelského závazku do společného jmění manželů nelze zařadit a civilní soudy daný nárok bez dalšího zamítly a odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami. Namítá, že soud pouze převzal nesprávnou konstrukci obžaloby a konstatoval, že jednání dovolatele spočívající v očividně chybném podání (nesprávné aplikaci občanského hmotného práva) mohlo uvést civilní soudy v omyl. Takový závěr soudu však je v rozporu s postupem a rozhodováním soudů (i exekutora), kteří měli být podvedeni. Tyto orgány státu posoudily v rovině soukromoprávní návrhy (jednání) obžalovaných jako právně vadné (nepodložené či přímo neoprávněné) a dále se jimi skutkově nezabývaly.
20. Dovolatel tak závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 6. 2024, č. j. 3 To 91/2023 - 870, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, č. j. 4 T 15/2022 -786, zrušil.
Dovolaní T. K.
21. Obviněný K . podal dovolání z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jelikož rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 22. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvádí, že od samého počátku tvrdí, že byl spolu s dalšími osobami svědkem vystavení směnky poškozenou K. oproti předání peněz ze strany obviněného K. Dále tvrdí, že na něj měla být obviněným K . převedena pohledávka vzniklá na základě směnky, kterou měl mít obviněný K. vůči poškozené K . z titulu splnění svého ručitelství z předmětné směnky. Tuto skutečnost sice oznámil exekutorovi, který na jeho majetek vedl výkon rozhodnutí vymáhající soudem přiznaný nárok poškozené K . z jiné civilní věci, ale po zjištění, že postoupení pohledávky od obviněného K . je neplatné, tuto skutečnost exekutorovi nedoložil a nadále netvrdil. Následně pak dovolatel svůj osobní závazek (dřívější smlouva o půjčce) poškozené zaplatil a o žádné započtení se již nepokoušel. Je přesvědčen, že jeho obhajoba byla potvrzena provedeným dokazováním. V opozici byly pouze výpovědi poškozených, které však byly z předmětné směnky zavázané a na jejichž popud bylo toto trestní řízení zahájeno. Soud tak pouze na základě výpovědí těchto svědkyň dospěl k závěru, že směnka nikdy vystavena nebyla a že si obvinění pouze nezjištěným způsobem opatřili její padělek. Takový závěr je podle obviněného v rozporu s výpověďmi obviněných, ale i dalších svědků a s provedeným dokazováním. Dále upozorňuje na to, že exekutorovi pouze převod pohledávky od K . oznámil, ale žádnou směnku (natož její padělek) mu nepředkládal. Následně ani na výzvu exekutora, aby oznámené skutečnosti doložil, nereagoval. Nesouhlasí tak se závěrem soudu, že na základě nepravdivě tvrzených skutečností mohlo dojít ze strany exekutora k nesprávnému rozhodnutí o zastavení exekuce. Současně upozorňuje na to, že jiné trestní řízení iniciované poškozenou K . bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn 3 T 115/2019. Po provedeném dokazování dokonce i státní zástupce navrhoval zproštění dovolatele a soud tak učinil s tím, že nebyla prokázána ani existence samotné pohledávky L. K . vůči dovolateli. Podle dovolatele jsou skutková zjištění soudu ohledně existence směnky, resp. jejího vystavení poškozenou K . a jejího avalovaní K. v rozporu s provedeným dokazováním. Výpovědi svědkyň jsou bez řádného zdůvodnění považovány za pravdivé a svědectví dalších osob jsou bezdůvodně zpochybňována. Soud zcela pomíjí možnost, že svědkyně mohly zneužít trestního řízení jako obranu před svými věřiteli. Soud také dostatečně nepřihlédl ke skutečnosti, že poškozená K . ho již dříve nepravdivě obvinila z trestného činu. Stejně tak soud při hodnocení důvěryhodnosti svědkyně pominul, že svědkyně K . sama prokazovala svůj nárok v jiném soudním řízení kopií směnky, kterou vydávala za originál. 23. K § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvádí, že kvalifikace jednání jako § 234 tr. zákoníku neobstojí, když v dané věci nikdy nebyla předložena žádná listina jako originál směnky. Nadto, i pokud by byla směnka zfalšována, nebylo prokázáno, že by se na tomto falšování jakkoliv podílel. On sám také nikdy nikde nepředkládal ani kopii předmětné směnky. Přitom i kvalifikaci jednání obviněných jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku pova žuje dovolatel za chybnou. Akcentuje, že se nikdy nepokoušel uvést někoho v omyl za pomoci směnky a ani ji nikde neprezentoval. Pokud oznámil exekutorovi, že získal pohledávku vůči K . , jednalo se o pohledávku obviněného K . z titulu splnění ručitelství dotyčného , a nikoliv ze směnky samé. Toto oznámení pak nebylo bez dalšího způsobilé ovlivnit rozhodování exekutora a už vůbec ne soudu, který by o případném zastavení exekuce musel rozhodovat. Soudu návrh na zastavení exekuce nikdy nepodal a ani vůči exekutorovi dále existenci své pohledávky neprokazoval. Obviněný namítá, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004 nebylo dosavadní judikaturou překonáno, jak nesprávně naznačují soudy nižších stupňů. Ani uvedené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 533/2018 nevyznívá jako negace zásady, že soud nelze uvést v omyl. Nejvyšší soud pouze došel k závěru, že uvedení soudu v omyl nelze při splnění řady podmínek vyloučit. Namítá, že v klasickém sporném řízení de facto vždy jedna strana tvrdí nepravdu a automatická kriminalizace jedné ze stran sporu by ad absurdum vedla ke stavu, kdy je existence civilního soudu nadbytečná a vše obstará trestní řízení. Přitom namítá, že ročně jsou zahájeny stovky směnečných řízení, ve kterých povinná strana zpochybňuje obsah nebo rovnou existenci směnky. Dovolatel se domnívá, že nelze bez dalšího považovat každé nepravdivé tvrzení před soudem za pokus podvodu, stejně jako nelze nepravdivá tvrzení obsažená v žalobě považovat za pokus uvést soud v omyl. 24. Závěrem tak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze zrušil.
Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
25. K dovolání obviněného M . K. a T. K. se vyjádřil dne 7. 3. 2025, č. j. 1 NZO 25/2025 - 17, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněných směřujícím pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je toho názoru, že je nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Obvinění totiž pouze nesouhlasí s hodnocením důkazních prostředků (zejména svědeckých výpovědí) a ve skutečnosti nevyjádřili zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obvinění pouze zpochybňují výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedli, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy činné dříve ve věci, nebo jsou dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Jedná se tak pouze o polemiku s rozhodnými skutkovými zjištěními, kterou pod tento (ale ani žádný jiný) dovolací důvod nelze podřadit. 26. Podle státního zástupce nelze ani akceptovat námitku obviněného K ., kterou soudům vytkl neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Odvolací soud totiž vysvětlil, že bez existence originálu směnky nelze zkoumat pravost podpisů obsažených na dané písemnosti.
27. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami uplatněnými pod dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této souvislosti upozorňuje na to, že trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i prostřednictvím soudu, který může být uveden v omyl. Odkazuje přitom na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023. Pokud jde o možnost uvést v omyl i osoby, které provádějí úkony z pověření příslušného soudu (tedy např. exekutor či notář), státní zástupce uvádí, že závěry vyplývající z usnesení velkého senátu lze přiměřeně použít i na ně. V posuzované věci přitom nebylo vyloučeno, aby soudem pověřený exekutor mohl být za splnění všech zákonných podmínek uveden v omyl. Jelikož ústavně konformní výklad ohledně možnosti uvést soud v omyl bylo možné učinit v mezích právní úpravy účinné v době spáchání činu, uplatní se závěry, které přijal velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu, a to v souladu s principem tzv. incidentní retrospektivity (nález ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 1955/15). 28. Státní zástupce obecně souhlasí s námitkou obviněného K . , že nikoli každé nepravdivé tvrzení před soudem lze považovat za pokus trestného činu podvodu. Současně však zdůrazňuje, že nelze zaměňovat výsledek civilního řízení sporného založený na závěru, že některá ze stran sporu neunesla břemeno tvrzení či důkazní, s řešením otázky trestního práva hmotného, zda došlo či nedošlo k jednání podvodného charakteru vůči soudu. Samotné neunesení důkazního břemene vedoucí ke ztrátě sporu (např. zamítnutí žaloby) bez dalšího neznamená, že by došlo k jednání podvodného charakteru, protože i zde může nastat mnoho modalit, které nemají s jednáním podvodného charakteru cokoliv společného. Procesní instituty povinnost tvrzení a povinnost důkazní, resp. břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nijak nesouvisejí s tím, zda v civilním sporu došlo k lstivému oklamání soudu či nikoli, popř. zda se o to účastník řízení pokusil, kdy ani případný závěr civilního soudu o tzv. unesení či neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního nijak neindikuje možný závěr, zda byl či nebyl soud uváděn v omyl, využíván jeho omyl či mu byly či nebyly zamlčovány podstatné skutečnosti (k tomu blíže srov. zejména odstavce 82 a 83 zmíněného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu).
29. Kvalifikace jednání obviněných soudy nižších stupňů nemůže být podle státního zástupce zpochybněna ani námitkami obviněných, že předmětnou směnku nijak neuplatnili. Obviněný K . totiž v rámci exekučního řízení předložil k návrhu na zastavení a odklad exekuce smlouvu o postoupení pohledávky sjednanou mezi ním a obviněným K . , přičemž právní důvod vzniku předmětné smlouvy spočíval ve splnění ručitelského závazku ze směnky vystavené poškozenou K . na řad obviněného K. V exekučním řízení sice přímo nebyla uplatněna zmiňovaná směnka, avšak v rámci návrhu na zastavení a odklad exekuce bylo argumentováno neexistující pohledávkou ze směnky. Obvinění tak učinili vše pro uskutečnění svého záměru podvodně vylákat částku v celkové výši 5 000 000 Kč. Ostatně s obdobnou námitkou se již vypořádal odvolací soud (bod 55), přičemž ji neshledal důvodnou.
30. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného K . , kterou brojil proti posouzení subjektivní stránky žalovaných zločinů, když ta neodpovídá důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný své výtky zaměřil pouze proti výsledkům dokazování. Nad rámec tohoto závěru státní zástupce pouze dodává, že z rozhodných skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné vyplynulo, že s padělanou směnkou nakládal způsobem, který svědčí o existenci společného úmyslu obviněných. V posuzované věci postačilo, že obviněný K . předal padělanou směnku obviněnému K . , který v řízení o vypořádání společného jmění manželů navrhl doplnit dokazování listinou, ve které nepravdivě tvrdil, že s žalobkyní K . avalovali směnku vystavenou poškozenou K . na řad obviněného K. Rovněž obviněný K . , kterému předal padělanou směnku obviněný K . , v exekučním řízení předstíral existenci pohledávky ve výši 5 000 000 Kč vyplývající z údajného splnění ručitelského závazku z předmětné směnky. Jednání obviněného K . tak bylo oním pomyslným článkem řetězu, přičemž bez jeho aktivity by rozhodně nemohly být provedeny další kroky ostatních obviněných. Obviněný K . si byl tedy vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i spoluobviněných směřuje k spáchání zločinu podvodu společným jednáním, a byl s tím pro tento případ srozuměn. Jestliže obviněný K . již na počátku celého jednání věděl, že disponuje s padělkem směnky, musel být také srozuměn i s následky, které mohly nastat v souvislosti s dalšími dispozicemi s takovým padělkem. Toto srozumění přitom nevyplývá z nějaké náhodné souhry okolností, ale lze ho dovodit z celkového kontextu jednání všech obviněných, v jejichž prospěch nesvědčí ani nevěrohodné výpovědi svědků S . a S. Přitom dispozice obviněného s padělanou směnkou spočívající v jejím předání K . byla zcela vědomá a chtěná, takže o jeho úmyslném zavinění ve formě přímého úmyslu ve vztahu ke zločinu podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku nevznikají důvodné pochybnosti. Bylo totiž nepochybně prokázáno, že poškozená K . takovou směnku na řad obviněného nevystavila. Její výpověď vyzněla v průběhu dosavadního trestního řízení zcela přesvědčivě a nebyla v rozporu s dalšími důkazními prostředky – s výjimkou zmíněných výpovědí svědků obhajoby. 31. Vzhledem k výše uvedenému neshledal státní zástupce jako důvodně uplatněný ani dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., když tento je vázán na existenci vady zakládající některý z důvodu dovolání, který by zatěžoval řízení již před soudem prvního stupně. 32. Podle státního zástupce jsou tak podaná dovolání obviněných neopodstatněná, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud takto podaná dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodnutí o odmítnutí obou dovolání navrhuje učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 33. K dovolání obviněného M . K. se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil dne 23. 4. 2025, č. j. 1 NZO 25/2025 - 26. Podle státního zástupce námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž svými námitkami ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze zpochybňuje výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro skutková zjištění, k nimž dospěly soudy, nebo byly dokonce pravým opakem těchto zjištění, anebo proč obsah provedených důkazů nemůže být podkladem pro zmiňovaná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení. Obviněný totiž toliko zpochybňoval věrohodnost svědkyň K . a K. Své námitky tak založil pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními. Současně nelze akceptovat ani námitku obviněného, který taktéž rozporuje neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, což státní zástupce odůvodnil již v předchozím vyjádření. Státní zástupce dodává, že pokud obviněný brojí proti právnímu posouzení skutku jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že jeho tvrzení nebylo způsobilé uvést soud v omyl, tak tuto námitku lze pouze s určitou mírou benevolence formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Státní zástupce tak opět odkazuje na již zmíněné rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu a dodává, že v posuzované věci bylo zjištěno, že obviněný K. předal padělanou směnku obviněnému K . , který v řízení o vypořádání společného jmění manželů navrhl doplnit dokazování listinou, ve které nepravdivě tvrdil, že s žalobkyní K . avalovali směnku vystavenou poškozenou K . na řad obviněného K. Rovněž obviněný K . , kterému předal padělanou směnku obviněný K . , v exekučním řízení předstíral existenci pohledávky ve výši 5 000 000 Kč, vyplývající z údajného splnění ručitelského závazku z předmětné směnky. V kontextu všech zjištěných okolností nešlo tedy o nějaké chybné podání, jak uvedl obviněný K ., ale o podvodné jednání, jehož cílem bylo porušení majetkových práv poškozených. 34. Podle státního zástupce se tak jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K . odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Rozhodnutí o odmítnutí navrhuje učinit v neveřejném zasedání, k jehož konání může Nejvyšší soud přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. 35. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájcům obviněných k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byl a podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV.
Důvodnost dovolání
37. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. 38. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 39. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 40. Z podaných dovolání obviněných je patrné, že v něm uplatňují dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. 41. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř . v platném znění j e dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový st av. 42. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 43. Obviněný K . pak ve svém dovolání uplatnil i dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jelikož i ostatní dovolatelé brojí proti vadám a nedostatkům rozhodnutí soudu prvního stupně, lze dovodit, že rovněž chtěli ve svém dovolání uplatnit tento dovolací důvod, neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jestliže obvinění K . a K. tento dovolací důvod explicitně neoznačili, jedná se o jistý nedostatek předmětných dovo lání, když právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř), by měla tomuto pochybení zabránit, tj. uvést všechny dovolací důvody nejen obsahově, nýbrž námitky i správně podřadit pod zákonem vymezený taxativně určený dovolací důvod. Naznačené pochybení ovšem není takového rázu, aby bránilo věcnému přezkoumání podaných dovolání. 44. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání dovolatelů zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 45. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
46. Předně je třeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obvinění částečně uplatnili již v předchozích st a diích trestního řízení, především pak v podaných odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně. Proto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněných představuje přinejmenším v její podstatné části pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 39 až 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 36 až 55 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obvinění v rámci dovolání opakují shodné námitky, které uplatnili před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.
47. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud uplatněnými dovolacími námitkami věcně zabýval, kdy se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k uplatněné argumentaci všech třech obviněných je zřejmé, že byť tito citují všechny varianty tohoto zvoleného dovolacího důvodu, tak fakticky všichni tři uplatňují námitku, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Tedy uplatňují první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění K . a K. pak ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu uplatňují ještě třetí variantu tohoto dovolacího důvodu, tj. v námitku tzv. opomenutých důkazů. 48. Nejvyšší soud se nejprve zabýval první variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojení s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři. 49. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov nej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, svědeckými výpověďmi, jakož i ve věci provedenými listinnými důkazy, kdy se také řádně a dostatečně zabývaly věrohodností tvrzení obviněných ohledně okolností a důvodů podepsání směnky, otázkou věrohodností výpovědi poškozené K . a poškozené K. , ale i věrohodností výpovědi svědků S . a S. (viz bod 39 a 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 43 a 44 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). 50. Nejvyšší soud z pohledu uplatněných námitek dovolatelů směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě musí tedy konstatovat, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy nižších stupňů učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatelé primárně domáhají odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozují jimi zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoliv obvinění ve svých dovoláních formálně deklarují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak po stránce věcné v této části dovolání uplatňují námitky skutkové, resp. procesní. 51. Toliko skutečně jen stručně považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na některé z uplatněných námitek reagovat. Jak již bylo naznačeno, všichni tři obvinění zejména zpochybňují věrohodnost poškozené K . a poškozené K. , když tvrdí, že tyto svědkyně měly motiv vypovídat nepravdivě (snaha vyhnout se úhradě dluhu ve výši 5.000.000 Kč a získání tzv. lepšího postavení v řízení o vypořádání SJM). Bez ohledu na skutečnost, že soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti výpovědi poškozených zabývaly, považuje dovolací soud za potřebné uvést, že závěr o věrohodnosti těchto svědkyň soudy nezaložily na prostém konstatování, že jim uvěřily, ale na velmi pečlivém hodnocení jejich výpovědí z pohledu dalších provedených důkazů, když také posuzovaly věrohodnost tvrzení obviněných z pohledu dalších provedených důkazů, včetně rozporů v jejich výpovědích, a to i z pohledu jejich tvrzených podnikatelských zkušeností (viz body 39 až 41, 45, 46 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný K . namítá, že odvolací soud se nijak nevyjádřil k výpovědím svědků S . a S. , je třeba zdůraznit, že byť se skutečně tento soud k výpovědím těchto svědků podrobněji nevyjádřil, tak je zřejmé, že se zcela ztotožnil s hodnocením důkazů soudu prvního stupně a na toto odkázal (viz body 38 až 42 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Zde je namístě uvést, že ani samotný obviněný v rámci podaného odvolání neuvedl ve vztahu k výpovědím těchto svědků ničeho nového, tento toliko požadoval, aby odvolací soud přehodnotil hodnocení jejich výpovědí v souladu s jím předkládanou skutkovou verzi děje. Za takové situace je logické, že odvolací soud blíže nerozváděl výpovědi těchto svědků, pokud dospěl k závěru, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně odpovídá § 2 odst. 6 tr. ř. a že soud prvního stupně zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí, tak jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř. Z pohledu těchto závěrů je třeba akcentovat, že soudy nižších stupňů otázce věrohodnosti verze obviněných a poškozených věnovaly řádnou pozornost a své závěry o věrohodnosti výpovědí poškozených přesvědčivě a řádně objasnily. 52. Obdobné povahy je námitka obviněných K . a K. , kteří nevěrohodnost výpovědi poškozené K . dovozují z výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 115/2019, ve kterém byl obviněný K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve které bylo spatřováno spáchání trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku. Ze strany obviněných se totiž jedná o jejich vlastní intepretaci tohoto rozhodnutí, když v daném řízení nedošlo k vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí proto, že by citovaný soud uzavřel, že poškozená v řízení lhala, když naopak tento soud uzavřel, že její výpověď podporuje tvrzení obviněného K . , kdy následně postupoval v souladu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného . Nadto oba obvinění pomíjí, že v tomto řízení se poškozená K . toliko vyjadřovala k okolnostem, co je jí známo o smlouvě o půjčce, která měla být zajištěna směnkou, kterou uzavřel její otec a obviněný K . , když u jejího uzavření nebyla osobně přítomna a předmětná pohledávka na ni byla následně postoupena z důvodu špatného zdravotního stavu jejího otce. Poškozená tedy netvrdila, že by byla přítomna uzavření této smlouvy a předání částky 3.000.000 Kč, jen sdělovala, co jí bylo známo o celé věci od jejího otce. Navíc oba obvinění zcela pomíjí, že v rámci civilního řízení byl nárok na 3.000.000 Kč pravomocně svědkyni přiznán, včetně toho, že darovací smlouva, kterou obviněný K . daroval svoji nemovitost své družce, byla prohlášena soudem vůči poškozené jako neúčinná. Zde je pro jistou přesnost třeba uvést, že právě v převedení této nemovitosti obviněným na jeho družku bylo spatřováno spáchání trestného činu podle § 222 tr. zákoníku. Tedy z výsledku řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 115/2019 nelze dovodit tvrzenou nevěrohodnost výpovědi poškozené. 53. Jak již bylo naznačeno, obvinění K . a K. dále uplatnili i třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř., byť obviněný K . toliko v určitých náznacích. Konkrétně namítají, že kopie směnky na částku 5.000.000 Kč nebyla znalecky zkoumána, když soudy nižších stupňů odmítly toto znalecké zkoumání provést. 54. Předmětnou námitku lze formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod. K problematice tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu je třeba nejdříve obecně připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 1 82/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vždy vyhovět, když ovšem musí neprovedení důkazu řádně zdůvodnit. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
55. Je nutno rovněž dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Za stěžejní důkazy lze pak považovat takové důkazy, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024). 56. Obvinění K . a K. dovozují naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z toho, že soudy neprovedly znalecké zkoumání kopie směnky na částku 5.000.000 Kč, kterou měla podepsat poškozená K . a obviněný K . a jako aval obviněný K . a svědkyně K. Je třeba uvést, že tento důkazní návrh již učinili obvinění v rámci řízení před soudem prvního stupně, ale i v rámci řízení před odvolacím soudem, když oba tyto soudy dospěly k závěru o jeho nadbytečnosti (viz bod 42 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále viz bod 48 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje, když s jejich závěry o nadbytečnosti tohoto znaleckého zkoumání souhlasí. Již z tohoto pohledu se nemůže v dané věci jednak v případě neprovedení znaleckého zkoumání předmětné kopie směnky o tzv. opomenutý důkaz. Proto lze považovat předmětnou námitku za zjevně neopodstatněnou. 57. Dále je třeba konstatovat, že samotná skutečnost, že v řízení nebyl zajištěn originál směnky, nelze interpretovat tak, že v dané věci je namístě použití zásady in dubio pro reo , jak namítá obviněný K. Nejvyšší soud musí předně uvést, že takou výhradu nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem “. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. 58. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „Zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyč ení ani jedné realistické skutkové verze . “ O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
59. Z pohledu námitky obviněného K . zásadou in dubio pro reo je namístě akcentovat, že v dané věci není pochyb o tom, že předmětná směnka existovala, když toto tvrdili nejen obvinění, ale na její existenci bylo odkazováno v rámci návrhu na zastavení a odklad rozhodnutí v rámci exekučního řízení pod sp. zn. 142 EX 00387/18 u soudního exekutora Mg. Jaroslava Kocince, ale i v rámci řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5. Samotná skutečnost, že tato směnka nebyla předložena v originále nebránila tomu, aby soudy na základě provedeného dokazování mohly dospět k závěru, že tato směnka existovala a že byla padělána, pokud svůj závěr založily na provedených důkazech, jak se tomu stalo v dané věci. Jinak řečeno, pokud soudy na základě provedeného dokazovaní neměly žádné pochybnosti o tom, že směnka existovala a že byla padělána, nebylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo.
60. Všichni tři obvinění rovněž uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když předně namítají nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť zpochybňují, že soud lze uvést ve sporném řízení v omyl. Dále namítají naplnění subjektivní stránky (obviněný K . ), ale i naplnění všech znaků trestného činu padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku. Předmětné námitky jsou pod zvolený dovolací důvod částečně podřaditelné, jak bude rozvedeno dále. 61. Nejvyšší soud považuje předně za nutné a vhodné rozvést předpoklady naplnění objektivní stránky zločinu padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 alinea tr. zákoníku. Paděláním platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku se rozumí jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění s použitím zařízení, materiálů, tiskopisů apod., které se jinak používají k jeho výrobě, vyplnění či vyhotovení, anebo náhradních zařízení, materiálů, tiskopisů apod ., a to se záměrem, aby takový platební prostředek vypadal či budil zdání, že je pravý nebo platný. Paděláním platebního prostředku se rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi, včetně u těch platebních prostředků, u nichž to přichází v úvahu, jejich barevného či grafického provedení, reliéfu apod., sloužících při jejich používání (např. u platební karty při placení v obchodě za zboží nebo služby s pomocí tzv. žehličky), dále i magnetického proužku, mikročipu, optického nebo jiného speciálního záznamu, tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky, např. prázdné bílé plastové karty opatřené jen mikročipem či magnetickým záznamem, která proto může sloužit jen k některé funkci platebního prostředku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck. s. 3037, marg. č. 23). Zároveň není rozhodné, zda padělaný platební prostředek obsahuje údaje týkající se jen fiktivních osob, jejichž existenci pachatel pouze předstírá, nebo údaje osob, které skutečně existují. Za padělání a pozměnění směnek nelze ovšem považovat jednání, jímž osoba vyplní blankosměnku v rámci svého vyplňovacího oprávnění, a to včetně skutečnosti, kdy jedná nad rámec svého vyplňovacího práva (viz R 27/2012). Pokud však takto vyplní blankosměnku osoba, která není nadána vyplňovacím právem, je možné její jednání posoudit podle § 234 tr. zákoníku. K naplnění podmínek trestní odpovědnosti podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku alinea první se zároveň vyžaduje, aby pachatel platební prostředek padělal či pozměnil v úmyslu použít jej jako pravý či platný, ať již tak plánuje učinit osobně, anebo prostřednictvím jiné osoby. V případě trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku je tedy nad rámec samotného padělání platebního prostředku vyžadováno, aby tak pachatel jednal v úmyslu použít tento platební prostředek jako pravý nebo platný (k tomu viz SKUPIN, Zdeněk Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 49). Současně je třeba uvést, že za platební prostředek se považuje i směnka. 62. Ve vztahu k naplnění předmětné skutkové podstaty je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že všichni tři obvinění popírají, že by předmětná směnka byla padělána, tedy tvrdí, že směnka je pravá a že ji skutečně podepsala poškozená K . a obviněný K . a jako aval obviněný K . a svědkyně K . , včetně toho, že došlo k předání částky 5.000.000 Kč svědkyni K . a že následně částku 5.000.000 Kč obviněný K . spoluobviněnému K . zaplatit jako aval. Taková argumentace ovšem nemůže naplňovat uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když fakticky je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudu první ho stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že při posuzování důvodnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je vázán dovolací soud skutkovými zjištěními vyjádřenými ve skutkové větě. Jelikož ovšem obviněný K . ve vztahu k naplnění skutkové podstaty zločinu padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku akcentuje skutečnost, že on sám nikdy padělanou směnku nikomu nepředložil, tedy nepoužil j i jako pravou, čímž zpochybňuje naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty, lze mít za to, že tuto argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, byť s jistou dávkou tolerance. 63. Nejvyšší soud musí předně akcentovat, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění všech objektivních znaků skutkové podstaty zločinu padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku ve vztahu ke všem třem obviněným zabývaly (viz body 48 až 50 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 50 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pro naplnění dané skutkové podstaty je nerozhodné, zda padělaný platební prostředek, v daném případě směnku, plánuje či hodlá pachatele užít jako pravý osobně on sám či prostřednictvím jiné osoby. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu bez ohledu na to, jak s ním poté naloží (pokud by pachatel uvedeným způsobem jednal bez specifického úmyslu udat jej jako pravý nebo platný, šlo by o trestný čin podle § 234 odst. 2) (ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3037, marg. č. 22.). 64. Z pohledu shora naznačených východisek při vázanosti dovolacího soudu skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný K . si musel být vědom toho, že směnka je padělána, když soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že směnka nebyla nikdy poškozenou K . a poškozenou K. podepsaná a že k předání částky 5.000.000 Kč poškozené obviněným K . nedošlo. Přesto obviněný K . tvrdil, že byl přítomen při předání této částky a při podpisu směnky poškozenou K . a že následně podepsala směnku jako aval poškozená K . a že on sám uhradil jako aval částku 5.000.000 Kč obviněnému K. Při vědomí těchto skutečností následně obviněný K . podepsal smlouvu o podstoupení pohledávky se spoluobviněným K . , kdy podstatou postoupení měla být skutečnost, že obviněný K . měl uhradit částku 5.000.000 Kč ze směnky z titulu toho, že vystupoval jako aval předmětné směnky, kdy zároveň věděl, že na základě této smlouvy hodlá obviněný K . vyřešit svůj dluh vůči poškozené K . ve výši 3.000.000 Kč v rámci probíhajícího exekučního řízení. Poté dokonce on sám tvrzenou existenci směnky a skutečnost, že měl uhradil jako aval částku 5.000.000 Kč, uplatnil v rámci řízení o vypořádání SJM vůči svědkyni K . a následně i podal žalobu na zaplacení částky 5.000.000 Kč vůči poškozené K. Takto jednal, přestože si byl vědom skutečnosti, že směnka je padělaná a že on sám nikdy částku 5.000.000 Kč obviněnému K . jako aval z předmětné směnky neuhradil. Nadto skutečně nelze pominout, že obviněný podal i návrh na umoření předmětné směnky podle § 304 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a to již dne 27. 8. 2019, tedy činil aktivní kroky k tomu, aby přes tvrzenou neexistenci originálu směnky, mohlo dojít k uplatnění tvrzeného práva ze směnky. Zde je třeba uvést, že umoření listiny představuje proces, jehož cílem je nahrazení ztracené nebo zničené listiny, kterou je třeba předložit k uplatnění práva. Pokud je rozhodnuto o umoření, tak původní ztracená listina je nahrazena a předmětné právo lze po umoření listiny uplatnit na základě usnesení o umoření listiny nebo na základě nově vydané listiny. Z těchto skutkových zjištění je nepochybné, že k padělání směnky došlo proto, aby tato následně mohla být použitá jako pravá, a to ať již v řízení před soudem, či v jiných řízeních. Nejvyšší soud má za to, že použitím směnky jako pravé se nerozumí jen skutečné předložení směnky bez ohledu na to, zda k prokázání svého tvrzení pachatel předloží originál směnky či její kopii, ale i situace, kdy pachatel svůj tvrzený nárok opírá o jinou listinu (např. smlouvu o postoupení pohledávky), kdy podstatou této listiny je právě tvrzená existence směnky. Proto lze tuto námitku obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Skutečnost, že obvinění na existenci této směnky v řízení před soudem či v exekučním řízení jen poukazovali, měla vliv na to, že jejich jednání skončilo ve vztahu ke zločinu podvodu ve st adiu pokusu. 65. Obviněný K . dále namítá, že u něho nebyla naplněna ani subjektivní stránka obou trestných činů, kterými byl uznán vinným. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace lze mít za to, že obviněný jen fakticky nesouhlasí s výsledky dokazování. Taková argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.
66. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr Nejvyšší soud skutečně jen stručně považuje za vhodné uvést následující. Obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (Šámal, P. a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. 67. Jinak vyjádřeno, právní závěr o subjektivní stránce trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, není možné předem přikládat zvláštní význam žádnému důkaznímu prostředku, ale na zavinění a jeho formu je třeba usuzovat ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a ze všech důkazů významných z tohoto hlediska, včetně doznání obviněného, pokud existuje. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů ( § 2 odst. 6 tr. ř.) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného (srov. R 60/1972 -IV.). 68. Předně je třeba akcentovat, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených v tzv. skutkové větě je nepochybné, že obvinění jednali jako spolupachatele ve smyslu § 23 tr. zákoníku. Zde je namístě uvést, že podle § 23 trestního zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmí nka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde pak nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, kdy ovšem souhrn jednání spolupachatelů musí naplňovat souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona. O spolupachatelství jde také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1966 , sp. zn. 8 Tz 77/66, uveřejněné pod č. 15/1967 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72, uveřejněný pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1955 , sp. zn. 1 Tz 76/55, uveřejněné pod č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, aj.). Tzv. společný úmysl se musí vztahovat nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Lze tedy uzavřít, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle § 23 není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou . Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli (srov. R 170/1949), jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. R 36/1973-I. a 42/2010-II; ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 536, marg. č. 3.). 69. Z pohledu shora prezentovaných východisek je třeba uvést, že v posuzované věci je podstatná skutečnost, že obviněný K . předal padělanou směnku obviněnému K . , ačkoliv si byl vědom toho, že směnku poškozená K . nikdy nepodepsala a on jí nepředal částku 5.000.000 Kč a že mu také spoluobviněný K . neuhradil částku 5.000.000 Kč jako aval, kdy tento obviněný následně v řízení o vypořádání SJM navrhl doplnit dokazování listinou, ve které nepravdivě tvrdil, že s žalobkyní, tj. svědkyní K . avalovali směnku vystavenou poškozenou K . na řad obviněného K. Stejně tak obviněný K . v exekučním řízení předstíral existenci pohledávky ve výši 5.000.000 Kč vyplývající z údajného splnění ručitelského závazku z předmětné směnky právě obviněným K. Je tedy nepochybné, že právě jednání obviněného K . představovalo takové jednání, bez kterého by rozhodně nemohly být provedeny další kroky ostatních obviněných, které ve svém souhrnu jednak bezprostředně směřovaly ke vzniku škody na majetku poškozených, jednak takové jednání porušilo zájem na bezpečnosti a spolehlivosti cenných papírů jako základního nástroje platebního styku. Jinak vyjádřeno, na podkladě rozhodných skutkových zjištění je nutno konstatovat, že obviněný K . byl přinejmenším srozuměn s tím, že padělek směnky může být použit vůči směnečnému dlužníkovi, kterým byla poškozená K . , popř. vůči avalovi či v jiných řízeních. Je tomu tak proto, že tento obviněný již na počátku celého jednání věděl, že disponuje s padělkem směnky, takže musel být také srozuměn i s následky, které mohly nastat v souvislosti s dalšími dispozicemi s takovým padělkem. Toto srozumění přitom nevyplývá z nějaké náhodné souhry okolností, ale lze ho dovodit z celkového kontextu jednání všech obviněných, na které poukazují soudy nižších stupňů. Zároveň není pochyb o tom, že dispozice obviněného K . s padělanou směnkou spočívající v jejím předání obviněnému K . byla zcela vědomá a chtěná, takže o jeho úmyslném zavinění ve formě přímého úmyslu ve vztahu ke zločinu podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku nevznikají důvodné pochybnosti a ve vztahu ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v úmyslu nepřímém. Zde je třeba opětovně akcentovat, že bylo totiž nepochybně prokázáno, že poškozená K . předmětnou směnku na řad obviněného nikdy nevystavila. 70. Obvinění ve svém dovolání dále namítají, že předmětná směnka byla vystavena před publikováním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, takže se na jejich jednání judikaturní závěry z tohoto rozhodnutí nemohou vztahovat, jelikož by se jednalo o retroaktivní působení. Nadto tvrdí, že ani dané rozhodnutí předchozí názor z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 229/2004 de facto nepřekonalo. Zároveň akcentují, že současný názor velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (vi z NS sp. zn. 15 Tdo 960/2023) zdůrazňuje jen potenci takového jednání uvést soud v omyl. Považují za vyloučené, že by soudy vyhověly (byť jen částečně) jejich návrhu bez doložení originálu směnky. Proto mají za to, že jednání, které je jim kladeno za vinu, nebylo způsobilé ovlivnit meritorní rozhodování žádného příčetného civilního soudce. Navíc nárok na splnění společného ručitelského závazku do společného jmění manželů nelze zařadit a civilní soudy by daný nárok bez dalšího zamítly. Takovou argumentaci lze považovat za podřaditelnou pod zvolený dovolací důvod, když obvinění zpochybňují naplnění znaku „uvedení v omyl“ jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, když jejich argumentace je primárně založena na tom, že soud nelze uvést v omyl. 71. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obvinění své argumenty stran nemožnosti uvést soud v omyl vztahují k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004. Jedná se o rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 24/2006 [R 24/2006 tr.]. Publikovaná právní věta rozhodnutí přitom zní „[n]aplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v ‚uvedení někoho v omyl‘ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě, že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl.“. 72. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné poukázat na vývoj judikatury týkající se otázky možnosti uvést v omyl soud, ale i jiné orgány veřejné moci. Předně je třeba uvést, že obdobně jako v R 24/2006 tr. se vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010. Ovšem v usnesení Nejvyššího soud ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 3 Tdo 709/2010, bylo konstatováno, že katastrální úřad lze uvést v omyl, neboť řízení o vkladu do katastru nemovitostí není ovládáno totožnými zásadami jako občanskoprávní řízení sporné, tedy zásadou projednací při zachování zásady zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností. Řízení u katastrálního úřadu má povahu správního řízení, jež má charakter neveřejného písemného řízení, v jehož rámci správní orgán pravidelně vychází zejména z písemných podkladů předložených navrhovatelem. Jinými slovy, závěr senátu č. 3 byl takový, že katastrální úřad, u něhož probíhají správní řízení, není místem nalézání práva, a lze jej tedy uvést v omyl a naplnit tak jeden ze zákonn ých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Tímto rozhodnutím tak navázal na shodný závěr Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, a zajistil mu tak jistou judikaturní kontinuitu. Shodně pak bylo rozhodováno též např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012, a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 68/2015. 73. Poté v návaznosti na případy týkající se trestné činnosti v rámci dědického řízení (řízení vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1247/2009) přijal Nejvyšší soud stanovisko ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, kde vyjasnil, že zákonný znak trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. podle § 250 odst. 1 tr. zákona) spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice. Nejvyšší soud pak v rámci tohoto stanoviska poukázal na určitou specifičnost dědického řízení oproti civilnímu řízení spornému, které vede k závěru, že v takovém řízení se neuplatní vyšetřovací zásada. Nejvyšší soud v závěru tohoto stanoviska ovšem opětovně uvedl, že trestní kolegium zaujalo ke sporné výkladové otázce uvedený právní názor, aniž by tím zpochybnilo závěry, na nichž j e založeno rozhodnutí publikované pod 24/2006 Sb. rozh. tr. 74. Právní názor vyjádřený v rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. byl dále respektován i v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, a to např. v usnesení ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1338/2012, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1437/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 68/2015, taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1071/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, příp. usnesení N ejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020 (dále přim. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 792/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 3 Tdo 672/2019, a další).
75. Současně lze doplnit, že komentářová literatura ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2053, marg. č. 4, výše uvedený názor taktéž následovala - „podle judikatury však nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl, soud rozhodující v občanskoprávním řízení o žalobě. Proto ‚uvedení někoho v omyl‘ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení, popřípadě že podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, který se opírá o padělanou směnku (srov. R 24/2006; shodně též TR NS 16/2005-T 797).“ Další komentářová literatura DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář . [Systém ASPI]. 2015. Wolters Kluwer [cit. 2025-9-12], se k této otázce přímo nevyslovila, když pouze zmiňuje odkaz na stanovisko Tpjn 305/2010, podle kterého zákonný znak trestného činu podvodu spočívající v „uvedení jiného v omyl“ nebo ve „využití omylu jiného“ může naplnit i pachatel, který v řízení o dědictví úmyslně uvede nepravdivé údaje o tom, že je dědicem, nebo o výši svého dědického nároku, a to s cílem obohatit se z majetku zůstavitele ke škodě jiného (skutečného) dědice.
76. Pro jistou přesnost a přehlednost je současně vhodné poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, kde Nejvyšší soud dospěl k závěru, že lze uvést v omyl Energetický regulační úřad v řízení o udělení licence vedeném před tímto úřadem. Výslovně konstatoval, že na takové řízení se neuplatní závěry Nejvyššího soudu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., když akcentoval, že řízení o vydání licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady, právě jako v případě vydávání licencí pro fotovoltaická zařízení ohledáním na místě. Proto dovodil, že pachatel naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 792/2017. Současně je třeba poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1575/2016, kde se Nejvyšší soud zabýval situ aci, kdy obviněný adresoval soudu návrh na zahájení insolvenčního řízení vůči společnosti, který obsahoval vědomě nepravdivé údaje týkající se smyšlené neuhrazené pohledávky za uvedenou společnosti, a jenž obviněný, jako údajný postupník získané smyšlené pohledávky a současně navrhovatel insolvence, uplatnil s cílem poškození této společnosti. V tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud jistou pochybnost, zda je názor uvedený v rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr. správný, když konstatoval, že „na závěr a již zcela mimo rámec přezkoumávaného případu Nejvyšší soud považuje za potřebné učinit několik poznámek. Tento případ odhalil řadu problémů při výkladu některých trestněprávních institutů. Na předmětný skutek by se totiž mohla nabízet i právní kvalifikace trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. To však naráží na názor, který je vyjádřen i v některých judikátech, že soud nelze uvést v omyl. Zdá se však (a to nejen v této věci), že uvedené stanovisko vytváří v soudní praxi nejeden problém. Je proto otázkou, zda není na čase se nad těmito problémy hlouběji zamyslet a případně i daný názor revidovat.“ . 77. Z výše uvedeného plyne, že senáty Nejvyššího soudu se obecně shodovaly v názoru, že v občanskoprávním řízení sporném nelze soud „uvést v omyl“ a tím naplnit zákonný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku (příp. § 250 tr. zákona), byť v průběhu času se tento právní názor ustálil na sporné řízení a zároveň se začaly objevovat určité právní názory, které měly o tomto závěru jisté pochybnosti. 78. Nejvyšší soud následně dne 18. 4. 2019 vydal usnesení č. j. 5 Tdo 533/2018-142 (které bylo uveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu dne 24. 7. 2019), kterým rozhodl o postoupení předmětné věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí, a to podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/ 2002 Sb., o soudech a soudcích. V tomto procesním rozhodnutí zaujal senát č. 5 názor, že má vážné pochybnosti o názoru publikovaném v rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Akcentoval, že byť v průběhu soudního řízení sporného leží na soudu povinnost zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a druhá strana sporu má právo předkládat své tvrzení a případně vyvrátit oprávněnost žaloby, nemusí vždy tzv. zvítězit pravda. Poukázal na to, že možnosti soudu a stran sporu nejsou bezbřehé, a pokud si pachatel např. pečlivě připraví svou verzi a počíná si obzvlášť rafinovaně, není vyloučeno, aby se domohl neoprávněného nároku a aby tímto (podvodným) způsobem dosáhl rozhodnutí soudu ve svůj prospěch či prospěch jiné osoby. Senát č. 5 vzhledem k věci, která byla předmětem řízení, nabyl přesvědčení, že by se měla znovu posoudit celá situace a argumentace ve prospěch uvedeného rozhodnutí, jakož i proti němu, přitom by se měly zohlednit i další výkladové metody, zejména historická a mezinárodně srovnávací, když současně uvedl, že dosud zaujímané stanovisko, podle něhož je možno omezovat okruh osob, které lze uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu, což i následně rozvedl s odkazem na historický vývoj trestného činu podvodu. Nadto zdůraznil, že ani z jazykového výkladu závěr, že soud nelze uvést v omyl, nevyplývá. Senát č. 5 proto dospěl k přesvědčení, že soudci jako fyzické osoby mohou být uvedeni v omyl. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu nakonec o této otázce nerozhodoval, neboť dovolatel vzal své dovolání zpět (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 15 Tdo 659/2019-7937). Ve věci tak bylo vydáno pouze zmíněné procesní rozhodnutí bez meritorního rozhodnutí. Předmětné rozhodnutí včetně použité argumentace ovšem bylo uveřejněno na webových stránkách Nejvyššího soudu, takže se s použitou argumentací mohla veřejnost seznámit. 79. Lze ovšem připustit, že i po výše zmíněném procesním rozhodnutí Nejvyšší soud argumentační linku rozhodnutí publikovaného pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. neopustil (viz např. usnesení ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 7 Tdo 720/2020 či také usnesení ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020, nebo usnesení ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 4 Tdo 1063/2022). I komentářová literatura z roku 2020, konkrétně uvádí, že „v omyl lze uvést i orgán veřejné moci, například Energetický regulační úřad (srov. NS sp. zn. 4 Tdo 968/201 6), katastrální úřad (NS sp. zn. 3 Tdo 709/2010, Rt 10/2012) či úřad městské části (NS sp. zn. 8 Tdo 377/2011, T 1390), nikoli však soud, rozhoduje-li tento v civilním sporném řízení (viz NS sp. zn. 11 Tdo 229/2004, Rt 24/2006). Poučkou je zde charakter řízení, které se před daným orgánem vede, respektive zda ‚protistrana‘ v tomto řízení (a tou může být buďto orgán veřejné moci, nebo fyzická či právnická osoba) disponuje dostatečnými nástroji pro zjištění, jaký je skutečný stav věci, a nemůže tak být uvedena ‚pachatelem‘ v omyl (viz NS sp. zn. Tpjn 305/2010, Rt 51/2011). Nejvyšší soud se však v nedávné době vyslovil v tom směru, že judikovaný závěr, podle něhož soud v omyl uvést nelze, je zapotřebí podrobit hlubší úvaze, přičemž nevyloučil i jeho možnou revizi (srov. NS sp. zn. 8 Tdo 1575/2016). Máme však za to, že přinejmenším ve vztahu k soudu rozhodujícímu v trestním řízení soudním bude i nadále platit, že jeho uvedení v omyl osobou obviněného či například poškozeného je – vzhledem k množstvím prostředků, jimiž je tento za účelem zjištění skutkového stavu věci nadán – vyloučeno „(Provazník 2019, s. 18). Oproti soudu lze naopak v omyl uvést rozhodce ve smyslu § 4 a násl. RozŘ (v podrobnostech srov. NS sp. zn. 4 Tdo 239/2014). K tomu, kdo je uváděn v omyl v rámci dědického řízen í, viz NS sp. zn. Tpjn 305/2010, Rt 51/2011), ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1010, str. 1691 –1692. 80. Následně bylo dne 19. 3. 2024 přijato rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 960/2023, které překonávalo dosavadní judikaturu a které bylo uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Velký senát dospěl k závěru, že je třeba odmítnout dříve přijatý názor, že soud nelze uvést v omyl, kdy zaujal nové stanovisko, že uvedení soudu v omyl není vyloučeno a že je možno se takovým způsobem dopustit i trestného činu podvodu. Současně ovšem akcentoval, že nikoliv při každém klamání soudu budou naplněny znaky trestného činu podvodu. Bude vždy záviset na posouzení okolností každého konkrétního případu, zda došlo k takovému klamání, které naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu, nebo jeho pokusu. V rámci tohoto rozhodnutí velký senát poukázal i na to, že výzvy k přehodnocení dosavadního přístupu judikatury zazněly i v odborné literatuře – viz komentář ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, na s. 2649 a 2650 (§ 209), s. 3040 a 3041 (§ 234) a na s. 4361 (§ 347a); dále viz též HŘEBÍČEK, V. K otázce uvedení soudu v omyl. Trestněprávní revue, 2017, č. 5, s. 105 až 111. Pro jistou přesnost je ovšem třeba uvést, že velký senát trestního kolegia se v předmětné věci výslovně nezabýval účinky aplikace této nové judikatury na neukončené případy, kdy trestná činnost byla páchána v době, kdy judikatura vylučovala naplnění jednoho ze znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Je ovšem nutno dodat, že v případě trestní věci řešené před velkým senátem se pachatel dopustil trestné činnosti v roce 2014, tedy v době, kdy výše uvedené judikaturní závěry nebyly nijak nalomeny, přitom velký senát aproboval účinky této nové judikatury i na takový případ a dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. 81. Nejvyšší soud tak řeší v nyní projednávané věci obdobnou situaci, když dovolatelé se měli dopustit nyní projednávané trestné činnosti v době, ve které byl po poměrně dlouhé období respektován právní názor vyjádřený ve sbírkovém rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., podle kterého nelze uvést soud v civilním sporném řízení v omyl, tedy tímto způsobem nemohla osoba pachatele naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Byť se v roce 2019 senát č. 5 Nejvyššího soudu pokusil o změnu tohoto práv ního názoru, tak jeho argumentace „uvízla“ pouze v procesním rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. K judikaturnímu odklonu od předchozí judikatury [judikaturním odklonem rozumíme změnu již jednou zaujatého výkladu právního předpisu, a to za situace, kdy se vykládaný právní předpis nezměnil (Kühn, str. 174) ] tak došlo až rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023.
82. V této souvislosti je vhodné uvést, že například Kühn v publikaci BOBEK, M, KÜHN, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace . 3. vyd. Praha: Auditorium 2024, je toho názoru, že je dnes již samozřejmým faktem, že judikatura je v jistém slova smyslu rovněž právem, přičemž jak Ústavní soud, tak ESLP označují zákon interpretovaný judikaturou za „zákon v materiálním slova smyslu.“ . Největší argumentační sílu mají přitom v našem právním řádu názory publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Skutečnost, že je určitý judikát vrcholného soudu ve Sbírce publikován, naznačuje, že je brán vážně nejen soudci rozhodujícího senátu , ale soudem jako takovým (viz str. 164, 172– 173). Taktéž Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že judikatura je právem v materiálním slova smyslu, což nese též povinnost soudů svou judikaturu měnit způsobem, který nenaruší oprávněná očekávání adresátů právních norem (18. 2. 1999, I. ÚS 526/98).
83. Podle Kühna je zásadou ve všech zemích kontinentálního práva aplikace nové soudem vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, případně i na všechny žaloby podané po dni vynesení nového precedentu. To platí bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy. Tento přístup se nazývá incidentní retrospektivitou. Nový právní názor se aplikuje do minulosti (retrospektivita), ale současně jsou vyloučeny mimořádné opravné prostředky proti pravomocným rozhodnutím, pokud jsou tyto podány jen z důvodu změny judikatury. Adjektivum i ncidentní tedy naznačuje, že retrospektivní působení je do jisté míry založeno na náhodě. Tou náhodou je skutečnost, že kauza již v mezidobí před změnou judikatury nebyla pravomocně skončena. Změna judikatury je tak vlastně jen „opravou omylu“ ve výkladu práva. Není proto možné, aby na právní vztahy proběhlé v minulosti byly aplikovány mylné právní názory ze starší doby. Například německý Spolkový ústavní soud již v roce 1964 ale vysvětlil, že intertemporální principy zákonného práva nelze jednoduše přenášet do oblasti proměny judikatury. O pět dekád později zastává Spolkový ústavní soud stejný názor. Opakuje, že judikatura nejvyšších soudů není zákonem, nezakládá srovnatelná legitimní očekávání a není ani závazná stejným způsobem, jakým zavazuje zákon. Důvěra v právo založená na judikatuře nejvyšších soudů, která je hodna ochrany (včetně intertemporálních účinků), může vzniknout pouze v případě ustálené, dlouhodobé judikatury. Kühn současně připouští, že v některých případech může být ale aplikace nového právního názoru na minulá jednání nepřiměřeně tvrdá. Svou roli tu bude hrát ochrana legitimního očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury, zejména šlo-li o judikaturu dlouhodobou a ustálenou. V takovýchto případech lze zvažovat omezené retrospektivní působení normy vytvořené novou judikaturou. Omezit retrospektivitu judikaturních změn lze několik a konstrukcemi. Spíše teoretickým extrémem je tzv. čistá prospektivita, tedy situace, kdy právní účinky nového právního názoru nebudou vztahovány ani na účastníky řízení v kauze, v níž byl nový precedent nejvyšším soudem formulován. Nový právní názor by se tak vztahoval jen na právní skutečnosti, které vzniknou v budoucnu, a to bez jakékoli výjimky. Mírnější variací je pak omezená čistá prospektivita . Soudcem vytvořená právní norma se tu aplikuje rovněž jen do budoucna. Na rozdíl od čisté prospektivity se nový právní názor vztahuje též na případ, který soud aktuálně řeší, nikoli ovšem na jakýkoli jiný případ vzniklý v minulosti – před změnou výkladu práva. Přitom minulým případem se rozumí situace, kdy právní skutečnost dávající podklad tvrzeného nároku vznikla přede dnem vynesení rozhodnutí, bez zřetele na to, zda dotčená osoba hájila či nehájila svá práva, tedy zda podala či nepodala žalobu. Alternativou čisté prospektivity je omezená retrospektiviviva , v tomto případě se nový právní názor vztahuje na a) kauzu, která dala soudu možnost vytvořit novou normu, b) všechny právní vztahy vzniklé po dni vyhlášení nového precedentu (prospektivní prvek), a c) starší případy, ovšem za podmínky, že žaloba byla podána nejpozději v den vynesení nového precedentního rozhodnutí (omezený retrospektivní prvek) (KÜHN, Z. Str. 180 –185).
84. Podle Kühna je v rámci trestní justice a při trestání obecně třeba odmítnout úvahy směšující formální právo (právní předpisy) a judikaturu formální právo vykládající. I v trestním právu hmotném je jako zásadu třeba používat incidentní retrospektivitu, tedy použití nové judikatury na starší právní skutečnosti. Přičemž opačný názor, který prosazuje zákaz pravé kvaziretroaktivity judikatury v trestním právu hmotném, považuje za nesprávný – tedy zákaz aplikace nové soudcovsky vytvořené normy na všechny trestní věci, u kterých pachatel dokonal trestný čin později, než byl příslušný judikát publikován. Soudcovské dotváření práva v trestním právu hmotném typicky nevyvolává nějaké dramatické posuny v obsahu skutkové podstaty trestného činu a vůbec v představě o trestnosti určitého jednání. V trestním právu obvykle nedochází k nějaké radikální změně výkladu trestního zákoníku, ale spíše k evolučním změnám vykládaného předpisu, ke změnám, jejichž směr nezřídka nastoupila již judikatura předchozí a které bývají z předchozí judikatury předvídatelné – např. konstantní směr trestní praxe směrem k extenzivnímu výkladu pojmu „obydlí“ u trestného činu porušování domovní svobody. Každé významnější rozhodnutí trestních soudů precizuje význam trestněprávních předpisů, aniž by obvykle tento význam nějak zásadně rozšiřovalo či jinak modifikovalo. I když judikatura význam rozšíří – typicky extenzivním výkladem, obvykle půjde o rozšíření významu v rámci ještě myslitelného významu zákonného pojmu skutkové podstaty (jinak by šlo o výkla d contra legem nebo dokonce o – co do výčtu trestných činů – zakázanou analogii). Limitem působení trestní judikatury proto obvykle není nějaká doktrína intertemporality judikatury, ale mnohem spíše úvahy, co ještě je a co již není myslitelným výkladem psaného práva. Připouští však výjimečné situace v zásadní změně významu interpretované normy trestního práva hmotného, kterou je již jen obtížně možné podřadit pod odstraňovaní běžné míry neurčitosti daného právního pojmu. Jako vhodnou možnost řešení těchto výjimečných situací považuje koncepci materiálního zákona vyvinutou v judikatuře ESLP (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 15. listopadu 1996, Cantoni proti Francii , stížnost č. 17862/91, § 31). Podle čl. 7 odst. 1 Úmluvy nesmí být nikdo odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Požadavek Úmluvy se podle Kühna nevyčerpává jen tím, že postihnutí protiprávního jednání má základ v zákoně. Zákony mohou a často musí být formulovány abstraktně, aby se vyhnuly přespříliš rigidní aplikaci. Výklad a předvídatelnost takových právních textů pak logicky závisí na orgánech zákon aplikujících. Zákon společně s justiční a právní praxí jej vykládající tvoří tzv. zákon v materiálním smyslu, jehož předvídatelnost je pro trestní sankci klíčová. Nicméně pochyby ohledně hraničních případů samy o sobě nestačí k tomu, aby normu učinily neslučitelnou s článkem 7 Úmluvy, pokud se takové ustanovení jeví být dostatečně jasné ve velké většině případů. Jinak tomu však bude v situaci, kdy rozdílná aplikační praxe odejme zákonnému ustanovení určitost v naprosto běžných a rutinně se vyskytujících situacích (přim. viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. I As 113/2012-133, č. 3222/2015 Sb., body 68–69, dále také viz právní věta II tohoto rozsudku vycházející z bodů 50 až 72 citovaného rozhodnutí). Zde Nejvyšší správní soud řešil případ dotýkající se neurčité úpravy přestupku, která měla předobraz v obsahově podobně obecné a neurčité normě práva Evropské unie. Na výkladu této unijní normy panoval rozpor mezi jednotlivými členskými státy. Nadto česká správní praxe byla zcela chaotická a vykládala stejné zákonné ustanovení v podstatě každý rok jinak. Zatímco podle výkladu vnitrostátního úřadu v roce, ve kterém se přestupce jednání dopustil, byl přestupce beztrestný, podle výkladu v roce, ve kterém byl potrestán, bylo jeho jednání naopak přestupkem. Pokud tedy byla vnitrostátní správní praxe rozporná, a nejasnost práva naopak jen dále prohloubila, odstranila základní předpoklad pro trestání – existenci základu trestání v (materiálně vnímaném) zákoně. Kühn pak k postupu Nejvyššího správního soudu uvádí, že ten ve své judikatuře kombinuje klasickou incidentní retrospektivitu s čistou prospektivitou. Standardem je tradiční incidentní retrospektivita (plná aplikace nového právního názoru na všechna probíhající řízení) za podmínek stanovených v části VIII. usnesení RS NSS č. j. 8 As 47/2005-86. To ovšem jen tehdy, pokud aplikace novéh o názoru nepoškodí osobu usilující chránit svá veřejná subjektivní práva. Pokud by však takovýto názor měl dopadnout negativně na účastníka řízení, který jednal před vynesením nového právního názoru v důvěře ve starou judikaturu, NSS nový právní názor neaplikuje (čistá prospektivita) (srov. Kühn, str. 190 –201). 85. Provazník pak v komentáři Ščerba a kol. (PROVAZNÍK, Jan. § 1 [Zákaz retroaktivity]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 114) uvádí, k rozdílnému posouzení otázky trestnosti či jiné otázky (například v oblasti trestních sankcí) oproti minulosti může dojít i v důsledku změny v přístupu aplikační praxe, která například počne vykládat určitý znak skutkové podstaty tak, že ačkoli dříve by tentýž čin nebyl považován za trestný, nově již za něj považován bude (například by byla překonána dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, že soud v občanském soudním řízení sporném není subjektem způsobilým být uveden v omyl ve smyslu § 209 a nově by to připuštěno bylo – srov. NS sp. zn. 11 Tdo 229/2004, Rt 24/2006). V takovém případě hovoříme o retrospektivním působení judikaturních změn, respektive o tzv. incidentní retrospektivitě, což znamená, že nový právní názor vyjádřený v soudním rozhodnutí se může vztahovat jen na ty případy, které jsou projednávány až po vydání tohoto soudního rozhodnutí, tj. ať již jsou projednávány aktuálně, nebo v řízeních zahájených až po jeho vydání. To tedy znamená, že uplatnění právního názoru vysloveného v soudním rozhodnutí není na překážku, že skutečnost, k níž se tento právní názor vztahuje, se odehrála ještě předtím, než bylo takové soudní rozhodnutí vydáno. Dosud je většinově akceptován názor, že retrospektivní působení judikaturních změn na žádný zákaz retroaktivity narážet nemůže (srov. například NS sp. zn. 5 Tdo 348/2010), stejně jako uplatnění závěrů stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu na věc, která se stala ještě před jeho vydáním (srov. NS sp. zn. 11 Tdo 1011/2015). Ostatně ani pojmově nelze incidentní retrospektivitu směšovat s retroaktivitou, neboť retroaktivní může být pouze použití právního předpisu, respektive práva ve formálním slova smyslu. Obecně i Ústavní soud připouští změnu judikatury a její incidentní retrospektivitu – srov. sp. zn. III. ÚS 3255/13 či I. ÚS 526/98, přičemž ovšem za určitých mimořádných okolností připouští, aby byl i po vydání rozhodnutí s novým právním názorem výjimečně aplikován na věc, která se odehrála před tímto vydáním, ale je rozhodována až po jeho vydání, původní právní názor, a to zejména ve vertikálních vztazích, mezi něž trestněprávní poměr nepochybně patří – srov. sp. zn. III. ÚS 3221/11. V teorii se v této souvislosti lze setkat s rozlišováním tzv. omezené prospektivity, podle níž se nový právní názor uplatní zpětně pouze v konkrétní kauze, v níž byl vysloven, a v nových věcech (tj. které skutkově vznikly až po vydání rozhodnutí, v níž byl vysloven), a čisté prospektivity, v níž se uplatní bezvýhradně jen v nových věce ch (srov. například Gazda 2021 s. 287 ). Ústavní soud v odkazované věci použil „omezenou čistou” prospektivitu (sp. zn. III. ÚS 3221/11, bod 34), kterou s přihlédnutím k výjimečným okolnostem případu, zejména nemožnosti konkrétního stěžovatele na danou situaci reagovat, připustil prospektivní působení judikatury jako obecné pravidlo, z nějž u něj udělal výjimku na bázi konkrétních okolností případu, tj. tacitně připustil, že by stejnou výjimku mohl na stejné bázi učinit i u jiného stěžovatele. Naopak skutečnost, že až po pravomocném odsouzení došlo ke změně právního názoru Nejvyššího soudu prostřednictvím rozhodnutí velkého senátu, z nějž by byl pachatel benefitoval, kdyby byl tento názor uplatněn již v jeho věci, nezakládá porušení pachatelových ústavně zaručených základních práv (srov. sp. zn. IV. ÚS 767/21). Ani cestou ústavní stížnosti se tak nedomůže toho, aby byl původní odsuzující rozsudek zrušen a aby byl v novém řízení uplatněn nový právní názor. Jakkoliv tak sama o sobě změna právního názoru nemůže být důvodem pro zrušení rozhodnutí, které bylo vydáno před touto změnou, a opírá se o právní názor později prohlášený za nesprávný, máme za to, že pokud by bylo (například na podkladě mimořádného opravného prostředku či ústavní stížnosti) původní rozhodnutí zrušeno z nějakého jiného důvodu, musel by být v novém řízení aplikován již nový právní názor. 86. Provazník pak dodává, že se zdá, že tento názor se protiví povaze judikatury v kontinentální právní kultuře, přičemž připuštění teze o normativitě judikatury by bylo navíc v rozporu se zásadou zákonnosti trestního práva hmotného. Jestliže by se tak přesto stalo, takový judikát by byl v rozporu s objektivním právem i ústavním pořádkem. Pokud judikát znak skutkové podstaty trestného činu (obsaženého v zákoně platném a účinném před spácháním činu) nevytváří, ale pouze vykládá jeho obsah, nelze konstatovat, že pachatel nemohl tento znak v době spáchání svého činu znát, neboť později vydaný judikát tento znak nevytvořil, pouze dotvořil (přesněji vyložil), přičemž tento znak byl součástí skutkové podstaty již v době spáchání trestného činu. Ostatně při připuštění uvedené teze by (přinejmenším po určitou dobu) po zavedení nové skutkové podstaty (či po změně znění některé ze stávajících) prakticky za ně nebylo možné nikoho postihnout, neboť žádný pachatel by nemohl dopředu vědět, jak se soud postaví k výkladu dosud n evyloženého znaku. Na druhou stranu se domnívá, že námitku právního omylu pachatele v relaci k nečekanému rozhodnutí (tzn., že nejde o tzv. překvapivé rozhodnutí, jak je známo z judikatury Ústavního soudu a ESLP, nýbrž o rozhodnutí, které obsahuje sice korektně procesně dosažený, ale originální či novátorský právní závěr) nelze jen tím tak snadno odbýt. Je totiž očividné, že bez ohledu na teoretické přístupy k povaze judikatury a její závaznosti má tato vzhledem k obvyklé obecnosti formulace jednotlivých skutkových podstat ve zvláštní části TrZ značně široké pole působnosti a může fakticky rozhodovat o osudu jednotlivce pro něj dopředu neočekávaným způsobem (srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 10. 2013, 42750/09, Del Río Prada proti Španělsku , bod 112). Ačkoli se totiž můžeme ještě pohodlně s bezpečným odkazem na zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, zaštítit tím, že existoval-li určitý pojem představující znak skutkové podstaty (či některý prvek podmínek trestní odpovědnosti atd.), bylo možné na pachateli spravedlivě požadovat, aby jej znal, neznamená to ještě, že po něm lze také spravedlivě požadovat, aby dokázal předvídat, jak takový pojem bude vykládán, neřkuli, jak bude výklad takového pojmu změněn. Výklad právních pojmů judikaturou tak za určitých okolností nepochybně je způsobilý narušit právní jistotu natolik, aby to u pachatele založilo v intencích § 19 omluvitelný právní omyl negativní o trestnosti, byť tento závěr nelze učinit en bloc . Pevné mantinely, kdy ještě bude možné určitý judikát považovat za tak neočekávatelný, že u pachatele založí právní omyl, a kdy bude naopak možné na pachatele klást břímě předvídatelnosti takového výsledku, pochopitelně neexistují. Spolehlivé mechanické řešení tedy není možné nabídnout. Ani určitá rozkolísanost judikatury automaticky závěr o právním omylu negativním o trestnosti nezakládá, ale ani nevylučuje. Z ústavněprávního pohledu v takových případech dochází k poměřování hodnoty soudcovského dotváření práva a hodnoty právní jistoty a předvídatelnosti práva (srov. III. ÚS 1275/10 či I. ÚS 2382/12). Právní omyl negativní o trestnosti činu pak nebude možné vyloučit ani tam, kde se začne podobným způsobem rozcházet ve výkladu určitého pojmu judikatura Nejvyššího soudu, tedy soudu, jehož úlohou je sjednocovat judikaturu, resp. jehož judikatura má sjednocující povahu, na což se musí mít každý uživatel justice možnost spolehnout. To odráží požadavek na zdrženlivost a přísnou procedurální formu při změně judikatury právě Nejvyššího soudu (srov. přiměřeně sp. zn. IV. ÚS 2170/08, IV. ÚS 613/06 či II. ÚS 566/05). To platí mutatis mutandis i pro změnu judikatury Ústavního soudu (srov. IV. ÚS 625/06). Pokud jde pouze o zjevný judikaturní exces (existuje jedno či jen několik málo osamocených rozhodnutí zastávajících pro pachatele příznivý právní názor), právní omyl negativní by možné dovodit nebylo (srov. přiměřeně II. ÚS 2234/10). Pokud však existují dvě (či více) skupin rozhodnutí rozcházejících se v zastávaném rozhodujícím právním závěru, přičemž ani jedna z nich není z jevným excesem, tedy je nabíledni, že ve vzduchu visí rozhodnutí velkého senátu podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze pachateli vyčítat, že se spolehne na právní názor pro něj příznivý, neboť ačkoli ví, že rozhodnutí velkého senátu se může přiklonit i k pro něj nevýhodnému názoru, nemůže mu jít k tíži, že rozhodnutí soudu, který má sjednocovat nejednotnou judikaturu ostatních obecných soudů, jsou sama rozkolísaná a nejednotná (srov. k tomu přiměřeně nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 či II. ÚS 3/10). 87. Tento názor jistě ihned vyvolává otázku, jak posoudit, kdy jde ještě o zjevný exces, resp. kdy je ještě možné určitou skupinu rozhodnutí zastávající odlišný názor považovat za tak menšinovou a excesivní, že není možné na ni spoléhat. Odpověď ani u této obtížné otázky nemůže být jediná pro všechny situace. Jako základní východisko může posloužit, že exces je zpravidla důsledkem svévole či omylu, tedy vědomě či nevědomě nerespektuje již existující judikaturní závěry. Jinými slovy, exces si ani sám není vědom toho, že je excesem, nebo naopak excesem schválně sám chce být. Zpravidla to vysvítá jasně ze skutečnosti, že exces se argumentačně s touto jinou judikaturou nevypořádává, nepředkládá důvody, proč by měla být opuštěna a proč je lepší jiné řešení atd.; nejvýše se na adresu oponentního názoru vyslovuje emotivně, nesouhlasně bez odůvodnění atd. Aby exces nebyl excesem, ale judikaturním odklonem, který je obecně za určitých podmínek přípustný, vyžaduje se především to, aby řádně odklon od stávající judikatury odůvodnil (sr ov. sp. zn. IV. ÚS 451/05).
88. Právní omyl negativní o trestnosti činu je pak vyloučen z povahy věci i tehdy, kdy rozkolísanost judikatury vyřeší stanovisko podle § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které sice nemá charakter soudního rozhodnutí, takže u něj v pravém slova smyslu nelze hovořit o tom, že o věci, jíž se týká, rozhodovalo, nicméně nelze zapomenout, že celý problém s incidentní retrospektivitou judikatury řešíme nyní prizmatem omylu pachatele. Ten nemusí být vyvrácen jen soudním rozhodnutím Nejvyššího soudu, které je závazné jen v jiné konkrétní věci, ale i stanoviskem, byť to není závazné v žádné konkrétní věci. Rozhodující je totiž obsah stanoviska, jehož samotnou podstatou je odvrátit riziko nečekaného rozhodnutí o určité otázce. Obdobně tento závěr bude platit i pro stanoviska pléna Ústavního soudu vydávaná podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která jsou v podstatě vůbec jediným prostředkem, jak překonat odlišné právní názory vyjádřené v nálezech Ústavního soudu. 89. Provazník dále dodává, že byť obecně se uplatňuje koncepce incidentní retrospektivity judikatury, lze se i v našich podmínkách setkat s prospektivním působením judikatury, tj. s tím, že právní závěry v ní obsažené se uplatní toliko do budoucna. Typické je to u judikatury Ústavního soudu ve věcech kontroly norem, u nichž je to dáno jejich povahou. Ústavní soud zde působí jako negativní normotvůrce, tedy jeho rozhodnutí v tomto typu řízení se blíží spíše právnímu předpisu. Zazní-li však v těchto nálezech kromě argumentace pro zrušení či nezrušení napadeného právního předpisu či jeho části i obecná právní argumentace (zejména neruší-li Ústavní soud napadenou úpravu, ale toliko ústavně konformně vykládá), což je již pochopitelně typickým „zjevem“ judikatury, Ústavní soud sám sobě přiznal pravomoc v takových případech stanovit, že právní názor tam vyslovený se uplatní toliko do budoucna (srov. například Pl. ÚS 4/14). Obdobně Ústavní soud umožňuje i prospektivní působení stanovisek pléna (srov. například Pl. ÚS-st. 38/14, č. 40/2014 Sb.), není to však pravidlem, na něž by bylo možné se plně spolehnout (srov. Pl. ÚS-st. 45/16, č. 460/2017 Sb.). Výjimečně se lze setkat i s tím, že Ústavní soud takto postupuje i v řízeních o individuálních ústavních stížnostech, kde dokonce již připustil zcela čistou podobu prospektivního působení judikatury, tj. uplatnění právního názoru vysloveného v nálezu pouze na budoucí řízení, tedy nikoli ve věci, v níž k danému právnímu názoru dospěl (srov. I. ÚS 1565/14 – dlužno dodat, že se tak stalo ve prospěch tamní stěžovatelky, tedy je otázkou, dovolil-li by si Ústavní soud tento přístup i v neprospěch). Máme za to, že byť se v judikatuře obecných soudů uplatňuje zásadně incidentní retrospektivita, jejímž stěžejním důvodem je vcelku intuitivní názor, že správný výklad právní normy je jen jeden, a ten se uplatní bez ohledu na to, kdy k němu obecné soudy dospějí, určitý prostor pro prospektivní působení se na úrovni přinejmenším Nejvyššího soudu otevírá (shodně s odkazem na IV. ÚS 3500/18 viz Gazda 2021 s. 293 ). K tomu vede právě onen stěžejní důvod. Pokud totiž například rozhodnutím velkého senátu či stanoviskem nějaká dosud sporná otázka dochází ze strany Nejvyššího soudu svého rozuzlení a Nejvyšší soud deklaruje, že určitý právní názor je správný, pak mělo-li později dojít k jeho překonání (dalším rozhodnutím velkého senátu, jiným stanoviskem) například v důsledku změny společenských poměrů, nehraje se již o to, že by byl hledán správný výklad (již víme, který to byl), ale o nahrazení dříve správného, nyní však již neaktuálního výkladu výkladem aktuálně správným. V takovém případě by bylo možné připustit, že tento nový aktuálně správný výklad se uplatní až pro futuro . Dokud však nějaká otázka není jednoznačně zodpovězena příslušným procesním postupem, je uplatnění incidentní retrospektivity teoreticky důsledné. Oproti řešení časových účinků judikatury v soukromoprávních věcech, v nichž za určitých okolností může hrát roli i skutečnost, kdy se rozhodl jednotlivec svého práva s oporou o určitý právní názor domáhat před soudem (srov. Gazda 2021 s. 294 a násl. ), v rozhodovací praxi trestních soudů obvinění nejsou, resp. nemusí být způsobilí jakkoliv ovlivnit, zda, případně kdy vůči nim bude zahájeno trestní stíhání. Rozhodl-li by se tak některý trestní soud „odvážně vydat tam, kam se dosud nikdo nevydal” a následovat jinou cestu než incidentní retrospektivitu judikatury, nemohlo by zvolené řešení jakkoliv zohledňovat dobu zahájení řízení, jeho délku či komplikovanost vývoje. U trestných činů, jejichž spáchání není dílem okamžiku, by to však samozřejmě nebránilo tomu, aby takové řešení individuálně zohledňovalo, zda a jak mohl konkrétní pachatel nový právní názor promítnout do svého jednání v době, kdy čin páchal (například zda pachatel pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 využíval určitou praktiku i v daňových obdobích následujících poté, co již jednoznačně tato praktika byla uznána za protiprávní, ačkoliv její povaha byla dříve sporná). Eventuální modifikace časových účinků judikatury v neprospěch pachatele pak nevylučuje jeho právní omyl (viz výše), který musí být zkoumán samostatně. 90. I judikatura obou „evropských“ soudů hraje při výkladu vnitrostátního práva v dnešní době dosti důležitou roli. Povinnost respektovat judikaturu těchto soudů na sebe Česká republika dobrovolně převzala v rámci svých mezinárodních závazků. Primárně je tedy v případě právních závěrů vyslovených v rozhodnutích těchto soudů v tom rozsahu, v němž jsou pro Českou republiku závazná, třeba vycházet i z případných časových pravidel pro uplatnění těchto právních závěrů, jsou-li v daných rozhodnutích závazně vyslovena (například bude-li výslovně uvedeno, že určitý právní závěr se uplatní až od data vydání rozhodnutí). Byť takové situace sice nastat mohou, spíše však výjimečně. Běžně jak ESLP, tak SDEU uplatňují spíše princip incidentní retrospektivity judikatury ve shora nastíněném smyslu.
91. Šámal (ŠÁMAL, Pavel. § 1 [Zákaz retroaktivity]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 61.) k retroaktivnímu působení judikatury uvádí, že obecně platí, že zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele se vztahuje jen na právní předpisy, nikoli na judikaturu. Přesto ale nelze v moderní době podceňovat změnu judikatury, která nastala v neprospěch pachatele až po spáchání trestného činu, a která s sebou proto nese pro pachatele nepříznivé důsledky, neboť pachatel v takovém případě nemůže mít znalost takového nového soudního rozhodnutí vydaného až po dokončení jeho jednání a vzniká tedy otázka, zda mu lze obsah tohoto judikátu klást k tíži, resp. zda nejedná v právním omylu negativním, a v konečném důsledku, zda lze takový nový judikát proti němu použít a v jakém případně rozsahu. Ztotožňuje se s Kühnem v tom, že zásadou, která se aplikuje na změny judikatury ve všech zemích kontinentálního práva , je incidentní retrospektivita, tedy aplikace nové, soudem vytvořené normy na všechny aktuálně před nižšími soudy probíhající kauzy, popř. i na všechny obžaloby podané po dni vynesení nového rozhodnutí. To platí bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy. Nový právní názor se aplikuje do minulosti (retrospektiva), ale současně jsou vyloučeny mimořádné opravné prostředky proti pravomocným rozhodnutím, jsou-li podány jen z důvodu změny judikatury. Výjimkou je jen postup podle § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, který stanoví, ž e byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V případech změn judikatury ve prospěch obžalovaného může v obdobných případech přicházet v úvahu podání stížnosti pro porušení zákona – srov. rozsudek velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 15 Tdo 110/2021 –R 19/2021 a sérii stížností pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti v obdobných věcech k Nejvyššímu soudu. Tento přístup vychází z premisy, že soud právo netvoří, ale pouze nalézá v jiných pramenech práva (zákony, právní principy apod.). Změna judikatury je v tomto pohledu jen „opravou omylu“ ve výkladu práva, není proto možné, aby na právní vztahy proběhlé v minulosti byly aplikovány mylné právní názory z doby před jejich změnou, která proběhla v důsledku rozhodnutí k tomu oprávněného soudního tělesa. Z toho důvodu není ani korektní hovořit o tom, že změna judikatury působí „retroaktivně“, neboť judikatura není nikdy samostatným a originálním pramenem práva. Nikdy nepůsobí jen sama o sobě. Podle jeho názoru je pouze moderní právo ve formálním smyslu (právní předpisy jako nositelé právních norem) spojeno se zásadou zákazu pravé retroaktivity se všemi tvrdými důsledky z toho plynoucími. Naproti tomu právo v materiálním smyslu se zásadou zákazu retroaktivity být spojeno nemůže. Právo v materiálním sm yslu je totiž pestrou směsicí praxe adresátů právních norem, v trestním právu praxe orgánů činných v trestním řízení a v neposlední řadě rozhodovací praxe soudů. Vývoj práva v materiálním smyslu je kontinuitní, proměňuje se postupně, a proto může být i komplikovanější určit okamžik, kdy byla vlastně judikatura finálně změněna, pokud se tak neděje skrze velký senát či přijetím stanoviska Nejvyššího soudu. Formální změna judikatury rozhodnutím velkého senátu nebo stanoviskem Nejvyššího soudu je ideálně důsledkem předchozích trendů, které naznačují budoucí změnu právní normy (normativní nebo hodnotový konflikt uvnitř judikatury, akademická kritika judikatury, publikace rozhodnutí nižšího soudu v oficiální S bírce, jakkoli toto rozhodnutí je v rozporu s dosavadní judikaturou vrcholného soudu, Nejvyšší soud naznačil v určitém rozhodnutí svou vůli v budoucnu svou judikaturu modifikovat atd.). Tyto předchozí trendy budou také určovat, do jaké míry je legitimní očekávání adresátů normy hodno ochrany. Podstatou soudcov ské interpretace práva je nalézání správného významu právních norem. Změna judikatury se proto děje s přesvědčením, že předchozí judikatura byla nesprávnou interpretací práva. Z těchto důvodů nesouhlasí s názorem obecně vysloveným v literatuře, že normativní judikatura v oblasti trestního práva hmotného, jíž se myslí změny judikatury v neprospěch subjektivních práv obviněného a vůbec právního postavení příslušných právních subjektů, nemůže působit retrospektivně, přičemž řešením by měl být zákaz pravé kvaziretroaktivity judikatury v oblasti trestního práva hmotného. V důsledku těchto názorů se tzv. čistá prospektivita, ale i omezená prospektivita u nás (ale i v zahraničí) v podstatě neaplikuje a velmi výjimečně se používá i omezená retrospektiva (např. v určitých rozhodnutích Soudního dvora EU), což přiměřeně platí i v trestním právu u obecných trestních soudů. Vzhledem k tomu, že v některých případech může být aplikace nového právního názoru v trestním právu na jednání, jež se stala v minulosti, nepřiměřeně tvrdá, když svou roli v tom hraje i legitimní očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci právních norem, lze připustit z hlediska spravedlnosti ve výjimečných případech zvažování omezeného retrospektivního působení normy vytvořené novou judikaturou, určitě však nikoli v takovém rozsahu, v jakém je naznačováno v některých literárních pramenech zejména s poukazem na právní omyl (viz ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020. Str. 26-33). Proto přichází takový výjimečný postup v podstatě v úvahu jen v případě rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia nebo stanoviska Nejvyššího soudu, je její případné použití v praxi jen na konkrétním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, které by muselo výslovně stanovit, jak se budou negativní dopady změny právního názoru v praxi projevovat. Navíc od soudů nižších stupňů nelze ani očekávat, že jejich judikatura bude jak u jednoho soudu, tak i mezi těmito soudy navzájem vždy souladná, zvláště , když jsou povinny respe ktovat bezvýjimečně jen judikaturu Ústavního soudu a dále i sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména jde-li o trestní rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, stanoviska trestního kolegia nebo pléna Nejvyššího soudu a ustálenou judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Takové vhodné přístupy z hlediska výjimečného zvažování omezeného retrospektivního působení (popř. naprosto výjimečného prospektivního působení) nově vykládané normy (tzv. overruling ) pr oto mohou vyplývat zejména z judikatury Ústavního soudu, byť tato byla vytvořena i v jiných právních oblastech než v trestním právu. Ústavní soud v tomto směru vychází z posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé, které musí být v souladu se zásadou proporcionality a dalšími ústavněprávními požadavky stanovenými v čl. 1 a 3 Listiny. Zásadní v tomto směru byl nález ÚS 253/2010n., ve kterém Ústavní soud konstatoval, že každá změna rozhodovací praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva daného soudy ustálenou intepretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti. Šámal současně poukazuje na to, že kritéria, kterými se ESLP řídí při posouzení toho, zda kontradiktorní rozhodnutí různých vnitrostátních soudů rozhodujících v posledním stupni představují porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívají v určení toho, zda v judikatuře vnitrostátních soudů existují „hluboké a přetrvávající rozpory “, zda vnitrostátní právo upravuje mechanismy směřující k odstranění těchto nesrovnalostí, zda byly tyto mechanismy uplatněny a jaké byly účinky jejich uplatnění v neúspěšných případech. 92. Zde je namístě taktéž zmínit čl. 7 Úmluvy, který obsahuje pravidlo, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. To zahrnuje princip, podle kterého trestní právo nesmí být aplikováno extenzivním způsobem v neprospěch obviněného, zejména prostřednictvím analogie. Vyplývá z toho, že trestný čin musí být jasně definován zákonem. Tato podmínka je splněna, jestliže ten, komu je norma určena, může ze znění příslušného ustanovení zjistit – v případě potřeby za pomoci soudního výkladu nebo odborné porady – jaké konání nebo opomenutí konání způsobuje jeho trestní odpovědnost [ Kokkinakis proti Řecku , rozsudek ze dne 25. 5. 1993, č. 14307/88, § 52]. V případech, kdy byl aplikován zákon pozdější a v situaci byl přítomen určitý prvek retroaktivity, zabývá se ESLP tím, zda daný čin nebylo možné považovat za trestný podle zákona v dané době účinného. K porušení čl. 7 tak nedojde, jestliže byl aplikován zákon, kter ý sice vstoupil v účinnost ex post factum , ale čin byl trestný i na základě práva účinného v době činu, které bylo předvídatelné a dostupné [viz např. G. proti Francii, rozsudek ze dne 27. 9. 1995, č. 15312/89, § 25–27]. Při výkladu a aplikaci čl. 7 je tedy třeba mít zejména na paměti jeho prvotní účel, kterým je umožnit jednotlivci regulovat své chování [ Achour proti Francii , rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, č. 67335/01, § 52], resp. předvídat právní důsledky svých činů a přizpůsobit tomu své chování. Přitom pojem právo užitý v čl. 7 odpovídá pojmu zákon uvedenému v jiných ustaveních Úmluvy. Tento pojem zahrnuje právo původu jak psaného, tak nepsaného a obsahuje rovněž kvalitativní požadavky, mezi jinými požadavky dostupnosti a předvídatelnosti. Znamená to tedy na jedné straně, že odsouzení obviněného je možno založit – a trest mu uložit – za použití nejen norem obsažených v zákoně jakožto klasickém normativním aktu zákonodárného sboru, ale případně též – do určité míry – v pramenech nižší právní síly či formulovaných v judikatuře soudů. Na druhé straně ovšem všechny tyto prameny práva musejí splňovat určité kvalitativní požadavky, konkrétně požadavky dostupnosti a předvídatelnosti. Mnohé zákony nutně používají více či méně nejasné formulace, aby se vyhnuly přílišné tuhosti a aby se mohly přizpůsobit měnícím se okolnostem. Rozhodovací funkce svěřená soudům slouží právě k tomu, aby rozptýlila pochybnosti, které mohou přetrvávat ohledně výkladu norem, a vzala při tom v potaz vývoj každodenní praxe. ESLP tak zkoumá, zda v konkrétním případě text zákonného ustanovení nahlížený ve světle rozhodnutí soudů, které jej vykládají, splňoval v době činu podmínku předvídatelnosti. Přitom obsah pojmu předvídatelnosti ve velké míře závisí na obsahu textu, o který se jedná, oblasti, kterou pokrývá, a počtu a postavení těch, kterým je adresován. Předvídatelnost zákona se nestaví proti tomu, aby se dotyčná osoba byla nucena obrátit k radám odborníků, aby zhodnotila – v míře přiměřené daným okolnostem – důsledky, které mohou vyplynout z určitého činu. Jsou případy, kdy ESLP shledal, že text zákona byl pro stěžovatele předvídatelný i za použití selského rozumu. Čl. 7 není možné vykládat tak, jako by zakazoval postupné vyjasňování pravidel trestní odpovědnosti prostřednictvím soudního výkladu v jednotlivých případech, a to za podmínky, že výsledek bude slučitelný s podstatou daného trestného činu a rozumně předvídatelný [ C. R. prosti Spojenému království , § 34]. I v případě, že určitá otázka výkladu je soudy poprvé řešena až v případě stěžovatele, neznamená to, že takový výklad nemůže být považován za předvídatelný. Podstatné podle všeho je, zda použitý výklad mohl být předvídán alespoň jako možný, nikoli jako jediný možný [srov. též rozsudek Jorgic proti Německu ]. ESLP akceptoval jako předvídatelný i výklad menšinový. Skutečnost, že příslušné zákonné ustanovení bylo následně upřesněno ve smyslu použitého výkladu, neznamená nutně, že do té doby byl takový výklad nepředvídatelný. Nebude tomu tak pochopitelně tehdy, pokud proti takovému výkladu svědčí ustálená judikatura soudů, případně odborná literatura z dané doby [ Alimucaj proti Albánii, rozsudek ze dne 7. 2. 2012, č. 20134/05, § 154–162]. ESLP v zásadě zkoumá přístupnost a předvídatelnost trestnosti určitého činu čistě v rovině právní, tedy s ohledem na to, zda bylo možné předvídat, že určitý skutek je subsumovatelný pod zákonnou definici nějakého trestného činu. Z případů Custers, Deveaux a Turk proti Dánsku a Plechkov proti Rumunsku plyne, že zákonné vymezení musí být buď natolik přesné, aby v reálné situaci mohl jednotlivec bez dalšího předvídat důsledky svého jednání, nebo musí být za tím účelem zákonné vymezení v reálném světě alespoň doplněno určitými ukazateli (např. nevstupovat do určité vymezené zóny). Z povahy věci se podává, že pro účely čl. 7 Úmluvy by mělo být dostatečné, že pachatel mohl v době činu předvídat, že jeho jednání je trestné; není ale podstatné, zda pro něj bylo předvídatelné, že bude odsouzen právě za ten trestný čin, za který byl nakonec odsouzen. 93. Stran zákazu rozšiřujícího výkladu a analogie lze odkázat ještě na věc Dragotoniu a Militaru-Pidhorni proti Rumunsku, kde měl vnitrostátní soud za to, že v nových podmínkách budování demokracie a tržního hospodářství je třeba ustanovení trestního zákoníku z roku 1969 o pasivním úplatkářství interpretovat rozšiřujícím způsobem tak, že se vztahuje také na pracovníky soukromé banky. ESLP konstatoval, že šlo o první rozhodnutí svého druhu a pro stěžovatele by bývalo bylo obtížné takovýto obrat v judikatuře předvídat, i kdyby se spolehli na rady právníků. Současně lze odkázat ale i na dva případy ze Spojeného království, kde stěžovatelé byli odsouzeni za znásilnění svých manželek, i když se hájili, že v době, kdy své činy spáchali, stále platila fikce, podle které manžel nemůže být shledán vinným ze znásilnění své manželky. Vnitrostátní soudy však v případech stěžovatelů dovodily, že tato fikce se již neuplatní. ESLP konstatoval, že jejich rozhodnutí pouze pokračovala ve zřetelné linii vývoje judikatury postupně rozkládající imunitu manžela vůči stíhání za znásilnění vlastní ženy, že i v dané době mohl být manžel za určitých okolností trestně stíhán a že vývoj trestního práva v daném směru dosáhl takového stadia, že soudní potvrzení neplatnosti uvedené imunity se stalo rozumně předvídatelným vývojem práva [C. R. proti Spojenému království, § 39–44, S. W. proti Spojenému království, rozsudek ze dne 22. 11. 1995, č. 20166/92, § 41–47]. 94. V dané věci je ještě vhodné odkázat na věc ESLP Rohlena proti České republice. V předmětné věci byl stěžovatel v roce 2007 odsouzen za trestnou činnost vůči své manželce v průběhu let 2000–2006, přičemž jeho jednání bylo právně kvalifikováno jako pokračující trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 2 písm. b) tr. zák . (nyní § 199 tr. zákoníku). Jelikož tato skutková podstata byla do trestního zákona doplněna až s účinností od 1. 6. 2004, namítal stěžovatel porušení zásady zákazu retroaktivity trestního zákona. ESLP ve svém rozhodnutí zdůraznil, že stěžovatelovo jednání bylo i před 1. 6. 2004 trestné, byť podle jiných ustanovení trestního zákona (násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle § 197a a ublížení na zdraví podle § 221), takže nejde o retroaktivitu zakázanou čl. 7. Nepřisvědčil stěžovateli ani v názoru, že mu byl uložen trest přísnější, než jaký by mu mohl být uložen podle trestního zákona ve znění do 1. 6. 2004. ESLP nicméně konstatoval, že k porušení čl. 7 však došlo v případech, kdy byl stěžovatel odsouzen za celé období, kdy prováděl určitou činnost, která se však stala trestnou až v průběhu tohoto období [Veeber proti Estonsku (č. 2)], případně kdy výklad příslušných ustanovení prováděný vnitrostátními soudy byl natolik nejednoznačný, že nebylo možné spolehlivě určit, že jednání stěžovatelky bylo trestné i podle zákona účinného v době činu [Tristan proti Moldavsku, rozsudek ze dne 4. 7. 2023, č. 13451/15]. 95. Z pohledu shora prezentovaných závěrů přistoupil Nejvyšší soud k posouzení předmětné dovolací argumentace obviněných. Předně je třeba akcentovat, že oba soudy se touto uplatněnou argumentac í zabývaly, a to velmi podrobně, tedy nepominuly ji. Soud prvního stupně takto učinil pod body 52 až 56 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a soud druhého stupně v rámci bodů 51 až 54 odůvodnění svého rozhodnutí a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Nadto považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že na to, že jednání obviněných má naplňovat i znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, byli obvinění upozornění nejen při sdělení obvinění, ale i při podání obžaloby. Obvinění tedy byli od počátku trestního stihání upozornění a srozumění s tím, že orgány činné v trestním řízení mají za to, že soud lze uvést v omyl, a to i ve sporném řízení, čímž nepochybně daly najevo, že považují výklad v rozhodnutí publikovaném pod R 24/2006 za překonaný, na což mohli nepochybně reagovat v rámci své obhajoby, což také prokazatelně činili. Nadto nelze pominout, že soudy nižších stupňů se nespokojily s tím, že by jen uvedly, že nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 T 229/2004, publikovaným pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., nýbrž své úvahy řádně a právně rozvedly, a to jak soud prvního, tak soud druhého stupně. Lze mít za to, že již postup, kdy od zahájení trestního stíhání, včetně podané obžaloby, bylo jednání obviněných kvalifikováno i jako pokus zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s tím, že obvinění se měli pokusit v omyl uvést soud, popř. exekutora, měl potenciál vyvolat postup podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, poku d by v meziobdobí nedošlo k přijetí rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023. Nejvyšší soud se proto s úvahami a závěry těchto soudů stran zvolené právní kvalifikace zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. 96. Přesto Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné ještě k dané argumentaci uvést následující. Na rozdíl o tvrzení obviněných neshledal, jak již bylo naznačeno, že by postupem soudu prvního a druhého stupně došlo k tvrzenému porušení trestního práva hmotného, pokud jejich jednání bylo kvalifikováno jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [od 1. 1. 2026 § 209 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku]. I Nejvyšší soud má za to, že v dan é věci se uplatní tzv. incidentní retrospektivita (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, uveřejněný pod č. 209/2019 Sb. n. ú. ÚS), přičemž takový postup v předmětné věci nelze považovat za porušující čl. 7 Úmluvy. Při formulaci tohoto závěru nelze totiž skutečně přehlédnout, že jednání obviněných, které bylo předmětem skutku, bylo postižitelné podle trestního zákona v době jeho spáchání, a to jako trestný čin podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, když tento trestný čin je v dané věci nejpřísněji trestný (3 – 8 let). V tomto směru lze přiměřeně odkázat na závěry rozhodnutí ESLP Rohlena proti České republice. Současně nelze skutečně pominout, že již v době páchání trestné činnosti obviněnými docházelo k jistému zužování judikaturního významu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 T 229/2004, publikovaným pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. Jinak řečeno, docházelo k jistému postupnému rozmělňování významu tohoto citovaného rozhodnutí. Současně i započala odborná diskuze stran toho, zda závěry vyslovené v tomto rozhodnutí týkající se nemožnosti uvést soud ve sporném řízení v omyl jsou nadále platné a vždy zcela akceptovatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018). Nakonec i tato odborná diskuse vedla k přijetí rozhodnutí velkým senátem trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, které bylo přijato před pravomocným rozhodnutím v nyní projednávané věci. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem má tedy Nejvyšší soud za to, že předmětná námitka je zjevně neopodstatněná. 97. Stran tvrzení obviněných (K . a K.), že nikoliv každé nepravdivé tvrzení před soudem lze považovat za pokus trestného činu podvodu, lze uvést následující. Obecně lze s tímto tvrzením souhlasit. Je tomu tak proto, že skutečně nelze zaměňovat výsledek civilního řízení sporného založený na závěru, že některá ze stran sporu neunesla břemeno tvrzení či důkazní, s řešením otázky trestního práva hmotného, zda došlo či nedošlo k jednání podvodného charakteru vůči soudu. Jinak vyjádřeno, skutečnost, že jedna ze stran sporu neunesla důkazní břemen o a dojde např. k zamítnutí žaloby, nelze samu o sobě interpretovat tak, že by došlo k jednání podvodného charakteru, protože i zde může nastat mnoho modalit, které nemají s jednáním podvodného charakteru cokoliv společného. Procesní instituty povinnost tvrzení a povinnost důkazní, resp. břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nijak nesouvisejí s tím, zda v civilním sporu došlo k lstivému oklamání soudu či nikoli, popř. zda se o to účastník řízení pokusil, kdy ani případný závěr civ ilního soudu o tzv. unesení či neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního nijak neindikuje možný závěr, zda byl či nebyl soud uváděn v omyl, využíván jeho omyl či mu byly či nebyly zamlčovány podstatné skutečnosti (k tomu blíže srov. zejména odstavce 82 a 83 citovaného usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023). Z pohledu tohoto závěru je podstatné, že v dané věci ze skutkových zjištění vyplývá, že se nejednalo o situaci, že by snad obvinění neunesli důkazní břem eno, ale o to, že obvinění si záměrně přesně nezjištěným způsobem opatřili padělanou směnku, čehož si byli vědomi, a její tvrzenou existenci uplatnili v rámci civilních řízení, čímž se pokusili soud a exekutora uvést v omyl a způsobit tak na cizím majetku škodu značnou. Samotná skutečnost , že se obviněným nepodařilo soud ani exekutora uvést v omyl, je v dané věci bezpředmětná, neboť jejich jednání skončilo ve st a diu pokusu. Proto i tato argumentace je zjevně neopodstatněná.
98. Následně se Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř . , který výslovně uplatnil obviněný K . a implicitně také obvinění K. a K. V nyní posuzované věci je zjevné, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho alternativě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jelikož ovšem rozhodnutí soudů obou stupňů není zatíženo vadami, které by opodstatňovaly existenci důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohlo dojí ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
99. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jejich dovolací argumentace zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud podaná dovolání všech obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu