usoud/I._S_144_02 | Mezi—soudy Kancelář vládního zmocněnce Ministerstvo spravedlnosti Přepnout do režimu široké obrazovky Přihlásit se O nás O kanceláři Náš tým Konference a semináře Zprávy o činnosti Napište nám Úřednický čin roku Hledat v obsahu webu Hledat v databázi judikatury Menu Domů Databáze judikatury Pro legislativce Přehledy judikatury Průvodce judikaturou Tematické příručky Mezinárodní úmluvy Řízení Řízení před ESLP Řízení před Evropským výborem pro sociální práva Řízení před výbory OSN Výkon rozhodnutí Výkon rozhodnutí Kolegium Aktuální témata Zpravodaj Další materiály Aktuality Přihlásit se O nás O kanceláři Náš tým Konference a semináře Zprávy o činnosti Napište nám Úřednický čin roku Domů Databáze judikatury usoud/I._S_144_02 usoud/I._S_144_02 Přehled Datum rozhodnutí 26.08.2002 Rozhodovací formace senát Významnost 4 Číslo stížnosti / sp. zn. usoud/I._S_144_02 Typ rozhodnutí usnesení Originální znění https://nalus.usoud.cz:443/Search/GetText.aspx?sz=1-144-02 Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu Dotčený vnitrostátní předpis 403 / 1990 Sb. , § 22 40 / 1964 Sb. , § 715 Dotčené základní právo právo na spravedlivý proces Zobrazit všechna metadata Usnesení usoud/I.__S_144_02
Ústavní soud dnešního dne rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Z. P. a V. P., obou zastoupených advokátem JUDr. B. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001, č. j. nsoud/26_Cdo_297_2001-92, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25.07.2000, č. j. krajsky/22_Co_290_2000-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítali, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že byli zkráceni na svých právech garantovaných v § 36 odst. 2 Listina základních práv a svobod. Uvedli, že Okresní soud v Kolíně zamítl jejich žalobu o uložení povinnosti T. Ž. (dále jen "vedlejší účastnice") k vyklizení bytu o velikosti 1 + 1 v domě čp. 9 na ul. A. K. v K. 5 (dále jen "byt"). Stěžovatelé konstatovali, že vedlejší účastnice získala byt na základě výměny bytů s panem J. K., avšak podle jejich názoru je tato výměna (realizovaná v roce 1992) neplatná, neboť údajně nebyly splněny všechny zákonem stanovené podmínky. Okresní soud v Kolíně v odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí uvedl, že k výměně bytů došlo v souladu s ustanovením § 715 OZ a i v souladu s ustanoveními zák. č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé včas odvolání, ve kterém zpochybnili zamítavé rozhodnutí s tím, že zákonné podmínky pro výměnu bytů nebyly dle jejich názoru splněny. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí prvoinstančního soudu potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá stěžovatelka dovolání a poukázala na údajnou skrytou diformitu rozhodnutí obecných soudů.
Nejvyšší soud napadeným usnesením toto dovolání odmítl. Své rozhodnutí dovolací soud odůvodnil tím, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože soud prvního stupně i soud odvolací dospěly ke stejnému závěru, a to že vedlejší účastnice užívá předmětný byt oprávněně, i když k tomuto závěru dospěly rozdílným zdůvodněním.
Ústavní soud v předmětné věci, po celkovém zvážení, neshledal rozpor v rozhodnutí obecných soudů. Ostatně touto okolností se bez jakéhokoliv pochybení již zabýval (z pohledu druhou stěžovatelkou uplatněné argumentace) a ve svém rozhodnutí blíže rozvedl i Nejvyšší soud. Z návrhu na zahájení řízení vyplývá, že stěžovatelé svůj žalobou uplatněný nárok vyvozovali z faktu, že nájemní smlouva, která byla ohledně dotčeného bytu uzavřena s vedlejší účastnicí, je absolutně neplatná. Jak však jednoznačně vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, jak okresní, tak i krajský soud dospěly ke konečnému závěru, že vedlejší účastnici svědčí v tomto případě platně uzavřený nájemní vztah k tomuto bytu. Je tedy zřejmé, že za tohoto stavu soudy obou stupňů posoudily z obsahového hlediska práva a povinnosti účastníků řízení shodně, protože důvodem pro vyklizení bytu vedlejší účastnicí by byl pouze ten závěr, že tato užívá byt bez právního důvodu. Soudy obou stupňů však shodně dospěly k opačnému (byť rozdílně zdůvodněnému) závěru. Nelze proto v tomto případě dovozovat nesouhlasnost rozhodnutí soudů obou stupňů. Nejvyšší soud proto právně zcela konformně věc uzavřel tak, že nebyl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání (viz shora).
Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě do 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 citovaného zákona). Není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k okolnosti, že dovolání druhé stěžovatelky bylo právem shledáno dovolacím soudem nepřípustným, a proto bylo odmítnuto, za poslední pravomocný prostředek, dle ustálené judikatury, je třeba považovat rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25.07.2000, č. j. krajsky/22_Co_290_2000-72. Pokud stěžovatelé uplatnili svou ústavní stížnost návrhem Ústavnímu soudu došlým dne 08.03.2002, pak byl ve smyslu zákona o Ústavním soudu tento návrh zcela nepochybně podán po lhůtě stanovené k jeho podání.
V návaznosti na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než předmětný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. srpna 2002
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu
Zpět na hledání Zařazení ÚS usnesení Možnosti Zapnout označování textu Stáhnout jako PDF / DOC Sdílet Přidat k oblíbeným Vytvořit citaci Nahlásit Nahoru © 2024 Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP · Stránky provozuje Ministerstvo spravedlnosti České republiky.
Nastavení cookies Nahoru