Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. V., zastoupeného Mgr. Janem Heldesem, advokátem, sídlem Husovo náměstí 20, Polná, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. září 2025 č. j. krajsky/8_To_342_2025-94 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. června 2025 č. j. 17 Nt 12501/2025-68, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu
1.Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18.01.2024 č. j. okresni/1_T_12_2023-1548 uznal stěžovatele (i další obžalované) vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu 36 měsíců s přiměřenou povinností uhradit ve zkušební době způsobenou škodu. Současně bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody jednotlivých poškozených. K odvolání Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 5 2024 č. j. krajsky/7_To_84_2024-1599 zrušil z rozsudku okresního soudu jen část výroku o náhradě škody jedné z poškozených. 2.V dovolacím řízení stěžovatel poukázal na probíhající trestní řízení okresního soudu vedené pod sp. zn. okresni/1_T_50_2023, v němž vyšly najevo nové skutečnosti týkající se jeho věci. Nejvyšší soud však nevyčkal na doplnění námitek stěžovatelem a usnesením ze dne 27.11.2024 č. j. nsoud/4_Tdo_975_2024-1661 jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. 3.Vzhledem k novým poznatkům, k nimž Nejvyšší soud nepřihlédl, podal stěžovatel návrh na obnovu řízení. Okresní soud ve veřejném zasedání jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítl a krajský soud v neveřejném zasedání zamítl i jeho následnou stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
4.Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8, čl. 11, čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 5.Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal výpovědi účastníků řízení ve věci sp. zn. okresni/1_T_50_2023, z nichž dovozuje, že škodu, pro jejíž vznik měl být uznán vinným a odsouzen, způsobily jiné osoby, které v citovaném řízení tuto skutečnost přiznaly. Poukázal též na další poznatky vztahující se k nově získaným vyjádřením věřitelů o termínu vzniku škody, s tím, že tyto nebyly v době řízení ve věci sp. zn. okresni/1_T_12_2023 okresnímu soudu známy. Podle stěžovatele jde o nové skutečnosti ve smyslu § 278 odst. 1 TŘ (viz například nález ze dne 22.10.2019 sp. zn. usoud/III.__S_905_17 ). Podle obecných soudů však byla ekonomická situace známa již tehdy a nové důkazy jen potvrzují pozdější fázi krize. Stěžovatel má za to, že obecné soudy se jeho návrhy nezabývaly, což považuje za nesoulad s nálezem ze dne 01.11.2017 sp. zn. usoud/I.__S_1135_17 . Některé důkazy byly označeny za nové, aniž by z napadených usnesení bylo patrné, proč nejsou způsobilé ovlivnit původní rozhodnutí, jiné důkazy byly zcela opomenuty. Podle nálezu ze dne 24.02.2009 sp. zn. usoud/I.__S_2517_08 je povinností soudu v řízení o obnově řízení zkoumat každý nový důkaz z pohledu způsobilosti zpochybnit závěry o vině, a vztahuje se na něj zásada in dubio pro reo. Obecné soudy však neověřily, jde-li o novum, a tím porušily práva stěžovatele, který proto navrhuje napadená usnesení zrušit. III.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
6.Předně se z lustra Ústavního soudu podává, že stěžovatel zde napadl již rozhodnutí obecných soudů ve věci samé; jeho ústavní stížnost sp. zn. usoud/II.__S_752_25 byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením ze dne 26.03.2025. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem uvedeného spisu a s nyní napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 7.Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle § 83 Ústava České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je věcí obecných soudů, které musí své závěry zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Ústavní soud do jejich rozhodovací činnosti zasáhne pouze tehdy, je-li stižena vadami, které mají za následek porušení základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry hrubě nepřiléhavé nebo jsou projevem libovůle (nález ze dne 25.09.2007 sp. zn. usoud/Pl.__S_85_06 ). 8.Z napadených usnesení i dalších písemností je patrné, že trestní řízení vedená u okresního soudu pod sp. zn. okresni/1_T_12_2023 a sp. zn. okresni/1_T_50_2023 se týkala shodné trestné činnosti, kdy v prvním z uvedených řízení stěžovatel vystupoval jako jeden z obžalovaných, ve druhém jako jeden z poškozených. V obou řízeních byly obžalovány dvě fyzické osoby a jedna právnická osoba (dále jen "společnost"), přičemž ve druhém případě byl stěžovatel "nahrazen" jinou fyzickou osobou. Toto nahrazení spočívalo v časovém rozlišení, kdy společnost změnila statutárního zástupce, stěžovatel ji opustil a tím ji přestal i zastupovat. Stěžovatel tak byl (spolu s dalšími dvěma osobami) uznán vinným za jednání, kterého se dopustil před ukončením svého vztahu ke společnosti (sp. zn. okresni/1_T_12_2023), přiznání obžalovaných ve věci sp. zn. okresni/1_T_50_2023 se týkalo jejich jednání až v následné době. Okresní soud ani krajský soud proto informace týkající se pozdější trestné činnosti obžalovaných, poté co stěžovatel neměl již k obžalované společnosti vztah (s výjimkou požadavku neuhrazené mzdy), neposoudily jako důkazy způsobilé zvrátit zjištění o jeho vině. Ta měla spočívat zejména v tom, že v době svého působení v obžalované společnosti za ni uzavíral smlouvy a odebíral zboží a služby, ačkoli věděl, že takto vzniklé závazky nebudou (a skutečně nebyly) řádně uhrazeny. Společnost v té době nebyla předlužena, byla však v prohlubující se platební neschopnosti a splácela pouze vybrané závazky, které souvisely s nutnou činností. Skutečnost, že v této praxi pokračovali zástupci společnosti i po odchodu stěžovatele, není způsobilá svědčit jako důkaz možné stěžovatelovy neviny. Obecné soudy v napadených usneseních vyloučily, že by stěžovateli byla přičítána odpovědnost za navazující jednání jiných osob; jinak řečeno, řízení vedené pod sp. zn. okresni/1_T_50_2023 je vedeno pro jednání, které není stěžovateli vytýkáno. Tvrzení stěžovatele, že skutečná škoda věřitelům vznikla až po jeho odchodu ze společnosti, bylo v řízení ve věci samé (sp. zn. okresni/1_T_12_2023) vyvráceno znaleckým zkoumáním. Jeho nová tvrzení proto nemohla zjištěné závěry zvrátit a provedení navržených důkazů bylo nadbytečné. 9.Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a následně samo obnovené řízení, jež však nenastane, neposoudí-li obecný soud navržené důkazy za způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda jde o skutečnosti nové, významné či zcela bezpředmětné. V rámci této kompetence okresní i krajský soud zcela srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za novum a návrhu na obnovu řízení nevyhověly. Srozumitelně přitom uvedly, že nebyly předloženy důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi a důkazy odůvodnit jiné rozhodnutí o vině (§ 278 TŘ). Posouzení tvrzené způsobilosti nových důkazů mít vliv na původní rozhodnutí je v kompetenci obecných soudů, které musí, v rámci své zákonné povinnosti, zohlednit vypovídací schopnost předestřených tvrzení ve vztahu k původním důkazům. Obecné soudy se touto otázkou důkladně zabývaly, postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Nespokojenost stěžovatele s jejich závěry lze sice chápat, nezakládá však sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, neboť jde jen o polemiku s právními závěry obecných soudů. 10.Právo na přístup k soudu (§ 36 odst. 1 Listina) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Avšak toto právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje a ani zaručit nemůže, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (§ 40 odst. 2 Listina, § 2 odst. 2 TŘ), zaručuje, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález ze dne 08.02.2022 sp. zn. usoud/IV.__S_2718_21 ). Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci. 11.Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na vlastnictví se argumentace stěžovatele zúžila na pouhé konstatování zkrácení tohoto práva, aniž by uvedl, v čem měl zásah spočívat.
12.Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že obecné soudy v řízení o návrhu na obnovu řízení zasáhly jeho naříkaná práva. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně zabývaly a vyslovily jednoznačný závěr, že jím předložené podklady nelze považovat za nové důkazy. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnily.
13.Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu