Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti JTA s.r.o., IČ 25816624, sídlem Petřkovická 861/5, Ostrava, právně zastoupené Mgr. Michalem Miturou, advokátem, sídlem Petřkovická 947/5a, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna 2026 č. j. 8 Co 168/2024-771, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, a společnosti KOMFI spol. s r. o., IČ 46504508, sídlem Dvořákova 1001, Lanškroun, a společnosti VibroBeton s. r. o., IČ 24795739, sídlem U Hřiště 360, Háj ve Slezsku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2.Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, které se týkalo žaloby o zaplacení částky 2 119 100 Kč s příslušenstvím. V tomto řízení vystupovala stěžovatelka jako žalovaná. O nákladech řízení rozhodly okresní a krajský soud tak, že stěžovatelce a vedlejší účastnici VibroBeton s. r. o. určily povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici společnosti KOMFI spol. s r. o.) náhradu nákladů řízení. Obecné soudy postupovaly dle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a uvedly, že rozhodnutí ve věci samé záviselo na znaleckém posudku, a to pokud jde o základ žalovaného nároku, i pokud jde o výši nároku. Kromě toho obecné soudy dospěly k závěru, že žalobní nárok společnosti KOMFI spol. s r. o. nebyl zjevně nadsazen, neuplatní se tedy judikatura Ústavního soudu, která se týká případů rozhodování v situaci zjevného nadsazení žalobou vyčíslené částky oproti reálné hodnotě. 3.V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že došlo ze strany krajského soudu k extrémnímu vybočení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení. Krajský soud vůbec nereflektoval princip zavinění ve vztahu k části žaloby, kterou vzala žalobkyně zpět. Platí, že kdo zavinil částečné zastavení řízení, měl ohledně této části žaloby neúspěch a úspěch se z hlediska posuzování náhrady nákladů řízení přičítá opačné straně sporu. Kromě toho krajský soud dle stěžovatelky nedostatečně odůvodnil napadené usnesení. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s aplikací § 142 odst. 3 o. s. ř. 4.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud následně posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. 5.Problematikou nákladů řízení se Ústavní soud zabýval ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, kde uvedl, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
6.Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila žádné argumenty, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru, že v její věci jsou dány mimořádné okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny natolik významnou, aby ji Ústavní soud podrobil meritornímu přezkumu. Ani Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí jakkoli zasahovala do podstaty a smyslu některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka argumentuje nesprávnou aplikací § 142 odst. 3 o. s. ř., k tomu Ústavní soud jen ve zkratce konstatuje, že obecné soudy v napadených rozhodnutích vysvětlily, že rozhodnutí ve věci samé bylo založeno na znaleckém posudku, a to jak základ nároku, tak i výše nároku vedlejší účastnice KOMFI spol. s. r. o. (žalobkyně), a proto je na místě potupovat podle zmíněného ustanovení. Obecné soudy taktéž vysvětlily, že žalovaná částka nebyla zjevně nadsazená, nedošlo tak k aplikaci judikatury Ústavního soudu, která se takových situací týká. Samotné zpětvzetí nároku žalobkyní nehrálo pří výpočtu nákladů řízení roli, jelikož žalobkyně postupovala právě s ohledem na znalecký posudek a okresním soudem provedenou konfrontaci znalců. 7.Vzhledem k uvedenému Ústavní soud stížnost v souladu se stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu