Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Johany Martinové, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem, sídlem Bohuslava ze Švamberka 1284/12, Praha 4, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. krajsky/29_Co_267_2025-1353 a výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2025 č. j. 27 D 109/2019-1322, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Michala Ročka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným usnesením zamítl žalobu vedlejšího účastníka na obnovu dědického řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 27 D 109/2019 (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 6 655 Kč (napadený výrok II). Při určení odměny za právní zastoupení vyšel obvodní soud z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 01.01.2025, protože hodnotu sporu šlo určit jen s nepoměrnými obtížemi.
3.K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku II jako věcně správné (napadený výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Vyložil, že řízení na obnovu řízení je upraveno jako dvoustupňové a že prvním rozhodnutím o této žalobě je povolení obnovy řízení, u něhož nelze předmět řízení penězi ocenit. Teprve v případě povolení obnovy řízení by bylo možné stanovit pro účely výpočtu nákladů řízení hodnotu sporu podle § 8 odst. 7 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně určily tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu paušální částkou 30 000 Kč, ačkoli měly postupovat podle § 8 odst. 7 advokátního tarifu a vyjít z poloviny hodnoty dědického podílu stěžovatelky, tedy z částky 1 472 154 Kč, která byla v řízení známa; při této tarifní hodnotě jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 35 501,40 Kč. Podle stěžovatelky je tento postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plyne, že i v řízení o žalobě na obnovu řízení se pro účely nákladů vychází z hodnoty předmětu původního (obnovovaného) řízení. Současně stěžovatelka namítá, že soudy se s touto judikaturou nevypořádaly, rezignovaly na zjištění skutečné hodnoty dědického podílu a své rozhodnutí opřely o právní závěr, který považuje za svévolný, nepředvídatelný a překvapivý, neboť bez řádného odůvodnění popírá dosavadní výklad advokátního tarifu a vede k nepřiměřenému krácení náhrady nákladů řízení, a to navíc v situaci, kdy se stěžovatelka musela bránit žalobě, kterou označuje za další z řady šikanózních podání vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5.Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6.Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle § 83 Ústava soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25.09.2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 7.Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím o nákladech řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna ze dne 05.03.2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
8.V projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatelky nepřesahuje. Rozdíl mezi požadovanou výší náhrady nákladů řízení a přiznanou výší činí 28 846,40 Kč (35 501,40 Kč - 6 655 Kč), tedy jde o rozdíl v bagatelní výši. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu přehodnocovat závěry obecných soudů týkající se výpočtu náhrady nákladů řízení (srov. např. nález ze dne 12.06.2025 sp. zn. usoud/I.__S_2_25 , body 24 a 29). Pokud měla stěžovatelka za to, že otázka nákladů řízení přes svou nízkou hodnotu přesahuje její vlastní zájmy, bylo na ní, aby tento přesah konkrétně vysvětlila a doložila (srov. nález ze dne 08.04.2025 sp. zn. usoud/I.__S_2552_24 , bod 31), což neučinila; ani Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti neshledal. 9.Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelně odůvodněna a nelze v nich shledat prvky svévole, překvapivosti ani nepředvídatelnosti, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit věcnou správnost zvoleného výkladu podústavního práva, nýbrž pouze jeho ústavněprávní dimenzi. Již v minulosti přitom Ústavní soud neshledal důvody pro svůj zásah v případě výkladu obdobného, jaký zvolily v projednávané věci obecné soudy (srov. usnesení ze dne 30.05.2017 sp. zn. usoud/IV.__S_1213_17 ). Stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc nebyla vydána v rámci řízení o obnově dědického řízení a netýkala se výkladu § 8 odst. 7 advokátního tarifu, jehož použití se dovolává. 10.Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu