Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Malchárkovou, advokátkou, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2024, č. j. 57 Co 271/2024-141, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelce se vůči státu nepřiznává náhrada nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 10, čl. 30, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 19 a čl. 20 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud uložil státu povinnost nahradit jí náklady zastoupení pro řízení před Ústavním soudem (§ 83 zákona o Ústavním soudu). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2024, č. j. 140 C 4/2023-102, rozhodl o stěžovatelčině žalobě proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 31 637 Kč s příslušenstvím. Ta měla představovat náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, kterým stěžovatelce nebyl po roce 2018 přiznán průkaz ZTP/P. Část této částky mělo představovat cestovné (287 Kč), zbytek výše příspěvku na mobilitu, který nebyl stěžovatelce po určitou dobu vyplácen. Okresní soud uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku 287 Kč s příslušenstvím, ve zbytku žalobu zamítl. V části týkající se příspěvku na mobilitu dospěl soud k závěru, že základním předpokladem pro přiznání tohoto příspěvku je podání žádosti. To však stěžovatelka v rozhodném období neučinila (naposledy požádala v roce 2014 a tato její žádost byla zamítnuta). Sama opatrovnice vypověděla, že prioritou bylo získání průkazu ZTP/P. Nesprávně se přitom domnívala, že o žádosti z roku 2014 bude teprve rozhodnuto. Podle soudu nejde o omluvitelný omyl.
3.Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Příspěvek na mobilitu nemohl být stěžovatelce v rozhodném období přiznán, neboť o něj nepožádala. Jeho nevyplácení tedy nelze připisovat protiprávnímu postupu státního orgánu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4.Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím jí nebyl přiznán oprávněný nárok z formalistického důvodu, že v době podání návrhu na přiznání nároku na průkaz ZTP nepodala zároveň žádost o přiznání příspěvku na mobilitu. To považuje stěžovatelka vzhledem ke svému stavu za nespravedlivou administrativní překážku. O porušení práv stěžovatelky ve správním řízení nebylo v soudním řízení žádného sporu (rozhodnutí správních orgánů byla opakovaně rušena správním soudem). Podstata tohoto pochybení spočívala v nesprávném posouzení stěžovatelčina zdravotního stavu, v důsledku čehož nebyl stěžovatelce vyplácen příspěvek na mobilitu, který jí náležel. Závěr soudů o absenci příčinné souvislosti se vznikem škody (s odůvodněním, že stěžovatelka o příspěvek na mobilitu nežádala) považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť o příspěvek žádala v roce 2014. V roce 2018 nepodala opakovanou žádost, neboť její opatrovnice byla úřednicí utvrzována v tom, že stěžovatelce nárok nenáleží a podávání žádosti je zbytečné. Jsou to tedy zjevně státní orgány, které selhaly v naplňování mezinárodních závazků České republiky. Tyto závazky tak nebyly po dobu neoprávněného nevyplácení příspěvku plněny a stěžovatelka musela nezákonně nést zvýšené náklady spojené se zdravotním postižením sama. Jedním z účelů mezinárodní, ústavní i zákonné ochrany osob se zdravotním postižením je přitom snižování administrativní zátěže. Napadeným rozhodnutím je pak stěžovatelce odepřeno její právo s tím, že měla (v rozporu s radou správního orgánu) podat opakovanou žádost.
5.Návrh na přiznání náhrady nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem odůvodňuje stěžovatelka svými majetkovými a osobními poměry. Stěžovatelka je celoživotně zdravotně postižená a žije v chráněném obydlí. Nemůže vykonávat výdělečnou činnost, je svobodná a nevlastní žádný významný majetek (je omezena na svéprávnosti).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8.Částka, které se stěžovatelka v řízení před obecnými soudy domáhala (31 637 Kč), je podle judikatury Ústavního soudu z hlediska své výše bagatelní (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 331/24 , bod 20; III. ÚS 3725/13, body 29 až 33).
9.Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zásadní. Ústavní soud totiž při hodnocení ústavnosti soudních rozhodnutí dlouhodobě a ustáleně zohledňuje to, jak intenzivně jejich případné vady zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2062/18 , bod 16; I. ÚS 3906/17, body 6 až 7; IV. ÚS 2728/17, bod 30; usnesení sp. zn. III. ÚS 2412/23 , bod 9; I. ÚS 2055/21, bod 5; II. ÚS 1967/21, bod 6).
10.Tento závěr neznamená, že Ústavní soud považuje peněžní částky v bagatelní výši za zanedbatelné nebo bezvýznamné. Nevyhovění nároku na zaplacení bagatelní částky však zpravidla nedosahuje intenzity schopné porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelních částkách proto Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné (např. nálezy sp. zn. II. ÚS 65/20 , body 17 až 18; I. ÚS 1707/17, bod 15; IV. ÚS 2728/17, bod 30).
11.Nad rámec výše uvedeného se Ústavní soud zejména vzhledem k vyšší zranitelnosti stěžovatelky jakožto osoby se zdravotním postižením stručně vyjádří i k jí vzneseným námitkám.
12.Soudy v dané věci postupovaly v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou, na kterou v napadených rozhodnutích opakovaně odkázaly. Zároveň podle Ústavního soudu neporušily žádný z ústavních principů soudního rozhodování o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonnými rozhodnutími nebo nesprávnými úředními postupy (čl. 36 odst. 3 Listiny). Především se Ústavní soud neztotožňuje s námitkou o formalistickém odůvodnění napadeného rozhodnutí. Oba soudy obsáhle vyložily důvody, pro které nebylo možné jakoukoliv rozhodovací činnost státu považovat za příčinu nevyplácení příspěvku na mobilitu (viz bod 12 rozsudku krajského soudu a body 33 až 39 rozsudku okresního soudu). Nezbytnou podmínkou pro přiznání tohoto příspěvku je řádné podání žádosti o jeho poskytnutí. K tomu v dané věci v rozhodném období nedošlo. Nadto přiznání tohoto příspěvku není automaticky spojené s přiznáním průkazu ZTP/P. Obdržení tohoto průkazu také není jedinou podmínkou pro přiznání příspěvku na mobilitu (§ 6 zákona č. 329/2011 Sb.). Z toho je podle Ústavního soudu zřejmé, že podání žádosti a její řádné projednání nejsou jen pouhými formalitami a nadbytečnými administrativními překážkami. Za účelem snížení zátěže s vyřizováním administrativních záležitostí byla stěžovatelce ustanovena opatrovnice. 13.Jakkoliv Ústavní soud sdílí stěžovatelčinu nespokojenost s postupem správního orgánu a délkou nápravy jeho pochybení, podmínky přiznání náhrady škody za protiprávní postup státních orgánů jsou ustáleně zakotveny zákonem a judikaturou (čl. 36 odst. 4 Listiny). 14.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 15.Ústavní soud nevyhověl stěžovatelčině žádosti o přiznání náhrady nákladů zastoupení pro řízení před Ústavním soudem, neboť její ústavní stížnost byla odmítnuta (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu arg. a contrario). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu