Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Lucie Hrdé, advokátky, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2025, č. j. krajsky/7_To_78_2025-745, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2025, č. j. okresni/74_T_1_2024-708, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Stěžovatelka se ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na ochranu vlastnictví podle § 11 odst. 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu podle § 36 odst. 1 Listina. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka vystupovala v trestním řízení jako zmocněnkyně poškozené, která byla zvlášť zranitelnou obětí pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 TZ. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19.04.2024, sp. zn. okresni/74_T_1_2024, byl obžalovaný uznán vinným a byla mu mimo jiné uložena povinnost nahradit poškozené nemajetkovou újmu ve výši 102 808 Kč. Odvolání obžalovaného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13.08.2024, sp. zn. krajsky/7_To_52_2024, zamítnuto. 3.Stěžovatelka následně uplatnila nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů zmocněnce v celkové výši 113 909,40 Kč, přičemž výpočet provedla podle advokátního tarifu, s tarifní hodnotou odvozenou z výše přiznané částky náhrady nemajetkové újmy. Městský soud napadeným usnesením přiznal stěžovatelce odměnu a náhradu hotových výdajů pouze ve výši 54 413,70 Kč. Podle jeho názoru je nutné úkony zmocněnce rozdělit na úkony související s vymáháním adhezního nároku a úkony ostatní.
4.Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost. Vrchní soud napadeným usnesením zrušil rozhodnutí městského soudu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 67 106,60 Kč. Rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou spočívá v odlišném právním posouzení tarifní hodnoty úkonů. Vrchní soud (shodně s městským soudem) rozdělil úkony právní služby na skupinu úkonů přímo spojených s uplatněním nároku na náhradu škody, které ocenil podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu (z tarifní hodnoty 102 808 Kč), a na úkony, které bezprostředně nesměrovaly k uplatnění nároku poškozeného, které ocenil paušální částkou podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5.Stěžovatelka namítá, že soudy uměle a bez opory v právních předpisech rozdělily její právní službu na úkony "adhezní" a "neadhezní", přičemž na druhou skupinu nesprávně aplikovaly § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka tvrdí, že pro celé řízení měla být závazná tarifní hodnota určená podle § 10 odst. 5 advokátního tarifu (odvozená z přiznané částky 102 808 Kč), který je ve vztahu k § 9 advokátního tarifu lex specialis. Použití ustanovení pro věci, jejichž hodnotu nelze penězi vyjádřit, považuje v situaci, kdy byla škoda přesně vyčíslena, za projev soudní svévole a logický rozpor. Dále stěžovatelka poukazuje na neústavní nerovnováhu, kterou tento výklad vytváří mezi postavením zmocněnce a obhájce. Zatímco obhájce má nárok na jednotnou sazbu odměny za všechny úkony obhajoby bez ohledu na jejich obsah, zmocněnec je znevýhodňován krácením odměny za úkony, které soudy subjektivně označí za nesouvisející s uplatněním nároku, přestože všechny kroky v řízení fakticky směřují k odsouzení pachatele a tím i k přiznání náhrady. I kdyby uvedené rozdělení úkonů bylo ústavně konformní, měly soudy aplikovat § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, a nikoliv odst. 1 tohoto ustanovení. Podle stěžovatelky je zřejmé, že zákonodárce měl v minulosti (konkrétně zrušením § 12a advokátního tarifu) úmysl zvýšit odměny zmocněnců.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka splňuje požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, protože jako advokátka nemusí být podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 08.10.2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), zastoupena advokátem (či advokátkou). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Přezkum rozhodovací činnosti soudů v řízeních o vypočtení odměny právních zástupců je častým předmětem řízení o ústavních stížnostech, a to i podaných samotnou stěžovatelkou (viz např. usnesení ze dne 23.04.2025, sp. zn. usoud/IV.__S_1005_25 , nebo usnesení ze dne 17.09.2025, sp. zn. usoud/III.__S_2217_25 ). Ústavní soud proto odkazuje na obsáhlé obecné závěry své judikatury. 8.Podstatou stěžovatelčiny argumentace v dané věci je neústavnost rozdělení úkonů zmocněnce poškozené (zvlášť zranitelné oběti) na úkony, přímo směřující k vymožení adhezního nároku (tzv. adhezní úkony), a úkony ostatní (tzv. neadhezní úkony). S ústavností této praxe byl již Ústavní soud v nedávné minulosti konfrontován a neshledal na ní v obecné rovině žádné ústavní nedostatky, které by měly vést ke kasaci takových rozhodnutí. Poukázat lze např. na bod 8 usnesení ze dne 08.04.2025, sp. zn. usoud/I.__S_15_25 , který řeší totožnou problematiku. K obdobným závěrům dospívají rovněž usnesení ze dne 03.10.2023, sp. zn. usoud/IV.__S_2201_23 , nebo usnesení ze dne 22.10.2024, sp. zn. usoud/I.__S_832_24 , na která stěžovatelku upozornily obecné soudy. Jakkoliv lze stěžovatelce přisvědčit v tom, že usnesení Ústavního soudu nejsou obecně závaznými prameny práva, přesto zásadně vypovídají o tom, jaká rozhodovací praxe nebyla (opakovaně) shledána v minulosti neústavní. Pro odchýlení se od takové praxe by musely existovat silné konkrétní důvody. Ty Ústavní soud v dané věci neshledal. 9.Stěžovatelčin právní názor nepodporuje ani nálezová judikatura, jíž se ústavní stížnost dovolává (srov. nález ze dne 05.12.2023, sp. zn. usoud/IV.__S_2137_23 , a nález ze dne 13.11.2024, sp. zn. usoud/III.__S_2835_23 ). Z ní vyplývá, že ke krácení odměny zmocněnce podle advokátního tarifu nemůže docházet na základě prostého srovnání odměn zmocněnce a obhájce. Naopak oba uvedené nálezy zmiňují, že specifické postavení zmocněnce je možné zohlednit při posuzování povahy jím prováděných úkonů, což obecné soudy v projednávané věci učinily. 10.Ústavní soud nijak nezpochybňuje a nezastírá (ostatně to uvádí ve všech výše zmíněných usneseních i nálezech), že v určitém časovém období (do 31.12.2024) nebyla v důsledku nekoncepčních a nejasných změn advokátního tarifu soudní praxe ohledně stanovování odměn zmocněnců jednotná. Není však úkolem ani v možnostech Ústavního soudu, aby soudní praxi v této oblasti sjednotil. Jeho role spočívá v tom, aby zasahoval v případech interpretačních a aplikačních excesů obecných soudů, překračující hranici ústavnosti. Tím spíše nemůže Ústavní soud prosazovat jeden směr rozhodovací činnosti, který by garantoval zmocněncům nejvyšší možnou odměnu. Žádný takový imperativ z ústavního pořádku nevyplývá a nemůže tedy založit legitimní očekávání. Přestože je tedy zcela namístě kritizovat nedostatečnost a nejasnost tehdejší právní úpravy a následnou praxi soudů, Ústavní soud může zasahovat pouze v případech, kdy důsledky tohoto negativního stavu překročí meze ústavnosti, k čemuž v projednávané věci nedošlo.
11.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu