Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Vladimírem Doleželem, advokátem, sídlem Zámečnická 87/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 2025 č. j. 9 To 16/2025-252, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně a K. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2.Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") se podává, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 12. 12. 2024 č. j. 2 T 115/2024-234 byla vedlejší účastnice (dále jen "odsouzená") uznána vinnou přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila tím, že dne 7. 2. 2024 ve 12:07 hodin u svého domu si řádně nezabezpečila svého psa, který stěžovatelku coby poštovní doručovatelku kousl do pravé ruky, a způsobil jí tak zranění, pro které byla hospitalizována od 7. 2. 2024 do 9. 2. 2024 v nemocnici, čímž jí znesnadnil obvyklý způsob života na dobu nejméně 5 týdnů. Za tento přečin byl odsouzené uložen trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byly Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra České republiky se svým nárokem na náhradu škody ve výši 23 563 Kč a stěžovatelka se svým nárokem na náhradu škody či nemajetkové újmy ve výši 284 096 Kč odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. 3.Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v rozsahu výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, odvolání, to však Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4.Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení jako poškozená uplatnila vůči odsouzené nároky na náhradu hmotné újmy, a to konkrétně cestovné do zdravotnických zařízení a zpět, náklady úplatných zdravotnických služeb, platby za léky a náklady jí vzniklé v souvislosti se zastoupením zvoleným zmocněncem, jakož i nároky na náhradu nemajetkové újmy, tj. bolestné, které bylo v průběhu trestního řízení pojišťovnou Kooperativa pojišťovna, Vienna Insurance Group, a. s., (dále jen "pojišťovna") vyplaceno, a dále odškodnění za ztížení společenského uplatnění, jež jí přiznáno nebylo. V adhezním řízení neuplatnila stěžovatelka nárok na náhradu ušlé mzdy po dobu pracovní neschopnosti, neboť ten jí přiznal a vyplatil její zaměstnavatel. Krajský ani okresní soud se podle stěžovatelky nezabývaly řádně každým z uplatněných nároků.
5.Stěžovatelka je přesvědčena, že krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces, když se nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami a rozhodnutí neodůvodnil dostatečně jasně. Nesouhlasí s tím, že ji okresní soud odkázal na občanskoprávní řízení, neboť její nároky měl posoudit kompletně a přímo v rámci trestního procesu. Podle stěžovatelky obecné soudy nesprávně zhodnotily důkazy, jestliže ignorovaly lékařský posudek MUDr. Evy Pourové, a místo něj se neoprávněně opřely o znalecký posudek MUDr. Svatavy Duchaňové, který nebyl určen k posouzení zdravotního stavu. Obecné soudy ignorovaly relevantní judikaturu Ústavního soudu, která chrání práva obětí trestné činnosti a podporuje účelnost adhezního řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8.Ústavní soud ve své recentní judikatuře zdůrazňuje, že trestní řízení z pohledu poškozených nelze chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní [viz nálezy ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (č. 345/2017 Sb., N 139/86 SbNU 369), ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 (N 98/118 SbNU 233) či ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 ]. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení, a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22 ), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami v rámci dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce). Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře, co nejrychleji a nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody [srov. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23 ].
9.Ústavní soud dále již mnohokrát uvedl, že právo na náhradu újmy na zdraví je integrální součástí a extenzí základního práva na zachování fyzické a psychické integrity jednotlivce podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Ve své podstatě jde o jakési pokračování tohoto základního práva, jež má zajistit, že jeho ochrana bude skutečná a efektivní [viz např. nálezy ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24 , bod 35, či ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 (N 137/107 SbNU 131), bod 29]. Z čl. 7 odst. 1 Listiny plyne také princip úplné kompenzace majetkové i nemajetkové újmy na zdraví [srov. nález ze dne 9. 2. 2021 sp. zn. II. ÚS 1564/20 (N 26/104 SbNU 319), bod 19; dále viz Kühn, Z., Kratochvíl, J., Kmec, J., Kosař, D. a kol. Listina základních práv a svobod. Velký komentář. Praha: Leges, 2022, s. 425]. 10.Ústavní soud opakovaně konstatoval, že nepřiznání adhezního výroku některým skupinám obětí může vést ke vzniku sekundární újmy (zejm. v důsledku nutnosti opakovaně prožívat silně traumatizující zážitky), která dále prohlubuje primární újmu na jejich základních právech, což z ústavního hlediska nelze akceptovat. To platí především pro zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 4 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, u nichž je riziko sekundární viktimizace mimořádně vysoké [srov. např. nálezy ze dne 30. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1323/25 , ze dne 22. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2118/24 , ze dne 24. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 855/24 , ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 , ze dne 7. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2620/21 (N 29/111 SbNU 19), ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20 a ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 2916/15 (N 35/84 SbNU 401)]. 11.Nelze však pominout, že vedle zájmu poškozených na tom, aby bylo, pokud možno, rozhodnuto o jejich nárocích v adhezním řízení, nikoli až v navazujícím civilním řízení, v němž by mohlo dojít k další sekundární viktimizaci (přiměřeně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 855/24 , bod 12), zde stojí i právo obžalovaného na to, aby byla jeho trestní věc projednána v přiměřené době a bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Při odkazování poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních by proto trestní soudy měly zvážit, zda je nutno učinit tak s ohledem na základní právo obžalovaného na projednání věci v přiměřené době a současně zda v civilním řízení bude moci být naplněn účel ochrany obětí trestných činů (přiměřeně nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24 , bod 37). Pouze tak totiž mohou soudy dostát svým povinnostem plynoucím z čl. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny (přiměřeně srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2118/24 , bod 27). 12.Stěžovatelka obecným soudům (ve stručnosti) vytýká, že se dostatečně nevypořádaly s její argumentací, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a že nerozhodly o celém nároku, který uplatnila. S poukazem na to, že zde jde o ne zcela obvyklou odpovědnost dvou subjektů, tj. zaměstnavatele podle § 265 a násl. zákoníku práce a odsouzené podle § 2894 občanského zákoníku, obou pojištěných u stejné pojišťovny, vyjmenovává dílčí nároky, které vůči odsouzené uplatnila, a namítá, že se obecné soudy jimi jednotlivě nezabývaly. 13.Ústavní soud úvodem pro přehlednost uvádí, že okresní soud vyšel z toho, že pojišťovna stěžovatelce uhradila bolestné ve výši 60 677 Kč, náklady na cestovné do zdravotnického zařízení ve výši 5 023 Kč, resp. 2 263 Kč, náklady na placenou léčbu a léky ve výši 700 Kč, resp. 604 Kč, a dále náklady na zpracování znaleckého posudku ve výši 4 500 Kč. Šlo o plnění z pojištění odsouzené a jeho celková výše činila 73 767 Kč.
14.Z pojištění zaměstnavatele pojišťovna uhradila další bolestné ve výši 27 578 Kč a náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 65 165 Kč; okresní soud však nezmínil úhradu částky 200 Kč představující náhradu účelně vynaložených nákladů na léčbu (viz č. l. 229 soudního spisu); celkem tedy bylo z této pojistky uhrazeno 92 943 Kč (srov. bod 6 napadeného usnesení).
15.Cekem tedy stěžovatelka obdržela částku 166 710 Kč; odečte-li se z této částky náhrada za ztrátu na výdělku (65 165 Kč), výsledkem je částka 101 545 Kč, kterou stěžovatelka uvádí jako pojišťovnou uhrazenou (č. l. 224 soudního spisu).
16.Ústavní soud dále připomíná, že v odvolání (č. l. 240 a násl. soudního spisu) stěžovatelka uvedla, že dílem zůstal neuspokojen její nárok na náhradu jednak cestovného, léků a zdravotních služeb, a to co do výše 8 487 Kč, jednak nákladů právního zastoupení podle § 154 odst. 2 trestního řádu ve výši 75 339 Kč a jednak újmy za ztížení společenského uplatnění ve výši 303 387 Kč, celkem tedy (po odečtení částky 27 578 Kč jakožto dvojího plnění z titulu bolestného) 359 635 Kč. Jak však plyne z podání ze dne 5. 12. 2024 (č. l. 224), stěžovatelka v řízení před okresním soudem uplatnila nárok na náhradu škody (resp. jeho dosud pojišťovnou neuspokojenou část) v celkové výši 284 096 Kč a na náhradu nákladů právního zastoupení v celkové výši 75 339 Kč. 17.Podle stěžovatelky mohlo a mělo být obecnými soudy rozhodnuto jednak o nároku a) na náhradu újmy za ztížení společenského uplatnění, b) na náhradu nákladů právního zastoupení a c) na náhradu cestovného, léků a zdravotních služeb.
a)Náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění
18.V odvolání stěžovatelka tvrdila, že o uvedeném nároku bylo možné rozhodnout na základě lékařského posudku MUDr. Evy Pourové ze dne 4. 9. 2024 (č. l. 171 soudního spisu). Okresní soud v uvedeném rozsudku (viz bod 15) však dostatečně vysvětlil, proč se s takovým hodnocením neztotožnil. Argumentoval obecně tím, že rozhodnout lze až po ustálení zdravotního stavu, odmítl, že by v tomto ohledu bylo rozhodující, že léčba byla formálně ukončena a že stěžovatelka provádí již jen samostatné cvičení. Současně vyšel z posudku MUDr. Svatavy Duchaňové ze dne 25. 5. 2024, podle něhož lze posouzení možných trvalých následků provést se odstupem nejméně jednoho roku od vzniku zranění. Krajský soud, který poukázal i na zprávu pojišťovny (jež ze stejného důvodu plnění odložila), se s tímto názorem ztotožnil.
19.Ústavní soud připomíná, že soudní znalkyně MUDr. Svatava Duchaňová zmíněný časový odstup také vysvětlila, když uvedla, že "síla úchopu a hybnost prstů či zápěstí se s vysokou pravděpodobností časem zlepší" (č. l. 108 soudního spisu). Bez významu není ani to, že v posudku ("o bolestném") MUDr. Eva Pourová pouze označila předpokládané trvalé následky (porucha úchopové funkce, omezení hybnosti dvou prstů). V této části ústavní stížnost představuje pouhou polemiku s tím, jak obecné soudy hodnotily výše uvedené důkazy, což opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže, neboť věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz bod 7 výše); zásah Ústavního soudu by byl možný až v případě tzv. extrémního rozporu, ten však shledán nebyl.
20.Pro úplnost možno dodat, že přísnější požadavek na postup obecných soudů v adhezním řízení připadá v úvahu u tzv. zvlášť zranitelných obětí, kterou však stěžovatelka není, a nejde zde o trestný čin, který by stěžovatelce při projednání nároků v občanskoprávním řízení mohl přivodit nepřípustnou tzv. sekundární viktimizaci.
b)Náhrada nákladů právního zastoupení
21.V odvolání stěžovatelka namítla, že tento nárok jakožto nárok na náhradu nákladů podle § 154 odst. 2 trestního řádu okresní soud nesprávně posoudil podle § 155 trestního řádu (tedy jako náhradu nákladů řízení, o které se rozhoduje až po právní moci rozsudku), a v ústavní stížnosti vytkla krajskému soudu, že se s touto námitkou náležitě nevypořádal. Z odůvodnění napadeného usnesení je ale patrno, že se krajský soud touto námitkou zabýval (bod 7), načež odkázal stěžovatelku na úpravu § 155 odst. 4 trestního řádu, podle něhož o nároku na úhradu nákladů spojených s účastí stěžovatelky v trestním řízení soud rozhodne po právní moci odsuzujícího rozsudku. Z ústavní stížnosti neplyne, proč by měla být jeho úvaha nesprávná, natož ústavně nekonformní. c)Náhrada cestovného, výdajů za léky a zdravotní služby
22.Stěžovatelce lze přisvědčit, že se krajský soud výslovně nezabýval částkou 8 487 Kč, jež má představovat rozdíl mezi stěžovatelkou uplatněnou a pojišťovnou přiznanou náhradou cestovného, výdajů na léky a zdravotní služby. Jde však o tzv. bagatelní částku, se kterou nesprávný odkaz obecných soudů na řízení ve věcech občanskoprávních nemůže být spojován (bez dalšího) s porušením ústavnosti. Současně nelze přehlédnout, že stěžovatelka vůči odsouzené uplatnila z titulu náhrady škody celkem 284 096 Kč, tedy částku nižší, než podle ní měla činit samotná náhrada újmy za ztížení společenského uplatnění, tj. 303 387 Kč, (což patrně souvisí s tím, že pojišťovna uhradila bolestné v částce 27 778 Kč omylem a stěžovatelka toto plnění započetla vůči svým pohledávkám, jež dosud nebyly uspokojeny). Z uvedeného plyne, že kromě tohoto nároku se obecné soudy jednotlivými nároky zabývaly a zdůvodnily, proč ohledně nich je třeba stěžovatelku odkázat na občanskoprávní řízení.
23.Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo vést k porušení základních práv stěžovatelky, jež by bylo důvodem pro kasaci napadeného usnesení. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu