Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2025 č. j. 70 Co 341/2025-23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2025 č. j. 211 L 139/2025-17, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a M. T., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena zásada rovnosti ve spojení s jejím právem zaručeným čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným usnesením stěžovatelce (jako opatrovnici vedlejšího účastníka v řízení o vyslovení přípustnosti jeho převzetí a držení ve zdravotním ústavu) přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 2 900 Kč.
3.K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se s názorem vedlejšího účastníka, že měl být namísto § 9 odst. 7 aplikován § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, a tedy že by stěžovatelce měla být odměna a náhrada hotových výdajů přiznána v částce 3 900 Kč. II.
Stěžovatelčina argumentace
4.V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že advokátní tarif rozdělil jinak totožné parametry určení tarifní hodnoty ve věcech podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity a přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu do dvou odstavců téhož ustanovení; jediným rozdílem jinak obsahově totožné části právní úpravy je, že § 9 odst. 2 hovoří obecně o všech advokátech (potažmo zvolených právních zástupcích), zatímco § 9 odst. 7 hovoří ve věcně totožných řízeních o advokátech ustanovených. 5.Stěžovatelka poukazuje na to, že se normotvůrce (Ministerstvo spravedlnosti) navrácením této dvojí rozdílné úpravy způsobu stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta za výkon právní služby v totožných případech opětovně dopustil protiústavní svévolné diskriminační
normotvorby. Neexistuje podle ní důvod, aby byla za stejnou práci poskytnuta odlišná odměna u soudem jmenovaného opatrovníka a opatrovníka zastupujícího účastníka řízení na základě plné moci. Není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, neboť ustanovením opatrovníka stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami, a plnění této povinnosti je obsahově ekvivalentní s poskytováním právní pomoci na základě smlouvy, a mělo by být ekvivalentní i co do poskytnuté právní pomoci a odměny. Na podporu svých tvrzení stěžovatelka argumentuje, že příslušnou část § 9 odst. 7 advokátního tarifu Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25 (4/2026 Sb.). III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6.Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutím napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka jako advokátka nemusí být zastoupena jiným advokátem [viz stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8.V posuzované věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být zkrácena o částku 1 000 Kč. K otázce, za jakých podmínek nelze za zjevně neopodstatněnou považovat ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí obecného soudu o náhradě nákladů řízení v bagatelní částce, se již vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ( 97/2025 Sb.), a to tak, že věc musí provázet takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí z hlediska ústavnosti dostatečně významnou, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele (viz bod 34).
9.Stěžovatelka neuvádí, že by napadenými rozhodnutími byla z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčena na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko). Opodstatněnost ústavní stížnosti by tak mohla být založena potřebou vyřešit nějakou významnou ústavněprávní otázku (tzv. kvalitativní hledisko). V tomto ohledu by mohla mít relevanci argumentace stěžovatelky neústavností § 9 odst. 7 advokátního tarifu, který obecné soudy aplikovaly na posuzovanou věc. Ústavní soud však nálezem sp. zn. Pl. ÚS 32/25 , na který sama stěžovatelka odkazuje, příslušnou část uvedeného ustanovení zrušil, a tím spornou ústavněprávní otázku vyřešil. V důsledku toho posuzovaná ústavní stížnost (již) zmíněný přesah vlastních zájmů postrádá, a tudíž ani z hlediska kvalitativního ji nelze považovat za opodstatněnou. Ústavní soud pro stručnost odkazuje stěžovatelku na podrobně odůvodněná usnesení ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 92/26 , ze dne 4. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 219/26 či ze dne 11. 2. 2026 sp. zn. II. ÚS 217/26 , jež byla vydána v obdobných věcech. 10.Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu