Soudní rozhodnutí - 39Co 195/2026
Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů
Úvod
Základní informace o obsahu veřejného portálu Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů ministerstva spravedlnosti ČR
Vyhledávání
Vyhledávání soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů
Popis obsahu databáze
Databáze Evidence soudních rozhodnutí vrchních a krajských soudů je veřejná a údaje v ní uložené lze použít zdarma s odkazem na zdroj
Popis pokročilého vyhledávání
Návod k zadávání složitějších dotazů, určený pro pokročilé uživatele.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu
Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
Databáze Evidence soudních rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
Rozhodnutí Ústavního soudu
Databáze Evidence soudních rozhodnutí Ústavního soudu ČR
Nejčastější dotazy
Nejčastějši kladené dotazy a odpovědi na tyto dotazy
www.justice.cz
Detail rozhodnutí
Spisová značka: 39Co 195/2026
Soud: Městský soud v Praze
Datum rozhodnutí: 26.06.2026
Forma rozhodnutí: Usnesení
Heslo: Příslušnost soudu mezinárodní
Smlouva o úvěru
Kategorie rozhodnutí: EU
USNESENÍ
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Andrey Borovičkové, Ph.D., ve věci
žalobkyně: xxx xxx, a.s., IČO xxx
sídlem xxx, Praha
zastoupená advokátem
proti
žalovanému: M. J., narozený xxx
bytem xxx, xxx, Slovenská republika
o zaplacení 13 247,61 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. března 2026, č.j. okresni/28_C_277_2025-71 takto:
I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I řízení zastavil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že její právní předchůdkyně společnost xxx xxx s.r.o. dne xxx uzavřela s žalovaným smlouvu o půjčce (bez uvedení účelu půjčky), kterou žalovaný přestal splácet a vznikl mu tak tvrzený dluh. S ohledem na to, že žalovaný je občanem Slovenské republiky, kde má také bydliště, zabýval se tím, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, vyšel přitom z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis).
3. Zjistil, že žalovaný měl v České republice povolen pobyt za účelem zaměstnání od 11.11.2006 do 31.12.2019, do 31.08.2008 na adrese xxx, Praha, byl evidován jako zaměstnanec xxx se sídlem v Praze. Dne xxx uzavřel smlouvu o půjčce, kde měl uvedenu adresu pobytu xxx, xxx, Slovensko. Ze zprávy policie z 27.09.2025 bylo zjištěno, že žalovaný se již na adrese xxx, Praha, nezdržuje, nemá zde schránku ani zvonek. Ani dotazy na mobilní operátory nebyly úspěšné. Korespondence byla žalovanému doručena jen na jeho slovenskou adresu, kde ji proti podpisu přebírá. Na tuto adresu mu bylo zasláno i poučení dle čl. 26 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Žalovaný na výzvu soudu nijak nereagoval a řízení se neúčastnil (nepodal žádné vyjádření ve věci).
4. Soud prvního stupně na základě uvedeného dovodil, že žalovaný smlouvu uzavíral v době, kdy měl bydliště v České republice na výše uvedené adrese v Praze, před podáním žaloby se ale vrátil na Slovensko, kde má doposud své bydliště ve smyslu § 80 OZ a čl. 62 nařízení Brusel I bis. 5. Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda jde o spotřebitelskou věc ve smyslu nařízení Brusel I bis a dospěl ke kladnému závěru, neboť předpoklady uvedené v článku 17 odst. 1 písm. c) byly splněny, když poskytovatel půjčky byl v postavení podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele, smlouva byla platně uzavřena, v době uzavření měly obě strany smlouvy bydliště (sídlo) v České republice. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) ve věci C-296/20, C 98/20, podle něhož se sudiště stěhuje spolu se spotřebitelem. Pokud se před podáním žaloby k soudu žalovaný přestěhoval na Slovensko, je podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis příslušný slovenský soud. Protože jde o spotřebitelskou věc, článek 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis se neuplatní, postupuje se podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis. Žádná doložka ve smyslu čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I bis ve smlouvě nebyla nalezena. Dohoda obsahovala pouze rozhodčí doložku, které se žádná ze stran sporu nedovolala, neobsahovala dohodu o příslušnosti českých soudů. Příslušnost nebyla založena ani podle článku 26 nařízení Brusel I bis, neboť žalovaný se přes poučení řízení aktivně neúčastnil a příslušnost tak nezaložil. Soud prvního stupně proto postupoval podle §§ 103, 104 odst. 1 o. s. ř. a řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů zastavil.
6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., když žalobkyně zavinila zastavení řízení, žalovanému ale žádné náklady řízení nevznikly.
7. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání vyjádřila názor, že je možné analogicky použít článek 5 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, místem plnění je přitom místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Smlouva byla uzavřena na území České republiky, poskytování úvěrů je službou. Uzavřela, že soudy České republiky jsou podle ní příslušné k projednání a rozhodnutí věci.
8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 OSŘ), osobou oprávněnou (§ 201 OSŘ), postupem podle ust. § 212, § 212a OSŘ přezkoumal správnost závěrů soudu prvního stupně, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní nezpochybněným závěrem soudu prvního stupně, že za situace, kdy právní předchůdce žalobkyně společnost xxx xxx s.r.o. poskytla žalovanému peněžní půjčku, splatnou v měsíčních splátkách, bez uvedení účelu, přičemž půjčku poskytl na základě smlouvy profesionál spotřebiteli v době, kdy oba měli bydliště (sídlo) v témže státě, jde o spotřebitelskou věc dle článku 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis, příslušnost se proto posuzuje podle oddílu 4 uvedeného nařízení. Článek 26 se neuplatní, neboť žalovaný se přes poučení soudem prvního stupně řízení neúčastnil a tímto způsobem tak příslušnost soudu prvního stupně založena nebyla.
10. Žalobkyně v odvolání namítá, že příslušnost českých soudů byla založena podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, v případě poskytování služeb je místo plnění na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.
11. Soud prvního stupně věc posuzoval podle oddílu 4 nařízení Brusel I bis, upravujícího příslušnost u spotřebitelských smluv, podle jehož ustanovení článku 17 odst. 1 písm. c) ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7, ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. V takovém případě podle článku 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.
12. K předchozímu odstavci a odvolací námitce je třeba doplnit, že např. podle rozhodnutí SDEU ve věci C-98/20 čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis stanoví pravidlo výlučné příslušnosti, podle kterého lze žalobu podat pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště (bod 26 odůvodnění). To ostatně vyplývá přímo z článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis výše citovaného (…se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, …). Z uvedeného plyne, že jsou-li splněny předpoklady pro použití oddílu 4, jak jsou uvedeny v článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, nelze ustanovení o zvláštní příslušnosti, tedy ani článek 7 oddílu 2, použít. Závěr soudu prvního stupně je tak správný.
13. Protože je rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I správné a správně bylo ve výroku II rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně podle ust. § 219 OSŘ potvrdil. 14. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 OSŘ, když v této fázi řízení plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Poučení:
Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Praha 26. června 2026
JUDr. Jiří Cidlina v. r.
předseda senátu