Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 29.04.2025
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Rozsudek mezitímní
Dotčené předpisy: § 155 OSŘ Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. R. , zastoupené Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem v Praze, Politických vězňů 935/13, proti žalované Š. V. , zastoupené JUDr. Denisou Rajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 396 812 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. okresni/60_C_102_2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.01.2024, č. j. krajsky/13_Co_266_2023-365, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10.01.2024, č. j. krajsky/13_Co_266_2023-365, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 396 812 Kč (s příslušenstvím) z titulu přiměřené slevy z kupní ceny nemovitosti.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 13.06.2023, č. j. okresni/60_C_102_2021–313 rozhodl, že „základ žalobního nároku je po právu“, a že o výši nároku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 29.11.2017 kupní smlouvu, podle níž převedla žalovaná žalobkyni bytovou jednotku č. XY vymezenou v budově čp. XY stojící na pozemku parc. č. XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku o velikosti 167/1000, v obci XY, katastrálním území XY; bytovou jednotku žalobkyně převzala 22.01.2018 a již 29. 1. a 31.01.2018 žalovanou informovala, že trpí nadměrnou vlhkostí a že opadávají zdi. Dopisem z 19.02.2018 žalobkyně žalované zmiňované vady bytu vytkla a požadovala jejich odstranění opravou. Poté, kdy žalovaná odmítla opravy provést, domáhala se žalobkyně zaplacení 396 812 Kč. Nárok na zaplacení částky 396 812 Kč posoudil jako uplatněný dílem z titulu odpovědnosti za vady ve formě přiměřené slevy z kupní ceny odvíjející se od výše nákladů na odstranění vad, dílem jako náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti žalované předat byt bez vad a ve stavu vhodném k uspokojování bytových potřeb (a to ve výši nájemného, které žalobkyně musela platit v období od června 2019 do října 2019 za užívání náhradního bytu). Zjištěné nedostatky bytu právně kvalifikoval jako vady (nikoliv projevy běžného opotřebení), za které žalovaná objektivně odpovídá podle § 2100 odst. 1 ve spojení s § 2106 odst. 1 písm. c) OZ, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dovodil, že žalobkyně oznámila vady řádně bez zbytečného odkladu ve smyslu § 2112 odst. 1 OZ, že nešlo o vady zjevné, které by žalobkyně při zachování obvyklé míry opatrnosti musela zjistit již při prohlídce bytu, nýbrž o vady skryté, na které ji žalovaná neupozornila, ačkoliv o nadměrné vlhkosti věděla a řešila ji s předchozím vlastníkem bytu a s SVJ. Žalovaná žalobkyni upozornila pouze na stáří domu a chybějící hydroizolaci a informovala ji, že v domě proběhly sanační práce. Obrannému tvrzení žalované, že žalobkyni z důvodu projevů vlhkosti bytu poskytla slevu z kupní ceny ve výši 200 000 Kč, soud neuvěřil. Sdělení ve smlouvě, že kupující byla seznámena se stavem předmětu převodu a nemovitost si před podpisem smlouvy prohlédla, odpovědnost prodávajícího nevylučuje a to, že si žalobkyně nechala odstranit vady bytu způsobené nadměrnou vlhkostí, nemá vliv na její právo na slevu z kupní ceny. Nárok žalobkyně na přiměřenou slevu z kupní ceny shledal po právu. Protože k výši přiměřené slevy z kupní ceny považoval za potřebné vést dokazování (patrně formou znaleckého zkoumání), soud – veden zásadou hospodárnosti řízení – rozhodl rozsudkem mezitím tak, aby bylo postaveno na jisto, zda je základ žalobního nároku ve vztahu k požadavku na přiměřenou slevu z kupní ceny dán. V odůvodnění rozhodnutí se soud zabýval i požadavkem žalobkyně na zaplacení částky 66 160 Kč odpovídající nájemnému, které musela zaplatit v období od června 2019 do října 2019, kdy nemohla svou bytovou jednotku užívat, neboť zde probíhalo odstraňování vad. Požadavek kvalifikoval jako nárok na náhradu škody za porušení smluvní povinnosti žalované odevzdat byt bez vad a ve stavu vhodném k uspokojování bytových potřeb žalobkyně (§ 2095, § 2099 odst. 1 OZ); žalovaná porušila smluvní povinnost tím, že předala žalobkyni byt s vadami, kdy v důsledku nadměrné vlhkosti v bytě docházelo k vlhnutí a opadávání zdiva, omítek, vzniku vlhkostních map. Pokud by předala byt bez vad, nebyla by žalobkyně nucena zahájit jeho rekonstrukci a nemusela by uspokojovat své bytové potřeby v jiném bytě, za který hradila nájemné. Rozsah prováděných prací a jejich charakter (osekání omítky, strhnutí a demontáž podlahy, malování stěn, izolace betonových podlah) vylučovaly, aby v době jejich provádění žalobkyně v bytě bydlela. Je tudíž dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanou a vznikem újmy v majetkové sféře žalobkyně. Splněna je i podmínka předvídatelnosti škody. Protože důvody zproštění odpovědnosti k náhradě za toto porušení smluvní povinnosti dle § 2913 OZ v řízení nebyly prokázány, jsou dány všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti a nárok žalobkyně na náhradu škody za porušení smluvní povinnosti je po právu. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10.01.2024, č. j. krajsky/13_Co_266_2023-365, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně „nároku posouzeného soudem prvního stupně jako odpovědnost za vady“, jinak jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Pokud jde o nárok na slevu z kupní ceny, ztotožnil se odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně . Nárokem na náhradu škody se soud prvního stupně podle odvolacího soudu řádně nezabýval, a proto nelze přisvědčit jeho závěru, že je co do základu důvodný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně „ohledně nároku posouzeného jím jako odpovědnost za vady“ jako věcně správný podle § 219 OSŘ potvrdil, jinak ho ve zbývající části zrušil (§ 219a odst. 2 OSŘ) a v tomto rozsahu věc vrátil soudu k dalšímu řízení [§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že výrok napadeného rozhodnutí je z hlediska právní jistoty nepřípustný, resp. že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2010, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1593_2009, ze dne 27.06.2000, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1247_98, ze dne 30.05.2007, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1220_2007, ze dne 10.07.2020, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3287_2019, nebo usnesení ze dne 20.11.2009, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3590_2009), jestliže ve výroku odkázal na odůvodnění mezitímního rozsudku. Žalobou bylo uplatněno typově několik nároků, jejichž právní posouzení nechala žalobkyně na soudu – jednalo se o nároky na slevu z kupní ceny a na náhradu škody, ale také o nárok na úhradu příslušenství pohledávky. Soud prvního stupně rozhodl o základu všech nároků, přestože věcně posuzoval pouze nárok na slevu z kupní ceny, odvolací soud sice konstatoval, že takto postupovat nelze, „sám však do rozhodnutí jistotu nepřinesl“; výrok jeho rozhodnutí je nejasný a neurčitý. Z výroku rozhodnutí totiž musí být jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, nelze ho formulovat ani s odkazem na žalobní návrh, ani s odkazem na odůvodnění rozhodnutí a nemůže poskytovat prostor k diskusi, které z uplatněných částek soud podle odůvodnění rozhodnutí podřadil pod ten který právní nárok, jak se stalo v posuzovaném případě. Dovolatelka připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18.08.2004, sp. zn. usoud/I.__S_55_04) je dovolání přípustné i v případě, kdy postupem soudu došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva, zejména práva na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a „věc vrátil k dalšímu řízení“. Žalobkyně považuje rozsudky soudů obou stupňů za „zcela standardní mezitímní rozsudky, jež v rámci znění výroků nikterak nevybočují ze zažité soudní praxe“. V řízení uplatnila dva zásadně diferenciované nároky – nárok na slevu z kupní ceny v důsledku vadného plnění žalované a nárok na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti žalované. Výrok napadeného rozsudku s tím koresponduje, je jasný a určitý a neposkytuje prostor k diskuzi.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 OSŘ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejdříve je třeba uvést, že přípustnost dovolání proti mezitímnímu rozsudku není ustanovením § 237, ani § 238 OSŘ vyloučena. Řízení u odvolacího soudu se končí každým rozhodnutím, po němž již u odvolacího soudu nepokračuje, i když bude dále probíhat u soudu prvního stupně. Tak je tomu i v případě rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo podle § 152 odst. 2 věty druhé rozhodnuto jen o části projednávané věci (tzv. částečnému rozsudku) nebo jen o jejím základu (tzv. mezitímnímu rozsudku). Dovolání je přípustné, neboť formulací výroku, že rozsudek soudu prvního stupně „se ohledně nároku posouzeného soudem prvního stupně jako odpovědnost za vady potvrzuje, jinak se zrušuje a v tomto se věc vrací k dalšímu řízení“, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání je rovněž důvodné.
Podle § 155 odst. 1 OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí její výši v samostatném usnesení. Podle § 152 odst. 2 OSŘ má být rozsudkem rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části (částečným rozsudkem) nebo jen o jejím základu (mezitímním rozsudkem). Podle ustálené rozhodovací praxe (od které není důvod se odchylovat) nezbytnou náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení jimi ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby ze znění výroku bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Výrok rozhodnutí tedy nemá být formulován odkazem na obsah žalobního návrhu slovy „návrhu se vyhovuje“ nebo „návrh se zamítá“ (srov. Rc V/1968). Tento požadavek platí nejen pro výroky, jimiž bylo žalobě vyhověno (u nichž je nutno na něm trvat především z důvodu jejich materiální vykonatelnosti), ale i pro zamítavé výroky, neboť není-li patrno, jaký návrh (jaký žalobní petit) je zamítán, chybí zde podklad pro zkoumání, zda projednání jiné věci týchž účastníků nebrání tzv. překážka věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 OSŘ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2009, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3590_2009). Jinými slovy, výrok rozhodnutí musí být vždy formulován dostatečně přesně (určitě), ze znění výroku jakéhokoliv rozhodnutí musí být jednoznačně patrno, o čem a jak soud rozhodl. Formulace výroku by měla být přesná a výstižná, měla by užívat jasné a srozumitelné pojmy, které co nejkonkrétněji vyjadřují dané právo či povinnost a zároveň odpovídají znění právního předpisu. Mezitímním rozsudkem soud rozhoduje o základu věci a jeho vydání přichází v úvahu pouze tam, kde lze rozlišovat na jedné straně základ projednávané věci, a na straně druhé její výši. Základ věci lze vymezit buď negativně tak, že je jím vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku (důvody R 44/96), nebo pozitivně tak, že jde o všechny otázky, na které musí dát soud odpověď, má-li o předmětu řízení rozhodnout, ovšem s výjimkou těch, jež se týkají výlučně výše uplatněného nároku (viz např. Dvořák, B. Komentář k § 152 OSŘ In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2016). Po právní moci mezitímního rozsudku se tedy soud může zabývat jen výší nároku, kterým „je třeba rozumět nejenom peněžní ekvivalent, jímž se uplatněné (a zjištěné) právo ‚ocení‘, nýbrž i způsob (‚vzorec‘), pomocí něhož se výše tohoto ekvivalentu zjistí. Mezitímní rozsudek „není jen rozhodnutím o všech právních otázkách, jež se týkají základu (nikoli výše) uplatněného nároku (…). Rozhodnutí o právním základu sporu je totiž v první řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok charakterizován a z nějž jediného se právní posouzení základu může odvíjet. Jinak řečeno, bez toho, aby byl základ nároku prokázán skutkově, nelze jej posoudit ani právně“ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1061/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 121, ročník 1998; z literatury viz REMEŠ, J. 1. Druhy rozsudků. In: REMEŠ, J. Praktický úvod do civilního řízení sporného. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 278, marg. č. 209.) I v případě vydání mezitímního rozsudku je třeba rozhodnout o předmětu řízení, resp. procesním nároku, který je definován výlučně na základě prvků procesní povahy. Rozeznáváme předmět a základ procesního nároku – předmětem procesního nároku je žalobní návrh, petit, jenž je uveden v žalobě. Za základ procesního nároku označujeme skutková tvrzení, jimiž žalobce žalobní návrh odůvodňuje. Právní kvalifikace tvrzených skutečností není definičním znakem procesního nároku; je na soudu, aby uplatněný procesní nárok zhodnotil po hmotně právní stránce ( iura novit curia ); srov. Dvořák, B. Komentář k § 95 OSŘ In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář, Wolters Kluwer, 2016. Ustálená rozhodovací praxe obecně připouští, aby bylo o uplatněném nároku rozhodnuto mezitímním rozsudkem (o základu nároku) i v situaci, kdy nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, a to lze-li rozhodnout o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Konkrétně v usnesení ze dne 26.06.2024, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1343_2024, Nejvyšší soud (ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku na náhradu škody) v odkazu na svůj rozsudek ze dne 10.07.2020, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3287_2019, připomněl, že mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 OSŘ se rozhoduje o základu uplatněného nároku, tedy o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku. Mezitímním rozsudkem je závazně rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky tzv. spoluzavinění, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či případné prekluze, promlčení apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o nichž soud rozhoduje. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2009, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3829_2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30.07.2003, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1851_2002, nebo ze dne 06.12.2018, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1442_2018). Postup, kdy odvolací soud shledá důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně jen zčásti, zruší pouze tuto příslušnou část rozhodnutí (příslušné výroky rozhodnutí soudu prvního stupně či jejich části) a ve zbylém přezkoumávaném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně při splnění předpokladů § 219 potvrdí nebo při splnění předpokladů § 220 změní, je právní úpravou upraven v § 219a OSŘ (z odborné literatury viz ŠEBEK, R. In: SVOBODA, K. SMOLÍK, P. LEVÝ, J. DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 50.). Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci vytvořilo situaci, kdy odvolací soud v účinnosti ponechal část mezitímního rozsudku ohledně „ nároku , který odvolací soud posoudil jako odpovědnost za vady“, zatímco „ve zbývajícím rozsahu rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání“. Napadené rozhodnutí tak nesplňuje výše uvedené požadavky na určitost výroku rozhodnutí. Žalobkyně vymezila v žalobě předmět sporu prostřednictvím popisu skutkových okolností, od nichž odvíjí svůj uplatněný procesní nárok na zaplacení částky 396 812 Kč s příslušenstvím (žalobní návrh). Právní kvalifikace tvrzených skutečností není podle ustálené rozhodovací praxe ani doktríny definičním znakem procesního nároku a je na soudu, aby uplatněný procesní nárok zhodnotil po hmotněprávní stránce (což také soud prvního stupně učinil, když část uplatněného nároku posoudil jako nárok z odpovědnosti za vady a část jako nárok na náhradu škody).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 08.11.2023, sp. zn. nsoud/31_Cdo_1178_2023, rozvedl, že právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Ve výroku rozhodnutí, kterým odvolací soud částečně zrušil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, nemohl vymezit část rozhodnutí, kterou zrušuje, určením části nároku uplatněného žalobkyní, neboť o výši přiznaného nároku nebylo s ohledem na povahu rozhodnutí dosud rozhodováno. Pokud však měl za to, že o části předmětu sporu bylo rozhodnuto správně (tudíž bylo na místě rozhodnutí potvrdit), měl možnost označit skutkový základ předmětu sporu (a případně příslušnou část žalobního petitu). Vymezení části předmětu sporu prostřednictvím hmotněprávní kvalifikace uplatněného nároku soudem prvního stupně je nesprávné a vágní. Hmotněprávní nároková norma do ohraničení skutkového základu předmětu sporu nijak nevstupuje. Nemá žádný význam, zda žalobkyní tvrzený právní následek má být právně posouzen jako sleva z kupní ceny nebo jako náhrada škody, podstatné je pouze to, z jakého skutkového děje vyplývá.
Nad rámec uvedeného lze doplnit, že soud prvního stupně, a potažmo ani odvolací soud, nerozhodl o žalobou uplatněném nároku na zaplacení příslušenství žalované částky (úroků z prodlení z částky 319 026 Kč od 25.12.2019 do zaplacení a z částky 77 789Kč od 20.09.2020 do zaplacení), resp. své rozhodnutí o této části předmětu řízení opomněl odůvodnit, když výrok rozhodnutí soudu prvního stupně zněl pouze „základ žalobního nároku je po právu“. Přitom rozhodnutí o tom, od kdy je žalovaná povinna platit zákonné úroky z prodlení, není rozhodnutím o výši, ale o základu nároku . Spolu s nárokem se rozumí věcí samou též jeho příslušenství s výjimkou nákladů řízení (DRÁPAL, L. Komentář k § 152 [Rozsudek konečný, částečný a mezitímní]. In: DRÁPAL, L. BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1026, marg. č. 2.). I v té části týkající se úroků z prodlení nesmí být žaloba neúplná, neurčitá nebo nesrozumitelná, tj. musí z ní být patrno, že se žalobce domáhá práva (nároku) na úroky z prodlení, za jaké období mu mají být úroky z prodlení přisouzeny a zda mu mají být úroky z prodlení požadované podle prováděcího předpisu přisouzeny v plné výši nebo jen zčásti a zda jde o úroky sjednané mezi účastníky nebo určené prováděcím předpisem (k tomu srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19.04.2006, sp. zn. Cpjn 202/2005). Soud je povinen rozhodnout o celé projednávané věci, tj. vyčerpat celý předmět řízení, a to buď vyhovujícím, nebo zamítavým výrokem. Požadavek úplnosti rozsudku se projevuje mj. v tom, že v případech, v nichž soud vyhovuje žalobci jenom zčásti, musí žalobu ve zbývající, přesně identifikované, části zamítnout. Je-li předmětem řízení nejen pohledávka, ale také její příslušenství, musí soud rozhodnout popsaným způsobem dostatečně určitě (tj. např. včetně stanovení doby, za kterou mají být úroky z prodlení přiznány) i o něm, jinak by rozsudek nerozhodl o celém předmětu řízení, tedy nebyl by úplný. Je-li předmětem řízení několik nároků, bude rozsudek úplný, jenom pokud se vypořádá se všemi těmito nároky, a to jak s nároky uplatněnými žalobcem, tak i žalovaným, podal-li vzájemnou žalobu, která nebyla vyloučena k samostatnému projednání (srov. Lavický, P. Komentář k § 155 OSŘ In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Praktický komentář. Wolters Kluwer, 2016.) S ohledem na výsledek řízení se dovolací soud nezabýval dalšími dovolacími námitkami.
Protože rozsudek odvolacího soudu není, jak vyplývá z výše uvedeného, správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 OSŘ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 OSŘ). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29.04.2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu