Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 17.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vykonatelnost rozhodnutí
Exekuce
Dotčené předpisy: § 261 OSŘ Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 02.04.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného S. V. J. XY zastoupeného Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí č. 1070/19, proti povinnému P. R. , zastoupenému Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích č. 661/9, pro 81 842 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení a částečné zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 544/2024, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025, č. j. krajsky/62_Co_469_2024-86, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2025, č. j. krajsky/62_Co_469_2024-86, a u snesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. srpna 2024, č. j. 65 EXE 544/2024-56, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení . Odůvodnění :
Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 29. ledna 2025, č. j. krajsky/62_Co_469_2024-86, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. srpna 2024, č. j. 65 EXE 544/2024-56 („dále též jen soud prvního stupně“), kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce (výrok I) a na částečné zastavení exekuce v rozsahu exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí (výrok II). Povinný své návrhy odůvodnil tím, že exekuční titul mu nebyl řádně doručen, nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, exekuční návrh je šikanózní, vyrozumění o zahájení exekuce je neplatné, neúčinné a nesprávné, postižení nemovité věci je nepřiměřené, exekuční příkaz prodejem nemovité věci neobsahuje předepsané náležitosti a exekucí dochází ke zcela zjevné nespravedlnosti. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřely, že v projednávané věci nelze přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, neboť exekuční titul netrpí zásadními vadami, exekuce není v rozporu s principy právního státu a nevede ke zjevné nespravedlnosti. Nejedná se ani o šikanózní návrh. K námitce povinného na nedoručení exekučního titulu uvedly, že exekuční soud je oprávněn tuto otázku posuzovat jedině tehdy, pokud nebylo rozhodováno o opravném prostředku proti exekučnímu titulu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. nsoud/26_Cdo_616_2015). Zde ze spisu vyplynulo, že povinný proti exekučnímu titulu podal odvolání, nicméně odvolací řízení bylo pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno. Jelikož nalézací soud otázku doručení exekučního titulu musel posuzovat v rámci odvolacího řízení, je třeba vycházet z pravomocného exekučního titulu a dospět k závěru, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen. Z návrhu povinného ani ze spisu se nepodává, že by povinný měl i jiný majetek, jehož postižením by mohlo dojít k uspokojení vymáhané pohledávky dříve než prodejem předmětného nemovité majetku, soudy proto shledaly nedůvodnou i námitku povinného ohledně nepřiměřenosti exekučního postižení nemovité věci. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je exekuční soud v řízení o zastavení exekuce povinen přezkoumat námitku povinného, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen, kterou odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. nsoud/20_Cdo_938_2008, z níž plyne povinnost exekučního soudu se takovou námitkou zabývat a případně provést potřebné důkazy. Podle povinného proto odvolací soud pochybil, pokud aproboval závěr soudu prvního stupně o nemožnosti přezkumu doručení exekučního titulu v případě, že tak již učinil nalézací soud v rámci odvolacího řízení. Dále povinný dovolacímu soudu předestřel otázku procesního práva, zda je to povinný, kdo je povinen předložit (označit) soudnímu exekutorovi další majetek, který by mohl být postižen v rámci vedení exekuce, pročež by došlo k částečnému zastavení exekuce prodejem nemovit é věci, která sice již byla Nejvyšším soudem vyřešena ( rozsudek ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1229_2003, a usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. nsoud/26_Cdo_3570_2014), avšak podle dovolatele by měla být přehodnocena, neboť by tato povinnost neměla „ležet“ na povinném, nýbrž na soudním exekutorovi, jehož úkolem je exekuci provést v souladu se zákonem a s ohledem na zásadu přiměřenosti a který disponuje zákonnými nástroji ke zjištění exekučně postižitelného majetku. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení a aby odložil jeho právní moc a vykonatelnost. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 OSŘ, a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 OSŘ (neboť otázka, zda je exekuční soud oprávněn se zabývat doručením exekučního titulu v řízení o návrhu na zastavení exekuce v případě, že proti exekučnímu titulu bylo podáno odvolání, avšak odvolací řízení bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 OSŘ bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. nsoud/20_Cdo_1020_99, publikované pod číslem 25/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 30. června 2005, sp. zn. nsoud/20_Cdo_2207_2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 166) plyne, že okolnosti významné pro závěr, zda je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že rozhodnutí je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti (potvrzením o vykonatelnosti ve smyslu § 261 odst. 2 OSŘ, resp. § 41 ExŘ, o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „e. ř.“), je-li její věcná správnost jakkoli zpochybněna. Přitom je pravidlem, že soud vychází ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno. Z hlediska existence vykonatelného rozhodnutí je významnou okolností nejen to, zda rozhodnutí bylo řádně (a kdy) doručeno, nýbrž - je- li jím rozsudek - zpravidla i to, zda (a kdy) proti němu bylo podáno odvolání. Je-li vydáno pravomocné rozhodnutí nalézacího soudu o odvolání proti podkladovému rozhodnutí, je pro soudy v exekučním řízení závazné a tyto soudy jsou jím vázány (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. nsoud/20_Cdo_1249_2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. nsoud/20_Cdo_973_2010). Exekuční soud je tak v souladu s § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř. povinen vycházet z pravomocného rozhodnutí soudu v nalézacím řízení, kterým byla řešena otázka doručování exekučního titulu. Sám exekuční soud může otázku doručení exekučního titulu v rámci posuzování jeho formální vykonatelnosti zkoumat pouze v případě, že by v době jeho rozhodování ještě nebylo rozhodnuto o opravném prostředku proti exekučnímu titulu (v rámci něhož nalézací soud musí vyřešit i otázku doručení), eventuálně v případě, že by opravný prostředek v nalézacím řízení nebyl podán vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. nsoud/20_Cdo_5395_2008, usnesení ze dne 25. července 2012, sp. zn. nsoud/20_Cdo_1506_2010, ze dne 27. srpna 2015, sp. zn. nsoud/26_Cdo_616_2015, či již výše citované usnesení ze dne 26. května 2011, sp. zn. nsoud/20_Cdo_973_2010). V projednávané věci bylo odvolací řízení (vedené proti exekučnímu titulu) zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Poplatková povinnost však dopadá i na podané opravné prostředky, jež nesplňují podmínky pro věcné (meritorní) projednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2022, sp. zn. nsoud/26_Cdo_314_2022). Soud se v této fázi řízení zásadně nezabývá obsahem podaného odvolání, jeho včasností, ani otázkou doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje. Dospěl-li tak odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) k závěru, že v takovém případě není oprávněn sám posoudit, zda byl povinnému (žalovanému) exekuční titul doručen, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jelikož nalézací soud se v tomto odvolacím řízení otázkou doručení exekučního titulu vůbec nezabýval. Z výše popsaného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení, aniž by se zabýval dalšími dovolacími námitkami, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 OSŘ ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 OSŘ). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Se zřetelem k tomu, že bylo o dovolání v přiměřené lhůtě rozhodnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. usoud/III.__S_3425_16). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17.03.2026
JUDr. Zbyněk Poledna
předsed a senátu