Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 21.04.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Exekuce
Přípustnost dovolání
Uznání dluhu
Notářský zápis
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 04.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného E. F. , zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná č. 678/9, proti povinnému J. T. , zastoupenému JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská č. 1023/21, pro 61 892 EUR a 20 000 USD, náklady oprávněného a náklady exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 64 EXE 1021/2020, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2025, č. j. krajsky/25_Co_187_2025-110, takto: Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) pověřil dne 23. dubna 2020, č. j. 64 EXE 1021/2020-12, soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka, Exekutorský úřad Praha 10, vedením exekuce na majetek povinného k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 61 892 EUR a 20 000 USD podle vykonatelného notářského zápisu ze dne 20. listopadu 2017, sp. zn. NZ 400/2017, sepsaného notářem JUDr. Františkem Boučkem.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 7. dubna 2025, č. j. 64 EXE 1021/2020-24, zamítl návrh povinného ze dne 12. srpna 2024 na zastavení exekuce. Povinný v návrhu uvedl, že oprávněný nemá na vymáhané plnění hmotněprávní nárok, neboť existence závazku mezi povinným a oprávněným je sporná. Oprávněný v řízení nijak neprokázal uzavření smluv o půjčce (zápůjčce) ani reálné předání finančních prostředků. Notářský zápis, jenž je zde exekučním titulem, sám o sobě žádnou pohledávku oprávněného vůči povinnému nekonstituuje, a navíc byl sepsán pod psychickým nátlakem oprávněného. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tak, že v projednávané věci je exekučním titulem notářský zápis ve smyslu § 71b odst. 2 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „not. řád“, který splňuje všechny zákonem požadované náležitosti. Nezakládá se jím nový závazkový právní vztah mezi účastníky, nýbrž slouží pouze jako procesní institut ke snadnějšímu vymáhání pohledávky věřitele. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že platební povinnosti, k jejichž splnění se povinný zavázal v dohodě obsažené v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, lze poměřovat jen tím, jaké povinnosti pro něj vyplývají z uzavřeného hmotněprávního úkonu, který byl podkladem pro sepis tohoto zápisu, jež nesplnil. Soud prvního stupně dal za pravdu povinnému v tom, že v souladu s ustálenou soudní praxí břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve sporu o vrácení půjčky (zápůjčky) tíží věřitele, který musí prokázat, že došlo k jejímu uzavření a že dlužníku předmět půjčky (zápůjčky) odevzdal. Pokud však nyní exekuční titul obsahuje výslovné uznání dluhu povinným (což však skutečně existenci dluhu z titulu půjčky či zápůjčky nezakládá), jakož i shodné a nesporné prohlášení obou účastníků, že peněžní prostředky byly oprávněným povinnému reálně poskytnuty, nepostačí k závěru o tom, že věřitel neprokázal poskytnutí peněžních prostředků, pouhé (obecné) popření pravdivosti písemného potvrzení o předání peněžních prostředků ze strany dlužníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2547_2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1240_2017, ze dne 29. června 2022, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1071_2022, ze dne 13. září 2023, sp. zn. nsoud/27_Cdo_2976_2022, ze dne 14. listopadu 2023, sp. zn. nsoud/33_Cdo_836_2023, či nález Ústavního soudu ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. usoud/III.__S_593_17, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2022, sp. zn. usoud/IV.__S_2561_22). Povinnému se nepodařilo vyvrátit pravdivost tohoto prohlášení ani obecným tvrzením o psychickém nátlaku při podpisu exekučního titulu, jelikož z něj není zřejmé, jakým způsobem měl být údajný nátlak činěn, případně zda by se nejednalo o oprávněný nátlak (nikoli bezprávnou výhružku). Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. srpna 2025, č. j. krajsky/25_Co_187_2025-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně a konstatoval, že ani po doplnění dokazování (povinný v odvolání namítal, že v probíhajícím trestním řízení bylo prokázáno, že jedna ze smluv o půjčce, jež je zde hmotněprávním podkladem pro exekuční titul, je smyšlená) neshledal důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Smlouva o půjčce ze dne 17. prosince 2007, na niž odkazoval povinný, sice skutečně byla uzavřena mezi právnickými osobami (oprávněný a povinný je zastupovali jako jednatelé), nicméně z jejího obsahu nelze seznat, zda půjčky (zápůjčky), které měly být oprávněným povinnému poskytnuty a jsou specifikovány v exekučním titulu, souvisely právě s touto půjčkou. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítl, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud a) se nezabýval existencí závazku založeného smlouvou o půjčce podle zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013, dále též jen „obč. zák.“, s ohledem na jeho reálnost (zda došlo k reálnému předání peněz), b) přenesl na povinného břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně neexistence reálného předání peněz za situace, kdy oprávněný předání peněz sám nijak neprokázal, c) dovodil, že osobou oprávněnou a povinnou jsou fyzické osoby, ačkoliv stranami smlouvy o půjčce byly právnické osoby, d) měl za to, že notářský zápis obsahující uznání dluhu konstituoval závazek a e) shledal, že je možné, aby měl ručitel vůči dlužníkovi regresní nárok v případě, že by v roce 2012 hradil za dlužníka promlčený dluh splatný ke dni 30. června 2008. Podle povinného je zde dán důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ, jelikož v řízení nebylo postaveno najisto, zda má oprávněný na vymáhané plnění nárok (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sp. zn. nsoud/20_Cdo_2160_2010). Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, ačkoliv o existenci hmotněprávního podkladu exekučního titulu vyvstaly důvodné pochybnosti, protože jedna ze smluv o půjčce (ze dne 17. prosince 2007) byla uzavřena mezi právnickými osobami, nikoliv mezi osobami fyzickými. Odvolací soud přitom v rozporu s obsahem spisu nesprávně vyhodnotil, že z této smlouvy nelze seznat, zda souvisí s hmotněprávním závazkem uvedeným v exekučním titulu. V řízení rovněž nebylo prokázáno, že oprávněný povinnému peněžní prostředky reálně poskytl, což je obligatorní podmínkou pro vznik závazku ze smlouvy o půjčce. K podpoře těchto tvrzení povinný odkázal na závěry, k nimž dospěly soudy v souběžně vedeném trestním řízení a ze kterých mimo jiné vyplynulo, že smlouva o půjčce ze dne 17. prosince 2007 byla uzavřena mezi právnickými osobami, obsah notářského zápisu (zde exekučního titulu) je s ní v rozporu a není postaveno najisto, zda vůbec závazek ve výši 47 695 EUR mezi povinným a oprávněným existoval. Odvolací soud proto podle povinného pochybil, pokud se nezabýval tím, zda došlo k uzavření předmětné smlouvy o půjčce a k předání předmětu půjčky. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že povinný v exekučním titulu dluh uznal, protože uznání dluhu není samo o sobě samostatným zavazovacím důvodem. Povinný dále podotkl, že odvolací soud v rozporu s procesním právem nedůvodně přenesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno na povinného (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2547_2011). S ohledem na shora uvedené navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Oprávněný považoval podané dovolání za nepřípustné a zjevně neopodstatněné. Uvedl, že nesměřuje proti žádné právní otázce ve smyslu § 237 OSŘ, nýbrž se pouze jedná o polemiku se skutkovými závěry exekučního soudu a s hodnocením provedených důkazů. Nadto povinný ani nevymezil rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se podle jeho názoru měl odvolací soud odchýlit. Oprávněný k tomu doplnil, že povinný v dovolání bagatelizuje význam notářského zápisu jako veřejné listiny. Na rozdíl od trestního řízení, kde je notářský zápis „pouze“ jedním z důkazních prostředků, má v civilním řízení zásadní hmotněprávní i procesní účinky. Uznání dluhu v něm učiněné zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu a přenáší důkazní břemeno na povinného. Exekuční soud proto správně vycházel ze závěru, že existence závazku se presumuje a povinný neusnesl důkazní břemeno. S ohledem shora popsané proto navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 zák. č. 286/2021 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Předně je třeba souhlasit s oprávněným v tom, že podané dovolání stran vymezení splnění přípustnosti dosahuje spíše podprůměrné kvality. Ve světle dlouhodobě ustálené judikatury Ústavního soudu však Nejvyšší soud shledal, že dovolání povinného nelze odmítnout pro vady, neboť z jeho obsahu (při důsledném posouzení všech jeho částí a vzájemných souvislostí) plyne, od jakých právních závěrů zastávaných v judikatuře Nejvyššího soudu se odvolací soud údajně odchýlil.
Ad a) a b):
Povinný v dovolání namítl, že se exekuční soudy nezabývaly existencí hmotněprávního závazku založeného smlouvou o půjčce podle obč. zák. (zejména z hlediska jeho reálnosti) a nedůvodně přenesly břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně předání předmětu půjčky na povinného, ačkoliv oprávněný sám předání peněžních prostředků nijak neprokázal.
Povinný ovšem přehlíží, že v notářském zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, jenž je v posuzovaném případě exekučním titulem, výslovně uznal tam specifikované dluhy co do jejich důvodu i výše (Část první bod Za druhé).
Podle § 2053 OZ, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“, uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Podle § 133 OSŘ skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázánu, pokud v řízení nevyšel najevo opak. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je ustálen závěr, že podstatou uznání dluhu (coby zajišťovacího institutu) podle § 558 obč. zák. (§ 2053 OZ) je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl (popř. že byl splněn, zanikl jinak, byl převeden na jiného nebo vznikl v jiné výši), aby to prokázal. Právní domněnku existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše lze vyvrátit důkazem, že dluh vůbec nevznikl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2006, sp. zn. nsoud/33_Odo_1028_2004, ze dne 30. dubna 2025, sp. zn. nsoud/33_Cdo_837_2023, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2024, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2882_2023). V řízení pak mohou nastat jen dvě možné situace – buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li povinný (dlužník) takovou skutečnost negativními tvrzeními (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2004, sp. zn. nsoud/32_Odo_1160_2003, ze dne 27. března 2013, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3496_2011, či ze dne 28. března 2024, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2882_2023). Nejvyšší soud již rovněž vysvětlil, že pouhá, třeba i závažná, pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, nestačí k tomu, aby nebyla považována za prokázanou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2012, sp. zn. nsoud/33_Cdo_3894_2010). Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. nsoud/29_Odo_180_2003). Odvolací soud i soud prvního stupně proto postupovaly zcela v souladu s výše popsanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud shledaly povinného odpovědným za prokázání jím tvrzených skutečností, že nedošlo k uzavření předmětných smluv o půjčkách (zápůjčkách) a že oprávněný povinnému předmět půjčky (zápůjčky) nepředal.
Ad c) a e):
Povinný dále sporoval závěr odvolacího soudu, že nelze seznat, zda půjčka vyplývající ze smlouvy o půjčce ze dne 17. prosince 2007, jejímiž stranami byly právnické osoby (nikoli fyzické osoby), souvisela s půjčkami (zápůjčkami) uvedenými v exekučním titulu. Tímto ovšem brojí proti hodnocení důkazů provedeného odvolacím soudem a zpochybňuje jeho skutkové závěry, čímž nelze bez dalšího založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2125_2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. nsoud/29_Cdo_4097_2014). Samotné hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 OSŘ, úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. nsoud/25_Cdo_4250_2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května. 2016, sp. zn. nsoud/21_Cdo_664_2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. nsoud/25_Cdo_4293_2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. nsoud/23_Cdo_2948_2017). Dovolací soud přitom nezjistil žádný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy odvolacího soudu. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle, odvolací soud skutková zjištění dostatečným a logickým způsobem odůvodnil. Povinný prostřednictvím námitky založené na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů tak nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž buduje vlastní skutkové závěry. S výše popsaným souvisí i povinným předložená otázka e) ohledně regresního nároku oprávněného vyplývajícího z ručitelského závazku, neboť se rovněž týká smlouvy o půjčce ze dne 17. prosince 2007, nadto se jí odvolací soud v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval a napadené usnesení odvolacího soudu proto na jejím řešení ani nespočívá.
Ad d):
Formuloval-li dále povinný otázku d), zda je možné, aby notářský zápis, jehož součástí je i uznání dluhu, konstituoval závazek, nelze než konstatovat, že odvolací soud takový závěr v napadeném usnesení vůbec nedovodil. Naopak v bodě 15 výslovně uvedl, že uznání dluhu v notářském zápisu sepsaném podle § 71b odst. 2 not. řádu „existenci dluhu z titulu půjčky či zápůjčky nezakládá“, což je právní názor souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a ostatně i s obsahem dovolání povinného.
K odkazu povinného na souběžně vedené trestní řízení a tam učiněné závěry je třeba podotknout, že civilní řízení je ovládáno rozdílnými zásadami. Zatímco v trestním řízení se břemeno tvrzení a důkazní břemeno účastníků neuplatní a orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyhledat všechny potřebné důkazy k prokázání viny bez důvodných pochybností, v civilním řízení jsou účastníci povinni tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání. Rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se tak neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vši pochybnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1938_2008). Ze shora uvedeného plyne, že povinný dovolacímu soudu nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 OSŘ, Nejvyšší soud proto dovolání povinného proto podle § 243c odst. 1 OSŘ odmítl. Návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud již nezabýval se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. usoud/III.__S_3425_16, který vyslovil, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť se jedná o návrh akcesorický. Nejvyšší soud rovněž odmítl dovolání povinného v Ústavním soudem přiměřené lhůtě (srov. tentýž nález Ústavního soudu). O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21.04.2026
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu