Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Příslušnost soudu mezinárodní
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E EU
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci nezletilých AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) , obě zastoupeny Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem v Brně, Šilingrovo náměstí 257/3, dětí rodičů T. B. , zastoupené Mgr. Silvií Felix Koubíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plaská 623/5, V. K. , zastoupeného Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Záhřebská 189/18, o návrhu otce na nařízení předběžného opatření, ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti a ve věci výkonů rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 60 P 114/2024, o dovolání otce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 06.01.2026, č. j. krajsky/25_Co_386_2025-2165, takto: I. Dovolání otce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 OSŘ): 1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 06.11.2025, č. j. 60 P 114/2024-2130, 28 P a Nc 302/2024, 28 P a Nc 375/2024, 28 P a Nc 167/2025, 28 P a Nc 168/2025, vyslovil ve prospěch Okresního občanského soudu v Záhřebu svou mezinárodní nepříslušnost pro řízení o návrhu otce na nařízení předběžného opatření tam uvedeného znění a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), dále vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost pro řízení ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti otce a matky k nezletilým a ve věci výkonů rozhodnutí a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. K odvolání otce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že řízení o návrhu otce na nařízení předběžného opatření na uložení povinnosti matce zdržet se ukončení vzdělávání dětí se zastavuje (první výrok); dále usnesení soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
3. Soudy při posouzení své mezinárodní příslušnosti vycházely z následujících zjištění. Matka dne 27.01.2025 zahájila před Okresním občanským soudem v Záhřebu řízení vedené pod sp. zn. R 1 Ob-1301/2025, v němž navrhla vydání opatření k úpravě dílčího obsahu rodičovské péče týkajícího se vzdělání dítěte ve smyslu ustanovení čl. 94 odst. 6 chorvatského zákona o rodině. Toto řízení vedené před Okresním občanským soudem v Záhřebu doposud nebylo skončeno. Matka přitom řízení ohledně otázky vzdělání dětí zahájila v Chorvatsku dříve, než otec podal návrh v České republice. Matka dále návrhem ze dne 06.10.2025 (podaným 17.10.2025) zahájila řízení ve věci samé a navrhuje, aby chorvatský soud rozhodl, že děti budou mít bydliště na adrese jejího bydliště, kde budou mít i hlášené trvalé bydliště. Dále požaduje, aby chorvatský soud rozhodl, že matka bude samostatně vykonávat rodičovskou zodpovědnost o děti v rozsahu, který se týká škol, školních a mimoškolních aktivit dětí a zdravotní péče; dále se domáhá též zrušení výroku o styku otce s dcerami dle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.06.2024, č. j. 25 Co 84, 85/2024-1581. Druhé řízení matka zahájila později než otec, který svůj návrh podal u českého soudu dne 15.07.2025.
4. Před českými soudy bylo vedeno řízení ohledně péče, určení bydliště dětí a výživného, přičemž rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20.06.2024, č.j. 25 Co 84, 85/2024-1581, byla dětem jako bydliště určena dvě města, tj. Praha v České republice i Záhřeb v Chorvatské republice, a to především z toho důvodu, že v době rozhodování soudu bylo prokázáno, že míra integrace a vazeb nezletilých v obou městech (státech) byla stejná, neboť rodiče do doby rozhodování odvolacího soudu praktikovali zcela symetrickou péči o obě děti. Ty měly v této době (tj. k červnu 2024) v obou městech své lékaře, zájmové i vzdělávací aktivity, kamarády, rodiče měli v místech obou bydlišť zaměstnání a děti navštěvovaly vzdělávací zařízení v obou městech.
5. Soudy v nyní probíhajícím řízení poukázaly na to, že uvedená situace se však od doby vyhlášení rozsudku odvolacího soudu dne 20.06.2024 změnila, tímto rozsudkem byl pravomocně nastolen stav asymetrické péče rodičů o děti ve zvýšeném rozsahu matčiny osobní péče o děti. Soudy proto přihlédly k vývoji poměrů dětí v čase, neboť procesní podmínky řízení ve vztahu k novému řízení zahájenému otcem 15.07.2025 je nutno zkoumat samostatně. Na základě dokazování soudů bylo postaveno najisto, že těžiště života dětí se postupně přeneslo do Chorvatské republiky (Záhřeb), a to v důsledku asymetrické střídavé péče i v důsledku zápisu dětí do vzdělávacích zařízení v Chorvatsku (v Záhřebu), přičemž matka současně započala ve větším rozsahu oproti otci pečovat o společnou domácnost, zabezpečovat osobní péči o děti včetně přípravy spojené se vzděláváním, o děti pečuje i v době, kdy není zajištěno jejich vzdělávání a nejsou v péči otce (tj. soboty, neděle a některé chorvatské svátky). Matka zajišťuje oběma dětem stravování, šacení, zájmovou činnost, vzdělávací proces, kulturní život, kapesné. Otec po dobu své péče zajišťuje různé kempy (lyžařský výcvik, programování, volejbal apod.) a tyto záležitosti financuje. Rodičovský konflikt i nadále pokračuje.
6. Otec se z osobní péče o děti i práce v České republice vylučuje svým pracovním vytížením v Kostarice. Matka má v Chorvatsku své stálé zaměstnání, v Chorvatsku je aktivně integrována nejen přítomností své rodiny, kdy zajišťuje rovněž pravidelný styk dětí s maternitní částí rodiny, ale i faktickým stabilním a řádně financovaným bydlištěm, společenskými vazbami. Nezletilá AAAAA při pohovoru uvedla, že má vztah k oběma rodičům a mateřské babičce, která je pro ni významná a spolu s matkou se jeví jako primární pečující osoby. S otcem je ráda, má zájem s ním trávit čas, ale preferuje žití s babičkou a matkou v Chorvatsku.
7. Soudy při posouzení mezinárodní příslušnosti aplikovaly s ohledem na existenci mezinárodního prvku (obvyklý pobyt i jen jednoho z účastníků řízení na území jiného členského státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek ve smyslu článku 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie) Nařízení Rady (EU) č. 1111/2019 ze dne 25.06.2019 o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o mezinárodních únosech dětí (dále jen „nařízení Brusel II ter“ či jen „nařízení“). Odkázaly na judikaturu k autonomním pravidlům výkladu pojmů užitých v nařízení a dospěly k závěru, že těžiště života obou nezletilých k datu 15.07.2025 se s přihlédnutím k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu vztahuje k území státu republiky Chorvatské a tato okolnost ve smyslu čl. 7 nařízení Brusel II ter zakládá obecnou příslušnost soudu Chorvatské republiky ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti. Odvolací soud odkázal na řadu závěrů judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) vztahujících se k pojmu obvyklého pobytu (bydliště) i na související judikaturu Nejvyššího soudu a uzavřel, že z judikatury plyne, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis představuje místo, v němž má dítě těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě.
8. V případě řízení o určení vyživovací povinnosti odvolací soud dospěl k závěru, že nařízení Brusel II ter nelze použít. Mezinárodní příslušnost v takovém řízení je určena podle čl. 3 písm. a) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností a vzhledem k tomu, že matka (odpůrce) má obvyklý pobyt v Chorvatské republice, uzavřel, že všechny hraniční určovatele tak směřují k tomu, že ve věci rozhodování o změně výživného jsou mezinárodně příslušné chorvatské soudy
9. Usnesení odvolacího soudu napadl otec v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 OSŘ, občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek procesního práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly řešeny, případně se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel formuloval tyto otázky: a) Otázka mezinárodní příslušnosti českých soudů a posouzení obvyklého pobytu nezletilých jako hraničního určovatele.
Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku obvyklého pobytu za specifické situace, kdy sám dříve autoritativním rozhodnutím určil dvě bydliště dětí ve dvou různých státech EU, a posléze se při rozhodování o mezinárodní příslušnosti českých soudů nezabýval otázkou vůle rodičů, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. nsoud/21_Cdo_2850_2016. Současně dovolatel uvedl, že tato otázka nebyla dosud v kontextu specifických okolností tohoto případu v judikatuře řešena. Dovolatel odkázal na závěry judikatury k výkladu a posuzování autonomního pojmu obvyklé bydliště ve smyslu nařízení Brusel II bis (resp. k pojmu obvyklého pobytu ve smyslu nařízení Brusel II ter) a namítal, že odvolací soud zohlednil pouze některé skutečnosti, ale těmi podstatnými se nezabýval; konkrétně se nezabýval tím, že děti se zdržovaly na území Chorvatska a docházely tam do školského zařízení nikoli z vůle rodičů (konkrétně proti vůli otce), ale na základě autoritativního rozhodnutí soudu. Úmyslem matky v původním řízení bylo získat rozsudek, díky kterému bude moci pečovat o děti ve větším rozsahu než otec a ovšem pouze dočasně umístit děti do amerických škol v Záhřebu, aby následně v řízení před chorvatskými soudy podala návrh na souhlas s umístěním dětí do chorvatských státních škol. České soudy se tak měly zabývat tím, zda si mohou podržet svoji mezinárodní příslušnost, neboť dočasnou změnou poměrů nemohlo dojít ke změně obvyklého pobytu dětí a tím pádem způsobit nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2244_2011. Dále namítal, že z napadeného usnesení odvolacího soudu není ani zřejmé, k jakému okamžiku mělo dojít k zániku obvyklého pobytu dětí v České republice, tedy k jakému okamžiku pozbyly české soudy svoji mezinárodní příslušnost. Podle dovolatele není z odůvodnění usnesení zřejmé, kdy a jaká kritéria převážila ve prospěch závěru o obvyklém pobytu dětí v Chorvatsku. Uvedl, že byť je obvyklý pobyt otázkou faktickou (nikoli právní), je nutno při vyhodnocování, kde mají děti obvyklý pobyt, zohledňovat i dřívější soudní rozhodnutí, záměr soudu a účastníků. Dle dovolatele proto nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že obvyklý pobyt dětí ke dni podání otcova návrhu nebyl na území České republiky, když oproti stavu ke dni vydání meritorního rozsudku se děti nikam nestěhovaly a rodiče se toliko zachovali podle výroku rozhodnutí soudu.
b) Otázka litispendence dvou řízení zahájených v různých členských státech Evropské unie a aplikace čl. 20 odst. 2 nařízení Brusel II ter.
Dovolatel namítal, že úvaha odvolacího soudu o tom, že chorvatské soudy přijaly svou mezinárodní příslušnost mlčky, jde-li o návrh matky na vydání předběžného opatření, je zcela nesprávná. Dle dovolatele měl odvolací soud komunikovat s chorvatskými soudy a zjistit, zda matka vůbec zahájila řízení ve věci samé, neboť z podání účastníků vyplývá toliko to, že se matka domáhala vydání předběžného opatření, ale řízení ve věci samé nezahájila ke dni 15.07.2025 žádné. Argumentoval tím, že návrh na vydání předběžného opatření nemůže způsobit překážku litispendence. Dovolatel namítal, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2554_2013. 10. Dovolatel uvedl, že odvolací soud nezvážil v zájmu nezletilých jiné a efektivní řešení, které Brusel II ter nabízí (převzetí příslušnosti), tudíž i kdyby neměl mezinárodní příslušnost k projednání věci, mohl by v zájmu rychlého projednání věci o její přenesení požádat, ovšem soud řízení zastavil, aniž by odůvodnil, proč takový postup má být v nejlepším zájmu nezletilých. Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Matka se k dovolání nevyjádřila.
12. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen „UMPOD“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že podstatou dovolání je zpochybňování místa obvyklého pobytu dětí jako kritéria pro určení mezinárodní příslušnosti soudů. Závěr ohledně obvyklého pobytu dětí je však otázkou skutkovou, z čehož vychází judikatura SDEU i Nejvyššího soudu. UMPOD proto navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 14. Podle § 1 odst. 3 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále též jen „z. ř. s.) nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád. 15. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 16. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Ustanovení § 241a odst. 2 OSŘ stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 OSŘ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 18. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 OSŘ obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2394_2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27.08.2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 19. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). 20. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi rovněž dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2394_2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12.04.2022, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1011_2022). Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.06.2017, sp. zn. nsoud/23_Cdo_1755_2017). 21. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.06.2004, sp. zn. nsoud/21_Cdo_541_2004, či ze dne 27.05.2015, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1936_2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28.04.2015, sp. zn. usoud/I.__S_1092_15). 22. U námitky, že odvolací soud nezvážil využití převzetí příslušnosti, které nařízení Brusel II ter umožňuje, dovolatel shora uvedeným požadavkům zákona a judikatury na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání nedostál. Dovolatel v této části toliko vznesl námitku proti závěrům napadeného rozhodnutí, aniž by formuloval konkrétní právní otázku a uvedl, které z kritérií upravených v § 237 OSŘ považuje za splněné. V této části dovolání tedy trpí vadami. 23. U zbývajících námitek [tedy u otázek výše shrnutých pod body a) a b)], u nichž dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, pak dovolací posuzoval, zda je dovolání přípustné.
24. Dovolání není přípustné.
25. Dovolací soud předně podotýká, že dovolání v projednávané věci není nepřípustné jen proto, že bylo podáno v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není (srov. podle § 30 z. ř. s.), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí procesní povahy založené na řešení otázky procesního práva. (K tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1510_2013, uveřejněné pod číslem 39/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 02.06.2022, sp. zn. nsoud/24_Cdo_2715_2021, uveřejněné pod číslem 23/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) 26. První otázka dovolatele výše shrnutá pod bodem a) nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud ji posoudil v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vycházející z judikatury SDEU.
27. Podle článku 2 odst. 2 bodu 7 nařízení Brusel II ter „rodičovskou odpovědností“ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřeny rozhodnutím, ze zákona nebo právně závaznou dohodou, včetně práva péče o dítě a práva na styk s dítětem.
28. Podle článku 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter soudy členského státu jsou příslušné ve věcech rodičovské odpovědnosti k dítěti, které má v době zahájení řízení obvyklý pobyt na území tohoto členského státu.
29. Podle bodu 20 úvodních ustanovení nařízení Brusel II ter pro zajištění nejlepšího zájmu dítěte by měla být příslušnost určována v prvé řadě s ohledem na blízkost. Příslušným by tedy měl být soud členského státu, ve kterém má dítě obvyklý pobyt, s výjimkou určitých případů uvedených v tomto nařízení, například došlo-li ke změně pobytu dítěte, nebo na základě dohody nositelů rodičovské odpovědnosti.
30. Dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že obvyklý pobyt (bydliště) dítěte na území jiného členského státu, než ve kterém má proběhnout řízení, zakládá mezinárodní prvek (ve smyslu článku 81 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie), proto je třeba mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu posoudit podle příslušných pravidel obsažených v nařízení Brusel II ter, když úprava poměrů nezletilých spadá pod pojem rodičovské odpovědnosti podle čl. 2 odst. 2 bodu 7 tohoto nařízení. Bylo tedy nezbytné zabývat se hraničním určovatelem zakládajícím obecnou příslušnost soudu v řízeních o rodičovské zodpovědnosti k dítěti (čl. 7 odst. 1, čl. 2 odst. 2 bod 7 nařízení), tedy tím, kde mělo dítě obvyklý pobyt.
31. Na výklad výše uvedeného autonomního pojmu „obvyklý pobyt“ lze použít závěry dosavadní judikatury vztahující se k výkladu pojmu „obvyklé bydliště“ podle Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27.11.2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti a o zrušení nařízení (EU) 1347/2000 (dále jen „nařízení Brusel II bis“), což vyplývá z kontinuity těchto nařízení a jejich výkladu deklarované v bodě 90 úvodních ustanovení nařízení Brusel II ter (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.05.2024, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1012_2024, a judikaturu tam citovanou). 32. Odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že rozhodujícím okamžikem pro určení mezinárodní příslušnosti soudu je okamžik zahájení řízení, a tedy skutečnosti významné ve vztahu k obvyklému pobytu musí být posuzovány k tomuto datu. Je tomu tak proto, že článek 17 nařízení Brusel II ter počítá s rozdílnou procesní úpravou v jednotlivých členských státech. Protože právní řád České republiky odvíjí okamžik zahájení řízení od podání návrhu u soudu, je v souladu s čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter třeba posuzovat skutečnosti rozhodné pro posouzení místa obvyklého pobytu dítěte k okamžiku podání návrhu na zahájení řízení u soudu (srov. obdobně v poměrech dosavadní úpravy nařízení Brusel II bis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2012, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2374_2012), tedy v posuzované věci ke dni 15.07.2025. 33. Neopodstatněná je proto námitka dovolatele, že odvolací soud neurčil konkrétní okamžik, ke kterému došlo ke změně obvyklého pobytu nezletilých, neboť pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu je stěžejní okamžik zahájení řízení, a tedy obvyklý pobyt nezletilých k tomuto okamžiku.
34. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27.09.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2244_2011, na které dovolatel poukazoval, předně vyložil, že obvyklý pobyt (bydliště) ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter (resp. čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel II bis) představuje místo, v němž má osoba těžiště svého života. Přichází-li v úvahu určení obvyklého pobytu (bydliště) na území více států Evropské unie, je úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v judikatuře Soudního dvora Evropské unie, přičemž poměr, který může posléze vyznít ve prospěch některého z členských států přicházejících v úvahu, může být určen až s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Právě důraz na zkoumání konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě vystihuje povahu obvyklého pobytu (bydliště). 35. Zdůrazňuje-li citované rozhodnutí Nejvyššího soudu požadavek na autonomní výklad obvyklého pobytu (bydliště), pak je třeba zmínit, že Soudní dvůr se k výkladu obvyklého pobytu (bydliště) podrobně vyjádřil v rozhodnutí ze dne 09.10.2014, ve věci C. proti M., C-376/14 PPU, kde uvedl, že nařízení neobsahuje žádnou definici tohoto pojmu, a dospěl k závěru, že jeho smysl a dosah musí být určeny zejména s ohledem na cíl vyplývající z bodu 12 odůvodnění nařízení, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a zejména na blízkost (rozsudek Soudního dvora ze dne 02.04.2009, ve věci A, C-523/07, body 31 a 35, jakož i jeho rozsudek ze dne 22.12.2010, ve věci Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi, C-497/10 PPU, body 44 a 46). V těchto rozsudcích Soudní dvůr rovněž rozhodl, že obvyklý pobyt (bydliště) dítěte musí vnitrostátní soud určit s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (rozsudky A, C-523/07, body 37 a 44, jakož i Mercredi, C-497/10 PPU, body 47 a 56, k těmto i níže uvedeným rozhodnutím Soudního dvora se Nejvyšší soud přihlásil například v usnesení ze dne 15.05.2024, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1012_2024). 36. Uvedené znamená, že kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě musí i z dalších skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu a že bydliště dítěte odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí (rozsudky A, C-523/07, body 38 a 44, jakož i Mercredi, C-497/10 PPU, body 47, 49 a 56). Soudní dvůr upřesnil, že za tím účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě (rozsudky A, C-523/07, body 39 a 44, jakož i Mercredi, C-497/10 PPU, body 48, 49 a 56). Konstatoval rovněž, že záměr rodičů či jednoho z nich usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v tomto členském státě, může být indicií pro přemístění obvyklého bydliště dítěte (viz rozsudky A, C-523/07, body 40 a 44, jakož i Mercredi, C-497/10 PPU, bod 50). Kromě toho v bodech 51 až 56 rozsudku Mercredi, C-497/10 PPU, Soudní dvůr uvedl, že délka pobytu může představovat pouze indicii v rámci posouzení všech konkrétních skutkových okolností v každém jednotlivém případě, a upřesnil, které skutečnosti je třeba zejména zohlednit, je-li dítě malé (srov. body 50–53 rozsudku ve věci C. proti M., C-376/14 PPU).
37. Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba uzavřít, že se soudy na základě skutkových okolností zjištěných v projednávané věci řádně zabývaly v souladu se shora uvedenými judikatorními východisky posuzováním rozhodných okolností pro závěr, v jakém státě mají nezletilí obvyklý pobyt ve smyslu článku 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter. Soudy vzaly v úvahu, že těžiště života nezletilých se přesunulo do Chorvatské republiky, neboť v rámci asymetrické střídavé péče žijí po většinu času s matkou v Záhřebu, jsou v úzkém kontaktu s maternitní částí rodiny, navštěvují v Chorvatsku (americkou) školu, matka jim v Chorvatsku zajišťuje i mimoškolní aktivity a pečuje o děti i v době, kdy není zajištěno jejich vzdělávání a nejsou v péči otce. S otcem tráví čas v nižším rozsahu a ten jim zajišťuje krátkodobé aktivity jako kempy apod.
38. K tomu lze opět odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.09.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2244_2011, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že školní docházka vykazuje rovněž určitý znak pravidelnosti a začlenění do společenského prostředí v důsledku kontaktu se školou a spolužáky, jakož i případnou zájmovou činností. Tato skutečnost ve spojení s rodinnými a dalšími sociálními vazbami na území jednoho státu může zeslabovat závěr o jednoznačném začlenění nezletilého do prostředí v jiném státě. Je proto úkolem soudu, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, určit poměr rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Kritéria pro rozlišení významnosti jednotlivých ukazatelů jsou uvedena v shora uvedených rozsudcích SDEU. 39. Z výše uvedeného shrnutí plyne, že se soudy řádně zabývaly určením poměru rodinného a společenského začlenění dítěte v jednom členském státu k rodinnému a společenskému začlenění dítěte v jiném členském státě. Jak vyplývá z uvedené judikatury, obvyklý pobyt je určen na základě faktického stavu. Proto dovolatelovy námitky, že odvolací soud nezohlednil, že nezletilé děti se zdržují na území Chorvatské republiky a docházejí tam do školského zařízení na základě rozhodnutí soudu, nikoli na základě vůle rodičů (resp. vůle otce), nevylučují soulad závěrů odvolacího soudu se shora uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Soudy mají dle shora citované judikatury zkoumat, jakému místu obvyklého pobytu svědčí posuzované faktické okolnosti.
40. Argumentuje-li dovolatel dočasností pobytu dětí v Chorvatské republice, pak ze skutkových zjištění soudů takovýto závěr nevyplývá. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 OSŘ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 01.01.2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.09.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2394_2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 41. Pokud dovolatel namítal, že se odvolací soud při rozhodování o mezinárodní příslušnosti českých soudů nezabýval otázkou vůle rodičů, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. nsoud/21_Cdo_2850_2016, nelze mu přisvědčit. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu řešilo odlišnou skutkovou situaci, kdy aktuální pobyt dítěte bylo nutno vzhledem ke konkrétním zjištěným okolnostem dohody rodičů považovat pouze za pobyt dočasný. Dovolatel však pomíjí, že v projednávané věci se aktuální pobyt dětí neodvíjí od dočasné dohody rodičů, nýbrž od rozhodnutí soudu ve věci péče o nezletilé. Na faktický stav týkající se obvyklého pobytu nezletilých pak nemůže mít žádný vliv, že takové rozhodnutí soudu nebylo v souladu s vůlí dovolatele, k čemuž jeho argumentace ohledně nerespektování vůle rodičů (resp. vůle jednoho z rodičů) soudem ve skutečnosti směřovala. 42. K tomu pak lze doplnit, že pravidla mezinárodní příslušnosti v případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte dopadají jen na situace, kdy je takovým protiprávním jednáním porušeno právo péče jednoho z rodičů, vyplývající z rozhodnutí, zákona nebo dohody s právním účinkem podle práva členského státu, v němž má dítě obvyklý pobyt (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.05.2024, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1012_2024, a judikaturu tam citovanou), což dle skutkových zjištění soudů, jak uvedeno již shora, není případ projednávané věci. 43. Stejně tak dovolateli nelze přisvědčit v jeho námitce, že soudy měly zohlednit, že pro vydání meritorního rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 20.06.2024, č. j. 25 Co 84,85/2024-1581, byly příslušné české soudy a že měly nadále vzhledem k časově blízce navazujícímu řízení mít mezinárodní příslušnost české soudy. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se shora uvedenými závěry judikatury Nejvyššího soudu (stejně jako Soudního dvora, srov. zejména bod 70 rozsudku ze dne 15.02.2017, ve věci V, W proti X, C-499/15), z nichž plyne, že soudy členského státu, jež přijaly rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti a vyživovacích povinností k nezletilému dítěti, které nabylo právní moci, již nejsou příslušné k rozhodování o návrhu na změnu tohoto rozhodnutí, pokud má dítě obvyklý pobyt (bydliště) na území jiného členského státu.
44. Lze uzavřít, že odvolací soud se zabýval relevantními okolnostmi rozhodnými podle shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatury Soudního dvora pro posouzení obvyklého pobytu nezletilých a vysvětlil, z jakých důvodů převážily okolnosti svědčící pro závěr o jejich obvyklém pobytu na území Chorvatské republiky.
45. Přípustnost dovolání pak nezakládá ani dovolatelova druhá otázka [výše shrnutá pod bodem b)] týkající se posouzení litispendence ve smyslu článku 20 nařízení Brusel II ter.
46. Vzhledem k tomu, že se dovolateli nezdařilo relevantně zpochybnit závěr soudů o tom, že obvyklý pobyt nezletilých se nachází na území Chorvatské republiky, tudíž je závěr o mezinárodní nepříslušnosti českých soudů založený na aplikaci článku 7 odst. 1 nařízení Brusel II ter správný, pozbývá relevance zabývat se otázkou, zda dřívější návrh matky u chorvatských soudů založil překážku litispendence s důsledky upravenými v článku 20 nařízení. I kdyby byl totiž přijat opačný závěr ohledně posouzení otázky litispendence, nemělo by to žádný vliv na výsledný závěr českých soudů o mezinárodní nepříslušnosti z důvodu podle článku 7 odst. 1 nařízení. Jinak řečeno české soudy jsou s ohledem na obvyklý pobyt nezletilých v Chorvatské republice mezinárodně nepříslušné k projednání návrhu otce, nehledě na to, zda a kdy bylo zahájeno řízení o návrhu matky v Chorvatské republice (a soudy se tak ani nemohly odchýlit od závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2554_2013). 47. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že jestliže obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005, sp. zn. nsoud/29_Odo_663_2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 48. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání otce není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 OSŘ 49. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 OSŘ odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu