Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 24.02.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 01.04.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Ing. Alešem Martínkem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti žalovanému D. Č. , zastoupenému Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. okresni/6_C_104_2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.06.2025, č. j. krajsky/13_Co_228_2024-333, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27.09.2024, č. j. okresni/6_C_104_2023-285, určil, že žalobce je vlastníkem pozemku st. p. č. XY, který leží v katastrálním území XY a jehož součástí je stavba v obci XY, rodinný dům (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30.06.2025, č. j. krajsky/13_Co_228_2024-333, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 OSŘ, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a sice „zda… korektiv dobrých mravů je možno použít na situaci standardního závazkového vztahu nevykazujícího žádnou podstatnou nerovnost mezi účastníky vztahu“. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřoval žalovaný rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu v otázce požadavků na odůvodnění rozhodnutí soudu. 4. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 OSŘ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ustanovení § 239 OSŘ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 OSŘ skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné.
11. Vymezenou dovolací otázkou napadá dovolatel správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který potvrdil závěr soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti kupní smlouvy a smlouvy o zřízení služebnosti užívacího práva uzavřených mezi žalobcem a žalovaným pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatel je toho názoru, že „korektiv dobrých mravů je možno použít jen za situace, kdy by ‚váhy spravedlnosti‘ v rámci závazkového vztahu byly podstatným způsobem vychýleny nespravedlivě ve prospěch jednoho z účastníků takového vztahu“.
12. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází ze závěru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.05.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30.09.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26.02.1998, sp. zn. usoud/II.__S_249_97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 13. Pro použití korektivu „dobrých mravů“ přitom zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že posuzované právní jednání se skutečně příčí dobrým mravům (srov., mutatis mutandis , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.05.2017, sp. zn. nsoud/28_Cdo_211_2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.08.2019, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2438_2019). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi také opakovaně zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem nebo s dobrými mravy restriktivně, a nikoli extenzivně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.08.2018, sp. zn. nsoud/33_Cdo_613_2018). 14. Soudní praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.05.2013, sp. zn. nsoud/26_Cdo_652_2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se přitom ustálila v závěru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 580 OZ, občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.09.2023, sp. zn. nsoud/26_Cdo_2128_2023, uveřejněný pod číslem 76/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, na které odvolací soud odkazuje, vyplývá, že se soudy zabývaly specifiky skutkových zjištění řešené věci, kdy žalovaný – vědom si tíživé životní situace žalobce, jakož i jeho zranitelnosti a zneužitelnosti vyvěrající z jeho psychických problémů, osobnostních rysů a intelektu v pásmu dolního průměru – vytvořil v úzké součinnosti se svědkem O. L. předpoklady pro právní jednání, které pro žalobce založilo nepřiměřené a nespravedlivé následky spočívající v převodu vlastnického práva k nemovité věci, kde měl spolu se svým otcem bydliště, na žalovaného, a to za nevýhodných podmínek.
16. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, založily-li své závěry o absolutní neplatnosti předmětných smluv pro rozpor s dobrými mravy na zohlednění všech okolností věci, přičemž jejich úvahy v tomto směru odpovídají zjištěným okolnostem a nejsou dle závěru dovolacího soudu zjevně nepřiměřené.
17. Nelze naopak přisvědčit názoru dovolatele, podle něhož by se možnost uplatnit korektiv dobrých mravů mohla aktivovat pouze v případech narušení ekvivalence mezi smluvními stranami, neboť tento závěr by v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu nepřípustně limitoval možnost zohlednit veškeré okolnosti konkrétní věci, tedy včetně těch, které doprovázely uzavření posuzovaných smluv.
18. V řešené věci neshledal konečně dovolací soud ani dovolatelem namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění s právním posouzením věci, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod. Nejedná se proto o výjimečný případ, kdy by předestřená námitka směřující do vad řízení (jež jinak neodpovídají kritériím stanoveným § 237 OSŘ a vzhledem k § 241a odst. 1 OSŘ nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem) byla s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ 19. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že i když dovolatel podaným dovoláním výslovně „napadá rozhodnutí v celém jeho rozsahu“, z obsahu dovolání vyplývá, že je podává jen do prvního výroku rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud se proto druhým výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
20. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 OSŘ 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
22. Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, již, s přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23.08.2017, sp. zn. usoud/III.__S_3425_16, samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který se rozhodnutím o dovolání stal bezpředmětným. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24.02.2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu