Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 25.02.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Výklad projevu vůle
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 01.04.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce D. N. , zastoupeného JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, proti žalované M. V. , zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 984 757 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. okresni/7_C_321_2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 09.10.2024, č. j. krajsky/12_Co_343_2023, krajsky/12_Co_344_2023-435, takto: Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 OSŘ): 1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 01.11.2023, č. j. okresni/7_C_321_2022-309, ve spojení s usnesením soudu prvního stupně ze dne 11.12.2023, č. j. okresni/7_C_321_2022-345, uložil žalované zaplatit žalobci částku 3 260 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku, tj. co do požadavku žalobce na zaplacení částky 981 497 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 282 740 Kč s příslušenstvím, jinak v tomto výroku, jakož i ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 OSŘ, občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky převodu vlastnického práva k nemovitosti nezapsané do katastru nemovitostí, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, který při výkladu projevu vůle stran dospěl k tomu, že pokud bylo v darovací smlouvě uzavřené mezi žalobcem a jeho otcem dne 23.11.2011 a 01.12.2011 ujednáno, že dárce mimo jiné daruje žalobci „parcelu č. XY se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím“, pak z takového projevu vůle stran smlouvy plyne, že hospodářské budovy na pozemku parc. č. XY měly dle vůle stran sdílet osud tohoto pozemku a nebyly samostatným předmětem převodu, a pokud pak dodatkem č. 1 uzavřeným mezi stranami 19.06.2012 strany vyjádřily vůli nepřevést pozemek parc. č. XY na žalobce, pak ani vlastnictví hospodářských budov na něm se nacházejících na žalobce nepřešlo. 4. Dovolatel namítal, že takový výklad projevu vůle není správný, neboť opomíjí, že darovací smlouva se týkala převodu věci hromadné – podniku – a pozemek nepředstavoval samostatný předmět převodu, nýbrž byl jednou z jeho mnoha složek. Rovněž dle jeho názoru není žádný důvod pro závěr, že hospodářské budovy na uvedeném pozemku sdílely právní osud pozemku, neboť podle právní úpravy zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „obč. zák.“) platilo, že stavby nejsou součástí pozemku. Závěr odvolacího soudu tak dle dovolatele odporuje zákonné úpravě převodu vlastnictví u nemovitostí nepodléhajících evidenci v katastru nemovitostí. Vlastnické právo k nim proto přešlo účinností darovací smlouvy (01.01.2012) a na tom ničeho nemohla změnit souhlasně projevená vůle stran v dodatku č. 1 ze dne 19.06.2012. 5. Dovolatel rovněž namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázal, neboť věc posuzoval podle zákona obč. zák., ačkoli se jednalo o smlouvu o darování části podniku a měl tak analogicky aplikovat příslušná ustanovení zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, o prodeji podniku. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Ustanovení § 241a odst. 2 OSŘ stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 OSŘ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ). 12. Dovolání není přípustné.
13. Ačkoli dovolatel v dovolání jako předpoklad zakládající dle jeho názoru přípustnost dovolání výslovně vymezil otázku týkající se převodu vlastnického práva k nemovitostem nezapsaným v katastru nemovitostí, obsahově jeho argumentace směřovala toliko k vyjádření nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu o obsahu vůle stran projevené v darovací smlouvě ze dne 23.11.2011 a ze dne 01.12.2011 a v dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 19.06.2012.
14. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právních úkonů (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10.04.2014, sp. zn. nsoud/32_Cdo_192_2014, a ze dne 28.04.2014, sp. zn. nsoud/32_Cdo_952_2014). 15. Ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák. jsou pro případ vzniku pochybností o obsahu právního úkonu formulována výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.02.2007, sp. zn. nsoud/25_Cdo_578_2005, ze dne 19.07.2012, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2552_2011, ze dne 29.07.2013, sp. zn. nsoud/32_Cdo_2640_2011, či ze dne 12.06.2018, sp. zn. nsoud/32_Cdo_2655_2016). 16. Výkladem právních úkonů za použití pravidla zakotveného v § 35 odst. 2 obč. zák. se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně, přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.05.2012, sp. zn. nsoud/33_Cdo_2978_2010, a ze dne 22.08.2001, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1569_99, ze dne 26.06.2014, sp. zn. nsoud/33_Cdo_1421_2013, ze dne 24.05.2013, sp. zn. nsoud/33_Cdo_603_2012, či ze dne 25.02.2022, sp. zn. nsoud/24_Cdo_3107_2021). 17. Odvolací soud (v souladu s výše citovanými judikatorními závěry) vycházel z toho, že vůle účastníků nemůže být v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření právního úkonu. Zároveň s odkazem na to, že otec žalobce a žalobce v obou darovacích smlouvách ze dne 23.11.2011 a 01.12.2011 ujednali, že dárce daruje žalobci „parcelu č. 14/1 se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím“, dospěl k závěru, že strany projevily vůli, aby hospodářské budovy na uvedeném pozemku nebyly samostatným předmětem převodu, ale aby byly převedeny současně s tímto pozemkem. Pokud si strany následně v dodatku k darovací smlouvě ze dne 19.06.2012 ujednaly, že uvedený pozemek na žalobce nepřechází, nepřešlo v souladu s výše uvedeným výkladem projevu vůle stran na žalobce ani vlastnické právo k hospodářským budovám na tomto pozemku se nacházejícím. Uvedená úvaha odvolacího soudu při výkladu projevu vůle stran smlouvy je v souladu s interpretačními pravidly a není zatížena chybou v logice. Ostatně dovolatel při zpochybňování výsledku výkladu projevu vůle provedeného odvolacím soudem nepoukazuje na žádná skutková zjištění či okolnosti, které by odvolací soud nevzal při výkladu projevu vůle v úvahu, nýbrž nepřiléhavě odkazuje na zákonnou úpravu týkající se přechodu vlastnického práva. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého si strany sjednaly, že budovy na uvedeném pozemku mají s tímto pozemkem sdílet stejný osud, pak mu nelze vytýkat (jako to činil dovolatel) ani rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu k výkladu ustanovení § 120 odst. 2 obč. zák., podle něhož stavby nejsou součástí pozemku.
18. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky týkající se postupu při výkladu projevu vůle žalobce a jeho otce v předmětných darovacích smlouvách ze dne 23.11.2011 a 01.12.2011 a v dodatku ze dne 19.06.2012, pak je pak irelevantní argumentace dovolatele ohledně nezbytnosti aplikovat na tyto smlouvy analogicky ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku.
19. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 OSŘ, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.07.2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 OSŘ Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 OSŘ odmítl. 21. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení v konečném rozhodnutí ve věci (§ 243b, § 151 odst. 1 OSŘ). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25.02.2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu