Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně I. L. , zastoupené JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou se sídlem v Brně, Riegrova 1378/1, proti žalovanému I. G. , zastoupenému Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 987/11, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. okresni/42_C_93_2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.09.2025, č. j. krajsky/18_Co_131_2024-605, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 26.317,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.01.2024, č. j. okresni/42_C_93_2013-561, určil, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11.09.2025, č. j. krajsky/18_Co_131_2024-605, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 OSŘ, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatury Ústavního soudu, pakliže byla konstatována absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, „aniž by bylo rozhodujícím soudem zjištěno a odůvodněno, v čem spočívá nepoctivost či neslušnost jednání žalovaného při uzavření kupní smlouvy, a to v takové intenzitě, že lze dle názoru odvolacího soudu konstatovat rozpor s dobrými mravy, a současně aniž by byl jakkoliv akcentován právní princip pacta sunt servanda“. Tím mělo dle dovolatele dojít „k nepřípustnému extenzivnímu výkladu ustanovení o neplatnosti posuzovaného úkonu pro rozpor s dobrými mravy“. 4. Na pozadí této ústřední námitky předkládá žalovaný dovolacímu soudu k posouzení otázky, zda:
a. lze konstatovat absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), z důvodu, že mělo dojít pouze k částečnému plnění kupní ceny ve prospěch prodávající; b. lze konstatovat absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., aniž by bylo rozhodujícím soudem konkrétně zjištěno a vyloženo, v čem spočívá nepoctivost či neslušnost jednání žalovaného při uzavření kupní smlouvy;
c. lze k žalobkyni přistupovat jako ke smluvní straně ve slabším postavení oproti žalovanému za situace, kdy oba účastníci smlouvy tuto uzavírají jako soukromé osoby, když z provedeného dokazování nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by bylo možné usuzovat na silnější postavení žalovaného, tj. kupujícího.
5. Žalovaný rovněž namítá nedostatky odůvodnění a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jakož i porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť má za to, že „úhel pohledu žalovaného na věc a jeho věcné argumenty (procesní obrana) nebyly v rozhodování soudů žádným způsobem zohledněny“.
6. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 OSŘ) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že žalovaný „nepředkládá žádnou právní otázku zásadního významu, která by byla řešena odlišně s ustálenou judikaturou“ a že se ze strany dovolatele jedná toliko o pokus „o přehodnocení skutkového stavu a o legitimizaci konstrukce, která byla soudy správně shledána rozpornou s dobrými mravy“. Navrhuje proto, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto.
8. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 OSŘ, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 OSŘ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 OSŘ skutečně splněna jsou. 12. Dovolání není přípustné.
13. Platnými právními úkony jsou takové projevy vůle (§ 34 obč. zák.), které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka dovolenosti jednání. Ustanovení § 39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores; vymezuje tak tři skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. nsoud/20_Cdo_2662_2003, uveřejněný pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalovaný – s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.08.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4831_2010, a nález Ústavního soudu ze dne 25.07.2017, sp. zn. usoud/I.__S_34_17 – v nepřípustně extenzivním výkladu tohoto ustanovení. Namítá, že odvolací soud svým závěrem o absolutní neplatnosti posuzované kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy neoprávněně zasáhl do autonomie vůle smluvních stran, když nereflektoval příkaz obsažený v § 4 odst. 4 Listina základních práv a svobod, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Proto sankce absolutní neplatnosti smlouvy, která je významným zásahem do smluvní volnosti, je krajním řešením a má být vždy až poslední možností (ultima ratio). Tato námitka, jakož i nadepsané dovolací otázky ji rozvíjející však v poměrech řešené věci přípustnost dovolání nezakládají. 15. Úvodem dovolací soud podotýká, že žalovaný řadou svých námitek zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu tím způsobem, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci [např. tvrdí-li, že „nebylo zjištěno ani prokázáno, že by finanční prostředky z úvěru poskytnutého bankou žalovanému nebyly použity k úhradě kupní ceny“, že „z dokazování nevyplynulo, že by bankovní účty, kam byly hrazeny částky v souladu s kupní smlouvou, patřily třetím osobám, které byly s žalovaným osobně a ekonomicky propojeny“, nebo že „poukázal kupní cenu na bankovní účty, které mu za tímto účelem sdělila žalobkyně“] a na ní zakládá právní závěry, jež pak konfrontuje s judikaturními závěry dovolacího soudu. Nejvyšší soud však opakovaně vysvětluje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 OSŘ není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právních otázek vytyčených dovolatelem – správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2013, sp. zn. nsoud/29_Cdo_3829_2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 08.08.2024, sp. zn. nsoud/21_Cdo_3105_2023). 16. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že pro použití korektivu „dobrých mravů“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že posuzované právní jednání se skutečně příčí dobrým mravům (srov., mutatis mutandis, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.05.2017, sp. zn. nsoud/28_Cdo_211_2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.08.2019, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2438_2019). 17. Soudní praxe (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.05.2013, sp. zn. nsoud/26_Cdo_652_2013, uveřejněný pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se rovněž ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. 18. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a šetřil podstatu ustanovení o mezích základních práv a svobod, založil-li své právní posouzení na zohlednění celého komplexu okolností věci v jejich vzájemných souvislostech, včetně nepříznivé finanční situace žalobkyně, účelového zapojení třetích osob, jež se zabývaly tzv. oddlužením nemovitostí a jež určovaly průběh smluvní transakce i nastavení podmínek ve prospěch žalovaného, existence listin opatřených nepravým podpisem žalobkyně, jakož i odklonu finančních prostředků získaných žalovaným na základě hypotečního úvěru na účty třetích osob, které byly s žalovaným osobně a ekonomicky propojeny. Nelze proto přisvědčit námitce dovolatele, že „konkrétní právní posouzení projednávané věci odvolacím soudem v jeho rozsudku zcela absentuje“ a že „absolutní neplatnost byla shledána, aniž by došlo ke komplexnímu posouzení celé proběhlé smluvní transakce“. Naopak je to žalovaný, jenž podaným dovoláním usiluje zúžit okruh rozhodných okolností, pakliže opakovaně zdůrazňuje, že veškeré jeho jednání bylo vedeno vůlí dodržet uzavřenou kupní smlouvu, zatímco například prosazuje, že „posouzení pravosti prostého podpisu žalobkyně na vyhotovení kupní smlouvy, které bylo přiloženo k žádosti o hypoteční úvěr v říjnu roku 2011, nemá souvislost s posouzením platnosti kupní smlouvy, kterou žalobkyně úředně ověřeným podpisem podepsala dne 02.05.2012“.
19. Dovolací soud přitom shledal, že úvahy odvolacího soudu v napadeném rozsudku odpovídají zjištěným okolnostem a že jeho závěr o absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nelze při zohlednění celkového kontextu věci považovat za zjevně nepřiměřený.
20. Přípustnost dovolání nezakládají ani četné dovolací námitky nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jejich prostřednictvím je namítána toliko vada řízení, jež neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 OSŘ (když vzhledem k § 241a odst. 1 OSŘ není ani způsobilým dovolacím důvodem) a k níž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Samy o sobě by přípustnost dovolání mohly zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovaly tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21.04.2020, sp. zn. usoud/II.__S_2733_19). Tento přesah však dovolací soud, navzdory namítanému porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, v poměrech řešené věci neshledal, neboť přesvědčení dovolatele o existenci těchto vad se odvíjí toliko od nesouhlasu se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu. 21. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 OSŘ 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26.05.2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu