Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce, v právní věci žalobce JUDr. Michala Nováka , se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, identifikační číslo osoby 03433650, jako insolvenčního správce dlužníka ING-CZECH s. r. o. , se sídlem v Brně, Lidická 718/77, identifikační číslo osoby 28303474, zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, proti žalované ZEMIPRA MONT s. r. o. , se sídlem v Šlapanicích, Lidická 316/28, identifikační číslo osoby 10747761, zastoupené Mgr. Pavlem Kopou, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, o zaplacení částky 3.384.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. okresni/43_C_23_2024, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16.12.2025, č. j. krajsky/15_Co_227_2025-293, takto: Dovolání se odmítá .
Odůvodnění
1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19.08.2025, č. j. okresni/43_C_23_2024-279, rozhodl, že se přerušuje řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) do pravomocného skončení řízení v trestní věci vedené Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu SKPV, expozitura Brno, 3. oddělení, Obilní trh 3, 611 00 Brno, pod sp. zn. NCOZ-9209/TČ-2019-417603-H. 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16.12.2025, č. j. krajsky/15_Co_227_2025-293, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 OSŘ, neboť napadené usnesení spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 4. Konkrétně dovolatel formuluje tyto otázky:
a) Je soud oprávněn přerušit civilní řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ z důvodu probíhajícího trestního řízení, které se nachází teprve ve fázi přípravného řízení a trvá již více než 6 let, aniž by zohlednil dopad takového přerušení na právo žalobce (insolvenčního správce) na projednání věci v přiměřené lhůtě a zájem věřitelů na rychlém průběhu insolvence, a to v situaci, kdy žalobce svá tvrzení dostatečně prokázal. b) Je soud oprávněn rezignovat na vlastní dokazování (§ 120 OSŘ) a vyčkávat na výsledek trestního řízení i v situaci, kdy si může skutkový stav zjistit sám prostřednictvím institutů civilního procesu (břemeno tvrzení a důkazní, vysvětlovací povinnost) a kdy pochybnosti o skutkovém ději nedosahují takové intenzity, že by zcela „zatemnily obraz" o právním vztahu účastníků. c) Je předmětné trestní řízení nezbytné pro posouzení nároku žalobce v situaci, kdy žalovaná odmítá možnost využití peněžních prostředků nezákonně, a tedy fakticky potvrzuje oprávněnost nároku žalobce na vrácení částky v civilní rovině.
d) Může civilní soud přerušit řízení o vydání bezdůvodného obohacení do skončení trestního řízení z důvodu, že je nutné objasnit trestněprávní povahu převedených finančních prostředků (zda šlo o úplatek), pokud výsledek trestního řízení nemůže mít vliv na samotnou povinnost žalovaného tyto prostředky vydat zpět do majetkové podstaty dlužníka a kdy žalovaná sporuje původ prostředků z trestné činnosti a tuto obranu užívá pouze alternativně.
e) Odůvodňuje uplatnění zásady zákazu sebeobviňování (nemo tenetur) na straně žalované přerušení civilního řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, pokud v civilním sporném řízení tíží žalovanou ohledně jejích tvrzení důkazní břemeno. 5. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že se řízení nepřerušuje, popřípadě aby usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání není přípustné, a proto navrhuje, aby jej dovolací soud odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) se po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ), zabýval přípustností dovolání. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 OSŘ není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 OSŘ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 OSŘ skutečně splněna jsou. 11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatel předloženými otázkami zpochybňuje posouzení odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 OSŘ Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2015, sp. zn. nsoud/22_Cdo_1868_2014, ze dne 06.03.2014, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3568_2013, ze dne 22.03.2016, sp. zn. nsoud/32_Cdo_759_2015, ze dne 01.06.2017, sp. zn. nsoud/26_Cdo_5759_2016, ze dne 07.03.2017, sp. zn. nsoud/30_Cdo_5080_2016, uveřejněné pod číslem 83/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23.05.2017, sp. zn. nsoud/26_Cdo_1170_2017. 13. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, by soud měl proto posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2011, sp. zn. nsoud/30_Cdo_5270_2009, usnesení ze dne 27.11.2013, sen. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 06.03.2014, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3568_2013, rozsudek ze dne 17.07.2014, sp. zn. nsoud/29_Cdo_914_2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 29.03.2017, sp. zn. nsoud/29_Cdo_4691_2016). 14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k fakultativnímu přerušení řízení je ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2014, sp. zn. nsoud/22_Cdo_572_2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které slouží jen k řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.08.2014, sp. zn. nsoud/22_Cdo_572_2014). 15. Z výše uvedeného shrnutí vyplývá, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ závisí vždy na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že úvaha odvolacího soudu ohledně přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ nebyla zjevně nepřiměřená a její přezkum dovolacímu soudu tak nenáleží. Odvolací soud náležitě reflektoval kritéria, která dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu slouží k úvaze soudu o nutnosti přerušení řízení. Náležitě zdůvodnil, jaké důvody pro přerušení řízení převažují nad skutečností, že přerušením řízení do skončení řízení v trestní věci může dojít k prodloužení řízení. 16. K samotným dovolacím námitkám pak lze toliko dodat, že ačkoliv dovolatel namítá, že závěr přijatý odvolacím soudem je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, žádnou takovou judikaturu neoznačuje.
17. Co se týče otázek, které dovolatel předkládá jako právní otázky dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu, pak Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit judikatorní závěry, podle nichž otázky, pro jejichž řešení může být dovolání přípustné ve smyslu § 237 OSŘ, musí mít přesah do obecné rozhodovací praxe soudů (tzv. judikatorní přesah), což předpokládá, že mají zobecňovací potenciál. Jen tak může jít o otázky, které dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud nevyřešil a které by tudíž měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti konkrétního právního posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž též (a zejména) pro futuro, při plnění svého základního poslání, jímž je sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.09.2010, sp. zn. nsoud/22_Cdo_3215_2008, ze dne 14.11.2018, sp. zn. nsoud/32_Cdo_2478_2018, či ze dne 16.12.2008, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3440_2008). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, proto nemůže z pohledu ustanovení § 237 OSŘ obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_515_2014, ze dne 27.04.2015, sp. zn. nsoud/32_Cdo_5034_2014, a ze dne 25.10.2016, sp. zn. nsoud/32_Cdo_3538_2016). 18. Těmto požadavkům dovolatel nedostál. U otázek formulovaných shora pod písm. a) a b) tak pouze obecně sporuje závěr o důvodech pro fakultativní přerušení řízení a akcentuje skutkové okolnosti konkrétního případu. Přitom však přehlíží, že tyto okolnosti – jak shora uvedeno – byly odvolacím soudem hodnoceny. S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 OSŘ a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 05.10.2016, sp. zn. nsoud/23_Cdo_2230_2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.02.2017, sp. zn. nsoud/23_Cdo_5700_2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.05.2017, sp. zn. nsoud/23_Cdo_313_2017). 19. Jde-li o otázky formulované pod písm. c), d) a e), pak ani zde dovolatel nepředkládá samostatnou právní otázku výkladu § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ, nýbrž toliko formuluje tvrzení, která se týkají samotné důvodnosti žalobou uplatněného nároku, pro které měly soudy nižších stupňů již v této procesní fázi žalobě vyhovět. Tyto námitky však pomíjí zásadní skutečnost, že právě okolnost, zda se jednalo o zálohy na objednané služby nebo zda se skutečně jednalo o finanční prostředky sloužící k trestné činnosti, považoval odvolací soud za významnou pro další řízení. 20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 OSŘ Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. 21. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.07.2002, sp. zn. nsoud/20_Cdo_970_2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26.05.2026
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu