Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Žaloba
Změna návrhu na zahájení řízení
Vady podání
Dotčené předpisy: § 43 odst. 1 OSŘ Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně BEplan finanční plánování s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, identifikační číslo osoby 05779944, zastoupené Mgr. Ing. Lukášem Vajdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka 883/8, proti žalovanému L. T. , zastoupenému Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, o ochranu před nekalosoutěžním jednáním, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. krajsky/73_Cm_2_2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18.11.2025, č. j. nsoud/4_Cmo_75_2025-311, takto: Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 OSŘ): 1. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 07.04.2025, č. j. krajsky/73_Cm_2_2024-191, ve znění opravného usnesení ze dne 22.04.2025, č. j. krajsky/73_Cm_2_2024-291, připustil změnu žaloby navrženou žalobkyní podáním ze dne 31.03.2025 tak, že se nadále domáhá uložení povinnosti žalovanému i. zdržet se
1. ve formě písemné, tiskové, zvukové, videové, obrazové, kreslené, karikaturní, či animované, ústní, elektronické, prostřednictvím elektronické komunikace, televize, internetových platforem společnosti Meta (Facebook, Instagram, Threads), sítě X, LinkedIn, TikTok, Pinterest, Snapchat, internetových webových stránek, nebo veřejných vystoupení, publikování, uveřejňování a šíření tvrzení a prohlášení, že
a. žalobkyně svou prezentací poškozuje trh, na kterém působí;
b. působení žalobkyně ve veřejném prostoru a s klienty je agresivní;
c. žalobkyně má za cíl urážet klienty;
d. žalobkyně má za cíl nadávat klientům do špíňáků;
e. žalobkyně má za cíl urážet finanční poradenské společnosti a jejich poradce;
f. žalobkyně má za cíl urážet celkové fungování oboru financí;
g. působení žalobkyně a její prezentace na sítích vrací obor financí o 10 let zpátky;
h. působení žalobkyně nemá hranice a je horší a horší;
i. si neumí představit, že někdo, komu záleží na oboru financí, spolupracuje s žalobkyní.
2. ve formě písemné, tiskové, zvukové, videové, obrazové, kreslené, karikaturní, či animované, ústní, elektronické, prostřednictvím elektronické komunikace, televize, internetových platforem společnosti Meta (Facebook, Instagram, Threads), sítě X, LinkedIn, TikTok, Pinterest, Snapchat, internetových webových stránek, nebo veřejných vystoupení, publikování, uveřejňování a šíření výzvy, aby se celý trh a/nebo všechny subjekty, kterým záleží na oboru financí, semkly a bojovaly proti působení žalobkyně.
ii. Žalovaný je povinen uveřejnit omluvu v usnesení uvedeného znění a podoby.
iii. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 500 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku soudu prvního stupně.
(výrok I) a dále žalobu ze dne „25.04.2025“, ve znění podání ze dne 31.03.2025, v části, v níž se žalobkyně domáhá uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření tvrzení a výzvy shora shrnutých pod bodem i., odmítl (výrok II).
2. Soud prvního stupně měl za to, že podání žalobkyně je v odmítnuté části neurčité, neboť tvrzení, jichž se má žalovaný zdržet, jsou natolik široká a obecná, že by jejich vymožení bylo prakticky nemožné, a to zejména v požadavku vůči komu a jakou formou by se měl žalovaný těchto výroků zdržet, proto jej v této části po výzvě podle § 43 odst. 1 zákona č. zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) odmítl podle § 43 odst. 2 OSŘ 3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. ve výroku II, tak, že se žaloba ze dne 25.04.2024 ve znění podání ze dne 31.03.2025 v této části neodmítá.
4. Odvolací soud dospěl k závěru, že výzvy a poučení soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 OSŘ o povinnosti upravit petit žaloby po jeho změně tak, aby byl určitý (materiálně vykonatelný) jsou vadné, neboť neobsahují údaj o tom, v čem konkrétně spočívá vada podání žalobkyně a jak je třeba opravu či doplnění provést. S nedodržením takových výzev nelze spojovat procesně nepříznivé důsledky v podobě odmítnutí podání žalobkyně. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vymezení způsobu a formy šíření zdržovacích povinností v žalobě je běžně akceptováno soudní praxí a odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Podle odvolacího soudu je zdržovací nárok projednatelný, proto usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba v této části neodmítá. 5. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 OSŘ v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to konkrétně (i) zda je z hlediska požadavku určitosti a materiální vykonatelnosti zdržovacího výroku projednatelný žalobní petit, který zakazuje šíření neurčitých hodnotících soudů a obecných prohlášení, a dále zakazuje šíření výzvy, aby se neurčitě vymezený okruh subjektů semkl a bojoval proti působení žalobkyně, jestliže takto formulovaný zákaz není dostatečně určitý a vymezitelný pro účely výkonu rozhodnutí a v důsledku své abstraktnosti může působit jako generální klauzule omezení projevu žalovaného; a (ii) zda požadavku § 43 odst. 1 OSŘ vyhoví výzva, která žalobkyni poučí, že je třeba upravit žalobní petit tak, aby byl určitý a materiálně vykonatelný, tj. aby bylo zřejmé, kde konkrétně, vůči komu konkrétně a jakou konkrétní formou se má žalovaný požadovaného jednání zdržet, a zda je odvolací soud oprávněn považovat takovou výzvu za nedostatečnou a z tohoto důvodu zrušit odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 OSŘ, jestliže žalobkyně na výzvu opakovaně reaguje úpravami petitu, avšak tyto nedostatky neodstraní. 6. Žalovaný uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a OSŘ a navrhl, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se usnesení soudu prvního stupně ve výroku II potvrzuje, případně aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 OSŘ), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle ustanovení § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Otázka (i) přípustnost dovolání nezakládá, neboť se nejedná v rozhodovací praxi dovolacího soudu o otázku neřešenou a odvolací soud se zároveň od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
12. Žalovaný otázkou (i) namítá, že zdržovací nárok uplatněný v žalobě je materiálně nevykonatelný, přičemž svou otázku staví na předpokladu, že žalobkyní formulované zdržovací nároky jsou neurčité. Odvolací soud měl podle něj proto žalobu odmítnout.
13. Nejvyšší soud ve svém rozhodování (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2010, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1593_2009) opakovaně vychází z toho, že výrok je esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 07.03.2001, sp. zn. usoud/IV.__S_386_2000). Formulace výroku vydaného soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, tedy obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního či nemeritorního výroku seznatelný (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2009, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3590_2009). Tedy jinými slovy řečeno, nezbytnou součástí výroku musí být určitost a srozumitelnost stanovení jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak z jeho znění bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004, sp. zn. nsoud/33_Odo_640_2003). 14. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že žalobní petit je neurčitý, jestliže vymezení práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené bylo provedeno tak, že nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.08.2003, sp. zn. nsoud/21_Cdo_909_2003, ze dne 30.11.2005, sp. zn. nsoud/29_Odo_739_2005, ze dne 30.08.2017, sp. zn. nsoud/29_Cdo_1120_2016, ze dne 20.02.2018, sp. zn. nsoud/27_Cdo_6025_2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.07.2010, sp. zn. nsoud/22_Cdo_4649_2008). 15. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení § 155 odst. 1 OSŘ ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 01.12.2011, sp. zn. nsoud/22_Cdo_609_2010). 16. Ohledně otázky materiální vykonatelnosti exekučního (vykonávacího) titulu je judikatura dovolacího soudu dlouhodobě konzistentní v závěru, že z hlediska materiálního jsou rozhodnutí nebo jiné tituly uvedené v ustanovení § 274 OSŘ vykonatelné jen tehdy, obsahují-li přesnou individualizaci oprávněného a povinného, přesné vymezení práv a povinností k plnění, přesný rozsah a obsah plnění a přesně stanovenou lhůtu k plnění (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.04.1999, sp. zn. nsoud/21_Cdo_2020_98, publikované pod číslem 4/2000 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 30.06.2004, sp. zn. nsoud/20_Cdo_965_2003, Nejvyšší soud zdůraznil, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze reálně vykonat, tedy například zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Ačkoli musel mít nalézací soud na zřeteli totéž, nelze vyloučit, že exekuční soud dospěje k jinému závěru a pro nedostatek (materiální) vykonatelnosti předloženého titulu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítne či exekuci zastaví (dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 04.08.2022, sp. zn. nsoud/20_Cdo_365_2022). 17. Nejvyšší soud dále ve své konstantní rozhodovací praxi vysvětlil, že exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný jen tehdy, je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v § 258 odst. 2 OSŘ Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Ukládá-li exekuční titul povinnost k nepeněžitému plnění, které neodpovídá některému ze způsobů exekuce uvedenému v § 258 odst. 2 OSŘ, nelze vyhovět požadavku zakotvenému v ustanovení § 257 OSŘ, a takový titul není proto možné z materiálního hlediska vykonat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.06.2004, sp. zn. nsoud/20_Cdo_965_2003, ze dne 25.06.2012, sp. zn. nsoud/20_Cdo_3305_2010, ze dne 16.08.2012, sp. zn. nsoud/20_Cdo_3682_2010, nebo ze dne 29.03.2022, sp. zn. nsoud/20_Cdo_602_2022). 18. Odvolací soud se při posouzení určitosti změnou žaloby uplatněného žalobního petitu od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe neodchýlil. Žalobkyně dostatečně vymezila, zdržení jakých tvrzení žalovaného a v jakém rozsahu se v žalobě domáhá a nelze tak přisvědčit argumentaci žalovaného, že je žalobní petit vymezen neurčitě. Zároveň neurčitost podání ve smyslu § 43 odst. 1 OSŘ není založena bez dalšího tím, že v žalobním petitu není stanoven okruh osob, vůči nimž se má žalovaný šíření tvrzení zdržet. Zda je takto vymezený nárok důvodný, posoudí soudy v rozhodnutí o věci samé. 19. V tomto smyslu neobstojí ani námitka dovolatele, že uplatněný nárok směřuje k uložení zákazu žalovanému vznášet hodnotící soudy a fakticky generálně omezuje jeho svobodu projevu. Žalobkyně v podání ze dne 31.03.2025 vymezila konkrétní tvrzení a prohlášení, jejichž zdržení se po žalovaném domáhá. Jestliže má žalovaný za to, že uložení povinnost zdržet se šíření daných výroků je v rozporu s jeho právem na svobodu projevu, pak touto námitkou ve skutečnosti rozporuje důvodnost uložení takové povinnosti, nikoliv určitost či neurčitost takto uplatněného žalobního petitu.
20. Odvolací soud se tak od shora uvedených závěrů rozhodovací praxe neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že žaloba ve znění podání ze dne 31.03.2025 není neurčitá.
21. Otázkou (ii) dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu o tom, že výzvy soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 OSŘ jsou vadné, neboť neobsahují údaj o tom, v čem konkrétně spočívá vada účastníkova podání a jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Otázka (ii) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na ní usnesení odvolací soudu (výlučně) nezávisí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil (v podobě dostatečné určitosti žaloby), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 OSŘ, neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalovaného nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2005, sp. zn. nsoud/29_Odo_663_2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 22. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 OSŘ pro nepřípustnost. 23. O náhradě nákladů řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu