Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Omezení svéprávnosti (o. z.) [ Svéprávnost (o. z.) ]
Volební právo
Řidičský průkaz
Dotčené předpisy: § 20 z.ř.s.
§ 38 z.ř.s.
Kategorie rozhodnutí: D
Zveřejněno na webu: 23.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci posuzované E. Š. , zastoupené Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, a hmotněprávním opatrovníkem obcí L . , identifikační číslo osoby XY, se sídlem v XY , a procesním opatrovníkem Mgr. Martinou Tetzeliovou, advokátkou se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, o prodloužení doby omezení svéprávnosti a opatrovnictví a o návrhu na navrácení svéprávnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 3 P 88/2020, o dovolání posuzované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26.11.2025, č. j. krajsky/56_Co_276_2025-534, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26.11.2025, č. j. krajsky/56_Co_276_2025-534, pokud jím bylo rozhodnuto ve výroku III o nákladech odvolacího řízení a pokud byly jeho výrokem I potvrzeny nákladové výroky V a VI a dále výrok II rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 24.10.2025, č. j. 3 P 88/2020-503, v části, kdy E . Š. , není schopna vlastnit řidičské oprávnění a není schopna výkonu pasivního volebního práva, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání posuzované odmítá . Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 06.06.2019, č. j. krajsky/3_Nc_1049_2018–126, byla E . Š. (dále také jen „posuzovaná“ nebo „dovolatelka“) omezena ve svéprávnosti na dobu pěti let od právní moci rozsudku tak, že není schopna samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života a hospodaření s částkou nepřevyšující 3 000 Kč měsíčně, dále není schopna výkonu aktivního volebního práva, pasivního volebního práva je schopna (výrok I) a veřejným opatrovníkem posuzov ané byla jmenována obec Š., která je povinna posuzovanou zastupovat ve všech jejích záležitostech, ve kterých nemůže jednat samostatně (výrok II). Ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího ze dne 05.11.2019, č. j. krajsky/56_Co_248_2019–144, nabyl výrok, jímž byla svéprávnost posuzované omezena, právní moci dne 13.12.2019. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26.08.2021, č. j. 3 P 88/2020–231, byla do funkce opatrovníka posuzované jmenována obec L. Rozsudkem Okresního soudu Plze ň-jih ze dne 23.02.2022, č. j. 3 P 88/2020–292, byla zamítnuta žádost posuzované o navrácení její svéprávnosti. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 19.11.2024, č. j. 3 P 88/2020–405, které nabylo právní moci dne 04.12.2024, bylo bez návrhu zahájeno řízení o prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované, jakož i řízení o opatrovnictví, a tato dvě řízení byla spojena do společného řízení. Podle § 59 odst. 2 OSŘ tak došlo ze zákona k prodloužení účinků původního rozhodnutí o omezení svéprávnosti až do nového rozhodnutí, nejdéle na dobu jednoho roku. Dne 02.12.2024 posuzovaná podala další návrh na přezkoumání svéprávnosti, odůvodněný „nutností splnit podmínku pro získání zavazadla, kdy musí být svéprávná s občanským průkazem a bankovním účtem“. 2. Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.10.2025, č. j. 3 P 88/2020-503, zamítl návrh posuzované, na navrácení svéprávnosti (výrok I), omezil posuzovanou ve svéprávnosti na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku tak, že není schopna samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, dále není schopna vlastnit řidičské oprávnění a není schopna výkonu pasivního volebního práva (výrok II), obci L . s účinností od právní moci rozsudku prodloužil funkci opatrovníka posuzované, do níž byla tato obec jmenována rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 26.08.2021, č. j. 3 P 88/2020–231 (výrok III), procesnímu opatrovníkovi, advokátce Mgr. Martině Tetzeliové, přiznal odměnu ve výši 3 509 Kč (výrok IV), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V) a státu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
3. Soud prvního stupně v této věci provedl dokazování. K důkazu byl proveden znalecký posudek ze dne 07.08.2025, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a návykové nemoci. Znalkyně se ztotožnila se závěry ve znaleckém posudku, který byl podkladem k prvnímu omezení posuzované ve svéprávnosti. Ze závěrů znaleckého posudku ve spojení s výpovědí znalkyně pak vyplývá, že posuzovaná trpí závažnou duševní poruchou v pravém slova smyslu, a to poruchou s trvalými bludy, řazenou mezi psychotická onemocnění, dále byla zjištěna mírná kognitivní porucha. Tento duševní stav není medicínsky výrazněji ovlivnitelný a bude se dále zhoršovat, lze očekávat brzký nástup demence, posuzovaná má narušenou myšlenkovou produkci, prognóza je nepříznivá. Bludem v případě posuzované je její přesvědčení, že dostane 10 000 000 EUR v kufříku. Schopnost posuzované samostatně jednat je v důsledku závažné duševní poruchy výrazně omezena, a to zejména v majetkoprávní oblasti, jejím vlastním právním jednáním jí hrozí závažná újma. Posuzovaná je schopna samostatného života v tom smyslu, že je schopna základní sebepéče, je schopna si nakoupit a udržovat domácnost. Na druhou stranu ale není schopna hospodařit s penězi a uzavírat smlouvy, což možnosti samostatného života výrazně limituje. Je schopna spravovat své jmění do výše 1 000 Kč a je schopna disponovat s částkou v této výši, není však schopna disponovat s nemovitostmi (přesněji nemovitými věcmi), ani uzavírat žádné typy smluv, zejména smlouvy s nutností pravidelného plnění a smlouvy o půjčkách všeho druhu, není schopna ani samostatně jednat s úřady. Uvedená částka 1 000 Kč přitom byla určena na základě kognitivních schopností posuzované a z toho, jak znala hodnotu peněz, jedná se o částku, která stačí na běžné nákupy. Posuzovaná však i v případě, kdy bude mít k dispozici jakékoli nižší částky, bude peníze posílat blíže neurčeným osobám (v souvislosti s jejím bludným přesvědčením o možnosti navrácení kufříků s penězi), jako činila dosud, musela by tedy být zcela bez přístupu k financím. V důsledku duševní poruchy není posuzovaná schopna pořizovat závěť apod., uzavřít manželství ani osvojit dítě, a není schopna rozhodovat ani o své léčbě, neboť do obrazu duševního onemocnění, jímž trpí, patří i absence náhledu na zdravotní stav. Je schopna volit, není však schopna být volena a vykonávat veřejnou funkci. Posuzovaná je částečně schopna chápat smysl soudního řízení i rozhodnutí ve věci, každé rozhodnutí soudu, které nebude v souladu s jejími představami, však zpracuje paranoidně. Vlastnit řidičské oprávnění ani řídit motorové vozidlo schopna není. Posuzovaná byla soudem zhlédnuta a vyslechnuta. Po celou dobu řízení setrvala na svém přesvědčení, že nemá žádné bludy a je skutečností, že její zavazadlo s 10 000 000 EUR a dalšími věcmi existuje, avšak aby je obdržela, musí zaplatit další finanční částky.
4. K odvolání posuzované Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I, III, V a VI, a ve výroku II v tom správném znění, že omezení svéprávnosti posuzované, provedené rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 06.06.2019, č. j. krajsky/3_Nc_1049_2018-126, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 05.11.2019, č. j. krajsky/56_Co_248_2019-144, se prodlužuje na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku tak, že není schopna samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, dále není schopna vlastnit řidičské oprávnění a není schopna výkonu pasivního volebního práva. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV změnil tak, že se nevydává, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV napadeného rozhodnutí). 5. Skutkový stav nedoznal v odvolacím řízení jakýchkoliv změn. Odvolací soud se ztotožnil na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně i s jeho navazujícím právním závěrem, pokud při aplikaci § 55 až 64 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) dovodil, že je v zájmu posuzované, aby byla její svéprávnost i nadále omezena v rozsahu uvedeném ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně, a to na dobu pěti let. Ani podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že s ohledem na v podstatě neřešitelný zdravotní stav posuzované, jehož prognóza je zjevně nepříznivá, na „nulový náhled“ posuzované a její dosavadní chování, kdy v důsledku umanutého přesvědčení o existenci „bájného kufříku s vysokým finančním obnosem“ posuzovaná zaslala značné finanční částky neznámým lidem, s nimiž ji pojila pouze e-mailová komunikace v angličtině, čímž se zásadním způsobem zároveň zadlužila a přišla též o nemovitý majetek, hrozí posuzované závažná újma. Posuzovaná ve snaze získat onen kufřík se značnou hotovostí v pods tatě podřídila své veškeré finanční jednání a v případě, že by jí svéprávnost byla navrácena, hrozilo by, že nebude mít ani prostředky na svoji obživu a bydlení. Odvolací soud zdůraznil, že omezení ve svéprávnosti není činěno v neprospěch posuzované, ačkoli tato s omezením své svéprávnosti nesouhlasí, nýbrž jednoznačně v jejím zájmu; mírnější opatření v daném případě nepostačují. Nutný rozsah omezení přitom odpovídá výsledkům dokazování včetně závěrů znalkyně a lze je považovat za nezbytný k dosažení účelu, jímž je právě ochrana zájmů posuzované. Oproti dosavadnímu rozsahu omezení tedy bylo nutno přistoupit k úpravě ve vztahu k dispozici s finančními prostředky a dále v části týkající se řidičského oprávnění a výkonu pasivního volebního práva. Aktivní volební právo posuzované náleží. Odvolací soud pouze s ohledem na dosavadní zachování účinků omezení svéprávnosti posuzované ve smyslu § 59 odst. 2 OZ výrok II rozsudku soudu prvního stupně formuloval tak, aby lépe odpovídal předmětu řízení, tj. prodloužení d oby omezení svéprávnosti. II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu posuzovaná (dále též „dovolatelka“) napadla v celém jeho rozsahu dovoláním. V dovolání bylo namítáno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném právním posouzení potřebného rozsahu omezení svéprávnosti posuzované. Soudy obou stupňů podle dovolatelky bez prokázání konkrétní a dostatečně intenzivní hrozby újmy přistoupily k plošnému a časově maximálnímu omezení svéprávnosti posuzované, čímž se odchýlily od judikatury vyžadující, aby bylo omezení svéprávnosti toliko krajním a (až) subsidiárním prostředkem (potud odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. usoud/I.__S_557_09, a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/30_Cdo_232_2014). Uvedla, že z dokazování vyplynulo, že její zdravotní stav je dlouhodobě setrvalý, bez progrese, a duševní porucha se projevuje pouze izolovaným bludem, aniž by měla zásadní dopad na její orientaci, soběstačnost či chování vůči okolí. Přesto soudy setrvaly na nejinvazivnějším opatření, aniž přesvědčivě odůvodnily jeho nezbytnost při nenapln ění dřívějších negativních prognóz. Za nepřiměřené rovněž označila omezení ve vztahu k řidičskému oprávnění a pasivnímu volebnímu právu, neboť nebyla prokázána konkrétní souvislost mezi zjištěnou poruchou a reálným rizikem vážné újmy. Znalci přitom odůvodňovali nanejvýš úzce vymezené omezení v oblasti majetkových dispozic. Soudy pochybily také v tom, že nedostatečně jasně určily, kdy a jakým způsobem ji má být z důchodu vypláceno „kapesné“. Opatrovník s ohledem na tuto neurčitost ji odmítá vyplácet od 01.01.2026 „kapesné“ řádně a v plné výši. Setrvání na plošném omezení svéprávnosti tak podle dovolatelky představuje nepřiměřený zásah do jejích základních práv. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dovolatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. K podanému dovolání se hmotněprávní ani procesní opatrovník nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01.01.2022 (viz čl. II a XII zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ . S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 OSŘ), osobou k tomu oprávněnou– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 OSŘ Dovolání sepsala posuzovaná nejprve bez splnění podmínky povinného zastoupení. Podle § 241 odst. 4 OSŘ však dovolání musí být sepsáno advokátem a ve smyslu § 241a odst. 5 OSŘ nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do určení rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám řádně nezastoupený dovolatel. 10. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu není v části vztahující se na prodloužení omezení svéprávnosti posuzované na dobu pěti let tak, že není schopna samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, a v části otázky „výplaty kapesného“, přípustné podle § 237 OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v těchto dovolatelkou předestřených otázkách zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. K dovolací argumentaci v této části uvádí Nejvyšší soud následující. 13. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li proto soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její svéprávnosti, resp. vyjádřeno jazykem základních práv – k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. Co ohrožuje plná svéprávnost (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky (srovnej ve vztahu k předešlé právní úpravě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2012, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2865_2012, nebo za současné právní úpravy rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2020, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1290_2020, a ze dne 25.05.2016, sp. zn. nsoud/30_Cdo_944_2016). 14. Je třeba poukázat na skutečnost, že jak judikatura, tak doktrína zdůrazňují nezbytnost přistupovat ke každému případu individuálně, vzít v úvahu jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Soud je povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech posuzovaného člověka, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky apod. Znalecký posudek je sice v řízení o omezení svéprávnosti závažným důkazem, nesmí však být jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Znalecký posudek musí soud hodnotit, nikoli přebírat doslovně. Jakkoliv v těchto věcech znalecký posudek sehrává významnou úlohu z hlediska zprostředkování odborných závěrů o zdravotním (duševním) stavu posuzovaného, nezbavuje to soud povinnosti při rozhodování přihlížet i k dalším právně významným okolnostem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.03.2018, sp. zn. nsoud/30_Cdo_6047_2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.02.2020, sp. zn. nsoud/24_Cdo_3064_2019, nebo dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2021, sp. zn. nsoud/24_Cdo_2612_2020). 15. Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29.11.2017, sp. zn. nsoud/30_Cdo_1287_2017, vyslovil že „každá významná okolnost, která vypovídá o dosavadním způsobu života posuzovaného člověka, o jeho každodenním jednání, o jeho přístupu k životu, respektive jakákoliv okolnost, která může přispět k posouzení vhodnosti přijetí mírnějšího a méně omezujícího opatření než je omezení jeho svéprávnosti, tedy nejen (výhradně coby favorizující) odborné závěry znalce (v nichž je především konstatována v tom kterém rozsahu zjištěná duševní porucha posuzovaného člověka či absence takové poruchy, nejde-li přirozeně o velmi významné duševní postižení, které v zásadě vylučuje volbu mírnějších a pro takto postiženého člověka méně omezujících opatření), musí být soudem při rozhodování o svéprávnosti velmi pečlivě posouzena, a to jak ve své jednotlivosti, tak i ve vztahu k dalším zjištěným okolnostem, s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, neboť jen za užití takového verifikačního přístupu lze (po pečlivém zhodnocení důkazů) podle § 20 odst. 1 z. ř. s. zjistit všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí“. 16. Z uvedeného vyplývá, že při zjišťování toho, zda u posuzovaného člověka došlo k právně relevantní změně okolností, jež by mohla vést ke změně (zúžení či rozšíření) rozsahu omezení svéprávnosti, je nezbytné porovnání okolností, které byly právně významné pro předešlé rozhodnutí soudu, a aktuálních poměrů posuzovaného. Prvořadým úkolem soudu je tak posoudit, jaký rozsah omezení svéprávnosti je aktuálně (oproti předchozímu stavu) v zájmu posuzovaného člověka, a zda by posuzovanému bez omezení jeho svéprávnosti v konkrétních životních situacích vskutku hrozila závažná újma, anebo zda postačí v jeho zájmu přikročit k mírnějším a (ve vztahu k jeho osobě tedy) méně omezujícím opatřením. Zájem posuzovaného člověka i hrozbu závažné újmy soud vždy musí zkoumat podle okolností konkrétního případu. Nebezpečí, že v případě neomezené svéprávnosti dojde k závažné újmě na straně člověka, musí být nikoliv jen hypotetické. Soud při posuzování, zda a do jaké míry přikročí k omezení svéprávnosti, zvažuje, zda míra tohoto nebezpečí a případný následek vyváží tak zásadní zásah do práv člověka, jakým je omezení svéprávnosti. Finální závěr může ovšem soud přirozeně učinit jen po proběhnuvším dokazování, v němž bude soustředit v dostatečné míře nezbytná skutková zjištění o osobních poměrech posuzovaného (tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o své potřeby, jak hospodaří s finančními prostředky apod.), přihlížeje ke všemu, co v řízení vyšlo najevo.
17. V souladu s výše uvedeným odvolací soud (stejně jako před ním i soud prvního stupně) vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil a se kterými závěry soudu prvního stupně se ztotožnil a vycházel z nich. K závěru odvolacího soudu, že omezení svéprávnosti posuzované je v jejím zájmu bylo v řízení provedeno značné množství důkazů (znalecký posudek, zhlédnutí posuzované, výslech znalkyně, výslech posuzované, listinné důkazy…). Odvolací soud nevycházel jen ze závěrů znaleckého posudku a z diagnózy posuzované, ale pečlivě zohlednil její aktuální poměry, přičemž zkoumal, jak se posuzovaná projevuje při sociálním kontaktu, jak se stará o své potřeby, jak si zabezpečuje záležitosti každodenního života, jak hospodaří (či přesněji řečeno může s ohledem na duševní poruchu s trvalými bludy a mírnou kognitivní poruchou) s finančními prostředky a úsporami apod.
18. Odvolací soud především s náležitou argumentací shledal, že posuzované s ohledem na míru její duševní poruchy (v podstatě neřešitelný zdravotní stav, jehož prognóza je zjevně nepříznivá), s nulovým náhledem a s jejím dosavadní chováním, kdy v důsledku víry v kufřík (resp. dva kufříky) s vysokým finančním obnosem poslala v minulosti značné finanční částky neznámým lidem, s nimiž ji pojila pouze e-mailová komunikace v angličtině, čímž se zásadním způsobem zadlužila a přišla o nemovitý majetek (byt), hrozí závažná újma. Posuzovaná snaze získat kufřík v podstatě podřídila své veškeré finanční jednání a v případě, že by jí byla svéprávnost navrácena, hrozilo by, že nebude mít ani prostředky na svoji každodenní nezbytnou obživu a bydlení. Omezení svéprávnosti je činěno v zájmu posuzované, neboť tímto způsobem je jí poskytnuta ochrana před vznikem shora popsané újmy, jež by jí jinak hrozila, mírnější opatření v daném případě zřetelně nepostačují.
19. Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je dále zřejmé, že odvolací soud pro svá zjištění vzal náležitě a s potřebnou pečlivostí v úvahu skutečnosti, které vyplynuly zejména ze soudem prvního stupně provedených důkazů (ze znaleckého posudku MUDr. Mgr. Evy Navrátilové ze dne 07.08.2025, z výslechu znalkyně, ze zhlédnutí a výslechu posuzované, jakož i dalších listinných důkazů), nepominul přitom žádné právně relevantní skutečnosti. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (a rozsudku soudu prvního stupně) je instruktivně vysvětleno, jaká konkrétní (nikoli jen hypotetická) újma v případě použití méně omezujícího prostředku posuzované hrozí, argumentaci dovolatelky proto nelze přisvědčit. Stejně tak nelze argumentaci dovolatelky přisvědčit ani co do námitky vážící se k vyplácení „kapesného“ z důchodu, resp. tvrzené „neurčitosti v rozsudku“. Plné omezení ohledně nakládaní s finančními prostředky jsoucích k dispozici posuzované bude posuzovanou chránit předtím, aby přišla v důsledku prokázaní duševní po ruchy o majetek, který by jinak mohl sloužit k jejímu prospěchu (resp. ony finanční prostředky budou moci být vynaloženy opatrovníkem na její skutečné potřeby). V důsledku duševní poruchy tak není posuzovaná schopna co do nakládání s peněžními prostředky smysluplného jednání a nelze ani do budoucna očekávat reálné zlepšení jejího zdravotního stavu.
20. Jak bylo uvedeno výše, odvolací soud (a soud prvního stupně) náležitě odůvodnil, z jakých důvodů přistoupil k omezení svéprávnosti posuzované na dobu pěti let, a to i ve vztahu k plnému omezení ohledně nakládání s finančními prostředky či jiným majetkem. Dovolání tak v této části nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ Proto ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 OSŘ) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2012, sp. zn. nsoud/25_Cdo_617_2012), což vede neodvratně k závěru o nepřípustnosti dovolání v této části k daným otázkám podle § 237 OSŘ 21. Z uvedených důvodů se Nejvyšší soud dále zabýval již jen potvrzujícím výrokem napadeného rozhodnutí ve vztahu ke schopnosti posuzované vlastnit řidičské oprávnění a schopnosti výkonu pasivního volebního práva.
22. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda zjištěná duševní porucha (blud) u omezené ve svéprávnosti reálně ovlivňuje kognitivní a senzomotorické funkce pro řízení motorových vozidel a zda tato porucha zasahuje i do úsudku posuzované co do její schopnosti výkonu pasivního volebního práva (tedy být volena). Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu § 237 OSŘ v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud (a před ním též soud prvního stupně) odchýlil od judikatury Nejvyššího (a Ústavního) soudu. IV. Důvodnost dovolání
23. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 OSŘ, které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je v rozsahu vymezeném v předchozím odstavci nejen přípustné, ale též opodstatněné. 24. Především Nejvyšší soud alespoň v této fázi řízení nesdílí právní posouzení soudu prvního stupně, a i odvolacího soudu ve vztahu k omezení svéprávnosti posuzované v oblasti schopnosti vlastnit řidičské oprávnění a schopnosti výkonu pasivního volebního práva. Nejvyšší (a i Ústavní) soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti je vždy zapotřebí dbát, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje nezbytná (nutná) ochrana zájmů posuzovaného a než je nezbytně nutné k ochraně základních práv třetích osob. Soudy jsou proto vždy povinny posuzovat tyto otázky důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby ona nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17.10.2017, sp. zn. usoud/I.__S_1581_16, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.09.2020, sp. zn. nsoud/24_Cdo_1290_2020, a ze dne 25.05.2016, sp. zn. nsoud/30_Cdo_944_2016). 25. Těmto požadavkům ve výše uvedených specifických okolnostech nyní posuzovaného případu soudy obou stupňů plně nedostály. Dopustily se pochybení v odůvodnění svých rozhodnutí souvisejícího s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem. Rozhodnutí nebyla založena na důsledném zjištění a posouzení skutečných schopností dovolatelky, omezení svéprávnosti nebylo v napadených dvou konkrétních oblastech podrobeno požadavkům principu proporcionality.
26. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že nebyla – alespoň prozatím – prokázána přímá korelace mezi zjištěným izolovaným bludem a schopností dovolatelky bezpečně ovládat řízení motorového vozidla. Soudy obou stupňů vycházely toliko ze znaleckého posudku MUDr. Mgr. Evy Navrátilové (konkrétně co do otázky 21 a odpovědi na ní, kdy posuzovaná není schopna vlastnit řidičské oprávnění ani řídit motorové vozidlo). Soudy obou stupňů tak rezignovaly na podrobnější zkoumání, zda zjištěný blud reálně ovlivňuje kognitivní a senzomotorické funkce nezbytné pro řízení motorového vozidla, tedy jinými slovy, zda je dána nezbytná kauzalita mezi zjištěnou duševní poruchou (bludy) na straně jedné a schopností řídit motorové vozidlo bez nebezpečí pro posuzovanou či ostatní účastníky provozu na straně druhé. Ostatně ani samotný znalecký posudek (jeho obhajoba) neposkytuje podrobnějši úvahu znalkyně k dané materii.
27. Ve vztahu k omezení pasivního volebního práva posuzované v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž absentuje individuální a podrobnější posouzení schopnosti dovolatelky porozumět smyslu, účelu a důsledkům kandidatury ve volbách včetně důsledků případného zvolení. Tedy, zda je dovolatelka schopna osobního výkonu mandátu a zda je schopna nést odpovědnost spojenou s výkonem volené funkce (srovnej nálezy Ústavního soudu ze dne 12.07.2010, sp. zn. usoud/IV.__S_3102_08, a ze dne 25.02.2026, sp. zn. usoud/I.__S_1935_24). Ani v tomu odpovídajícím rozsahu není v napadeném rozsudku (a ani v jemu předcházejícím znaleckém posudku) nijak podrobněji popsáno, jaké nepříznivé následky mohou být z případné volby posuzované do některého ze zastupitelských orgánů, ať už pro posuzovanou či pro třetí osoby spojeny. 28. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky ve vztahu ke schopnosti vlastnit řidičské oprávnění a schopnosti výkonu pasivního volebního práva, odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.
29. Podle § 242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a OSŘ) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku neshledal a takové vady nebyly ani v podaném dovolání ohlašovány. 30. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je zčásti založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 OSŘ, Nejvyšší soud nemohl, v části neschopnosti posuzované vlastnit řidičské oprávnění a neschopnosti výkonu pasivního práva, postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit ve výroku uvedeném rozsahu (§ 243e odst. 1 OSŘ) a věc mu vrátit k dalšímu řízení. 31. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 OSŘ) a bude se zabývat již jen posouzením schopnosti posuzované vlastnit řidičské oprávnění a schopnosti výkonu pasivního volebního práva. Nejvyšší soud přitom nijak nepředjímá výsledek dalšího řízení, neboť je zcela na odvolacím soudu, jak věc i po zopakování, popř. doplnění dokazování posoudí. 32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.05.2026
JUDr. David Vláčil
předseda senátu