Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 28.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Ušlý zisk
Podnikatel
Dotčené předpisy: § 2962 OZ Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Ing. J. B. , zastoupený JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1, proti žalované: H. K. , zastoupená JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: UNIQA pojišťovna, a.s. , IČO 49240480, se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupená JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého třída 223/5, Nymburk, o pojistné plnění na náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. okresni/8_C_180_2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20.11.2024, č. j. krajsky/25_Co_124_2024-419, takto: I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20.11.2024, č. j.krajsky/25_Co_124_2024-419, v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21.09.2023, č. j. okresni/8_C_180_2020-248, v části výroku II rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21.09.2023, č. j. okresni/8_C_180_2020-248, kterou byla zamítnuta žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 758 560,66 Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21.09.2023, č. j. okresni/8_C_180_2020-248, v části výroku II, kterou byla zamítnuta žaloba na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 758 560,66 Kč, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobce odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 21.09.2023, č. j. okresni/8_C_180_2020-248, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 913 579 Kč s příslušenstvím (výrok I), v částce 2 016 286,24 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), dále rozhodl o soudním poplatku a náhradě nákladů řízení státu (výrok III a výrok IV) a účastníků řízení (výrok V a výrok VI). Žalobce se domáhal pojistného plnění na náhradu újmy na zdraví, a to náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) 899 949 Kč, za bolest 127 584,58 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 758 560,66 Kč, náhrady nákladů na léčení a na rehabilitaci 13 475 Kč, na dopravu na fyzioterapii 1 248 Kč, vstupného do plaveckého bazénu 48 324 Kč a kapitalizovaného peněžitého důchodu za dobu 10 let po skončení pracovní neschopnosti 1 067 094 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že vozidlem pojištěným pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u vedlejší účastnice způsobila žalovaná dopravní nehodu, při níž žalobce utrpěl vykloubení klíční kosti s nadpažkem lopatky a přetržení vazu, pohmoždění měkkých tkání pravého ramene a tržně zhmožděnou ránu bérce vpravo. Žalobce je osoba samostatně výdělečně činná („OSVČ“) - projektant, hradí si zdravotní a sociální pojištění, nemocenskou nečerpal. Žalobce podstoupil operaci v den nehody dne 31.05.2018 a následně byl pro komplikaci (uvolnění osteosyntetického materiálu) reoperován dne 28.06.2018. V pracovní neschopnosti byl bezprostředně po nehodě od 31.05.2018 do 07.10.2018, během období od 16.10.2019 do 08.02.2019 docházel na různá rehabilitační ošetření, která mu v daném období znemožnila vykonávat práci po dobu celkem 43 pracovních hodin, poté absolvoval od 25.04.2019 do 23.05.2019, od 16.04.2020 do 14.05.2020, od 18.03.2021 do 15.04.2021 a od 01.12.2022 do 29.12.2022 (vždy v pracovní neschopnosti) rehabilitační pobyty hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to na doporučení ortopeda. Při nich si připlatil za služby z veřejného pojištění nehrazené (např. parkování, plavání a cvičení v bazénu, masáže atd.). Podle posudku zpracovaného dle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví znalcem MUDr. Vladimírem Kolaříkem se zdravotní stav žalobce ve vztahu ke ztížení společenského uplatnění ustálil ke dni 20.01.2020, výše nároku na náhradu ZSU byla stanovena v rozsahu 6,59 % a vyčíslena částkou 899 949 Kč. Žalobcem vytrpěné bolesti při poranění a obou operačních zákrocích byly znalcem ohodnoceny 571 body. Žalovaná žalobci zaplatila na náhradu za bolest 30 000 Kč. Soud prvního stupně posoudil nároky žalobce podle § 2010, § 2958, § 2962 odst. 1 a § 620 odst. 1 OZ, občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.04.2011, sp. zn. nsoud/25_Cdo_912_2009. Uzavřel, že žalobci jako následek zranění utrpěného v důsledku dopravní nehody vznikla překážka lepší budoucnosti, při stanovení výše nároku na její náhradu soud vycházel ze závěrů znaleckého posudku i výslechu znalce a vyhověl žalobě na náhradu ZSU v požadované výši 899 949 Kč. Náklady na rehabilitační pobyty žalobce v letech 2019 a 2020 pokládal za účelné a vynaložené v příčinné souvislosti se vzniklou újmou na zdraví, proto žalované uložil zaplatit jejich náhradu ve výši 13 630 Kč. K námitce žalované a vedlejšího účastníka shledal soud prvního stupně později uplatněný nárok na bolestné 127 584,58 Kč promlčeným, neboť jej žalobce uplatnil až po uplynutí tříleté promlčecí lhůty od ukončení bolestivých stavů. Ve zbývající části soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl. 2. Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20.11.2024, č. j. krajsky/25_Co_124_2024-419, změnil částečně zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 200 148 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části jej potvrdil (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výroky II a III), dále o náhradě nákladů státu (výroky IV a V) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho posouzením nároků na náhradu nákladů na rehabilitační pobyty v letech 2021 a 2022 (v požadované výši 13 475 Kč), nákladů na dopravu na fyzioterapii a na vstupné na plavání (v požadované výši 49 572 Kč), ani nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (v požadované výši 758 560,66 Kč). K posledně uvedenému nároku žalobce své příjmy prokazoval fakturami za únor až duben 2018, prosinec 2020 až únor 2021 a za roky 2019 a 2020, vystavenými jeho obchodním partnerům za projektantskou činnost. Za své jediné výdaje označil náklady na pronájem kanceláře. Odvolací soud považoval tvrzení, že žalobce neměl se svým podnikáním jiné výdaje než nájemné ve výši 5 300 Kč až 5 800 Kč měsíčně za nevěrohodné. Podle daňových přiznání za roky 2017 až 2020 žalobce uplatňoval výdajový paušál 60 %. Jeho příjmy z podnikání v roce 2017 činily 666 515 Kč, v roce 2018 částku 585 942 Kč, v roce 2019 částku 651 030 Kč a v roce 2020 částku 711 137 Kč (žalobce tvrdil, že od roku 2021 již neměl zákonnou povinnost podávat daňová přiznání). Odvolací soud uzavřel, že žalobce neprokázal skutečně vynaložené náklady potřebné k dosažení příjmů, a proto vycházel z jeho daňového přiznání a výdajů uplatněných žalobcem v paušální výši 60 % (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.04.2011, sp. zn. nsoud/25_Cdo_912_2009). Dále vysvětlil, že pro účely výpočtu ztráty na výdělku OSVČ po dobu pracovní neschopnosti je nutno vycházet z delšího časového období, tj. z daňového období před úrazem, a za rozhodné období považoval rok 2017. Z dílčího základu daně pro rok 2017 určil hrubý výdělek žalobce částkou 730,42739 Kč za den. Dospěl tak k závěru, že ztráta na výdělku za období pracovní neschopnosti žalobce od 31. 5. do 07.10.2018 činila 94 955,56 Kč a za období od 25. 4. do 23.05.2019, od 16. 4. do 14.05.2020, od 18. 3. do 15.04.2021 a od 1. 12. do 29.12.2022 vždy částku 21 182,394 Kč (celkem 179 685 Kč). Ohledně nároku na bolestné se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že je tento nárok promlčen. Vysvětlil, že změna žaloby (její rozšíření o další část nároku na bolestné) nemá zpětný účinek pro stavení promlčecí lhůty a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2011, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2908_2008. Promlčecí lhůta se stavěla do pravomocného skončení trestního stíhání (v daném případě leden 2019). I kdyby tedy ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu § 648 OZ došlo v období listopad 2018 až leden 2019 (tj. 3 měsíce), je nárok žalobce na bolestné promlčen nejpozději dne 31.03.2022 (změna žaloby podána k 07.04.2022) za předpokladu, že poslední bolestivý stav nastal v prosinci 2018. Z uvedených důvodů odvolací soud nárok na bolestné zamítl. Nad rámec částek přiznaných soudem prvního stupně tedy odvolací soud vyhověl žalobě na náhradu nákladů na rehabilitační pobyty (v roce 2021 a 2022) ve výši 13 475 Kč, zčásti vyhověl žalobě na náhradu nákladů na dopravu na fyzioterapie a na vstupné na plavání v částce 6 988 Kč a zčásti žalobě na náhradu za ztrátu na výdělku v částce 179 685 Kč (celkem 200 148 Kč). 3. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I potvrzující zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na bolestné ve výši 127 584,58 Kč a v zamítnuté části nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 578 875,66 Kč, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce posouzení počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu bolestného, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítl, že odvolací soud pochybil při určení počátku běhu promlčecí lhůty (6 měsíců od okamžiku ustálení bolestivého stavu dne 28.06.2018, tj. nejpozději od prosince 2018) a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.01.2008, sp. zn. nsoud/25_Cdo_676_2007. Byl přesvědčen, že pokud k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo podle znaleckého posudku dne 20.01.2020, nárok na náhradu bolestného promlčen není, neboť k jeho promlčení mohlo dojít nejdříve dne 20.01.2023. Jako dosud neřešenou předložil žalobce otázku, zda pro určení výše nároku na náhradu ztráty na výdělku v pracovní neschopnosti časově vzdálené od škodní události je třeba vycházet z příjmů poškozeného v období předcházejícím této pracovní neschopnosti a jak dlouhé má být toto posuzované období. Je přesvědčen, že rozhodným obdobím je kalendářní čtvrtletí bezprostředně předcházející pracovní neschopnosti. Postup odvolacího soudu, který při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku v pracovních neschopnostech v letech 2019 až 2022 vycházel z příjmu žalobce za rok 2017, je podle žalobce nesprávný a poškozuje jej. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem, zejména ohledně běhu promlčecí lhůty. Za rozhodný je podle ní nutno považovat okamžik, kdy poškozený nabyl vědomost o škodě a o osobě škůdce (§ 620 OZ). Žalobce si v den poslední operace dne 28.06.2018 byl plně vědom vzniklé bolesti i odpovědné osoby za způsobenou újmu, proto promlčecí doba počala běžet od toho data. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout. 5. Vedlejší účastnice ve vyjádření souhlasila s určením náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobce, neboť v daném případě soudu nezbylo, než vycházet z daňového přiznání žalobce a výdajového paušálu, když žalobce ani po opakovaných výzvách soudů obou stupňů řádně netvrdil a neprokázal své skutečné náklady. Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 OSŘ), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 OSŘ a nejprve se zabýval jeho přípustností. 7. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu mohou být jednotlivé bolestivé stavy poškozeného hodnoceny odděleně a jako samostatné nároky, existuje-li mezi nimi časový odstup nebo věcná odlišnost například proto, že fáze rehabilitace či nutná další operace (reoperace) byly odděleny od prvotní škodní události významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti, nebo byly způsobeny jinou příčinou. Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v potaz průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných a působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.05.2022, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2558_2020). Ani okolnost kdy bylo následně bodové ohodnocení lékařem skutečně provedeno nemá na již započatý běh subjektivní promlčecí doby vliv. V případě vytrpěné bolesti nabývá poškozený vědomost o škodě v okamžiku, kdy se bolestivý stav natolik ustálil (případně odezněl), že lze objektivně provést (například bodově) ohodnocen í bolesti. Protože tyto předpoklady (vědomost o škodě a osobě škůdce) musí být splněny kumulativně, nemůže subjektivní promlčecí doba počít běžet dříve, než poškozený nabude vědomost o obou těchto skutečnostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 10.11.2025, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2243_2025). 9. V posuzované věci žalobce změnou žaloby dne 07.04.2022 rozšířil nárok na bolestné o 127 584,58 Kč, s odkazem na posudek znalce MUDr. Kolaříka ze dne 01.04.2022, který hodnotil pouze bolestivé stavy při obou zákrocích v celkové narkóze. Žalobce tedy požadoval náhradu za bolesti vytrpěné pouze v souvislosti s oběma operacemi, netvrdil, že by měl bolestivé stavy po datu druhé operace, ohodnocení jakýchkoli pokračujících bolestivých stavů nepředložil. Pro závěr, že by žalobci měly vzniknout po reoperaci či během rehabilitační léčby další bolestivé stavy, nejsou v dosavadních výsledcích řízení žádné podklady. Soudy obou stupňů tak vycházely ze zjištění, že druhý operační zákrok, který proběhl již bez komplikací, odstranil hlavní příčinu bolesti (vyjmutím uvolněného osteosyntetického materiálu). Proto je nutno počítat subjektivní promlčecí dobu od data reoperace. Znalcem stanovený okamžik ustálení zdravotního stavu žalobce (ke dni 20.01.2020) označuje datum, od něhož již nelze očekávat zlepšení zdravotního stavu žalobce ve smyslu ústupu či zmírnění trvalých následků na zdraví. Nejde o datum ukončení bolestivých stavů, a tedy ani vzniku nároku na náhradu za bolest (a počátek běhu promlčecí lhůty k jeho uplatnění), jak se dovolatel mylně domníval. V rozsahu, v jakém je žaloba rozšířena po skončení běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku, nelze nárok na bolestné ve výši 127 584,58 Kč po vznesení námitky promlčení přiznat. Lze uzavřít, že odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) tak v otázce určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby postupovaly souladně s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce proti části zamítavého výroku I rozsudku odvolacího soudu ohledně nároku na bolestné podle § 243c odst. 1 OSŘ 11. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky časového určení rozhodného období pro stanovení nároku na náhradu ztráty na výdělku podnikatele po dobu pracovní neschopnosti, která dovolacím soudem za daných skutkových okolností dosud nebyla řešena.
12. Podle § 2962 odst. 1 OZ náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného se hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. 13. Nárok podnikatele na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je jedním z dílčích samostatných nároků náhrady újmy na zdraví a slouží k odčinění majetkové újmy vzniklé v důsledku pracovní neschopnosti vyvolané poškozením zdraví, které poškozenému brání vykonávat výdělečnou činnost a dosáhnout výdělku, jehož by jinak za obvyklého běhu věcí dosáhl. Výše rozhodného výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi jeho celkovým příjmem z podnikání v rozhodném období a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Ztráta na výdělku se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), při jehož výpočtu se vychází zejména z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením (vznikem újmy) dosahoval. Průměrný výdělek se u osob samostatně výdělečně činných zjišťuje podle skutečných příjmů a výdajů, tj. nákladů na dosažení a udržení těchto příjmů. Vzhledem ke specifikům podnikatelské činnosti a odlišnostem od pracovního poměru dosahované příjmy podnikatele sice mohou, ale nemusí být pravidelné, a lze je tedy vyčíslit různým způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.01.2009, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3586_2006, či obdobně též usnesení téhož soudu ze dne 25.01.2006, sp. zn. nsoud/25_Cdo_818_2005, ze dne 26.09.2007, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2973_2005, nebo ze dne 17.09.2012, sp. zn. nsoud/25_Cdo_237_2011). 14. Náhrada za ztrátu na výdělku (zisku podnikatele) nemá nahradit samu skutečnost, že podnikatel nevykonává svou činnost. Má však sloužit k vyrovnání ztráty, již podnikatel za dobu pracovní neschopnosti utrpěl. Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt neschopnosti vykonávat práci, v zažalovaném období by svou podnikatelskou činností dosáhl příjmu, o který přišel, a následně na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.05.2010, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1243_2008, ze dne 27.02.2013, sp. zn. nsoud/25_Cdo_2335_2011, a ze dne 24.01.2017, sp. zn. nsoud/25_Cdo_474_2016). Výdaje, jež se od dosažených příjmů odečítají pro účely stanovení základu daně (a které může podle své volby daňový poplatník vyčíslit paušální částkou), nelze pro účely posouzení nároku na náhradu za ztrátu na výdělku ztotožňovat se skutečnými náklady, které bylo třeba na jejich dosažení a udržení vynaložit. Daňové přiznání není bez dalšího důkazem o skutečných příjmech a výdajích v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele a je jen jednou z okolností, z nichž lze vycházet při určení průměrného výdělku poškozeného před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího sou du ze dne 19.04.2011, sp. zn. nsoud/25_Cdo_912_2009). Jestliže však poškozený neprokáže výši skutečných výdajů, které by musel na dosažení příjmu vynaložit, je namístě vycházet z paušální částky výdajů (tzv. výdajového paušálu). 15. V daném případě bylo na žalobci, aby prokázal výši svých skutečných nákladů, tedy jaké konkrétní výdaje na dosažení příjmu vynaložil, avšak ani po výzvách a poučení před soudy obou stupňů výši svých skutečných nákladů dostatečně neprokázal. Odvolací soud si byl vědom toho, že je u osob samostatně výdělečně činných nutno primárně vycházet ze skutečných příjmů a výdajů, a že daňové přiznání není samo důkazem o skutečných příjmech (stejně jako daňový paušál neprokazuje skutečné výdaje v souvislosti s výkonem výdělečné činnosti podnikatele). Setrval-li však žalobce na jediném výdaji představovaným nájemným, neunesl břemeno tvrzení o rozhodných skutkových okolnostech pro zjištění skutečných nákladů k dosažení jeho příjmů z podnikání. V tomto směru proto nelze vytknout nepřiměřenost úvaze odvolacího soudu, že je nepravděpodobné, že by žalobce neměl žádné jiné výdaje v souvislosti se svým podnikáním než nájemné za kancelář. Pro prokázání příjmů a výdajů žalobce tak odvolacímu soudu nezbylo, než vycházet z daňových přiznání.
16. Předmětem kritiky dovolatele dále bylo, že odvolací soud při určení náhrady za ztrátu na výdělku žalobce za všechna období pracovní neschopnosti v letech 2018 až 2022 vycházel z kalendářního roku 2017, aniž by zohlednil rozdílnou výši jeho celkových ročních příjmů (v letech 2018 až 2021) a různou délku jednotlivých období pracovní neschopnosti (např. v roce 2018 činila délka pracovní neschopnosti 130 dnů, v roce 2019 jen 29 dnů). Při poškození zdraví člověka může pracovní neschopnost jím vyvolaná následovat ihned či nedlouho po škodní události, ale v příčinné souvislosti s ní může být poškozený práce neschopen opakovaně, v obdobích, mezi nimiž mohou být i značné časové odstupy. Právo na náhradu ušlého výdělku vzniká poškozenému, který je uznán neschopným konat práci v důsledku újmy na zdraví, jako samostatný nárok vždy za každé období pracovní neschopnosti. Při určení náhrady za ztrátu na výdělku v neschopnosti je třeba zásadně vycházet z příjmu, jehož poškozený dosahoval v období co nejblíže předcházejícím konkrétní pracovní neschopnosti. Výjimkou může být situace, kdy by příjem bezprostředně předcházející pracovní neschopnosti byl zkreslen okolnostmi, majícími původ v téže škodní události.
17. V dané věci odvolací soud zohlednil specifické okolnosti případu, když při určení průměrného výdělku za dobu pracovní neschopnosti v letech 2018 a 2019 vycházel z daňového přiznání za rok 2017, v němž žalobce dosahoval příjmů jako za obvyklého běhu věcí. V roce 2018 došlo k mimořádnému výpadku příjmů žalobce (délka pracovní neschopnosti byla 130 dnů), který se projevil na poklesu příjmů v tomto roce (celkové příjmy činily 585 942 Kč). V následujících letech celkové příjmy žalobce dosahovaly obvyklé výše příjmů jako před úrazem a pracovní neschopnost trvala vždy jeden měsíc v roce (např. v roce 2019 příjmy činily 651 030 Kč, pracovní neschopnost 29 dnů, v roce 2020 příjmy činily 711 137 Kč a délka pracovní neschopnosti 29 dnů). Za těchto specifických okolností se jeví dovolacímu soudu výstižným pro určení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti žalobce vycházet z období kalendářního roku předcházejícího každé jednotlivé pracovní neschopnosti, jinak řečeno z období předcházejícího vzniku majetkové újmy představované výpadkem očekávaného majetkového přínosu, o nějž poškozený v důsledku své pracovní neschopnosti přišel (s výjimkou pracovní neschopnosti v roce 2019, neboť z důvodu dlouhodobější pracovní neschopnosti, a tudíž mimořádného poklesu příjmů v roce 2018, nemá údaj o dosaženém příjmu potřebnou vypovídací hodnotu).
18. Nejvyšší soud uzavírá, že z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti nesprávné, a proto rozsudky soudů obou stupňů ohledně tohoto nároku, ale i v závislých nákladových výrocích, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.).
19. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; soudy obou stupňů se budou znovu zabývat stanovením výše nároku na náhradu ušlého výdělku za jednotlivá období pracovní neschopnosti při zohlednění výše uvedených východisek. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28.05.2026
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu