Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 20.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Vyklizení bytu
Dobré mravy
Dotčené předpisy: § 1040 OZ Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 24.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce statutárního města Brna, městské části Brno – sever , se sídlem v Brně, Bratislavská 251/70, IČO 44992785, zastoupeného JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, proti žalované M. D. , zastoupené Mgr. Tomášem Bučkem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové 1957/13, o vyklizení bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. okresni/47_C_176_2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 04.09.2025, č. j. krajsky/18_Co_8_2025-223, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 04.09.2025, č. j. krajsky/18_Co_8_2025-223, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26.04.2024, č. j. okresni/47_C_176_2023-98, uložil žalované povinnost vyklidit „byt č. 7, 1+1, nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu číslo popisné XY, číslo orientační XY na ulici XY v XY, v katastrálním území XY“ (dále jen „Byt“) a vyklizený jej předat žalobci do 4 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. Zjistil, že žalovaná, jež je romské národnosti, byla družkou A. H., který dne 18.03.2015 uzavřel jako nájemce s žalobcem jako pronajímatelem nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem Bytu na dobu určitou, postupně prodlužovanou, naposledy do 31.03.2023. V nájemní smlouvě bylo dohodnuto, že pro případ smrti nájemce pronajímatel nesouhlasí s přechodem nájmu na osoby jiné než specifikované v § 2279 odst. 1 OZ, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaná byla v Bytě evidována jako spolužijící osoba od 29.07.2020. Nájemce dne 16.06.2022 zemřel a žalobce opakovaně (poprvé dne 27.07.2022) sdělil žalované, že neuděluje souhlas s přechodem nájmu bytu na její osobu a rovněž opakovaně ji vyzýval k vyklizení bytu. Žalovaná však nadále Byt užívala, uhradila dluh nájemce na nájemném (12 773 Kč) a nadále platila nájemné. Od dubna 2023 užívá Byt společně s její dcerou a nezletilou vnučkou. 3. Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že po smrti nájemce na žalovanou nepřešel nájem Bytu ve smyslu § 2279 OZ Nájem Bytu tak skončil ke dni 16.06.2022 a od 17.06.2022 žalovaná užívá Byt bez právního důvodu. Navíc nájemní vztah s A. H. by v souladu s nájemní smlouvou trval jen do 31.03.2023, tudíž i pokud by nájem Bytu na žalovanou podle § 2279 OZ přešel, byl by to nájemní vztah na dobu určitou, který by skončil uplynutím sjednané doby, tj. dnem 31.03.2023. Současně vyloučil, že by žalobce uzavřel se žalovanou nájemní smlouvu konkludentně. Rovněž dospěl k závěru, že žaloba na vyklizení Bytu není v rozporu s dobrými mravy a není též neproporcionální (neodporuje zásadě, že by vyklizení nebylo v demokratické společnosti nezbytné). Skutečnost, že žalovaná nemá majetek, blíží se důchodu a pracovala a pracuje jen v dělnických profesích, a nedosáhne tak například na komerční pronájem a je pro ni nedůstojné bydlet na ubytovnách či v azylových domech, nemůže odůvodnit odepření výkonu vlastnického práva žalobce už proto, že se jedná o okolnosti svým charakterem dlouhodobé. Čekací doba na uzavření nájemní smlouvy se žalobcem jako pronajímatelem sociálního bytu může podle samotné žalované trvat i několik let (šest let i více). O běžný obecní byt pak žalovaná žalobce požádat nemůže, jelikož podle žalobce užívá Byt bez právního důvodu. Dokud Byt nevyklidí, nemůže si úspěšně požádat o pronájem běžného obecního bytu. V případě zamítnutí žaloby by se tedy jednalo o zamítnutí na několik let, a nebylo by tudíž možné v rozumné době vyřešit stávající situaci tak, aby byl odstraněn protiprávní stav. Žalobce by tedy nemohl po tuto dobu svobodně disponovat se svým majetkem, což by bylo nepřiměřeným omezením jeho vlastnického práva. Žalované také nikdy nesvědčilo legitimní očekávání, že se v budoucnu stane nájemcem předmětného bytu. Nelze žádat, aby zájmy žalované, která v předmětném bytě bydlí již od 17.06.2022 bez právního důvodu, byly dlouhodobě upřednostňovány na úkor zájmů těch osob, jejichž bytové potřeby obec postupně uspokojuje a kteří se – na rozdíl od žalované – nedopouštějí protiprávního jednání vůči žalobci (užíváním bytu žalobce bez právního důvodu). Na pronajímatele též nelze přenášet sociální zátěž sociálně slabších osob, kterou by měl jinak nést stát. I když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni podle soudu prvního stupně přesouvat zcela zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel. Ani skutečnost, že v bytě bydlí dcera žalované s nezletilou vnučkou, nezakládá úvahu o nedůvodnosti žaloby, neboť odpovědnost za ochranu zájmů nezletilých dětí nesou primárně jejich rodiče. Doba, která uplynula od 27.07.2022 (kdy si žalovaná převzala dopis od žalobce oznamující, že na ni nájem předmětného bytu nepřešel), prodloužená navíc o 4 měsíce od právní moci rozsudku, je dostatečně dlouhá na to, aby si žalovaná (a spolu s ní i její zletilá dcera s nezletilou vnučkou) našla jiné bydlení. Byl naplněn i požadavek nezbytnosti zásahu do práva žalované na ochranu obydlí a soukromého života v demokratické společnosti ve smyslu čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Vyklizení je v souladu se zákonem (§ 1040 odst. 1 OZ a § 2279 OZ) a sleduje legitimní cíl plynoucí z uvedených článků, zejména právo žalobce na ochranu vlastnictví. Žalovanou uváděný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 09.10.2007 ve věci Stanková proti Slovensku, č. stížnosti 7205/02, shledal skutkově natolik odlišným, že jeho závěry na daný případ nemohou dopadat, a naopak poukázal na rozsudek ESLP ze dne 21.11.1995 ve věci Velosa Barreto proti Portugalsku (stížnost č. 18072/91) a na další rozhodnutí téhož soudu, podle nichž účinná ochrana soukromého života nemůže jít tak daleko, aby zajišťovala každé rodině vlastní domov, přičemž čl. 8 Úmluvy neuznává právo na poskytnutí bydlení. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 04.09.2025, č. j. krajsky/18_Co_8_2025-223, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 5. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně co do skutkových zjištění, učiněného skutkového závěru a právních úvah o neexistenci právního titulu (důvodu), který by svědčil nároku žalované na užívání Bytu. Za v zásadě relevantní pokládal i argumentaci soudu prvního stupně co do právního hodnocení obrany žalované spočívající v tom, že žaloba na vyklizení předmětného bytu je za zjištěných okolností tohoto případu v rozporu s dobrými mravy a není v demokratické společnosti nezbytná. Po doplnění dokazování však dospěl stran otázky hodnocení toho, zda vyklizení žalované z Bytu je za stávajících okolností z hlediska principů uznávaných v demokratické společnosti nezbytné, k jinému právnímu závěru. Zdůraznil, že již samo uložení povinnosti vyklidit byt představuje podle ESLP zásah do práva na respektování obydlí ve smyslu článku 8 Úmluvy. Je nepochybné, že vyklizení Bytu by jinak bylo v souladu s českými (vnitrostátními) předpisy, sleduje legitimní cíl, jímž je ochrana výkonu vlastnického práva žalobce, přitom je však podle judikatury ESLP nutné v takovém případě zhodnotit, zda zásah do práva na respektování obydlí je přiměřený sledovanému cíli, a tedy (slovy čl. 8 odst. 2 Úmluvy) nezbytný v demokratické společnosti. Poukázal na rozsudky ESLP ze dne 27.05.2004 ve věci Connors proti Spojenému království, č. stížnosti 66746/01, ze dne 15.01.2009 ve věci Ćosić proti Chorvatsku, č. stížnosti 28261/06, ze dne 13.05.2008, ve věci McCann proti Spojenému království, č. stížnosti 19009/04, ze dne 12.07.2016 ve věci Vrzić proti Chorvatsku, č. stížnosti 43777/13, usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 05.06.2018, sp. zn. usoud/Pl.__S_40_17, i komentářovou literaturu a vzal v úvahu, že žalobce coby vlastník Bytu je veřejnoprávní korporací (územně samosprávným celkem), má tedy rozdílné postavení oproti soukromým vlastníkům bytů, jeho pravidla týkající se přidělování obecních bytů k pronájmu jsou však „v jistém ohledu poněkud nejasná a neurčitá“. Žalovaná, která je z hlediska svého etnického původu osobou zranitelnou, v Bytě žila poměrně dlouhou dobu se svým druhem, do současné situace (kdy nedisponuje právním titulem opravňujícím ji k užívání Bytu) se nedostala výlučně vlastním zaviněním, nachází se v nepříznivé sociální situaci, má nízký příjem, který se snaží udržet, snaží se úspěšně splácet závazky vůči žalobci či jím zřízeným společnostem (DPMB, a.s.), je zařazena v seznamu žadatelů o obecní byt a sama se snaží aktivně vhodný byt vyhledat. Žalobce disponuje dostupnými (volnými) byty, v nichž další žadatelé (stejně jako žalovaná) mohou svoji potřebu bydlení uspokojit, jeví se proto minimálně pochybným, zda zde vůbec existuje naléhavá potřeba k vyklizení žalované z Bytu. Nadto ani není zřejmé, z jakého důvodu žalobce nesouhlasil s přechodem nájmu Bytu na žalovanou (když v obdobných případech tak několikrát učinil), a nutí ji, aby se nejprve z bytu vystěhovala a následně požádala o přidělení jiného bytu. Skutečnost, že žalovaná bez souhlasu žalobce dovolila své dceři a nezletilé vnučce v Bytě bydlet spolu s ní, je sice porušením pravidel, na druhou stranu je i toto chování v kontextu výše uvedených okolností třeba hodnotit jako lidsky pochopitelné, nezakládající důvod ztráty bydlení v souladu s tím, co je v demokratické společnosti nezbytné. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost odůvodnil § 237 OSŘ, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Měl za to, že 1) při řešení otázky, zda „je vlastník bytu, coby obec (nikoli stát), povinen strpět užívání svého bytu třetí osobou bez právního důvodu užívání předmětného bytu (bez právního titulu), které nikdy nesvědčilo právo nájmu předmětného bytu, i po uplynutí dvou či více let neoprávněného užívání předmětného bytu touto třetí osobou“, se odvolací soud odchýlil od blíže specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a 2) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, zda by „splňovalo vyklizení třetí osoby (která po dobu dvou či více let užívá byt bez právního důvodu a které nikdy nesvědčilo právo nájmu předmětného bytu) z předmětného bytu ve vlastnictví obce (nikoli státu) kritérium nezbytnosti v demokratické společnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Zdůraznil, že žalované nikdy nesvědčilo právo nájmu Bytu, pouze jí náleželo právo bydlení odvozené od jejího druha, které coby spolužijící osoba pozbyla tím, že její druh/nájemce dne 16.06.2022 zemřel. Od té doby užívá Byt bez právem seznatelného důvodu, a žalobci tudíž v obecné rovině svědčí právo, jemuž odpovídá povinnost žalované předmětný byt opustit/vyklidit. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolací soudu změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 OSŘ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 OSŘ, neboť při řešení otázky naplnění předpokladů, za nichž lze pro tentokrát zamítnout žalobu na vyklizení bytu sloužícího k bydlení (vyplývající z obsahu dovolání), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 9. Odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby toliko na úvaze, že vyklizení žalované pro tentokrát nesplňuje kritérium nezbytnosti v demokratické společnosti ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.
10. Úmluva je součástí právního řádu České republiky (§ 10 Ústava). 11. ESLP opakovaně zdůraznil, že vnitrostátní orgány musí vykládat vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu se závazky smluvních států podle Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 08.02.2022 ve věci Jivan proti Rumunsku, číslo stížnosti č. 62250/19 ).
12. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že v souladu s § 95 odst. 1 Ústava jsou mezinárodní smlouvou, která je v souladu s § 10 Ústava součástí právního řádu České republiky, vázány i soudy při svém rozhodování a též na základě § 1 odst. 2 Ústava , podle nějž Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva, jsou povinny dotčenou mezinárodní úmluvu respektovat a vnitrostátní právo vykládat souladně s jejími ustanoveními. Pokud by to nebylo možné a vnitrostátní podústavní právo by bylo v rozporu s touto úmluvou bez možnosti konformního výkladu, bylo by namístě aplikovat přednostně tuto úmluvu (čl. 10 část věty za středníkem Ústavy ), a to za podmínky, že by její relevantní ustanovení bylo tzv. samovykonatelné ("self-executing"), tj. vnitrostátně bezprostředně použitelné, bez nutnosti převtělení do konkrétního zákonného ustanovení. Otázka samovykonatelného charakteru ustanovení úmluvy se stává relevantní až v případě jejich rozporu s vnitrostátními zákonnými předpisy; pokud zde žádný rozpor není, použije se zkrátka vnitrostátní zákon, který je i s ohledem na § 1 odst. 2 Ústava vykládán ve světle dotčené mezinárodní smlouvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23.01.2018, sp. zn. usoud/I.__S_2637_17). 13. Podle ustálené soudní praxe je přitom prostředkem, kterým lze ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým, korektiv dobrých mravů. Zamítnutí žaloby na vyklizení bytu nebo nemovitosti (její části) sloužící k bydlení pro odepření ochrany výkonu vlastnického práva, který je uplatňován v rozporu s dobrými mravy (příp. představuje zneužití práva; § 2 odst. 3 , § 8 OZ ), však má být až poslední možností – ultima ratio, jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona – srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009, sp. zn. Cpjn 6/2009 , uveřejněné pod č. 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (judikatura přijatá k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013, je zásadně použitelná i při výkladu ustanovení § 2 odst. 3 , § 8 OZ – srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.01.2019, sp. zn. nsoud/26_Cdo_3382_2017 , ze dne 29.01.2020, sp. zn. nsoud/29_Cdo_2136_2018 , či jeho usnesení ze dne 05.09.2017, sp. zn. nsoud/26_Cdo_2539_2017 ) 14. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ( § 2 odst. 3 , § 8 OZ ), je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle citovaných ustanovení nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.02.2008, sp. zn. nsoud/26_Cdo_1165_2007 ). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace § 3 odst. 1 obč. zák. ( § 2 odst. 3 , § 8 OZ ) podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné, a tedy nesprávné. 15. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že odvolací soud měl věc posuzovat podle vnitrostátní úpravy, a dovodil-li (shodně se soudem prvního stupně), že žalované nesvědčí žádný právní titul, který by ji opravňoval k užívání Bytu, měl se zabývat tím, zda požadavek žalobce na vyklizení bytu (ne)představuje zneužití práva ( § 2 odst. 3 , § 8 OZ ) a zohlednit přitom judikaturu ESLP. 16. Takto ale odvolací soud nestupoval. Na jedné straně uvedl, že „pokládá za v zásadě relevantní i argumentaci soudu prvního stupně co do právního hodnocení obrany žalované spočívající v tom, že žaloba na vyklizení předmětného bytu je za zjištěných okolností tohoto případu v rozporu s dobrými mravy a není v demokratické společnosti nezbytná“, na druhé straně však „dospěl stran otázky hodnocení toho, zda vyklizení žalované z předmětného bytu je za stávajících okolností z hlediska principů uznávaných v demokratické společnosti nezbytné, přece jen k jinému právnímu závěru.“
17. Obsáhle citoval judikaturu ESLP a obecné závěry, které z ní vyplývají, a lze mu přisvědčit, že obydlím ve smyslu čl. 8 Úmluvy může být i místo, ke kterému nemá stěžovatel platný právní titul (srov. rozsudek ESLP ze dne 13.05.2008 ve věci McCann proti Spojenému království, č. stížnosti 19009/04). Příslušné zásady pro posouzení nezbytnosti zásahu do práva na obydlí ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy ESLP stanovil v rozsudku ze dne 27.05.2004 ve věci Connors proti Spojenému království, č. stížnosti 66746/01 , která se týkala zkráceného řízení o vyklizení. V návaznosti na něj pak v rozsudku ze dne 15.01.2009 ve věci Ćosić proti Chorvatsku, č. stížnosti 28261/06, zdůraznil, že záruky obsažené v Úmluvě vyžadují, aby zásah do práva na respektování obydlí měl nejen oporu v zákoně, ale aby byl podle čl. 8 odst. 2 také přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, přičemž je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu.
18. Odvolací soud už ale nijak nehodnotil, zda situace popsaná ve zmíněné judikatuře je obdobná posuzované věci (především pokud jde o postavení žalované), ani neobjasnil, proč nevzal v úvahu i judikaturu další, podle níž čl. 8 Úmluvy jako takový nezakládá právo na poskytnutí domova (obydlí) ani právo žít na konkrétním místě (srov. rozsudky ESLP ze dne 18.01.2001 ve věci Chapman proti Spojenému království, č. stížnosti 27238/95, který citoval i soud prvního stupně, nebo ze dne 06.11.2017 ve věci Garib proti Nizozemsku, č. stížnosti 43494/09 ).
19. Sice připomenul, že v případech vystěhování ze státního či obecního bytu soudy musí zkoumat, zda zásah do práva na ochranu obydlí je proporcionální (přiměřený), ve skutečnosti ale proporcionalitu zásahu nezkoumal a izolovaně zdůraznil pouze okolnosti na straně žalované (zejména její sociální poměry, jakož i skutečnost, že je z hlediska svého etnického původu osobou zranitelnou), aniž by ovšem vysvětlil, proč jim přikládá jiný význam než soud prvního stupně a proč (na rozdíl od soudu prvního stupně) nepovažuje za dostačující poskytnutí delší lhůty k vyklizení bytu.
20. Odvolací soud se nijak nevypořádal ani s dalšími okolnostmi, které zjistil soud prvního stupně a které mohou být právně významné – zejména s tím, že v nájemní smlouvě pronajímatel nesouhlasil s přechodem nájmu na osoby jiné než specifikované v § 2279 odst. 1 OZ a že tudíž žalovaná nemohla legitimně očekávat, že se stane nájemkyní Bytu, nadto doba, po kterou § 2279 odst. 2 OZ poskytuje ochranu osobám, na něž přešel nájem bytu podle odstavce 1, činí dva roky, že žalovaná, ač vyzvána k vyklizení Bytu, bez souhlasu žalobce umožnila své dceři a vnučce, aby se k ní nastěhovaly, a nezkoumal přitom, z jakého důvodu není dcera žalované zaměstnána a nedisponuje příjmem dostačujícím k zajištění bydlení, a že ačkoli žalovaná byla na prohlídce jiného bytu na adrese XY, žádost o jeho přidělení nepodala. 21. Zcela případný není ani odkaz odvolacího soudu na § 35 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obcích), podle kterého do samostatné působnosti obce patří i oblast uspokojování potřeby bydlení. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 25.04.2023, sp. zn. usoud/II.__S_2533_20, podle platné legislativy České republiky sice má obec dle zákona o obcích "zajistit uspokojení potřeby" svých občanů i v otázkách bydlení, míra uspokojování této potřeby ani konkrétní opatření již nejsou blíže tímto ani jiným zákonem specifikována, a zodpovědné řešení bytové situace je v současné době ponecháno na uvážení obcí. Ustanovení § 35 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb. nestanoví výslovně právo občanů obce na bydlení. 22. Lze proto uzavřít, že odvolací soud při úvaze, zda je namístě žalobu pro tentokrát zamítnout, nezvážil všechny zjištěné okolnosti a jeho právní posouzení je tak neúplné, a tedy nesprávné.
23. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20.05.2026
Mgr. Lucie Jackwerthová
předsedkyně senátu