Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 27.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Společník
Povinnost prevenční
Dotčené předpisy: § 157 odst. 1 předpisu č. 90/2012 Sb.
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Lékárna Vital Distribution s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Haštalská 1072/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 24189677, zastoupené Mgr. Lenkou Korečkovou, advokátkou, se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré náměstí 65, PSČ 516 01, proti žalované IDC International Drugstore Consulting GmbH , se sídlem v Henndorf am Wallersee, Landesstraße 7a, 5302, Rakouská republika, registrační číslo osoby 187025m, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, PSČ 110 00, o zaplacení 689.430,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 Ecm 1/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.06.2024, č. j. nsoud/4_Cmo_62_2024-92, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.06.2024, č. j. nsoud/4_Cmo_62_2024-92, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11.01.2024, č. j. 80 Ecm 1/2022-63, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.01.2024, č. j. 80 Ecm 1/2022-63, uložil žalované zaplatit žalobkyni 689.430,60 Kč s (ve výroku specifikovaným) příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
[2] Soud prvního stupně vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Žalovaná jako společnice žalobkyně podala k Městskému soudu v Praze v zastoupení žalobkyně podle § 157 ZOK, o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) [dále též jen „z. o. k.“], žalobu na náhradu škody proti bývalým jednatelům žalobkyně. Uvedenou škodu měli jednatelé způsobit žalobkyni porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře při výkonu funkce. Řízení bylo u Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. krajsky/75_Cm_133_2017 (dále též jen „řízení krajsky/75_Cm_133_2017“). 2) Výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku za řízení krajsky/75_Cm_133_2017 doručenou jí soudem žalovaná dne 07.11.2017 přeposlala žalobkyni (jednomu ze žalovaných jednatelů). 3) Žalobkyně soudní poplatek za řízení krajsky/75_Cm_133_2017 nezaplatila. 4) Soud prvního stupně následně řízení krajsky/75_Cm_133_2017 pro nezaplacení soudního poplatku zastavil a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným jednatelům náklady řízení. Celková výše žalobkyní uhrazených nákladů řízení činí 689.430,60 Kč. [3] Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že v řízení krajsky/75_Cm_133_2017 „žalovaná porušila svoji zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek podle zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, … způsobila tak zastavení tohoto řízení, tudíž i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 OSŘ, občanského soudního řádu (dále též jen ‚o. s. ř.‘)“. V důsledku uvedeného vznikla žalobkyni škoda spočívající v soudem uložené povinnosti nahradit náklady řízení krajsky/75_Cm_133_2017 žalovaným jednatelům. [4] Podá-li společník za společnost žalobu na náhradu škody proti jejím jednatelům, nelze podle soudu „z logiky věci“ očekávat, že by „tito jednatelé, popřípadě stávající jednatel společnosti, soudní poplatek za společnost zaplatili“. Podle názoru soudu tak žalovaná měla „buď zaplatit soudní poplatek místo společnosti a následně jej po ní vymáhat, nebo požádat o osvobození od soudního poplatku, pokud by to poměry společnosti odůvodňovaly“, aby zabránila zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku.
[5] Žalovaná však uvedené procesní kroky v řízení krajsky/75_Cm_133_2017 neučinila a svou nečinností způsobila žalobkyni škodu. [6] Soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že společnické žaloby představují specifický druh řízení, ve kterých by měla poplatková povinnost žalobci vzniknout až rozhodnutím soudu o věci samé. Spoléhala-li žalovaná na tento nesprávný názor, jde to k její tíži. Stejně tak je nepodstatné, zda soud v řízení krajsky/75_Cm_133_2017 činil procesní kroky před tím, než řízení zastavil. [7] Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil jen ohledně výše náhrady nákladů řízení, jinak je potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[8] Odvolací soud uzavřel, že žalovaná jako společnice žalobkyně porušila povinnost loajality a obecnou prevenční povinnost (§ 2900 OZ, občanského zákoníku; dále též jen „o. z.“), „pokud po podání společnické žaloby nepostupovala tak, aby uplatněný nárok mohl být projednán“. V příčinné souvislosti s nečinností žalované vznikla žalobkyni škoda odpovídající náhradě nákladů řízení, které byla povinna uhradit po zastavení řízení krajsky/75_Cm_133_2017 žalovaným jednatelům. [9] Podle odvolacího soudu „nelze klást žalované za vinu podání společnické žaloby, nelze ani uzavřít, že by šlo o žalobu prima vista svévolnou nebo zjevně bezúspěšnou“. Žalovaná však porušila zákonnou povinnost loajality a obecnou prevenční povinnost tím, že zahájila za žalobkyni řízení, aniž by splnila podmínky, za kterých jej lze vést. Naopak v souladu s povinností loajality by byl takový postup žalované, „pokud by v řízení jí iniciovaném v případě nutnosti nesla soudní poplatek dočasně ze svého a pokud by toho nebyla schopna, případně byla náhrada jí vynaložených nákladů ohrožena, požádala o osvobození od soudního poplatku“.
[10] Poplatníkem soudního poplatku v řízení krajsky/75_Cm_133_2017 byla sice žalobkyně, avšak vzhledem ke specifikům společnické žaloby nebylo možné reálně očekávat, že by soudní poplatek zaplatila. Žalovaná si musela být při podání žaloby vědoma „faktické nezbytnosti zaplatit soudní poplatek společníkem“ v tomto druhu sporů. [11] Podle odvolacího soudu nemá na povinnost žalované nahradit žalobkyni škodu vliv ani samotný průběh řízení krajsky/75_Cm_133_2017 před soudem prvního stupně. Náklady řízení začaly účastníkům vznikat již před výzvou soudu k vyjádření. Příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody tak nebyla přerušena. II. Dovolání a vyjádření k němu
[12] Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 OSŘ, majíc za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. [13] Dovolatelka předně uvádí, že nemohla porušit zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení krajsky/75_Cm_133_2017, neboť poplatková povinnost vždy tíží poplatníka, tj. účastníka řízení, nikoli jeho zástupce. Tento závěr potvrzuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2021, sp. zn. nsoud/27_Cdo_1767_2020, podle kterého zaplatí-li soudní poplatek za společnost sám společník, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti. Nejvyšší soud tudíž „nepřenesl poplatkovou povinnost ze společnosti (žalobkyně) na společnici (dovolatelku)“. [14] Dovolatelka se domnívá, že postupovala v řízení krajsky/75_Cm_133_2017 „s patřičnou pečlivostí a potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, a nemohla se tak v důsledku nezaplacení soudního poplatku za společnickou žalobu namísto žalobkyně dopustit porušení povinnosti loajality vůči společnosti“. Naopak dovolatelka své povinnosti dostála, neboť žalobkyni včas informovala o nutnosti soudní poplatek zaplatit. [15] Odkazujíc na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2015, sp. zn. nsoud/29_Cdo_1436_2014, dovolatelka uvádí, že samotná povinnost loajality společníka „není bezbřehá a v žádném případě z ní nelze dovozovat povinnosti, které by ve svém důsledku vedly ke snížení majetku společníka a k nastolení protiprávního vztahu mezi společníkem a společností“. Společník není povinen platit soudní poplatek za společnost „ze svého“, byť by tím splnil podmínky řízení nezbytné pro jeho vedení. Obecně nemůže činnost soudu vést k tomu, „aby mezi účastníky vznikl stav bezdůvodného obohacení, a pokud nevznikne z důvodu (ne)jednání jednoho z účastníků (dovolatelky), aby tento účastník nesl následky v podobě povinnosti hradit náhradu škody tomu, kdo se měl … na jeho úkor bezdůvodně obohatit (tedy žalobkyně)“. [16] Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nijak neodůvodnil svůj závěr o porušení obecné prevenční povinnosti dovolatelkou. Tento závěr je proto zcela nepřezkoumatelný. Nadto se dovolatelka domnívá, že svým nekonáním nemohla prevenční povinnost porušit, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27.05.2020, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3510_2019, dovodil, že obecná prevence již nedopadá „na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob“. [17] Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně dovodil, že v příčinné souvislosti s porušením povinnosti loajality dovolatelky je škoda odpovídající náhradě nákladů řízení, které byla povinna zaplatit žalobkyně v řízení krajsky/75_Cm_133_2017. Náklady řízení vznikly v řízení krajsky/75_Cm_133_2017 výlučně proto, že soud prvního stupně pokračoval v řízení i bez zaplaceného soudního poplatku a činil procesní úkony, které soudy činí až po jeho zaplacení. Jelikož soud řízení nezastavil, a naopak v něm pokračoval, domnívala se dovolatelka, že bude věc projednána a o povinnosti zaplatit soudní poplatek bude rozhodnuto až v rozhodnutí o věci samé. Dovolatelka tudíž nemohla vznik projednávané škody jakkoli předvídat. [18] Skutečnost, „že dovolatelka nezaplatila namísto žalobkyně soudní poplatek za žalobu …, nebyla bezprostřední a hlavní příčinou vzniku škody představované náklady řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně povinna“. Naopak podle dovolatelky „okolností, bez níž by škodný následek … nevznikl“, bylo výlučně to, že soud prvního stupně řízení ihned nezastavil a činil množství procesních úkonů.
[19] Konečně dovolatelka namítá, že je „rozsudek odvolacího soudu založen na jiném závěru než rozsudek soudu prvního stupně a jako takový byl vydán v rozporu se zákazem tzv. překvapivých rozhodnutí“. Soud prvního stupně totiž uzavřel, že dovolatelka porušila svou zákonnou povinnost zaplatit soudní poplatek a žádné jiné porušení povinností dovolatelkou nedovodil.
[20] Odvolací soud postavil své rozhodnutí na odlišném právním posouzení, když dovodil, že dovolatelka porušila povinnost loajality a obecnou prevenční povinnost. Odvolací soud však nedostál své povinnosti seznámit účastníky řízení se svým jiným právním posouzením věci a zbavil je možnosti právně argumentovat. Rozhodnutí odvolacího soudu proto bylo pro dovolatelku překvapivé.
[21] Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a námitky dovolatelky považuje za nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
[23] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, splňující podmínku podle § 241 odst. 1 OSŘ; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. [24] Dovolání je přípustné podle § 237 OSŘ pro řešení dovolatelkou otevřené otázky hmotného práva, „zda je v případě podání společnické žaloby společností zastoupenou společníkem podle § 157 odst. 1 ZOK porušením zákonné povinnosti loajality společníka vůči společnosti a jeho obecné prevenční povinnosti skutečnost, že společník nesplnil podmínky, za nichž lze takové řízení vést, konkrétně že nezaplatil soudní poplatek za žalobu za jím zastoupenou společnost“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
[25] Podle § 157 odst. 1 ZOK každý společník je oprávněn domáhat se za společnost náhrady újmy proti jednateli nebo splnění jeho případné povinnosti plynoucí z dohody podle § 53 odst. 3 a v těchto řízeních společnost zastupovat; to platí obdobně pro následný výkon rozhodnutí. [26] Podle § 8 OZ zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. [27] Podle § 212 odst. 1 OZ přijetím členství v korporaci se člen vůči ní zavazuje chovat se čestně a zachovávat její vnitřní řád. Korporace nesmí svého člena bezdůvodně zvýhodňovat ani znevýhodňovat a musí šetřit jeho členská práva i oprávněné zájmy. [28] Podle § 2900 OZ vyžadují-li to okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života, je každý povinen počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného. [29] Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přijaté ve vztahu ke společnickým (akcionářským) žalobám se podává, že:
1) Institut společnické žaloby odráží jedno z práv společníků plynoucích z účasti ve společnosti, jež bylo do zákona začleněno za účelem realizace jedné ze zásad, na kterých zákon spočívá, a to zásady ochrany společnosti a jejích společníků před zneužitím postavení statutárního orgánu společnosti. Institut společnické žaloby je určen k řešení situací, kdy osoby, které by měly vymáhat plnění pro společnost, jsou nečinné.
2) V případě, že společník společnosti s ručením omezeným podá za společnost žalobu na náhradu škody, je povinností společnosti soudní poplatek ohledně této žaloby zaplatit. Není žádný důvod, pro který by měly být společnické žaloby en bloc – bez dalšího a automaticky – „osvobozovány“ od poplatkové povinnosti s tím, že povinnost zaplatit soudní poplatek bude uložena teprve v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé. Zaplatí-li soudní poplatek za společnost sám společník, žalující jménem společnosti, jedná se o bezdůvodné obohacení společnosti, na jehož zaplacení má takový společník vůči společnosti nárok.
3) Společnické žaloby jsou nástrojem práva obchodních korporací, který je náchylný ke zneužití. To je dáno skutečností, že se výsledek řízení přenáší do majetkových poměrů společníka pouze nepřímo (poměrným zvýšením či snížením hodnoty jeho podílu) a riziko, které společníkovi hrozí v případě ztráty sporu, je zpravidla relativně malé.
4) Pokud by podáním společnické žaloby menšinový společník pouze zneužíval práva v tomto ustanovení upraveného, porušil by tím svou povinnost chovat se vůči společnosti čestně a společnost by se mohla následně domáhat náhrady škody takovým porušením vzniklé.
5) Zneužije-li společník společnosti s ručením omezeným své právo podat společnickou žalobu, resp. toto své právo vykonává v rozporu s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, není možné jeho právu na náhradu nákladů zastoupení, jež za společnost vynaložil v řízení o společnické žalobě, poskytnout právní ochranu.
6) Případný neúspěch společnosti v řízení o společnické žalobě bez dalšího ničeho nevypovídá o otázce zneužití práv společníka zastupovat společnost v tomto řízení.
7) Pro posouzení existence rozporu výkonu práva společníka s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku jsou rozhodující zejména okolnosti podání žaloby, jež zde byly již v době zahájení řízení, např. to, zda společník podáním společnické žaloby skutečně sledoval cíle zákonem předpokládané.
8) Nebude-li v průběhu řízení o společnické žalobě prokázáno, že společník podáním společnické žaloby sledoval nelegitimní či nepřiměřené cíle – jako je například nátlak na společnost za účelem odkupu jeho podílu, vyřizování osobních účtů, nebo jakékoli jiné jednání, které by mělo za cíl poškodit zájmy společnosti – není zásadně na místě podání společnické žaloby kvalifikovat jako zneužití práva či šikanózní výkon práva.
9) Otázku, jaké cíle společník podáním společnické žaloby sledoval, přitom nelze zodpovídat z pohledu ex post , tj. s ohledem na okolnosti, které nastaly až po podání společnické žaloby. Soudy musí přihlížet zásadně ke skutečnostem, které byly společníkovi známy při podání společnické žaloby, tj. v okamžiku zahájení řízení. Jinými slovy, vyhodnocení, zda podáním společnické žaloby došlo ke zneužití práva, musí být provedeno na základě informací a stavu, který existoval v době, kdy společník žalobu podal, a s ohledem na objektivní okolnosti a úmysly, které byly v tento okamžik známy.
Srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2024, sp. zn. nsoud/27_Cdo_3220_2023, ze dne 21.08.2024, sp. zn. nsoud/27_Cdo_1943_2023, či ze dne 29.04.2025, sp. zn. nsoud/27_Cdo_1753_2024, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/27_Cdo_1767_2020. [30] Z citovaných judikatorních závěrů vyplývá, že v rozporu s principem korporační loajality je, zneužije-li společník své právo podat společnickou žalobu. Je na soudu, aby vyhodnotil, zda je jednání společníka v souladu s ochranou práv a zájmů společnosti, a nikoli pouze s osobními či majetkovými zájmy společníka. Teprve dospěje-li soud k závěru, že společník podáním žaloby sledoval nelegitimní či nepřiměřené cíle, a zneužil tak svého práva podat společnickou žalobu, může společníkovi odepřít nárok na úhradu soudního poplatku, který za společnost v řízení o této žalobě zaplatil. V takovém případě by se současně mohla sama společnost domáhat po společníkovi náhrady škody vzniklé v důsledku porušení povinnosti loajality společníkem.
[31] Těmito kritérii je třeba hodnotit situaci nastalou v projednávané věci. Dovolatelka podala společnickou žalobu, která podle odvolacího soudu nebyla na první pohled „svévolná nebo zjevně bezúspěšná“. Nezneužila-li dovolatelka svého práva společnickou žalobu podat, neporušila ani svou povinnost loajality ke společnosti, nýbrž naopak za společnost uplatnila právo na ochranu před zneužitím postavení jejího statutárního orgánu. Povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení měla společnost, nikoliv dovolatelka.
[32] Povinnost společníka zaplatit soudní poplatek za společnost, která je v řízení o společnické žalobě poplatníkem, nelze spojovat s principem korporační loajality. Povinnost loajality společníka je základním východiskem všech jeho povinností, je výkladovým pravidlem, v jehož rámci je třeba interpretovat jednotlivé dílčí povinnosti společníka vůči společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.06.2007, sp. zn. nsoud/29_Odo_387_2006). Společník je tak obecně povinen chovat se čestně vůči společnosti, usilovat o jí vytyčené cíle a respektovat její oprávněné zájmy. Pouze z principu loajality však nelze dovozovat povinnost společníka přenechat společnosti ze svého majetku určitou věc, právo či jinou majetkovou hodnotu, byť by byly potřebné pro podnikání společnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2015, sp. zn. nsoud/29_Cdo_1436_2014, jehož závěry se obdobně prosadí též v poměrech právní úpravy účinné od 01.01.2014). [33] Správný není ani závěr odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka nezaplacením soudního poplatku porušila svou obecnou prevenční povinnost podle § 2900 OZ Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti ve vztahu k prevenční povinnosti dovodil: 1) Ustanovení § 2900 OZ ukládá povinnost každému postupovat vzhledem ke konkrétním okolnostem tak, aby nezavdal příčinu ke vzniku škody. Vyjma toho, že citované ustanovení nově výslovně předpokládá nástup prevenční povinnosti pouze v případech, kdy to vyžadují konkrétní okolnosti případu či zvyklosti soukromého života, a že chrání odlišně vymezené právní statky náležející jinému, lze zásadní rozdíl spatřovat rovněž v tom, že se nadále již nepočítá s dosahem obecné prevence na případy způsobení škody opomenutím škůdce, nýbrž je postihováno výhradně konání, tj. aktivní jednání osob. 2) Zvláštní podmínky, za nichž vznikne subjektu povinnost k náhradě škody způsobené jeho omisivním jednáním (nekonáním), pak stanoví § 2901 OZ Za východisko právní úpravy, jež zakládá odlišný odpovědnostní režim v závislosti na tom, zda škoda vzešla z aktivního či pasivního jednání škůdce, lze považovat obecnou tezi, že každý by měl v zásadě bez výjimky odpovídat za své konání, tedy jednání, jímž aktivně ovlivňuje okolí a může zasáhnout do právní sféry jiného, avšak požadovat po osobě, aby zakročila na ochranu jiného, ačkoli se na kauzálním procesu vedoucím ke vzniku škody nijak nepodílela, je možno pouze ve specifických a zvláště odůvodněných případech. Zákon tak ukládá tzv. zakročovací povinnost toliko 1) tomu, kdo vytvořil nebezpečnou situaci nebo nad ní má kontrolu, 2) odůvodňuje-li to povaha poměru mezi osobami, potažmo 3) tomu, kdo může podle svých možností a schopností snadno odvrátit újmu, o níž ví nebo musí vědět, že hrozící závažností zjevně převyšuje, co je třeba k zákroku vynaložit. To vše za podmínky, že vznik předmětné povinnosti odůvodňují okolnosti případu či zvyklosti soukromého života. 3) Obecná prevenční povinnost není bezbřehá a zahrnuje jen taková opatření, která lze vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat, a uplatní se, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje.
Srovnej např. za všechna rozhodnutí rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.05.2020, sp. zn. nsoud/25_Cdo_3510_2019, a ze dne 23.03.2023, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1152_2021. [34] Z uvedeného se podává, že obecná prevenční povinnost upravená v § 2900 OZ dopadá výhradně na aktivní jednání osob. Měla-li dovolatelka podle odvolacího soudu způsobit žalobkyni škodu svým nekonáním, když za ni nezaplatila soudní poplatek, nelze takové jednání podřadit pod právní normu obsaženou v § 2900 OZ Rovněž dovodil-li odvolací soud, že dovolatelka porušila povinnost loajality (tj. smluvní povinnost, jejímž porušením vzniklá újma se nahrazuje podle § 2913 OZ), nelze již, vzhledem k subsidiaritě obecné prevenční povinnosti, o použití § 2900 OZ uvažovat. [35] Naplněním hypotézy uvedené v § 2901 OZ, vedoucí ke vzniku práva na náhradu škody způsobené omisivním jednáním (nekonáním), se pak odvolací soud v intencích shora uvedené judikatury vůbec nezabýval. Zejména pak nezohlednil skutečnost, že to byla právě žalobkyně, které vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za řízení o společnické žalobě. Důvody, pro které své povinnosti nedostála, spočívají především v nekonání osob, které měly právní možnost disponovat s jejím majetkem (tj. typicky na jejích tehdejších jednatelích), nikoli v nekonání samotné žalované. [36] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 OSŘ byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolacími námitkami, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 OSŘ). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). [37] Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 OSŘ). [38] V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27.05.2026
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu