Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 12.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
Pozemkový úřad
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 písm. a) předpisu č. 503/2012 Sb.
§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.
§ 6 předpisu č. 503/2012 Sb.
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 01.04.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. Ž., zastoupeného Mgr. Janem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 26/15, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. okresni/4_C_278_2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 2. října 2025, č. j. krajsky/15_Co_246_2025-561, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.798,30 Kč k rukám advokáta Mgr. Jana Krampery do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 20.03.2025, č. j. okresni/4_C_278_2023-511, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu dvaceti dvou specifikovaných pozemků, včetně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „pozemek X“), z vlastnictví státu (výrok I), řízení v části, v níž se žalobce domáhal bezúplatného převodu pěti specifikovaných pozemků, zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Žalobce se domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků dle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Soud zjistil, že žalobce je oprávněnou osobou na základě tří zděděných restitučních nároků po jeho rodičích, výši nároku poté dovodil ze znaleckého posudku, jenž ocenil odňaté pozemky jako stavební. Okresní soud seznal, že se žalovaná vůči žalobci dopustila svévolného a liknavého přístupu, neboť po dobu cca 20 let evidovala předmětný restituční nárok v nesprávné výši, přičemž k jeho částečné revizi přistoupila až po výzvě žalobce. Žalobce byl tudíž vyloučen z efektivní účasti na veřejných nabídkách (opakovaně se do veřejné nabídky přihlásil, ovšem jeho přihlášky byly žalovanou zneplatněny z důvodu nedostatečné výše restitučního nároku). Jelikož soud shledal žádané pozemky vhodnými k převodu, žalobě vyhověl. Co se týče konkrétně pozemku X, jehož vhodnost žalovaná v řízení sporovala s argumentací, že jde o pozemek zařazený do rezervy „A“ Státního pozemkového úřadu (dále jen „SPÚ“), předznamenávající specifické nakládání s ním, soud zjistil, že nejde o zákonnou překážkou převodu, neboť daná rezerva státní půdy tvořená dle § 3 odst. 1 písm. a) zák. č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 503/2012 Sb.“), má sloužit k výkonu působnosti SPÚ, jíž je právě i působnost v oblasti restitucí. Vyloučeny z převodu dle § 6 odst. 1 písm. h) zák. č. 503/2012 Sb. jsou přitom toliko pozemky zařazené do rezervy SPÚ dle § 3 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Nadto zprávami příslušných úřadů měl okresní soud za prokázané, že převodu sporného pozemku na žalobce nic nebrání, i ve vztahu k němu tudíž nahradil projev vůle žalované. 2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 02.10.2025, č. j. krajsky/15_Co_246_2025-561, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za korektní a učiněná na základě dostatečného dokazování, aproboval rovněž jím provedené právní posouzení věci. Ohledně liknavosti a svévole žalované uzavřel, že soud prvního stupně na základě (správně) zjištěného skutkového stavu nemohl dospět k odlišné konkluzi, než jakou přijal ve svém rozsudku, jež je zároveň zcela v souladu s příslušnou ustálenou judikaturou. Vyvrátil též námitky odvolatelky týkající se nevhodnosti převáděných pozemků, k argumentaci žalované ohledně pozemku X poté uvedl, že jeho zařazení do rezervy „A“ nezpůsobuje jeho nepřevoditelnost. Jiný žalovanou tvrzený důvod nevhodnosti seznat nelze, neboť nedoložila existenci směnné smlouvy pro potřeby pozemkových úprav ani nikterak nekonkretizovala veřejný zájem na zachování vlastnictví státu. Dal tudíž okresnímu soudu v otázce převodu pozemku X za pravdu. 3. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře co do výroku I (vůči výroku II toliko coby výroku akcesorickému) podala žalovaná dovolání, majíc je za přípustné ve smyslu § 237 OSŘ, občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, za něž označuje otázku liknavosti a svévole žalované a otázku převoditelnosti pozemku X. Tvrdí, že napadené rozhodnutí trpí v části posuzující její liknavost a svévoli zjevnou nepřiměřeností, neboť odvolací soud nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům zformulovaným ustálenou judikaturou (odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2015, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2597_2015, a ze dne 03.08.2015, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1117_2015). Namítá též, že se žalobce účastnil veřejných nabídek jen minimálně. K nevhodnosti pozemku X cituje četnou judikaturu Nejvyššího soudu a uvádí, že je třeba zkoumat nejen zákonné překážky převodu dle § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 odst. 1 zák. č. 503/2012 Sb., ale i další judikaturou formulovaná kritéria. Klade důraz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.01.2021, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3676_2020, dle něhož je při komparaci veřejného zájmu na zachování dosavadních vlastnických vztahů a zájmu restituenta nutno hodnotit, zda restituční nárok nebude lépe uspokojit vydáním jiného náhradního pozemku. Vytýká odvolacímu soudu, že právě toto srovnání neprovedl, a opakuje, že jde o pozemek nevhodný z důvodu jeho zařazení do rezervy „A“ SPÚ. 4. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž činí i návrh na odklad právní moci naříkaného rozhodnutí.
5. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, jenž s daným mimořádným opravným prostředkem nesouhlasí. Proponuje, aby jej dovolací soud jako nepřípustný odmítl, popřípadě zamítl.
6. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
7. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 OSŘ, zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Dovolání není přípustné.
10. Otázka, lze-li postup žalované v případě uspokojování žalobcem uplatňovaného nároku kvalifikovat jako liknavý a svévolný, přípustnost dovolání (ve smyslu § 237 OSŘ) nezakládá, neboť danou otázku odvolací soud i soud prvního stupně vyřešily v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 11. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že při liknavém či diskriminujícím postupu Pozemkového fondu ČR (respektive jeho nástupce SPÚ) se mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.06.2017, sp. zn. nsoud/28_Cdo_5368_2015, či jeho usnesení ze dne 07.09.2022, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1980_2022). 12. Jako svévolný postup (či přinejmenším liknavý, je-li napraven až s prodlením) lze dle judikatury kvalifikovat i ulpívání žalované na nesprávném ohodnocení nároku (nesprávném určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků), čímž je značně ztížena možnost uspokojení nároku tímto zásadně předpokládaným způsobem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (srov. namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.06.2016, sp. zn. nsoud/28_Cdo_155_2016, a rozsudek téhož soudu ze dne 20.06.2023, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1634_2023). 13. Sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované je svěřeno soudům nižších stupňů a jejich závěr lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případech, v nichž by šlo o úvahy nepřiměřené (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.08.2023, sp. zn. nsoud/28_Cdo_1632_2023), což ostatně v uplatněném mimořádném opravném prostředku připouští i dovolatelka. Vady samotných skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (viz namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.05.2023, sp. zn. nsoud/28_Cdo_942_2023). 14. V posuzované věci přitom nelze než uzavřít, že hodnotící závěry soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce (akcentující zejména nesprávné ocenění nároku žalovanou a jeho toliko částečnou revizi) nejsou zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené.
15. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná cca 20 let evidovala restituční nárok žalobce (resp. jeho právních předchůdců) v nesprávné výši, k jeho přecenění přistoupila až po výzvě žalobce, nadto nárok přecenila toliko částečně, neboť jí provedené ocenění a ocenění ze strany žalobce se liší v řádech milionů. Žalovaná tím fakticky žalobce vyloučila z efektivní účasti na veřejných nabídkách, jelikož dle § 11a odst. 7 zákona o půdě je přihláška do veřejné nabídky neplatná, pokud nárok restituenta nedosahuje součtu cen žádaných pozemků; výši nároku restituenta však posuzuje při vyhodnocení přihlášky žalovaná dle své evidence. Skutečný žalobcem tvrzený nárok proto není objektivně možné ve veřejných nabídkách uspokojit, o čemž svědčí i fakt, že obě jeho přihlášky do veřejné nabídky z roku 2023 byly žalovanou zneplatněny. Odvolací soud poté soudu prvního stupně přisvědčil a konstatoval, že za zjištěných skutkových okolností nebylo lze dojít v otázce liknavosti a svévole žalované k odlišnému závěru. Zjevné je též, že po žalobci nebylo co do účasti ve veřejných nabídkách pozemků v souladu s judikaturou možno spravedlivě požadovat větší aktivitu, než jakou vyvinul.
16. Z již uvedených důvodů se nelze ztotožnit s tvrzeními dovolatelky, že úvahy nalézacích soudů ohledně postupu žalované byly nepřiměřené či nepřihlížely ke všem relevantním judikatorním hlediskům. Rozsudky soudů nižších stupňů se tudíž neprotiví ani dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/28_Cdo_2597_2015 a nsoud/28_Cdo_1117_2015. 17. Dovolání žalované není přípustné ani pro otázku vhodnosti pozemku X k převodu na oprávněnou osobu, neboť i při jejím řešení soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
18. Judikatura Nejvyššího soudu je konstantní v závěru, že pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést náhradní zemědělský pozemek za pozemek nevydaný oprávněné osobě je nutné, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný). Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) je přitom nutno hodnotit, zda zmíněnému kroku nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a v § 6 zák. č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob, zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem, zda jej lze zemědělsky obhospodařovat, zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem, případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.11.2019, sp. zn. nsoud/28_Cdo_3297_2019). Tato hlediska je přitom vždy třeba zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro (ne)vydání každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci. 19. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů plyne, že pozemek X byl příslušnými úřady označen za převoditelný. Z podkladů předložených žalovanou soudy seznaly toliko konstatování o zařazení pozemku do rezervy „A“, která však nevytváří překážku převodu. Jde o rezervu sloužící k výkonu působnosti SPÚ, jímž je však právě i vypořádávání restitučních nároků oprávněných osob. Pokud žalovaná spatřovala nevhodnost pozemku ve veřejném zájmu na zachování vlastnictví státu, nelze jí bez jakékoliv konkretizace tohoto tvrzení dát za pravdu, přičemž dle nalézacích soudů jiný důvod nevhodnosti netvrdila. Rozhodnutí odvolacího soudu pak není v kontradikci ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/28_Cdo_3676_2020, v němž šlo o posouzení pozemků dotčených zamýšlenou výstavbou pozemní komunikace, resp. funkčně souvisejících se stavbou domu. 20. Výrok o nákladech řízení dovolatelka napadá zřejmě jen jako výrok akcesorický; dovolání by ostatně proti němu ani nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) OSŘ 21. Z vylíčeného je zjevné, že na předmětné dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 OSŘ odmítl. 22. Přistoupil-li Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání v přiměřené lhůtě, nerozhodoval již samostatně o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání (srovnej blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2025, sp. zn. nsoud/27_Cdo_1843_2025, či nález Ústavního soudu ze dne 23.08.2017, sp. zn. usoud/III.__S_3425_16, bod 34). 23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 OSŘ s tím, že žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalobce patří primárně odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 01.01.2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“), přičemž shodně se soudy nižších stupňů vyšel z tarifní hodnoty ve výši 862.958,25 Kč, do níž byl uspokojen restituční nárok žalobce. Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 11.780 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.798,30 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12.03.2026
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu