Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 17.06.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení)
Nemajetková újma (o. z.)
Dotčené předpisy: § 237 OSŘ § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998 Sb.
§ 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb.
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 22.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. K. , zastoupeného Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 210 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. okresni/28_C_26_2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.09.2025, č. j. krajsky/68_Co_146_2025-50, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11.06.2025, č. j. okresni/28_C_26_2025-40, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 210 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, kterým se domáhal, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud toto dovolání podle § 243c odst. 1 OSŘ, občanský soudní řád, ve znění účinném od 01.01.2022 (viz čl. II a XII zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Dovolání není přípustné podle § 237 OSŘ pro posouzení otázky, zda lze v případě pachatele úmyslného trestného činu, u něhož bylo konstatováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, považovat toto konstatování za dostatečné zadostiučinění, aniž by soud individuálně posoudil konkrétní okolnosti případu a dopad nepřiměřené délky řízení na osobu dovolatele. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 OSŘ Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2010, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4462_2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2016, sp. zn. nsoud/30_Cdo_5483_2015). Za zjevně nepřiměřený pak nelze považovat postup odvolací soudu, jenž při úvaze o adekvátní formě zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení přihlédl k tomu, že žalobce byl v tomto řízení uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, přičemž odvolací soud rovněž uvedl, že jiné okolnosti věci pro úvahu o peněžité náhradě nesvědčí. V tomto ohledu se dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu neocitl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2018, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3514_2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 05.03.2019, sp. zn. usoud/II.__S_4085_18, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.08.2023, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2278_2023). K dovolacím námitkám spočívajícím v tom, že se odvolací soud nezabýval konkrétními okolnostmi projednávané věci, lze uvést, že odvolací soud se (zejména v bodech 10 a 11 odůvodnění svého rozsudku) dostatečně zabýval tím, zda zvolená forma zadostiučinění je proporcionální, a dovolatelem napadený závěr o adekvátnosti konstatování porušení práva vyřkl v souvislosti s kritériem významu předmětu řízení pro poškozeného i v souvislosti s úvahou o tom, že náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován, přičemž, jak již uvedeno shora, konstatoval, že neshledal jiné (další) okolnosti svědčící ve prospěch přiznání zadostiučinění v penězích.
Navíc, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, došlo v posuzovaném trestním řízení k pravomocnému schválení dohody o vině a trestu mezi státním zástupcem a odsouzeným (žalobcem), a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 04.04.2024, sp. zn. okresni/35_T_5_2018. Sám žalobce k tomu v žalobě uvedl, že sice proti tomuto rozsudku podal odvolání, ale následně je vzal zpět. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, které jsou použitelné i na souzený případ a podle kterých platí, že vzdá-li se obžalovaný odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, kterým mu je i ukládán trest, má se za to, že je se stanoveným druhem trestu a jeho výměrou srozuměn, a to i z hlediska kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení, a nemůže se z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení domáhat ještě zadostiučinění v penězích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4139_2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2015, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.09.2025, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3464_2024). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17.06.2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu