Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. m) tr.ř.
Datum rozhodnutí: 14.04.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
Zveřejněno na webu: 22.06.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14.04.2026 o dovoláních, která podali obvinění 1. M. K. , 2. Josef Šebek , 3. S. Č . , 4. Ing. Libor Hodan , a 5. obviněná právnická osoba – obchodní společnost INTEBO, s. r. o. , se sídlem Studené 107, Jílové u Prahy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.08.2024, sp. zn. krajsky/4_To_25_2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. okresni/3_T_17_2022 takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M . K., Josefa Šebka, S. Č . , Ing. Libora Hodana a obviněné právnické osoby – obchodní společnosti INTEBO, s. r. o., odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Praze v pořadí svým prvním rozsudkem ze dne 02.03.2023, sp. zn. okresni/3_T_17_2022, zprostil všechny obviněné obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. v plném rozsahu s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byli stíháni. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27.07.2023, sp. zn. krajsky/4_To_28_2023, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu vrátil věc k novému rozhodnutí. 2. V pořadí druhým rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 06.12.2023, sp. zn. okresni/3_T_17_2022, byli obvinění M . K., Josef Šebek, S. Č . , Ing. Libor Hodan, Tomáš Macourek, obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o., Ajer, s. r. o., a MICROWARE TM , s. r. o., uznáni vinnými přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 TZ, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byly obviněným M. K. , Josefu Šebkovi a S. Č . shodně uloženy podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžité tresty v počtu 100 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Obviněnému Ing. Liboru Hodanovi a Tomáši Macourkovi byly uloženy podle § 260 odst. 1 tr . zákoníku a § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžité tresty v počtu 50 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč. Obviněné právnické osobě INTEBO, s. r. o. , byl uložen podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, odst. 2 zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. o. p. o.“), peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, s výší denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výměře 20 000 Kč. Obviněným právnickým osobám Ajer, s. r. o., a MICROWARE™, s. r. o., byly uloženy podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, odst. 2 t. o. p. o., peněžité tresty v počtu 50 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 200 Kč, tedy v celkové výměře 10 000 Kč. Dále bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto i podle § 229 odst. 1 tr. ř. o odkázání poškozené České republiky, zastoupené Ministerstvem financí České republiky, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Proti tomuto v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění M . K., Josef Šebek, S. Č ., Ing. Libor Hodan, Tomáš Macourek, obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o., Ajer, s. r. o., a MICROWARE™, s. r. o., a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, který odvolání podal v neprospěch všech obviněných. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27.08.2024, sp. zn. krajsky/4_To_25_2024. Odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. K. , Josefa Šebka, S. Č ., Tomáše Macourka, obviněnou právnickou osobu INTEBO, s. r. o. , a MICROWARE™, s. r. o., uznal vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, rovněž dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, u právnických osob INTEBO, s. r. o., a MICROWARE™, s. r. o., za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. Obviněného Ing. Libora Hodana a obviněnou právnickou osobou Ajer, s. r. o., uznal vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, u právnické osoby Ajer, s. r. o., za použití § 7 a § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o. Za to byl obviněným M. K., Josefu Šebkovi a S. Č . uložen shodný úhrnný trest odnětí svobody, a to podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let. Dále byl těmto obviněným uložen i shodný peněžitý trest podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku v počtu 20 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 5 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Obviněným Ing. Liboru Hodanovi a Tomáši Macourkovi byl uložen shodný ú hrnný trest odnětí svobody podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Obviněným právnickým osobám – obchodním společnostem INTEBO, s. r. o. , a Ajer, s. r. o., byl uložen shodný úhrnný peněžitý trest podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o. v počtu 25 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 20 000 Kč, tedy v celkové výši 500 000 Kč, vedle něhož byl obchodní společnosti INTEBO, s. r. o., rovněž uložen podle § 22 odst. 1, 3 t. o. p. o. i trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 2 let. Obviněné právnické osobě – obchodní společnosti MICROWARE™, s. r. o., byl uložen podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 18 odst. 1, 2 t. o. p. o., úhrnný peněžitý trest v počtu 10 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 10 000 Kč, tedy celkem ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí ČR, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních . Konečně odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných M . K., Josefa Šebka, S. Č . , Ing. Libora Hodana, Tomáše Macourka a obviněných právnických osob obchodních společností INTEBO, s. r. o., Ajer, s. r. o., a MICROWARE™, s. r. o. 4. Shora uvedené trestné činnosti se obvinění měli podle rozsudku odvolacího soudu ve stručnosti dopustit tím, že v souvislosti s dotačním projektem financovaným z Evropského sociálního fondu – Operačního programu Zaměstnanost (OPZ) na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. OPZ/1.3/043/0004785, vydaného poskytovatelem dotace Českou republikou – Ministerstvem práce a sociálních věcí, Odborem realizace projektů ESF – adaptabilita a rovné příležitosti, podle něhož mělo být z Evropského sociálního fondu financo váno 85 % celkových způsobilých nákladů (2 893 600 Kč) a zbytek z vlastního zdroje, s dobou realizace projektu od 01.02.2017 do 31.01.2019, byla dotace poskytnuta projektu s názvem „Podnikové vzdělávání Intebo“, který byl cílen na vzdělávání zaměstnanců příjemce dotace podnikající fyzické osoby obviněného Josefa Šebka a obchodní korporace INTEBO, s. r. o., jejímž byl obviněný Josef Šebek jediným jednatelem a společníkem. Následně v rozporu s dotačními podmínkami stanovenými Rozhodnutím o poskytnutí dotace po předchozí dohodě obviněný S. Č . , v pozici administrátora dotačního projektu, s obviněným M. K. , zplnomocněnou osobou za podnikající fyzickou osobu obviněného Josefa Šebka a rovněž vedoucím zaměstnancem obchodní společnosti INTEBO, s. r. o., současně i interním školitelem zaměstnanců INTEBO, s. r. o., v rámci realizovaného dotačního projektu, za součinnosti příjemce dotace obviněného Josefa Šebka , který byl jednatelem INTEBO, s. r. o., společně i s obviněnou INTEBO, s. r. o ., jednající prostřednictvím obviněných Josefa Šebka a M . K. , postupně ve dnech 21.04.2018, 28.11.2018 a 24.05.2019 doručili Ministerstvu práce a sociálních věcí jako součást dílčích zpráv o realizaci dotačního projektu s žádostmi o platbu prezenční listiny o kurzech, v nichž bylo uvedeno datum, doba trvání a místo školení, jména a příjmení absolventů kurzů, vzdělávací subjekt a příjemce dotace. Do těchto prezenčních listin obvinění uvedli nepravdivé údaje, neboť školení nebyla provedena v souladu s tvrzenými údaji, na prezenční listiny opatřili podpisy zaměstnanců, kteří měli být školeni, vytvořili korespondující nepravdivá potvrzení o absolvování kurzu pro jednotlivé absolventy a pro potřeby doložení realizace dotovaného projektu ve vztahu k poskytovateli dotace zajistili součinnost osob, které měly potvrdit, že vzdělávací aktivity byly vykonány. Vedle interního školitele M . K. měli jako externí školitelé zaměstnance školit obchodní korporace Ajer, s. r. o ., prostřednictvím lektora obviněného Ing. Libora Hodana , jednatele Ajer, s. r. o., a obchodní korporace MICROWARE™, s. r. o ., prostřednictvím lektora obviněného Tomáše Macourka , jednatele MICROWARE™, s. r. o., přičemž tyto osoby si byly vědomy, že ve skutečnosti nebudou zajišťovat a provádět školení a lektorskou činnost, ale že pouze v rámci dotačního projektu financovaného z Evropského sociálního fondu formálně potvrdí svými podpisy uskutečnění školení na nepravdivých prezenčních listinách a potvrzeních o jejich absolvování s tím, že tyto realitě neodpovídající listiny budou příjemcem dotace využity k tomu, aby jimi bylo poskytovateli dotace doloženo uskutečnění vzdělávacích aktivit, což byla podmínka pro vyplacení dotačních prostředků. S tímto vědomím obvinění Josef Šebek, M . K. , INTEBO, s. r. o., jednající prostřednictvím Josefa Šebka a M . K. , Ing. Libor Hodan, Ajer, s. r. o., jednající prostřednictvím Ing. Libora Hodana, Tomáš Macourek a MICROWARE™, s. r. o., jednající prostřednictvím Tomáše Macourka, podepsali nepravdivé prezenční listiny o konání školicích kurzů a takto vytvořili listiny prokazující poskytovateli dotace uskutečnění školení a splnění podmínek pro výplatu dotačních prostředků, ačkoli ke školicí akci nedošlo, konkrétně u školitele obviněného M. K. , interního lektora INTEBO, s. r. o., v 80 školicích dnech , a to ode dne 28.11.2017 do dne 31.07.2018, vždy ve Studeném 107, Jílové u Prahy, v čase 07:00 až 15:30 hodin s přestávkou od 12:00 do 12:30 hodin, obviněného Ing. Libora Hodana v postavení externího lektora v 20 školicích dnech , a to ode dne 16.10.2017 do dne 22.12.2017, vždy ve Studeném 107, Jílové u Prahy, v čase 07:00 až 15:30 hodin s přestávkou od 12:00 do 12:30 hodin, u obviněného Tomáše Macourka v postavení externího lektora ve 20 školicích dnech , a to ode dne 02.07.2018 do dne 31.10.2018, vždy v Jílovské 320, 252 45 Zvole, v čase 07:00 až 15:30 hodin s přestávkou od 12:00 do 12:30 hodin. Přitom všichni obvinění věděli, že tyto školicí kurzy neproběhly a že společně jednotlivými dílčími kroky jednotlivých obviněných zapojených do této trestné činnosti se podílí na vyhotovování nepravdivé dokumentace o konání vzdělávacích kurzů v souvislosti s čerpáním dotace z Evropského sociálního fondu ve zmíněném projektu. Nepravdivou dokumentaci podepsal buď obviněný Josef Šebek jako příjemce dotace, nebo ji nechal podepsat obviněného M . K. , kterému za tím účelem poskytl přístup ke svému elektronickému podpisu, a postupně ve dnech 21.04.2018, 28.11.2018 a 24.05.2019 ji s vědomím a jménem obviněného Josefa Šebka obviněný S. Č . společně s obviněným M . K. elektronicky doručili Ministerstvu práce a sociálních věcí jako součást dílčích zpráv o realizaci projektu s žádostmi o platbu. Na podkladě této nepravdivé dokumentace v podaných žádostech o platbu neoprávněně požadovali výplatu dotačních prostředků v celkové výši 873 990,40 Kč z Evropského sociálního fondu, přičemž na podkladě nepravdivých prezenčních listin a potvrzení o absolvování kurzu byla příjemci dotace podnikající fyzické osobě Josefovi Šebkovi vyplacena dotace ve výši 763 830,40 Kč a k vyplacení zbývající části dotace ve výši 110 160 Kč nedošlo . Poškozené České republice zastoupené Ministerstvem financí ČR tak způsobili škodu ve výši 763 830,40 Kč s tím, že k vyplacení zbývající části požadované dotace ve výši 110 160 Kč nedošlo. Na vzniku škody se podíleli obvinění M. K., Josef Šebek, S. Č . a obchodní společnost INTEBO, s. r. o., nepravdivými podklady pro platbu ve výši 873 990,40 Kč, na jejichž základě získala podnikající fyzická osoba Josef Šebek dotaci ve výši 763 830,40 Kč a k vyplacení části dotace ve výši 110 160 Kč nedošlo, obvinění Ing. Libor Hodan a obchodní společnost Ajer, s. r. o. nepravdivými podklady pro platbu ve výši 258 073,60 Kč, na jejichž základě získala podnikající fyzická osoba Josef Šebek dotaci ve výši 258 073,60 Kč, obvinění Tomáš Macourek a obchodní společnost MICROWARE™, s. r. o., nepravdivými podklady pro platbu ve výši 220 320 Kč, na jejichž základě získala podnikající fyzická osoba Josef Šebek dotaci ve výši 110 160 Kč a k vyplacení části dotace ve výši 110 160 Kč nedoš lo. O bviněným právnickým osobám INTEBO, s. r. o., Ajer, s. r. o., a MICROWARE™, s. r. o., lze přičítat toto jednání, neboť bylo spácháno podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) t. o. p. o., jednáním statutárního orgánu právnické osoby.
II. Dovolání obviněných
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání prostřednictvím svých obhájců obvinění M . K., Josef Šebek, S. Č ., Ing. Libor Hodan a obviněná právnická osoba obchodní společnost INTEBO, s. r. o.
a) Dovolání obviněného M . K.
6. Obviněný M . K. uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Úvodem svého dovolání namítl, že soudy nereagovaly na vývoj důkazní situace a převzaly popis skutku z usnesení o zahájení trestního stíhání a z podané obžaloby. Obviněný v podaném dovolání argumentoval zcela ve shodě s obhajobou uplatňovanou v řízení před soudy nižších stupňů. Znovu i zopakoval, že skutek spočívající ve smyšlenosti školicích kurzů a existenci organizované skupiny se nestal. Odvolací soud podle jeho názoru dovodil trestnou činnost z 19,56 % kurzů, které vykazovaly administrativní nedostatky, k nimž bylo provedeno dokazování, avšak nevzal v potaz dalších 80,44 % řádně uskutečněných kurzů. Smyšlenost kurzů byla vyvrácena samotnými lokalizačními údaji k jeho telefonnímu číslu, neboť byla prokázána celodenní absence jeho telefonu v místě školení z 80 dní školení pouze v 9 dnech, což vysvětlil neplánovanou hospitalizací a neplánovanou zahraniční cestou. Rovněž znovu poukázal na skutečnost, že lokalizace mobilního telefonu ještě neprokazovala, kde se nacházel on, zda ve Zvoli u Prahy či ve Studeném u Jílového (jedná se o dvě části jedné továrny). Pro závěr o fiktivnosti kurzů nebyly podle jeho přesvědčení soudy nižších stupňů brány v úvahu důkazy, které jej vyvrací, ačkoli většina vyslechnutých svědků svoji účast na kurzech potvrdila, stejně jako pravost svých podpisů na prezenčních listinách. Tito svědci rovněž zdůraznili, že bez těchto školicích akcí by ani nemohli své pracovní povinnosti plnit. Naopak podle odvolacího soudu tyto výpovědi nepotvrzují žádné jiné konkrétní časy (ani jiná školicí místa), v nichž by měla školení probíhat, a jsou v tomto směru jen velmi vágní. Vyslovil rovněž názor, že odvolací soud zejména svým prvním rozhodnutím překročil pravidla přezkumu prvoinstančního rozhodnutí, neboť odvolací soud sám nemůže činit závěry o důkazech odchylně od závěrů obsažených v napadeném rozsudku soudu prvního stupně nebo nařizovat soudu prvního stupně, k jakým závěrům má po provedení důkazů dospět. Přitom takto učiněnými závěry odvolacího soudu byl následně soud prvního stupně vázán.
7. Dále dovolatel namítl porušení zásady totožnosti skutku, který v průběhu řízení doznával změn, zejména pokud jde o prvotní verzi proběhlých událostí (v přípravném řízení a před soudem prvního stupně) a děje popsaného odvolacím soudem, přičemž jak jednání, tak následek se v konečné verzi odlišovaly od verze prvotní. Není tak podle jeho názoru dána shoda mezi jednáním uvedeným v obžalobě a jednáním popsaným v rozsudku odvolacího soudu po provedeném dokazování, což vylučuje vznik a existenci organizované skupi ny a dokládá, že nebyla zachována totožnost skutku v popsaném jednání. Stejně tak není dána ani shoda v následku uvedeném v obžalobě a v následku zjištěném po provedeném dokazování, což opět vylučuje vznik a existenci organizované skupiny a svědčí o tom, že nebyla zachována totožnost skutku v následku trestného činu. Uvedené jednání a následek dokládá pouze chybu administrátora projektu S . Č.
8. K závěrům odvolacího soudu o jeho vině obviněný namítl, že nebyla prokázána existence jeho zavinění, a to jak v úmyslné, tak ani v nedbalostní variantě. Samotná subjektivní stránka skutkových podstat, tedy úmyslné (i nedbalostní) zavinění obviněného, byla podle něj vyvrácena už jen tím, že z důvodu nedostatku jeho volné pracovní kapacity a rozsáhlosti dotační problematiky byl nasmlouván administrátor projektu (obviněný S . Č . ), který nevěděl, že nedodržením formální stránky předkládaných listin se může dopustit trestné činnosti. Soud prvního stupně podle obviněného nenaznačil, v čem shledal jeho nepřímý úmysl, resp. jak mohl a měl postupovat, aby eliminoval neznalost, které se dopustil najatý administrátor dotačního projektu.
9. Rovněž uvedl, že z provedených důkazů ani nevyplynul závěr odvolacího soudu, že obvinění jednali jako členové organizované skupiny. Žádná zjištění soudu prvního stupně nesvědčí o tom, že mezi obviněnými došlo k dělbě úkolů, pravomocí, koordinovanosti a plánovanosti apod., a to vyjma dělby činností, která vycházela ze samotného mj. pracovního postavení obviněných. Odvolací soud podle obviněného ani nevysvětlil, jak mohla údajná organizovaná skupina soustavně a úmyslně předem naplánovat nepřesnosti v 19,54 % celkových školení, resp. jak mohla počítat s okolnostmi typu hospitalizace či zahraniční cesta obviněného. Odůvodnění existence organizované skupiny tak podle dovolatele neodpovídá výsledkům provedeného dokazování, nebyla totiž dovozena žádná forma úmyslu či nedbalosti, nebylo ani zohledněno, že školení probíhala po požáru výrobní haly v hektických podmínkách, a že absenci jeho mobilního telefonu nebylo možné naplánovat předem. Rozhodná skutková zjištění odvolacího soudu jsou podle něj v extrémním rozporu se skutkovými závěry soudu prvního stupně i výsledky dokazování v přípravném řízení, z čehož vyplynuly i vadné právní závěry odvolacího soudu, které postrádají logickou oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
10. Obviněný dále namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a to odposleších a záznamech telekomunikačního provozu a lokalizaci obviněnými používaných telefonních přístrojů. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29.02.2008, sp. zn. usoud/I.__S_3038_07, zdůraznil, že nařízení odposlechů v projednávané věci bylo protiústavní, neboť nebyla splněna podmínka, že k omezení soukromí smí dojít pouze tehdy, pokud je to nezbytné a účelu trestního řízení nelze dosáhnout jinak. Orgány činné v trestním řízení přitom měly jiné varianty, jak věc prověřovat, ať už žádostí MPSV o spolupráci či o kontrolu v INTEBO, s. r. o., resp. místním šetřením. Samotný příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu navíc odkazuje na trestní řízení ohledně rozkrývání drogové trestné činnosti a není v něm uveden jiný účel. 11. Mimo jiné obviněný poznamenal, že nepřiměřený trestní postih za vystavení prezenčních listin s údaji, které ne zcela odpovídají skutečnosti, je přímým ohrožením příjmů cca 100 zaměstnanců, resp. ohrožením příjmů na daních ke škodě České republiky. Rovněž zcela obecně zmínil nutnost dodržení zásady subsidiarity trestní represe.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a zprostil jej obžaloby.
b) Dovolání obviněného Josefa Šebka a obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o.
13. Tito obvinění rovněž opřeli svá dovolání podaná prostřednictvím společného obhájce shodně o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obvinění dovodili, že skutkový stav zjištěný odvolacím soudem nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tedy došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Rovněž namítli, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále jsou i založena na procesně nepoužitelných důkazech. Konečně dovodili i porušení jejich práv na soudní ochranu.
14. Obviněná právnická osoba INTEBO, s. r. o., namítla, že na ni bylo nezákonně přeneseno důkazní břemeno, že se soudy vůbec nezabývaly možnostmi její exkulpace podle § 8 odst. 5 t. o. p. o., že došlo k nezákonnému restriktivnímu výkladu tohoto ustanovení. Přestože se odvolací soud dané problematice věnoval, jeho závěry si de facto protiřečí, na jednu stranu popisuje, že je potřeba dodržovat compliance programy, které mají být v obchodních společnostech zavedeny a uplatňovány apod., zároveň dodává, že v projednávané věci ani u jedné z právnických osob nepřipadá vyvinění se do úvahy, neboť obviněné právnické osoby měly pouze jednoho jednatele a společníka, tedy ten samý subjekt, který by měl compliance program zavést, aby jej následně porušil a páchal trestnou činnost. Za nesprávný právní názor označila tato dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle kterého se žádná právnická osoba nemůže zprostit trestní odpovědnosti s tvrzením, že vynaložila veškeré úsilí, které ve smyslu § 8 odst. 5 t. o. p. o. na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila, neboť obvinění Josef Šebek, Ing. Libor Hodan i Tomáš Macourek byli v kritické době jedinými jednateli jednotlivých obviněných právnických osob. Podle názoru obviněné do výčtu osob uvedených v § 8 odst. 1 t. o. p. o. patří i jednatel a společník právnické osoby, a tudíž na ně dopadá § 8 odst. 5 t. o. p. o., nelze je tedy z výčtu těchto osob vyjímat. Odvolací soud předmětnou otázku řešil v teoretické rovině, nikoli zkoumáním vnitřních pravidel konkrétní obchodní společnosti. Pokud přenesl důkazní břemeno na obviněné právnické osoby, aby prokazovaly, jaká opatření byla přijata, resp. že vynaložily veškeré úsilí, které na nich bylo možné spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránily, došlo k popření základních zásad trestního řízení (zásady presumpce neviny) a k zásahu do jejich ústavně zaručených práv (článek 2 odst. 3 a 4 Ústavy a článek 2 odst. 2 a 3 a článek 36 Listiny základních práv a svobod). Soud prvního stupně se otázkou vyvinění právnické osoby ani náznakem nezabýval, nulová skutková zjištění kladl za vinu obviněným a vyvodil z toho závěry svědčící v jejich neprospěch. Obviněná právnická osoba zdůraznila, že je povinností orgánů činných v trestním řízení náležitě objasňovat stav věci a zjistit potřebné skutkové okolnosti bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž nastíněné aspekty na ně nelze přenášet. Dodala, že je právem, nikoliv povinností obviněné právnické osoby dokazovat svou nevinu, případná rezignace na toto právo nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti prokázat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněná k předmětné otázce v podrobnostech odkázala na odbornou literaturu podporující její argumentaci. V této souvislosti rovněž namítla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a současně porušena zásada dvojinstančnosti řízení, když soud prvního stupně se otázkou možného vyvinění právnické osoby nezabýval (ač k tomu byl povinen) a teprve odvolací soud tuto posuzoval, čímž jí odejmul možnost náležitě reagovat, argumentovat ve věci a předkládat důkazy a připravil ji tak o právo na odvolání.
15. Oba dovolatelé pak za nezákonný označili postup odvolacího soudu, který ve věci sám rozhodl rozsudkem, jímž je uznal vinnými a uložil jim tresty, a to v návaznosti na veřejné zasedání, v němž odvolací soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování. Obvinění v této souvislosti připomenuli, za jakých trestním řádem předpokládaných okolností může soud druhého stupně ve věci sám rozhodnout, aniž by věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. K otázce nepřípustného nahrazování činnosti soudu prvního stupně odvolacím soudem poukázali na rozhodovací praxi Ústavního soudu. V rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 20.12.2011, sp. zn. usoud/III.__S_2298_11, pak podle jejich názoru odvolací soud řádně neuvedl, v čem spatřuje vady v hodnocení důkazů soudem prvního stupně, omezil se pouze na prázdné floskule. Nebyl tak podle jejich názoru oprávněn provádět znovu důkazy provedené při hlavním líčení před soudem prvního stupně a nebyly tudíž ani dány podmínky pro to, aby ve věci sám rozhodl. Odvolací soud svým postupem podle dovolatelů překročil meze dané § 263 odst. 6 tr. ř., když provedl tak rozsáhlé dokazování, aby mohl podle svého změnit skutková zjištění soudu prvního stupně. Tímto postupem (zejména s ohledem na množství provedených důkazů během veřejného zasedání, dotváření skutkového děje a změnu právní kvalifikace jednání obviněných) došlo podle jejich názoru k porušení jejich práva na soudní ochranu, stejně tak jako k porušení principu dvojinstančnosti řízení a jejich práva na spravedlivý proces. V důsledku vadného postupu byli obvinění de facto zkráceni v právu na obhajobu, neboť odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně a s rozhodnými skutečnostmi se obvinění setkávali až při odvolacím řízení, tudíž ne na všechny vyvstalé aspekty věci mohli adekvátně reagovat. 16. Dále obvinění namítli, že pokud odvolací soud formuloval skutek v napadeném rozsudku tak, že obviněný Josef Šebek měl o všem vědět a společně s ostatními plánoval, vytvářel nepravdivé dokumenty, tedy konstatoval-li jeho zavinění v úmyslu přímém, pak tento závěr neodpovídá provedenému dokazování, resp. je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Zdůraznili, že v provedených odposleších není zachycen jediný zájmový hovor s obviněným Josefem Šebkem a ač se v těchto hovorech o něm ostatní obvinění zmiňují, neprokazují tyto ani jiné důkazy, že by si byl vědom toho, že jsou poskytovateli dotace předkládány dokumenty, které neobsahují pravdivé informace a že tyto budou podkladem pro poskytnutí dotace. Obviněný v tomto směru argumentoval shodně jako v předchozích fázích trestního řízení, v nichž se s touto jeho obhajobou již soudy nižších stupňů vypořádaly.
17. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění namítli, že odvolací soud nesprávně právně posoudil projednávaný skutek a uzavřel, že byly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů podle § 212 a § 260 tr. zákoníku. Tyto závěry jsou v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14.07.2022, sp. zn. nsoud/5_Tdo_1132_2021, byť na něj odvolací soud odkázal. Soud se podle obviněných nedokázal náležitě vypořádat s otázkou potenciálního poskytnutí dotace za situace, že by byly veškeré údaje vyplněny správně, resp. nedokázal náležitě vyhodnotit povahu údajů s tím, jaké případné následky příjemci dotace reálně hrozily při vyplnění údajů s jistou mírou chybovosti. Dovolatelé zdůraznili, že každé porušení rozpočtové kázně (jiný den, čas, místo nebo rozdělení školicího dne či změna lektora) není trestným činem, u kterého by byla zapotřebí náprava za použití nástrojů trestního práva, a bylo tak spíše namístě uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy užití prostředků jiných právních odvětví k nápravě nastalých pochybení poskytovatelem dotace, a to s vědomím, že účelu dotace bylo dosaženo. S odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu připomenuli, že trestní právo stojí na principu ultima ratio . Bylo proto podle nich namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že v řízení bylo najisto postaveno, že mezi obviněnými nebyla dohoda o tom, že spáchají dotační podvod, že většina činností v podobě školicích kurzů proběhla řádně až v enormním rozsahu, avšak došlo k formálním nedostatkům, přesto účel dotace byl plně naplněn a finanční prostředky byly obviněnými využity na stanovený účel. 18. Ve vztahu k provedeným a coby důkazu použitým odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu obvinění namítli, že byly nezákonné a procesně nepoužitelné. Jednak ve vydaných příkazech bylo odkazováno na drogovou trestnou činnost a zůstává otázkou, zda nebyly odposlechy nařízeny zastřeně, což by bylo nepřípustné, a dále pak, v příkazech nebylo dostatečně rozvedeno, proč nejsou využity jiné důkazní prostředky. Podle obviněných tudíž nebyla splněna zákonná podmínka pro samotné nařízení odposlechu, a to jejich nezbytnost s ohledem na absenci jiných důkazních možností pro dosažení sledovaného účelu. Vzhledem k uvedenému jsou podle obviněných všechny důkazy, které mají souvislost s informacemi získanými nezákonnými odposlechy, procesně nepoužitelné. Jelikož byly tyto odposlechy stěžejním důkazním prostředkem zejména pro odvolací soud, který na jejich základě učinil podstatnou část svých závěrů, je i tato nezákonnost důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
19. Obvinění rovněž namítli porušení totožnosti skutku. Zdůraznili, že již obžaloba pracovala s verzí skutku, že se obvinění dohodli, že školení nebudou vůbec pořádat a budou pouze inkasovat finanční prostředky z předmětného programu, což měli realizovat, avšak tento skutek byl provedenými důkazy jednoznačně vyvrácen. Vzhledem k tomu, že o tomto skutku v obžalobě soudy nerozhodovaly, nebyl naplněn požadavek na zachování totožnosti skutku. Odvolací soud podle jejich názoru otázku zachování totožnosti skutku nesprávně právně posoudil.
20. Závěrem svého dovolání obviněný Josef Šebek a obviněná obchodní společnost INTEBO, s. r. o., navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na napadená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změnám, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté buď věc přikázal soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, anebo obviněné zprostil obžaloby.
c) Dovolání obviněného S . Č .
21. Obviněný S . Č . se dovolával existence dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu trpí vadami, neboť byla porušena ustanovení zabezpečující řádné objasnění věci a práva obhajoby. Podle obviněného nebyla respektována zásada presumpce neviny, nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ohledně odmítnutí dalších navržených důkazů je nepřesvědčivé. Rovněž skutek byl nesprávně hmotněprávně posouzen.
22. Dále obviněný namítl, že mu bylo znemožněno vypovídat k věci. Soud prvního stupně jej při prvním výslechu přerušil. Poté již nevypovídal a byl obžaloby zproštěn. Po prvním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu již byl při hlavním líčení návrh na jeho výslech zamítnut. Dovolatel uvedl, že se v rámci své výpovědi chtěl vyjádřit k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu, jakož i k tomu, že nikdy nepodepsal žádný dokument související s předmětem tohoto trestního řízení a že mezi ním a ostatními obviněnými nebyl žádný vztah, neboť jen plnil úkoly z pozice zaměstnance obchodní společnosti Advisers Team, s. r. o.
23. Rovněž namítl, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a nebyl řádně odůvodněn. V této souvislosti se podrobně vyjádřil k jednotlivým skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, které podle něj vyplynuly z provedeného dokazování. V rámci těchto námitek zejména zdůraznil, že plnil pouze pracovní úkoly svého zaměstnavatele, nejednal na základě nějaké předchozí domluvy s ostatními obviněnými, žádnou žádost v inkriminovaných dnech elektronicky nepodepsal ani nikam nedoručil, ani nevlastnil elektronický podpis. K jakékoli kooperaci s obviněným Josefem Šebkem nedošlo a neexistuje k tomu ani žádný důkaz. S obviněným M . K. žádné školení nedomlouval, pouze pomáhal s administrací dotovaného projektu. Na žádné z prezenčních listin podpisy neopatřoval a nevytvářel nepravdivé prezenční listiny. Přestože připravoval formuláře podle metodiky, tak nic nepodepisoval ani neověřoval správnost údajů. Nevěděl ani o tom, že kurzy neproběhly. K provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu namítl, že mu nebyla dána možnost se k nim vyjádřit, resp. je řádně vysvětlit. Odposlechy neprokazují podle jeho názoru žádnou trestnou činnost, je z nich pouze patrné, že vykonával zadané pracovní činnosti jako zaměstnanec společnosti Advisers Team, s. r. o. K neuskutečněnému školení dne 20.02.2018, v němž došlo ke kontrole ze strany poskytovatele dotace, uvedl, že to byl jediný den, o němž se dozvěděl, že školení neproběhlo, ale protože poskytnutí dotace za tento den nebylo žádáno, trestný čin se nestal.
24. Obviněný namítl, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo a že v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, na kterou poukázal, byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny výhradně v jeho neprospěch, neboť během řízení ani neměl možnost se k provedeným odposlechům adekvátně vyjádřit.
25. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
d) Dovolání obviněného Ing. Libora Hodana
26. Obviněný Ing. Libor Hodan dovodil v rámci svého dovolání dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť odvolací soud podle něj věc nesprávně posoudil po právní stránce a skutek, kterým byl uznán vinným, není trestným činem. Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou pak v hrubém rozporu s provedeným dokazováním.
27. Dovolatel namítl, že proces dokazování neposkytl dostatečné a jednoznačné podklady pro závěr o jeho vině, resp. že provedené důkazy nebyly natolik průkazné, aby mohly vést k přesvědčivým skutkovým a právním závěrům odvolacího soudu. Nesoulad mezi skutečnostmi, jež vyšly v průběhu dokazování najevo, a závěry, k nimž soudy dospěly, podle jeho názoru vyvolává důvodné pochybnosti o objektivitě a správnosti rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti zdůraznil, že účel dotačního programu byl úspěšně naplněn, přičemž on vyhověl veškerým podmínkám stanoveným v projektové žádosti, načež zajištěním školení dosáhl zamýšlených výsledků. Připustil, že došlo k podcenění formální stránky projektu ohledně nedostatků ve vedení a vykazování prezenčních listin. Předmětné nesrovnalosti ovšem neměly žádný dopad na samotný účel dotačního projektu. Školení proběhla podle stanovených zásad, a dokonce v rozsahu, který překračoval původně deklarované objemy. Dotační prostředky tedy byly použity přesně v souladu s jejich účelem.
28. Dále namítl, že ve věci absentuje subjektivní stránka předmětných skutkových podstat trestných činů. Závěry soudů nižších stupňů o jeho úmyslném zavinění nebyly podloženy žádnými relevantními důkazy, byly založeny toliko na domněnkách a hypotézách, nikoliv na objektivně zjištěných skutečnostech a důkazech. Namísto úmyslu jednat protiprávně se ve věci podle obviněného jednalo spíše o administrativní pochybení. V napadeném rozhodnutí rovněž dovolatel postrádal takový popis svého jednání, na který by bylo možné aplikovat trestněprávní normy.
29. Obviněný dále namítl, že jeho jednání nenaplnilo takovou intenzitu a škodlivost, aby soudy nižších stupňů nemohly dovodit zásadu subsidiarity trestní represe, a to pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ostatní znaky projednávaných skutkových podstat trestných činů byly naplněny. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě by projednávané trestné činy z hlediska závažnosti neodpovídaly ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Přestože v obdobných případech není uplatňování zásady subsidiarity trestní represe obvyklé, podle obviněného se v nyní projednávané věci jedná o hraniční případ, v němž by postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku byl možný, neboť skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že k naplnění trestného činu v intenzitě požadované zákonem nedošlo. I kdyby dovolací soud měl za to, že určitá škoda vznikla, jde podle obviněného pouze o marginální újmu, která ani z hlediska povahy, ani z hlediska jejího rozsahu nezakládá potřebu trestního posti hu.
30. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a podle § 226 písm. b) tr. ř. jej obžaloby zprostil.
III. Vyjádření státního zástupce k dovoláním obviněných a repliky obviněných
31. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
32. Státní zástupce předně uvedl, že ve věci nelze ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž provedené důkazy pečlivě hodnotily jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. podle § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na to nejsou podle státního zástupce relevantní námitky obviněných ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. Nedůvodné jsou i námitky dovolatelů, že nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo . I přes svědecké výpovědi, které potvrzovaly účast svědků na školení, soudy přezkoumatelným způsobem odůvodnily svůj závěr o fiktivnosti části školení.
33. K námitkám, které obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce podotkl, že v nich obvinění rozporují učiněná skutková zjištění soudů nižších stupňů a často jde o totožné námitky, které již uplatňovali v rámci předcházejícího řízení, s nimiž se tyto soudy přesvědčivě vypořádaly. V této souvislosti poukázal zejména na bod 45. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž odvolací soud dostatečně a přezkoumatelně rozvedl podmínky pro dovozování trestní odpovědnosti podle § 212 a § 260 tr. zákoníku, což podpořil i odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.07.2022, sp. zn. nsoud/5_Tdo_1132_2021. Argumentace obviněných, že se v případě jimi uváděných údajů jednalo o poměrně bezvýznamné informace, které by na poskytnutí dotace neměly žádný vliv, je podle státního zástupce vyvrácena již samotnou dikcí § 212 odst. 1 tr. zákoníku, která nevyžaduje, aby zkreslené či nepravdivé údaje musely být současně podstatné pro udělení dotace, resp. kategorie podstatných údajů je v základní skutkové podstatě uvedena zvlášť. Rovněž § 260 odst. 1 tr. zákoníku nestanoví, o jaké konkrétní údaje či doklady se musí jednat, pokud jsou způsobilé k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. 34. K námitkám obviněné INTEBO, s. r. o., týkajícím se možnosti jejího vyvinění z trestní odpovědnosti, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 t. o. p. o. zabránila (§ 8 odst. 5 t. o. p. o.), státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.02.2019, sp. zn. nsoud/7_Tdo_110_2019, podle něhož pro vyvinění nestačí, aby byly přijímány toliko formální akty, pokud tyto nejsou následně vynucovány. Současně je podle něj potřeba při aplikaci § 8 odst. 5 t. o. p. o. reflektovat, že trestná činnost byla spáchaná statutárním orgánem právnické osoby či jinou osobou ve vedoucím postavení, které mají primárně přijímat opatření předcházející trestné činnosti, kontrolovat jejich dodržování, případně reagovat na jejich porušení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2018, sp. zn. nsoud/6_Tdo_1332_2018). Potenciálního vyvinění právnické osoby na základě přijetí těchto opatření se tudíž dovolávají právě ty osoby, které je nejprve přijaly a poté samy porušily. V důsledku uvedeného k naplnění exkulpačního důvodu v případě přičítání jednání osoby podle § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. proto může docházet zcela výjimečně. V kontextu s výše uvedeným pak dodal, že i kdyby obviněný Josef Šebek (jediný jednatel a společník společnosti INTEBO, s. r. o.) z pozice statutárního orgánu přijímal interní opatření k eliminaci možností dopouštění se protiprávního jednání, či jakákoli jiná opatření, nebylo by pro společnost INTEBO, s. r. o., možné zprostit se trestní odpovědnosti, pokud ta samá osoba se za společnost dopustila trestného činu, pokud dané jednání splňovalo další podmínky předpokládané zákonem o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, tedy v tomto případě bylo protiprávní jednání spácháno v zájmu právnické osoby, jednalo se o kategorii trestných činů, pro které je možné právnickou osobu postihnout apod. Státní zástupce ani nepřisvědčil námitkám obviněné INTEBO, s. r. o., že na ni soud přenášel důkazní břemeno a namísto vlastní vyhledávací činnosti neúměrně a v rozporu se zákonem ji zatěžoval. Zdůraznil, že obviněné nic nebránilo v tom, aby sama označila důkazy prokazující její proklamovanou nevinu a navrhla soudu jejich provedení. Obviněná právnická osoba mohla kdykoli (nikoli měla; jedná se o její možnost, ne povinnost) sama vyvinout aktivitu a upozornit na taková opatření přijatá ze strany právnické osoby, kterými by bylo riziko páchání trestné činnosti snižováno (viz odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu uvedené pod bodem 49.). 35. Státní zástupce se rovněž ztotožnil s argumentací odvolacího soudu (viz bod 57. odůvodnění napadeného rozhodnutí), podle níž se v projednávané věci (s trestní sazbou 2 až 8 let), i s ohledem na zjištěné okolnosti případu nejedná o případ, který by se vymykal či jinak neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům. Za této situace nelze z pohledu § 12 odst. 2 tr. zákoníku dovodit aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, které se domáhali obvinění Josef Šebek, právnická osoba INTEBO, s. r. o., a Ing. Libor Hodan s tvrzením, že jejich jednání nedosahovalo patřičné intenzity a škodlivosti. Jejich námitky uplatněné v tomto směru si navíc protiřečí s jejich ostatní dovolací argumentací. Jestliže totiž obvinění rozporují skutková zjištění soudů a popírají naplnění znaků předmětných skutkových podstat trestných činů, není zřejmé, jakým způsobem by mohla být zásada subsidiarity aplikována. Takový postup totiž vyžaduje, aby ostatní znaky, tedy krom objektu a subjektu zejména objektivní a subjektivní stránka, byly naplněny a pouze z důvodu absence společenské škodlivosti nebylo namístě vyvozovat trestněprávní postih.
36. Za irelevantní označil státní zástupce námitku M . K. , že jeho nepřiměřený trestní postih je přímým ohrožením příjmů cca 100 zaměstnanců a příjmů na daních ke škodě České republiky. Uvedená námitka nemůže vést k absenci trestní odpovědnosti obviněného a nespadá ani pod žádný dovolací důvod.
37. Ve vztahu k námitkám obviněného M . K. , Josef Šebka, a obviněné právnické osoby obchodní společnosti INTEBO, s. r. o., o procesní nepoužitelnosti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu, resp. nepřiměřenosti takovéhoto postupu, státní zástupce poukázal na to, že v projednávané věci byly splněny podmínky, za nichž může být vydán příkaz k odposlechu (§ 88 odst. 1 tr. ř.). V dané věci byl prověřován zločin s trestní sazbou 2 až 8 let (§ 260 odst. 4 tr. zákoníku), k jehož stíhání navíc zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva (viz mezinárodní dokumenty zavazující postihovat trestné činy ohrožující finanční zájmy Evropské unie). Rovněž byla splněna podmínka, že v rámci tohoto postupu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, když již v jiné trestní věci byl zachycen zájmový hovor týkající se tohoto trestního řízení. Stejně tak byla splněna i podmínka, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo by dosažení sledovaného účelu bylo podstatně ztížené, neboť bylo potřeba zadokumentovat (či naopak vyvrátit podezření), že se pachatelé na svých postupech domlouvají mimo jiné v telefonních hovorech. Přitom nebylo možné tuto otázku objasnit jiným způsobem, než právě nařízením a provedením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V neposlední řadě bylo splněno i hledisko subsidiarity odposlechu v projednávané věci, neboť bylo prověřováno jednání ohledně možného zneužívání prostředků z dotačního programu a odposlech telefonních hovorů měl přispět k zadokumentování věci. K tomuto státní zástupce dodal, že postačí, pokud splnění této zákonné podmínky vyplývá ze spisového materiálu, z okolností případu a z procesní charakteristiky dané fáze řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.04.2017, sp. zn. nsoud/3_Tdo_139_2017). Obsahoval-li příkaz k odposlechu odkaz na drogovou trestnou činnost, jednalo se podle státního zástupce o pochybení při tvorbě dokumentu. Při zhodnocení celkového obsahu příkazu k odposlechu je však podle jeho názoru jasné, v jaké věci byl vydán a jaká byla podstata prověřovaného jednání (obdobně se vyjádřil odvolací soud v bodě 37. odůvodnění napadeného rozhodnutí). 38. Za nerelevantní označil státní zástupce námitky obviněných M . K. , Josefa Šebka, a obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o., jimiž zpochybňovali závěry soudů nižších stupňů o existenci organizované skupiny, přičemž rozporovali skutková zjištění těchto soudů týkající se činností jednotlivých obviněných a jejich participace na organizování školení, zajištění lektora, vlastním průběhu školení, administraci, předkládání dokladů a prezenčních listin apod. Dovolatelé v této souvislosti namítali i nedostatek úmyslného zavinění s tím, že o činnosti dalších spoluobviněných neměli povědomí. Podle státního zástupce je toto nerozhodné pro dovození znaku, že jednali „jako člen organizované skupiny“. Podotkl, že je otázkou, zda obvinění při své argumentaci uvedené znaky nezaměnili s vyšší formou trestné součinnosti, tj. organizovanou zločineckou skupinou ve smyslu § 129 tr. zákoníku. Státní zástupce se podrobně vyjádřil k výkladu pojmu „organizovaná skupina“, a to s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména us nesení Nejvyššího soudu ze dne 15.11.2017, sp. zn. nsoud/11_Tdo_1053_2017, ze dne 25.08.2016, sp. zn. nsoud/11_Tdo_247_2016, ze dne 07.06.2017, sp. zn. nsoud/7_Tdo_678_2017, ze dne 25.07.2018, sp. zn. nsoud/3_Tdo_1472_2017, a ze dne 28.03.2018, sp. zn. nsoud/8_Tdo_279_2018). V kontextu s uvedeným bylo tedy podle něj významné, že bez vědomé a záměrné kooperace obviněných (nikoli v konkrétním okamžiku všech) by projednávaná trestná činnost ani nemohla být spáchána, případně nikoli v zjištěném rozsahu. Naopak bez významu podle něj byl y námitky M. K. , že jen stěží bylo možné naplánovat nepřesnosti ve školeních ve výši 19,54 %, počítat s jeho hospitalizací či zahraničními cestami, neboť tyto okolnosti byly nerozhodné pro závěr o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, jakož i pro závěr o úmyslném zavinění obviněných. Jelikož pro naplnění znaku „spáchání činu jako člen organizované skupiny“ zákon nestanoví potřebu, aby o všech dalších aspektech věci obviněný věděl, byly nevýznamné i námitky obviněného S . Č . , že neměl na starosti organizaci školení, resp. že jen plnil pracovní úkoly, že jen pomáhal s administrací projektu, resp. že za hlavní činnosti odpovídal obviněný M . K. , jakož i námitka, že s ostatními spoluobviněnými neměl žádný bližší vztah (k tomu obdobně viz výklad odvolacího soudu v bodě 53. odůvodnění jeho rozhodnutí). 39. K argumentaci obviněných Josefa Šebka a INTEBO, s. r. o., ve vztahu k postupu odvolacího soudu, který sám ve věci rozhodl odsuzujícím rozsudkem, státní zástupce uvedl, že se jedná o procesněprávní námitky, které nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, pakliže by nebyl dovozen jejich ústavněprávní rozměr, o což v projednávané věci nejde. Podotkl, že ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo primárně z hmotněprávních důvodů. Odvolací soud se v bodě 27. odůvodnění svého rozhodnutí kategoricky vyjádřil, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen vadami spočívajícími v nejasnosti a neúplnosti skutkového zjištění, v nesprávném právním posouzení skutku a v nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí (taktéž byly právnickým osobám uloženy nezákonné tresty, jelikož nebyla respektována zákonem stanovená minimální výše denní sazby). Provedené důkazy během veřejného zasedání u odvolacího soudu jsou sumarizovány zejména v bodě 34. odůvodnění napadeného rozhodnutí, resp. hodnoceny v kontextu důkazů provedených během hlavního líčení v navazujících pasážích odůvodnění napadeného rozhodnutí. Soud taktéž reflektoval ustanovení § 263 odst. 6 a 7 tr. ř. Není tedy podle jeho názoru zřejmé, z jakého důvodu by soud druhého stupně nemohl ve věci sám rozhodnout a obviněným by zvoleným postupem odvolacího soudu mělo být upíráno právo na obhajobu. Přestože právní kvalifikaci podle § 212 odst. 1, 4, 5 písm. a) tr. zákoníku do svého rozhodnutí zahrnul až odvolací soud, ani v tomto bodě se nelze podle státního zástupce ztotožnit s dovolacími námitkami o porušení práva na obhajobu, jelikož základní vymezení skutku bylo zřejmé a s ohledem na skutečnost, že se ve věci jedná o jednočinný souběh dvou trestných činů, obvinění se de facto po celou dobu trestního řízení bránili vůči vymezenému jednání, které zcela jasně definovalo, že mělo dojít ke zneužití dotace. Navíc právní kvalifikace podle § 212 odst. 1, 4, 5 písm. a) tr. zákoníku byla zahrnuta již do usnesení o zahájení trestního stíhání a poté do podané obžaloby, tudíž se při konečném rozhodnutí soudu druhého stupně nejednalo o žádnou zcela nečekanou situaci.
40. K námitkám M. K. , Josefa Šebka a společnosti INTEBO, s. r. o., týkajícím se zpochybnění totožnosti skutku státní zástupce uvedl, že jde o námitky procesněprávní povahy, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. I přes uvedené poukázal na bod 38. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k uvedené otázce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2016, sp. zn. nsoud/5_Tdo_1464_2016, a ze dne 27.09.2017, sp. zn. nsoud/5_Tdo_1059_2017). Namítali-li obvinění, že v dřívější fázi řízení bylo kalkulováno s fiktivností jejich činnosti jako celku a následně docházelo ke korigování skutku do podoby, že pouze v menší části byly vykazovány nepravdivé údaje o proběhlých školeních, tak po celou dobu se podle státního zástupce nic neměnilo na dalších významných okolnostech typu povahy finančních prostředků a dotačních programů, zainteresovaných osob, vykazování činnosti a předkládání relevantních listin poskytovateli dotace apod. Pokud byl původně obviněným za vinu kladen větší rozsah trestné činnosti, než se nakonec prokázalo, a zejména pak s ohledem na skutečnost, že se stále jedná o totožná jednání ohledně školení zaměstnanců a typově totožnou trestnou činnost, nelze podle státního zástupce v rozhodování orgánů činných v trestním řízení spatřovat namítané vady ohledně přetváření popisu skutku do takové podoby, že by nebyla zachována totožnost skutku. Státní zástupce dodal, že obvinění nebyli zkráceni na svém právu na obhajobu, pokud se měli původně vyjadřovat k většímu počtu školení, než které nakonec provázejí trestněprávní konsekvence. 41. Za námitky procesní povahy, které nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, označil státní zástupce tvrzení obviněného S . Č . , že mu bylo upíráno právo se před soudy náležitě hájit a že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k provedeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. S touto obhajobou se totiž odvolací soud náležitě vypořádal v bodě 36. odůvodnění svého rozhodnutí. Státní zástupce zdůraznil, že obviněnému nebylo upíráno právo na obhajobu. V této souvislosti poukázal na protokoly z hlavních líčení, z nichž vyplynulo, že dne 11.10.2022 se obviněný vyjádřil k podané obžalobě a poté byl vyslechnut. Následně dne 12.10.2022 požádal soud, aby se všechna další hlavní líčení konala v jeho nepřítomnosti a obhájce obviněného podotkl, že obviněný se ještě přijde vyjádřit k odposlechům, avšak bezprostředně poté k dotazu předsedy senátu strany (obviněný byl stále přítomen) shodně uvedly, že na přehrání odposlechů trvat nebudou. Při hlavním líčení dne 01.03.2023 se obviněný vyjadřoval k odposlechům a po skončení jeho přednesu jeho obhájce uvedl, že pokud by se státní zástupce či kdokoli další chtěl obviněného na něco konkrétního zeptat, je to možné, čehož nikdo nevyužil. Poté obviněný již neměl žádné další návrhy na doplnění dokazování a byl mu dán prostor pro závěrečnou řeč, práva posledního slova nevyužil. V hlavním líčení dne 06.12.2023 předseda senátu zdůvodnil, proč nebude obviněný opakovaně vyslýchán, a pokud má v plánu hodnotit provedené důkazy, může to učinit během závěrečné řeči.
42. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
43. K vyjádření státního zástupce obviněný Josef Šebek a obviněná právnická osoba INTEBO, s. r. o., uvedli, že nesouhlasí se závěry státního zástupce, který se k jimi uplatněným námitkám vyjádřil jen zčásti, zjednodušoval je, popř. dezinterpretoval. Pokud státní zástupce neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, pak není podle obviněných patrné, kterých konkrétních námitek a kterých konkrétních dovolatelů se tento závěr týká. Ve vztahu k otázce nesprávného postupu odvolacího soudu státní zástupce bagatelizoval jejich námitky, ačkoli podle jejich názoru došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces. Zdůraznili, že důvodem, proč nemohl odvolací soud ve věci sám rozhodnout, je to, že nekonkretizoval, jaké vady hodnocení soudu prvního stupně vytýká. Bylo nutné, aby rozvedl, v čem spočívá nejasnost či neúplnost skutkových zjištění soudu prvního stupně. V opačném případě nemohl odvolací soud provedené důkazy znovu provádět. V této souvislosti poukázali na názor vyjádřený v článku „ Vázanost odvolacího soudu v trestním řízení tím, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy “, autora JUDr. Petra Hrachovce, publikovaném v Advokátním deníku (online), podle kterého „ Nemůže-li odvolací soud vytknout soudu prvního stupně vadné hodnocení důkazů, nemůže zrušit rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) nebo c) tr. ř. jen proto, že sám by preferoval jiné hodnocení důkazů oproti hodnocení provedenému soudem prvního stupně.“ Dodali, že odvolací soud provedl dokazování ve velkém rozsahu, vyjma výpovědi svědků prakticky nahradil (zopakoval) dokazování provedené v rámci hlavního líčení. Ve vztahu k otázce možnosti exkulpace právnické osoby podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. doplnili, že aby bylo možné posoudit výjimečnost dané situace, bylo nutné znát rozhodné skutečnosti, které však nebyly zjišťovány. Orgány činné v trestním řízení nevyvinuly sebemenší aktivitu k prokázání uvedené skutečnosti, neprovedly žádná zjištění v tomto směru, přičemž uzavírají, že to není důležité, neboť ať by zjistily cokoliv, k exkulpaci nemohlo dojít, popř. že důkazní břemeno tížilo obviněnou právnickou osobu. Takové závěry podle jejich názoru odporují znění zákona, zásadám trestního řízení i ústavnímu pořádku České republiky. Ohradili se proti tvrzení státního zástupce, že by naznačovali, resp. tvrdili, že neobjevení skutečností odůvodňujících exkulpaci obviněné právnické osoby porušuje její právo na spravedlivý proces. Dodali, že není zřejmé, proč by obviněná právnická osoba měla vlastní činností napravovat nečinnost a z ní pramenící pochybení orgánů činných v trestním řízení, tj. proč by sama měla prokazovat skutečnosti ve vztahu k její exkulpaci. Ve vztahu k právní kvalifikaci jejich jednání podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 260 tr. zákoníku, je podle obviněných podstatné, zda skutečný průběh školení odpovídal podmínkám a dotace tak mohla být vyplacena. Obvinění zdůraznili, že opakovaně dokládali, že tomu tak bylo, z čehož dovodili, že nepravdivé informace uvedené v prezenčních listinách nebyly podstatnými informacemi. Dovodili, že odvolací soud se s jejich námitkami řádně nevypořádal. Výklad státního zástupce k otázce aplikace zásady subsidiarity postrádá podle obviněných aplikaci těchto závěrů na projednávaný případ. Obvinění odkázali v tomto směru na své dovolání. Dodali, že jim jsou známy podmínky, za nichž je možné aplikovat zásadu subsidiarity, což však podle nich neznamená, že by tím popírali jiné části své obhajoby. Obvinění měli za to, že ve vztahu k podmínce subsidiarity odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu státní zástupce nevysvětlil, z které konkrétní části spisového materiálu vyplývá splnění této zákonné podmínky, popř. z kterých konkrétních okolností případu, popř. zda byla (a jak) rozhodná procesní charakteristika dané fáze řízení. Zdůraznili, že nebyl proveden ani navržen jediný odposlech nebo záznam telekomunikačního provozu, ve kterém by byla zachycena komunikace obviněného Josefa Šebka. Ve vztahu k otázce existence organizované skupiny podle jejich názoru státní zástupce nevysvětlil, jaká byla úloha obviněného Josefa Šebka, nepředložil jediný důkaz prokazující jeho vědomí o průběhu jednotlivých školení. Dodali, že obviněný Josef Šebek za svou osobu nikdy nepožadoval dotaci, byl jen pasivním školeným, průběh školení měly kontrolovat jiné osoby, přičemž v řízení bylo prokázáno, že školení neměl v gesci. Orgány činné v trestním řízení dovozovaly vědomost obviněného Josefa Šebka o stíhané trestné činnosti bez provedení relevantních důkazů. K otázce totožnosti skutku odkázali obvinění na svá dřívější dovolání. Závěrem uvedli, že trvají na svém dovolání, na které odkázali a setrvávají na svém návrhu, který v něm učinili.
44. Rovněž obviněný M . K. v replice k vyjádření státního zástupce dovodil, že jím uplatněné dovolací námitky jsou důvodné a státní zástupce se s nimi dostatečně přesvědčivě nevypořádal. V řízení nebylo prokázáno, že by k uskutečnění školicích akcí nedošlo, rovněž nebyla ani prokázána existence nějaké organizované skupiny. Nebyl proveden ani žádný důkaz, z něhož by bylo možno dovodit, že by poskytovatel dotace při znalosti všech rozhodných skutečností dotaci neposkytl. Přitom částečná neúčast na školicích akcích je doložena pouze nezákonnými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které byly nařízeny za tvrzeným účelem, a to odhalení výroby drog. Obviněný zdůraznil, že v souvislosti se zpochybněnou částkou dotace bylo státu dne 03.08.2021 zaplaceno 1 356 423,20 Kč, dne 01.10.2021 úrok z prodlení 16 555,80 Kč a dne 15.07.2022 penále 603 103 Kč. S ohledem na ohrožení 100 pracovních míst zaměstnanců a jejich rodin, což představuje pro stát sociální zátěž, za situace, že byla vrácena nejenom dotace, ale byl uhrazen i úrok z prodlení a penále, měla být podle tohoto dovolatele aplikována zásada subsidiarity trestní represe, zejména když administrátor projektu spoluobviněný S . Č . udělal chybu z nevědomosti. Konečně i tento obviněný znovu vyjádřil nesouhlas s tvrzením státního zástupce o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty, spáchání činu organizovanou skupinou, namítl, že k žádnému plánovitému a promyšlenému rozdělení úkolů nedošlo, naplnění tohoto znaku nebylo prokázáno. Pouze někdo musel smlouvu o poskytnutí dotace podepsat (statutár), někdo musel realizovat školení, někdo musel být školen a někdo musel ke školení připravit materiály. Šlo o běžný pracovní postup, na nějž je absurdní aplikovat ustanovení o organizované skupině. V tomto směru odkázal na argumentaci uplatněnou již v podaném dovolání. Totožnost skutku přitom nebyla zachována ani v jednání, které jim bylo kladeno za vinu, ani v následku zjištěném provedeným dokazováním. S vědomím těchto skutečností odkázal dovolatel na závěrečný návrh uplatněný v jím podaném dovolání.
IV. Posouzení důvodnosti podaných dovolání
a) Obecná východiska
45. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Obvinění M. K., Josef Šebek a obviněná právnická osoba INTEBO, s. r. o., svá dovolání opřeli o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Obviněný Ing. Libor Hodan uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a obviněný S. Č . namítl existenci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
46. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 07.08.2002, sp. zn. nsoud/5_Tdo_482_2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 01.09.2004, sp. zn. usoud/II.__S_279_03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20.10.2011, sp. zn. usoud/II.__S_68_11). 47. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18.11.2004, sp. zn. usoud/III.__S_177_04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.09.2005, sp. zn. usoud/III.__S_359_05, nález Ústavního soudu ze dne 23.03.2004, sp. zn. usoud/I.__S_4_04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 04.05.2005, sp. zn. usoud/II.__S_681_04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. 48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek, a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
49. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. Obvinění M . K. , Josef Šebek a obviněná právnická osoba INTEBO, s. r. o., uplatnili tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, když vytkli již soudu prvního stupně pochybení naplňující další dovolací důvody jimi uplatněné. Ve vztahu k zamítnutým odvoláním obviněných S. Č . a Ing. Libora Hodana rozsudkem odvolacího soudu je možno konstatovat, že i tito obvinění měli uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, s odkazem na jimi uplatňované dovolací důvody, nicméně toto formální pochybení podaných dovolání obviněných S. Č . a Ing. Libora Hodana, nijak nebrání přezkumu jejich důvodnosti.
b) Ke konkrétním dovolacím námitkám
50. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde o opakování obhajoby obviněných z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy nižších stupňů náležitým způsobem vypořádaly. Lze přisvědčit státnímu zástupci, že obvinění ve svých dovoláních vznesli ve značné míře i námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody. Nutno dodat, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.05.2002, sp. zn. nsoud/5_Tdo_86_2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). 51. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod, je nutno vyhodnotit námitku obviněného S . Č . , že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo . K tomuto lze uvést, že v postupu soudů nižších stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou bez dalšího nezakládá její porušení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 02.12.2015, sp. zn. nsoud/3_Tdo_1358_2015). Tato zásada přichází v úvahu pouze za situace, pokud není možné žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.02.2017, sp. zn. nsoud/11_Tdo_1475_2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2013, sp. zn. nsoud/3_Tdo_461_2013, usnesení Nejvy ššího soudu ze dne 20.08.2014, sp. zn. nsoud/3_Tdo_892_2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.05.2017, sp. zn. nsoud/3_Tdo_563_2017). Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v § 40 odst. 2 Listina základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je proto zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. 52. Obvinění M . K. , Josef Šebek a obviněná právnická osoba INTEBO, s. r. o., namítli porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně tvrdili, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť došlo ke změně skutku v rozsudku odvolacího soudu oproti podané obžalobě. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takto uplatněná námitka není vůbec podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, neboť tato zásada je institutem trestního práva procesního a je upravena v § 220 tr. ř., nikoli trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně podřadit nejen pod deklarované dovolací důvody, ale ani pod žádný jiný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.04.2016, sp. zn. nsoud/6_Tdo_454_2016). Je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka ohledně nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.02.2017, sp. zn. nsoud/3_Tdo_177_2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v této projednávané věci nejedná. Navíc takto uplatněnou námitku nelze ani shledat důvodnou, neboť totožnost skutku byla nejméně částečnou totožností jednání i následku zachována. 53. I přes výše uvedené Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku dodává, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je totiž nutno zohlednit výsledky důkazního řízení v soudním řízení a z nich vyplývající změny skutkových zjištění. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.02.2010, sp. zn. nsoud/8_Tdo_179_2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň částečná totožnost jednání nebo totožnost následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25.01.1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.02.1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být úplná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování alespoň částečné totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen částečné totožnosti jednání nebo jen částečné totožnosti následku. Totožnost skutku je také zachována v případě, když některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, pokud k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17.07.2002, sp. zn. usoud/II.__S_143_02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.04.2014, sp. zn. nsoud/3_Tdo_384_2014). Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé mohou přibýt. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Z výše uvedeného plyne, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou i vymezení časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku. Z pohledu shora naznačených závěrů je nutno zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností týkajících se spáchání trestné činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně a následně rozsudkem odvolacího soudu byla zachována totožnost skutku, když byla zachována částečně totožnost jednání a následku. Pokud byl tedy obviněným v obžalobě kladen za vinu větší rozsah trestné činnosti, než se nakonec v průběhu řízení prokázalo, pak i přes to byla v předmětné věci nepochybně zachována totožnost skutku, když nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti, tj. v souvislosti s žádostmi o výplatu dotačních prostředků z Evropského sociálního fondu obvinění vytvořili a předložili doklady (prezenční listiny a potvrzení o absolvování), které obsahovaly nepravdivé údaje o tom, že konkrétní pracovníci příjemce dotace byli v rámci dotačního projektu proškoleni v uvedených dnech, v uvedeném časovém rozsahu, konkrétním lektorem a na konkrétním místě, přičemž na podkladě této nepravdivé dokumentace v podaných žádostech o platbu neoprávněně požadovali výplatu dotačních prostředků v celkové výši 873 990,40 Kč z Evropského sociálního fondu. Na podkladě těchto nepravdivých prezenčních listin a potvrzení o absolvování kurzu byla příjemci dotace podnikající fyzické osobě, Josefu Šebkovi, vyplacena dotace ve výši 763 830,40 Kč a k vyplacení zbývající části požadované dotace ve výši 110 160 Kč nedošlo. Tato stěžejní konstrukce skutku je od počátku trestního řízení neměnná, je zahrnuta jak v podané obžalobě, tak posléze i v napadeném rozsudku, který odvolací soud shledal vadným, a proto po jeho zrušení v návaznosti na doplnění dokazování ve veřejném zasedání skutková zjištění změnil, přičemž shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi jak v jednání, tak v následku, zůstala zachována . Jinak vyjádřeno, postupem odvolacího soudu nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání, přitom byla zachována i částečná totožnost následku. Pokud tedy po provedeném dokazování a v reakci na výsledky dokazování odvolací soud shledal za vhodné a žádoucí upravit částečně popis skutku, nelze v tomto spatřovat ani porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení zásady o nutnosti zachování totožnosti skutku. 54. Jak již zmínil státní zástupce, námitka vznesená obviněným M . K. , Josefem Šebkem a obviněnou právnickou osobou INTEBO, s. r. o. (tedy vybočení odvolacího soudu z mezí § 263 odst. 7 tr. ř. s tím, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, resp. porušen princip dvojinstančnosti řízení a jejich právo na obhajobu) je ryze procesní povahy a formálně ji (zejména při restriktivním výkladu) pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 či 2 tr. ř. podřadit nelze. Ústavní soud však opakovaně judikoval, že dovolací důvody § 265b tr. ř. nemohou být vykládány restriktivně, způsobem, který by směřoval k odmítnutí zabývat se námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu. Citované ustanovení, stejně jako všechny ostatní normy procesního práva, musí být vykládány souladně s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), když závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a § 95 Ústava zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. může odvolací soud sám ve věci rozhodnout rozsudkem, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže a) v odvolacím řízení provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo b) provedl důkazy, které nebyly provedeny v hlavním líčení. Toto ustanovení je limitem vlastního meritorního rozhodnutí ve věci odvolacím soudem a stanoví rozsah uplatnění apelačního principu, který v odvolacím řízení převažuje. Podle § 263 odst. 7 tr. ř. z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Tyto požadavky souvisejí se zásadami přímosti ( § 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti ( § 2 odst. 12 tr. ř.), které jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provedl a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 57/1984 Sb. rozh. tr., a č. 49/1989-II. Sb. rozh. tr.). Z obsahu spisu v projednávané věci, a to zejména z protokolu o veřejném zasedání ze dne 27.08.2024 na č. l. 5051 až 5067 spisu, jakož i z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (zejména bodu 34., 39. a 40. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu) Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud tato pravidla respektoval a je zjevné, že podmínky § 259 odst. 3 tr. ř. dodržel, protože, aby mohl o doplnění, resp. změně, skutkových zjištění rozhodnout, provedl sám potřebné dokazování, a to na podkladě důkazů již provedených v rámci hlavního líčení soudem prvního stupně, přičemž nešlo pouze o dokazování formálního charakteru (tj. že by byly pouze opakovány některé důkazy provedené již soudem prvního stupně), ale o důkazy, jež odvolací soud v navazujících pasážích odůvodnění svého rozhodnutí hodnotil a z jejich obsahu učinil skutkové závěry odlišné od zjištění soudu prvního stupně. Nutno dodat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval vady, které spatřoval v hodnocení soudu prvního stupně (viz zejména bod 31. a 32. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu). S vědomím těchto skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud nepochybil a postupoval za dodržení pravidel uvedených v § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř. plně v souladu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., a nikterak z předmětných zásad nevybočil, jestliže skutková zjištění tímto způsobem doplnil (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 09.01.2014, sp. zn. usoud/III.__S_1980_13 ). Lze přisvědčit argumentaci státního zástupce, že základní vymezení skutku bylo obviněným po celou dobu trestního řízení zřejmé, během celého trestního řízení se bránili vůči vymezenému jednání, které zcela jasně definovalo, že mělo dojít ke zneužití dotace, navíc právní kvalifikace jednání podle § 212 odst. 1, 4, a 5 písm. a) tr. zákoníku byla zahrnuta již do usnesení o zahájení trestního stíhání a do podané obžaloby, tudíž se při konečném rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo jednat o překvapivou situaci pro obviněné. 55. Za zcela nedůvodnou lze označit námitku obviněného S . Č . , že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že mu bylo znemožněno před soudem k věci vypovídat a vyjádřit se k provedeným odposlechům. Nutno připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již vyjádřil Ústavní soud v usnesení ze dne 02.06.2011, sp. zn. usoud/II.__S_664_11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. usoud/III.__S_61_94, sp. zn. usoud/III.__S_95_97, sp. zn. usoud/III.__S_173_02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127–a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit pouze třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24.02.2004, sp. zn. usoud/I.__S_733_01, uveřejněný pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále nález ze dne 30.06.2004, sp. zn. usoud/IV.__S_570_03, uveřejněný pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18.11.2004, sp. zn. usoud/III.__S_177_04, uveřejněný pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23.09.2005, sp. zn. usoud/III.__S_359_05, uveřejněné pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). S uvedenou námitkou se dostatečně přesvědčivě vypořádal již odvolací soud pod bodem 36. odůvodnění dovoláními napadeného rozsudku, v němž vyložil, z jakých důvodů zamítl (pro nadbytečnost) návrh obviněného S . Č . na provedení důkazu jeho výpovědí za současného spuštění odposlechů, k nimž se chtěl vyjádřit. Rovněž lze přisvědčit i argumentaci státního zástupce, že obviněnému bylo v průběhu řízení umožněno vyjádřit se k podané obžalobě (u hlavního líčení dne 11.10.2022), byla mu dána možnost vyjádřit se k provedeným odposlechům (u hlavního líčení dne 12.10.2022), na čemž výslovně netrval a následně až u hlavního líčení dne 01.03.2023 se k odposlechům vyjadřoval, neměl další návrhy na doplnění dokazování, byl mu dán prostor pro závěrečnou řeč a nevyužil právo na poslední slovo. K odposlechům se též podrobně vyjádřil v rámci svého odvolání i písemného vyjádření k odvolání státního zástupce. Z uvedeného tak nelze učinit závěr, že by bylo jakkoli porušeno právo obviněného náležitě se hájit, resp. vyjádřit se ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu, a k důkazům o nich. 56. Námitku obviněných M . K. , Josefa Šebka a obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o., ohledně nezákonnosti a procesní nepoužitelnosti důkazu odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu lze rovněž posoudit jako nedůvodnou. Uvedenou námitkou se již podrobně zabýval v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud (viz bod 37.) a Nejvyšší soud považuje jeho závěry za přesvědčivé. Obecně je nutno uvést, že každý příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí splňovat náležitosti předpokládané § 88 tr. ř. ve znění platném v době jeho nařízení a realizace. Podmínky k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu upravuje § 88 odst. 1 tr. ř. V projednávané věci posuzované odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly nařizovány v období let 2017 až 2019, tj. po novele ustanovení § 88 odst. 1 tr. ř. provedené zák. č. 459/2011 Sb., s účinností od 01.01.2012. Pro zákonné nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění zák. č. 459/2011 Sb., muselo být vedeno tres tní řízení pro zločin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nebo pro zde výslovně vyjmenované trestné činy nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, za současného důvodného předpokladu, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Současně musel být splněn i požadavek, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinak nebo že dosažení tohoto účelu by bylo jinak podstatně ztíženo. V odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu bylo nezbytné vyjádřit konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu včetně doby jeho trvání odůvodňovaly, dále zde musel být uveden účel odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. byl oprávněn nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz musel být vydán písemně a obsahovat odůvodnění, včetně případného konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu, pokud bylo vedeno trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazovala. Na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mohl soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit, a to i opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců (§ 88 odst. 4 tr. ř.). Podle § 88 odst. 6 věty první tr. ř., má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Poslední věta § 88 odst. 6 tr. ř. upravovala podmínky užití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné věci, než ve které byl proveden. Takový postup byl možný, jestliže ve věci, v níž měl být odposlech užit jako důkaz, bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v § 88 odst. 1 tr. ř., anebo pokud s tím uživatel odposlouchávané stanice souhlasil. V nyní projednávané věci tedy byly splněny všechny zákonné podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu § 88 odst. 1 tr. ř., když byl vydán na podkladě návrhu státního zástupce ve věci podezření ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [tj. zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí sazby nejméně osm let, k jehož stíhání zavazuje i vyhlášená mezinárodní smlouva (viz mezinárodní dokumenty zavazující postihovat trestné činy ohrožující finanční zájmy Evropské unie, dříve Evropských společenství)], ze kterého byli důvodně podezřelí S . Č ., Josef Šebek, M. K. a INTEBO, s. r. o., přičemž v textu jeho odůvodnění byly vylíčeny okolnosti případu, z nichž bylo zcela zřejmé naplnění zá konných podmínek stanovených v § 88 odst. 1, 2 tr. ř. Jelikož v jiné trestní věci byl zachycen zájmový hovor týkající se nyní projednávané činnosti, bylo osvědčeno, že v rámci takového postupu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Za situace, pokud bylo zapotřebí potvrdit, resp. vyvrátit, že se obvinění na svých postupech domlouvají mimo jiné prostřednictvím telefonních hovorů, nebylo možné tuto otázku objasnit jiným způsobem, tj. dosáhnout sledovaného účelu jinak, jak naznačovali obvinění. Rovněž lze přiznat význam i argumentaci státního zástupce, že bylo splněno i hledisko subsidiarity odposlechu v projednávané věci, neboť odposlech telefonních hovorů měl přispět k zadokumentování věci. Lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že pokud byly pro nařízení odposlechu splněny zákonné podmínky, pochybení při odkazu na prověřování drogové trestné činnosti nebylo způsobilé ovlivnit zákonnost nařízených odposlechů. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu byly získány zákonným způsobem (v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost a podložené relevantními indiciemi, z nichž bylo možno dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu). Tudíž jejich použití jako důkazu v předmětném trestním řízení bylo plně v souladu se zákonem. 57. Obvinění v různé podobě shora popsaným způsobem napadali především proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i na jeho základě utváření závěrů o skutkovém ději, který byl vyjádřen v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu, a závěry o naplnění znaku subjektivní stránky trestných činů jim kladených za vinu. Z těchto svých výhrad pak dovozovali, že skutky kladené jim za vinu nebyly prokázány, resp. nebyly zjištěny příslušné znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, resp. tvrdili, že nebylo prokázáno jejich zapojení do předmětné trestné činnosti jako členů organizované skupiny. Obvinění uvedenými námitkami tak brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a v dovoláních předkládali vlastní verze skutkového děje, které žádali právně posoudit, což jsou námitky v zásadě neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo již uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na tom nic nezměnil ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění v tomto směru uplatňovali.
58. Je třeba zdůraznit, že § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a nestanoví ani relativní váhu konkrétních typů či druhů důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytné dokazování dále doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování potřebné a důvodné, a které důkazy mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci význam jen okrajový, nepodstatný. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit.
59. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněných ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněných, a to ani práva na spravedlivý proces, jehož porušení obvinění namítali. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 04.03.2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však neshledal žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem. Soudy obou stupňů se posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. rozsudku odvolacího soudu. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.
60. K tvrzení obviněných, že nepravdivost informací v žádosti o dotace neměla zásadní vliv na získání dotace, lze poznamenat, že jsou sice podřaditelné pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak rovněž nejsou důvodné. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo takové doklady nebo údaje zatají, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Přísněji bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 větší škodu (srov. § 260 odst. 3 tr. zákoníku). V rámci právního posouzení skutku ve vztahu k oběma trestným činům podřadil odvolací soud skutková zjištění alternativě znaku jednání spočívající v tom, že obvinění uvedli v žádosti o poskytnutí dotace nepravdivé údaje. Za nepravdivé údaje ve smyslu § 212 a § 260 tr. zákoníku jsou přitom považovány takové údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnosti, resp. skutečnému stavu, o němž je podávána informace v žádosti o poskytnutí dotace, resp. v přílohové dokumentaci, byť jde jen o některé důležité skutečnosti pro poskytnutí této dotace. Naopak, za nepravdivé údaje nelze zúženě považovat pouze fyzické sepsání nebo vyplnění žádosti o dotaci, ale i jednání bezprostředně související s touto činností, které fakticky určí nepravdivý obsah žádosti o dotaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.03.2013, sp. zn. 7 Td o 1463/2013), navíc tyto nepravdivé údaje obsažené v dokumentaci vztahující se k výdajům z rozpočtů spravovaných Evropskou unií musí být způsobilé vyvolat hrozbu nesprávného použití finančních prostředků některého z evropských rozpočtů. Je třeba doplnit, že oba citované trestné činy jsou ohrožovacími delikty, v nauce označované za tzv. předčasně dokonané delikty, k jejichž dokonání postačuje pouhé ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, v daném případě poskytování dotací a jejich účelové určení a ochrana finančních zájmů Evropské unie, aniž by skutečně musela být konkrétní dotace poskytnuta, resp. žadateli vyplacena. Obě základní skutkové podstaty těchto trestných činů dopadají rovněž na případy, v nichž pachatel např. uvede nepravdivé údaje v žádosti, na jejímž základě následně získá dotaci, resp. příspěvek, a použije je na stanovený účel, který bude mít společensky prospěšný efekt. Následek těchto deliktů spočívá ve vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí, a chybí jen jeden nebo několik málo aktů k tomu, aby nastala porucha, k níž vyvolaný stav směřuje. U obou základních skutkových podstat úmyslných přečinů není třeba, aby došlo ke vzniku škody, a tedy k jejímu způsobení ani nemusí směřovat úmysl pachatele.
61. V projednávané věci se soudy velmi pečlivě zabývaly otázkou, jaký vliv měly nepravdivé údaje uvedené v žádostech na poskytnutí dotací. Na podkladě provedených důkazů odvolací soud dospěl k závěru, že bylo plně prokázáno, že obvinění v rámci dotačního projektu, jenž měl být podpořen finančními prostředky z Evropského sociálního fondu, v rozporu s dotačními podmínkami předkládali poskytovateli dotace Ministerstvu práce a sociálních věcí doklady – prezenční listiny a potvrzení o absolvování – které obsahovaly nepravdivé údaje o tom, že konkrétní pracovníci příjemce dotace byli v rámci dotačního projektu proškoleni v uvedených dnech, uvedeném časovém rozsahu, konkrétním lektorem a na konkrétním místě. Obviněnými předložené nepravdivé informace přitom byly pro poskytnutí dotace klíčové. Není pochyb o tom, že v případě zjištění jejich nepravdivosti poskytovatelem dotace by nebyly dotace poskytnuty, resp. že poskytovatel dotace by shledal porušení rozpočtové kázně a zahájil řízení o odnětí dotace ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Odvolací soud v tomto směru uzavřel, že školení měla být prováděna a vykázána předepsaným způsobem, že řádné a pravdivé předkládání informací o proběhlých školeních nelze považovat jen za nějakou nevýznamnou formalitu, ale za podstatnou skutečnost. Nejednalo se o pouhé drobné nesrovnalosti, ale o značný rozsah nepravdivě vykázaných školení. Dodal, že smyslem poskytnuté dotace nebylo odměnit jejího příjemce za to, že jeho zaměstnanci dosáhnou nějaké lepší úrovně, ale nahradit tzv. osobohodiny, tedy čas, v němž zaměstnanci kvůli školení nemohli vykonávat svoji práci. Pokud obvinění požádali o dotace a dotace jim byly přiznány, bylo pak jejich povinností postupovat v souladu s dotačními podmínkami stanovenými v rozhodnutí o poskytnutí dotace, což se prokazatelně nestalo a obvinění si toho byli dobře vědomi. Nelze tak přisvědčit argumentaci obviněných, že se v případě jimi uváděných údajů jednalo o poměrně bezvýznamné informace nemající vliv na poskytnutí dotace.
62. K námitkám, jimiž se obvinění M . K. , Josef Šebek a Libor Hodan snažili zpochybnit naplnění subjektivní stránky trestných činů, kterými byli uznáni vinnými, složku vědomí o trestné činnosti, na níž se podíleli, resp. složku vůle k naplnění skutkové podstaty těchto trestných činů, které lze s určitou mírou benevolence označit za právní námitky podřaditelné pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že tato obhajoba obviněných byla vyvrácena již soudy nižších stupňů. Rozhodná skutková zjištění těchto soudů totiž prokazují vědomí obviněných, že uskutečňovali či se podíleli na předmětné protiprávní činnosti. Bylo prokázáno, že všichni obvinění věděli, že jimi vyhotovované doklady neodpovídají realitě, že podepisují nepravdivé dokumenty a že tyto doklady budou předloženy dotačnímu orgánu při žádosti o čerpání dotace z Evropského sociálního fondu. V případě obviněného Ing. Libora Hodana musel být s ohledem na obsah j í m podepsaných prezenčních listin a potvrzení o absolvování kurzu přinejmenším srozuměn s tím, že tyto doklady budou předloženy dotačnímu orgánu při žádosti o čerpání dotace z Evropského sociálního fondu, a to vše navíc za situace, že mu bylo známo, že se na uvedené trestné činnosti podílí s dalšími spoluobviněnými. Bez vědomé a záměrné kooperace všech obviněných, kteří měli při páchání trestné činnosti podle svého postavení konkrétně rozdělené úkoly, by předmětná trestná činnost nemohla být spáchána, resp. nemohla by být spáchána v prokázaném rozsahu. Z toho pak z hlediska právní kvalifikace vyplývá, že obvinění naplnili nejen objektivní stránku předmětné trestné činnosti, a to včetně znaku organizované skupiny, nýbrž i stránku subjektivní, kterou zejména zpochybňují.
63. Nejvyšší soud v souvislosti s výše uvedeným připomíná, že organizovanou skupinou se rozumí sdružení více osob, v němž je provedena dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím jsou umocněny jeho škodlivé dopady. Skupina nemusí mít trvalejší charakter, tímto způsobem lze spáchat ojedinělý a jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se ani výslovné přijetí za člena skupiny nebo výslovné přistoupení ke skupině, nýbrž postačí, že se do ní pachatel včlenil a aktivně se na její činnosti podílel. Členství v organizované skupině je faktický stav, jehož podmínkou není žádný akt vstupu či přijetí za člena. Z pohledu toho, že organizovaná zločinecká skupina (§ 129 tr. zákoníku) je definována jako společenství více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činnosti, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, lze organizovanou skupinu vnímat jako kvalitativně vyšší formu trestné součinnosti než prosté spolupachatelství, která však nedosahuje propracovanosti a škodlivosti organizované zločinecké skupiny, vztahy uvnitř organizované skupiny jsou relativně volné a jejím obligatorním znakem není zaměření na soustavné páchání trestné činnosti. Její člen nemusí znát všechny členy skupiny a nemusí mít ani přesnou představu o celém rozsahu její činnosti.
64. Obvinění v různé podobě vytýkali, že zákonem předpokládané znaky organizované skupiny není možné v jejich jednání shledat, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by jednali po předchozí vzájemné dohodě (zejména námitky obviněného M . K. , že jen stěží bylo možné naplánovat nepřesnosti ve školeních ve výši 19,56 %, počítat s jeho hospitalizací či zahraničními cestami), resp. kdo z obviněných měl v rámci údajné organizované skupiny vykonávat jakou úlohu (zejména námitky obviněného S . Č . , že neměl na starosti organizaci školení, resp. že jen plnil pracovní úkoly, že jen pomáhal s administrací projektu, resp. že za hlavní činnosti odpovídal obviněný M . K. , jakož i námitka, že s ostatními obviněnými neměl žádný bližší vztah). V tomto směru lze odkázat na přesvědčivou argumentaci odvolacího soudu, který uzavřel, že uvádění nepravdivých informací o neuskutečněných školeních nebylo v projednávaném případě jen „nešťastným způsobem podceněná formální stránka věci“, ale jednalo se o soustavnou úmyslnou činnost, při níž míra vzájemné součinnosti obviněných významně překročila běžné spolupachatelství, a to do formy jednání naplňujícího znaky organizované skupiny. Bylo plně prokázáno, že se na trestné činnosti po nezbytné předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti vždy podílelo více osob, přičemž bez vědomé a záměrné kooperace obviněných, kteří měli při páchání trestné činnosti podle svého postavení konkrétně rozdělené úkoly, by předmětná trestná činnost nemohla být spáchána, resp. nemohla by být spáchána v prokázaném rozsah u. Vzhledem k uvedenému lze přisvědčit závěru odvolacího soudu, že jednání obviněných vykazovalo vysokou míru organizovanosti, že jejich činnost je možno hodnotit jako činy spáchané organizovanou skupinou.
65. Za odpovídající dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze označit i námitku obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o., o nesprávné aplikaci § 8 odst. 5 t. o. p. o. Podle tohoto ustanovení se právnická osoba zprostí trestní odpovědnosti, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby zabránila spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v § 8 odst. 1 t. o. p. o. Za „veškeré úsilí“ však nelze považovat pouze formální přijetí příslušných opatření a formální nastavení interního tzv. compliance management systému a interních procesů pravidel chování. V této souvislosti je nutno hodnotit, zda byla přijatá opatření životaschopná, zda byla naplňována, vyžadována, kontrolována a vynucována, zda jsou opatření možná nejen teoreticky, ale i ekonomicky, zda byly příslušné osoby proškoleny a zda byly požadované postupy aplikovány v praxi (srov. FENYK, J. a kol. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář, 2. podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2018, s. 58–59). Právnické osoby se specifickým okruhem činnosti (např. bankovnictví či pojišťovnictví) mají minimální standardy těchto povinností stanoveny zákonem. V případě ostatních právnických osob je na jejich posouzení, jestli a jaké vnitřní předpisy vydá, aby dostála uvedeného účelu (viz Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 158). K závěru o splnění podmínek pro exkulpaci podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. tedy nestačí prosté (formální) přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce. Nejvyšší soud se rovněž již v usnesení ze dne 21.11.2018, sp. zn. nsoud/6_Tdo_1332_2018, přiklonil k závěru, že při posuzování splnění podmínek pro zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. v případě spáchání protiprávního jednání přičítaného právnické osobě ze strany statutárních orgánů a dalších osob s vedoucím postavením v rámci právnické osoby je třeba mít na paměti, že trestná činnost byla v tomto případě spáchána právě těmi osobami, které mají primárně přijímat opatření předcházející trestné činnosti, kontrolovat jejich dodržování, případně reagovat na jejich porušení. Vyvinění na základě přijetí těchto opatření se tak dovolává právě ta osoba, která je nejprve přijala a poté sama porušila. K naplnění exkulpačního důvodu v případě přičítání jednání osoby podle § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o. proto bude docházet zcela výjimečně (obdobně srov. Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zák. č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 247). Odvolací soud správně poukázal, že trestné činnosti v zájmu právnické osoby se v projednávané věci dopustil její jediný jednatel, který je současně i její jediný společník, tedy právě osoba, která měla nad dodržováním případných pravidel ve společnosti bdít. Nutno dodat, že v projednávané věci nejde o takový výjimečný případ [resp. exces osoby podle § 8 odst. 1 písm. a) t. o. p. o.], který by jí nebylo možné podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. přičítat a jenž by umožňoval exkulpaci obviněné právnické osoby. V této souvislosti je potřeba zmínit, že v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. je úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby pečlivě objasňovaly okolnosti svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch právnické osoby, tedy i skutečnosti o opatřeních podle § 8 odst. 5 t. o. p. o. Uvedené však neznamená, že by právnická osoba měla být v tomto ohledu naprosto nečinná, neboť prokázání existence přijatých preventivních opatření a jejich aktivní vynucování může mít dopad na její trestní odpovědnost. Tedy je pravděpodobně v jejím nejlepším zájmu, aby využila možnosti exkulpace nabízené § 8 odst. 5 t. o. p. o. a aktivně se podílela na objasnění uvedené skutečnosti, zejména tím, že upozorní na opatření jí přijatá ke snížení rizika páchání trestní činnosti. Z obsahu spisu v projednávané věci se však podává, že obviněná právnická osoba INTEBO, s. r. o., v průběhu řízení neupozornila na případná přijatá opatření, ani sama nevyvíjela aktivitu k objasnění okolností svědčících pro její možnou exkulpaci, v tomto směru pouze namítala, že není dostatečná aktivita orgánů činných v trestním řízení, přičemž informace o případných opatřeních právnické osoby sloužících k předcházení spáchání protiprávního činu nebyly obviněnou právnickou osobou ani veřejně deklarovány , a nevyplynuly ani v rámci výslechu obviněných statutárních zástupců či opatrovníků nebo zmocněnců obviněné právnické osoby. Za takové situace nelze přisvědčit tvrzení obviněné právnické osoby, že soudy rezignovaly na zjišťování uvedených skutečností, resp. že na ni nezákonně přenášely důkazní břemeno namísto vlastní vyhledávací činnosti. 66. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídají i námitky obviněných Ing. Libora Hodana, Josefa Šebka a obviněné právnické osoby INTEBO, s. r. o., týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, kterou vymezili tvrzením, že každé porušení rozpočtové kázně není trestným činem, u něhož by byla zapotřebí náprava pomocí nástrojů trestního práva. Dále zdůraznili, že v řízení bylo najisto postaveno, že mezi obviněnými nebyla dohoda o tom, že spáchají dotační podvod, že většina činností v podobě školicích kurzů proběhla řádně až v enormním rozsahu, avšak došlo k formálním nedostatkům, že účel dotace byl plně naplněn a že finanční prostředky byly obviněnými využity přesně na stanovený účel. Obviněný Ing. Libor Hodan k uvedenému namítl, že proběhlé jednání nenaplňuje takovou intenzitu a škodlivost (resp. pokud došlo k určité škodě, pak šlo pouze o marginální újmu), aby nemohla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe. Soudy nižších stupňů správně zohlednily všechny významné okolnosti jednání obviněných a aplikovaly § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., neboť s vědomím všech okolností spáchání trestných činů nemohl stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví. Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněnými, totiž ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky zločinu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, které jim byli kladeny za vinu, přičemž nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly vyvození trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jejich osobám. Jednání obviněných se nikterak nevymykalo běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod uvedené skutkové podstaty zmíněných zločinů. Proto uplatnění materiálního korektivu vůbec nepřicházelo v úvahu, neboť se rozhodně nejednalo o trestné činy, které by neodpovídaly ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykaly typově podobným případům. Navíc obvinění spáchali oba trestné činy v jejich kvalifikované skutkové podstatě podle § 212 odst. 1, odst. 4, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a podle § 260 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku , když se uvedeného činu dopustili jako členové organizované skupiny a způsobili jím větší škodu. Námitky obviněných v tomto směru tak byly shledány zjevně neopodstatněnými.
67. Pokud obviněný M . K. namítal, že v jeho případě je trestní postih nepřiměřený, ohrožuje příjem cca 100 zaměstnanců, resp. je ke škodě České republiky, takto uplatněné námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jak bylo již rozvedeno v bodě 56. tohoto usnesení. Obviněnému uložený trest není ani trestem, který by zákon nepřipouštěl, ani nedošlo k jeho uložení ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku ve vztahu k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť pouhá obviněným tvrzená nepřiměřenost jemu uloženého trestu nemůže tento dovolací důvod naplnit. Přitom za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o trestu lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry konkrétního trestu, jakými je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2016, sp. zn. nsoud/5_Tdo_314_2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 02.09.2002, sp. zn. nsoud/11_Tdo_530_2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V. Závěrečné shrnutí
68. Obvinění v projednávané věci uplatnili námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňovali v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takovéto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14.04.2026
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu