Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí: 10.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Obecné ohrožení
Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
Dotčené předpisy: § 272 odst. 1 tr. zákoníku
§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 05.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10.03.2026 o dovolání, které podal obviněný D. O. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10.09.2025, č. j. krajsky/5_To_237_2025-369, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. okresni/2_T_86_2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 18.07.2025, č. j. okresni/2_T_86_2025-317 , byl obviněný D . O. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a (ad 2) přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku. 2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu tří roků. Dále mu byl p odle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ulož en peněžitý trest ve výši 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci a to 2,379 g sypké látky s metamfetaminem – pervitinem včetně původních obalů, 5,132 g sypké látky s metamfetaminem – pervitinem včetně původních obalů a 36,599 g sypké látky s metamfetaminem – pervitinem včetně původních obalů.
3. O odvoláních obviněného (napadajícího všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně) a státní zástupkyně (podaného v jeho neprospěch vůči výroku o trestu) proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10.09.2025, č. j. krajsky/5_To_237_2025-369, tak, že z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b), odst. 4 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (pod bodem 1), a přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku (pod bodem 2). Prvých dvou trestných činů se podle jeho zjištění obviněný dopustil tím, že ačkoliv byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20.05.2021, sp. zn. okresni/2_T_21_2021, v právní moci dne 01.07.2021 , ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 01.07.2021, sp. zn. krajsky/9_To_232_2021, uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) TZ a byl mu mimo jiné uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 7 let, přesto dne 21. ledna 2025 v době okolo 19:05 hodin, v Brně po ulici XY ve směru do centra města Brna, poté, co byl jako řidič vlastního osobního motorového vozidla tovární značky Audi A6, registrační značky XY , ze strany hlídky Policie ČR B-164 vyzván, aby vozidlo zastavil, kdy tato dle místní znalosti věděla, že řidič má platný zákaz řízení všech motorových vozidel, a to tím způsobem, že za jím řízeným vozidlem hlídka Policie ČR vyjela, jím řízené vozidlo dojela a na služebním vozidle v barevném provedení Policie zapnula výstražné a zvukové zařízení s nápisem STOP-POLICIE, reagoval tak, že jím řízené vozidlo prudce zrychlil a rychlostí místy přesahující 130 km/h, kdy v místě je povolena maximální rychlost 50 km/h, začal hlídce Policie ČR ujíždět po ulici XY , přes křižovatku s ulicí XY , kterou projel přejetím do protisměru, kdy přejel dvojitou plnou čáru rychlostí okolo 130 km/h a v době, kdy pro jeho směr jízdy svítil signál s červeným světlem STŮJ S1 tříbarevné soustavy, a pokračoval dál v jízdě směrem do centra města Brna, po ulici XY, dále na ulici XY , přičemž na jeho jízdu museli řidiči motorových vozidel, kolem kterých projížděl, reagovat zpomalením, popřípadě až zastavením, aby nedošlo ke střetu s jím řízeným vozidlem, kdy takto ohrozil minimálně 14 aut jedoucích v protisměru nebo souběžně s obžalovaným, kdy takto bez jakéhokoli zpomalení či přizpůsobení jízdy dopravním předpisům a snížené viditelnosti přejel ve vysoké rychlosti přes minimálně 10 přechodů pro chodce, přejížděl nebezpečně do protisměru přes plnou čáru a následně na ulici XY u domu č. XY nezvládl po projetí levotočivé zatáčky řízení vozidla, ztratil nad ním v důsledku nepřiměřené rychlosti kontrolu a havaroval, přeletěl přes chodník, projel živým plotem a narazil pravým předním rohem vozidla do vzrostlého stromu, pravým předním kolem zůstal stát na betonové šachtě a levou částí zůstal stát na živém plotu zahrady domu,
bezprostředně po dopravní nehodě se dal na útěk, a následně byl v 19:15 hodin dne 21.01.2025 hlídkou Policie ČR dohledán na ulici XY u č. XY , v Brně, za rohem bytového domu,
a svou nebezpečnou jízdou ulicemi města Brna porušil § 4 písm. a), b) c), § 5 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 17 odst. 2, 5 písm. c), § 18 odst. 1, 4, § 70 odst. 1, 2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a dále porušil § 5 odst. 1 písm. a) zák. č. 251/2016 Sb., kdy neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci k zastavení vozidla, a tímto svým jednáním s vědomím, že svou nebezpečnou jízdou osobním motorovým vozidlem rychlostí, ve které nebyl schopen bezpečně reagovat při průjezdu hustě obydlenou částí města Brna, v protisměru a přes přechody pro chodce, vydal ostatní účastníky silničního provozu v nebezpečí závažné dopravní nehody se závažnými následky na jejich zdraví, které mohly vyústit ve zranění smrtelná.
4. Odvolací soud obviněnému podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil jednak podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu sedmi roků, jednak podle § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku též peněžitý tr est ve výši 100 denních sazeb po 2 000 Kč, tedy celkem 200 000 Kč, a jednak rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře (skrze substituta Mgr. Petra Slanaře) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Svým mimořádným opravným prostředkem brojí vůči výroku o vině zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, výslovně jím nenapadá výrok o vině přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku.
6. Obviněný namítá (část 4 dovolání), že odvolacím soudem dovozený skutkový stav pod bodem 1) napadeného rozsudku zcela zjevně neodpovídá provedenému dokazování, zejména kamerovému záznamu z paluby policejního vozu. Nesouhlasí se zjištěním, že minimálně přes 10 přechodů pro chodce projel bez jakéhokoliv zpomalení či přizpůsobení jízdy, nebo že by řidiči ostatních vozidel, z důvodu odvrácení střetu vozidel museli na jeho jízdu reagovat zpomalením až zastavením. Jejich brzdění bylo pozvolné, k rozsvícení brzdových světel jejich vozidel došlo až po jejich předjetí. Místem projíždějící řidiče bezprostředně neohrožoval. Soudu vytýká, že nerozlišoval mezi jednáním a následkem, jeho jednání spojoval s potenciálním ohrožením ostatních účastníků silničního provozu, ač z hlediska následku je vyžadováno konkrétní a bezprostřední ohrožení zdraví (v podobě těžké újmy) či života lidí. Nemohlo dojít k současnému ohrožení sedmi osob najednou. Odvolací soud podle něj nesprávně interpretoval některé závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu.
7. V části 5.1 dovolání (body 21. až 29.) dovolatel vymezuje obecné předpoklady trestní odpovědnosti pro zločin obecného ohrožení s důrazem na požadavek bezprostředního a konkrétního ohrožení. Tato východiska dále rozvádí (část 5.2, body 30. až 36.) ve vztahu k posouzení jízdy ujíždějícího řidiče a předkládá k tomu rešerši některých rozhodnutí Nejvyššího soudu.
8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v části 6 dovolání, body 37. až 58.) dovozuje obviněný existenci tzv. extrémního rozporu. Dopodrobna analyzuje kamerový záznam a dovozuje, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou s ním v rozporu. Má za to, že jeho jednání nezpůsobilo žádné osobě bezprostřední a konkrétní nebezpečí. Tvrzení odvolacího soudu, podle kterého na jeho jízdu museli řidiči motorových vozidel, kolem kterých projížděl, reagovat zpomalením, případně až zastavením, nemá podle něj v provedeném dokazování oporu.
9. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na dva okamžiky záznamu: v čase 04:15 měla zastavit dvě vozidla, aby nedošlo ke kolizi, a v čase 4:33 muselo zastavit vozidlo u krajnice. K tomu dovolatel uvádí, že v čase 4:16 má vozidlo obviněného (jede v protisměru) od vozidla hatchback dostatečný boční odstup několika metrů. První reakce řidiče hatchback byla na kameře zaznamenána až 4:17, kdy se rozsvítila brzdová světla. V tom okamžiku se již vozidlo obviněného nachází několik desítek metrů před tímto vozidlem. Následné mírné zpomalení nastalo až 4:18 a neplyne tak z jízdy obviněného. Jízdní dráhy vozidel se v žádném okamžiku nekřížily a ze strany řidiče hatchbacku nebyla nutná jakákoliv reakce. Obdobná situace je u vozidla SUV, jehož první rozsvícení brzdových světel bylo 4:16, tedy v okamžiku, kdy bylo vozidlo obviněného daleko za ním. Nelze proto určit, zda brzdění souviselo s jízdou obviněného. I v tomto případě měla vozidla dostatečný boční odstup a jízda obviněného nevyžadovala žádnou reakci řidiče SUV. Co se týče situace v 4:33, brzdová světla hatchbacku se rozsvítila až v čase 4:35, když bylo vozidlo obviněného několik desítek metrů před ním. Na záznamu není vidět ani žádná změna jízdní dráhy. Mírné brzdění vozidla hatchback pokračuje do okamžiku 4:37, kdy ho předjíždí policejní vůz. Brzdění i pozvolné najetí na krajnici je zřejmě vyvoláno snahou řidiče hatchbacku usnadnit policejnímu vozidlu předjetí. Brzdění vozidla tedy nebylo vyvoláno potřebou zabránit střetu s vozidlem obviněného.
10. Dále se obviněný vyjadřuje k odvolacím soudem tvrzenému ohrožení ostatních účastníků silničního provozu v bodě 15. odůvodnění. Obviněný doplňuje, že podle kamerového záznamu v čase 4:07 jeho rychlost pouze mírně převyšovala 70 km/h (proti odvolacím soudem tvrzeným 100 km/h). V čase 4:36 oproti tvrzení odvolacího soudu žádné vozidlo nepředjížděl – podle záznamu předjížděl vozidlo v 4:33 (viz výše) a poté až v 4:55. Za podstatné přitom považuje, že žádný z ostatních řidičů nemusel na jeho jízdu jakýmkoli způsobem reagovat a na kamerovém záznamu není vidět, že by kterýkoli z nich měnil směr jízdy nebo brzdil. Jedinou viditelnou reakcí je brzdění vozidla v 4:56, ovšem až když je vozidlo obviněného dávno před ním. Není zaznamenán ani žádný náznak toho, že by mělo jeho vozidlo tendenci vjet do protisměru. Ohradil se také proti závěru, že bez jakéhokoli zpomalení projel 10 přechodů pro chodce. Vyjmenoval časy, kdy na kamerovém záznamu přejížděl přes přechody pro chodce s tím, že s jedinou výjimkou před všemi z nich brzdil, což dokládají rozsvícená brzdová světla. Právě to svědčí o proaktivním přístupu obviněného, který měl zamezit zranění případného chodce. K okolnosti uvedené ve skutkové větě, že přejel do protisměru přes dvojitou čáru a jel na červenou obviněný uvedl, že ve volném směru jízdy nejela žádná vozidla a nebylo tak koho ohrozit. Zároveň si vytvořil dostatečný boční odstup od dvou vozidel, která předjížděl. Materiálně tak nezvyšoval riziko pro ostatní účastníky provozu, ale naopak ho snižoval.
11. Rozpor shledává i stran závěru odvolacího soudu o příčině havárie jím řízeného vozidla. Odvolací soud ve skutkové větě uvádí, že příčinou nehody byla nepřiměřená rychlost. Obviněný však poukazuje na protokol o dopravní nehodě, v němž je rychlost jeho vozidla odhadnuta na 50 km/h. Ve skutečnosti příčina spočívala podle obviněného v tom, že najel na obrubník, čímž poškodil pneumatiku vozu. V důsledku postupného úniku vzduchu z pneumatiky krátce před havárií skutečně neměl vozidlo pod kontrolou. Ve vztahu k nepřiměřené rychlosti uvedené ve skutkové větě obviněný uvádí, že jeho rychlost mohla na okamžik dosahovat až 130 km/h, avšak z kamerového záznamu je zřejmé, že se rychlost opakovaně měnila, jak ji přizpůsoboval dopravní situaci. To svědčí o tom, že měl po celou dobu jízdy situaci pod kontrolou a dokázal by případné nehodě zabránit. Upozornil, že zásadní roli hrají odlišné technické vlastnosti obou vozidel a řidičské dovednosti řidičů. Soudu rovněž vytýká, že (body 59. a 63.) neprovedl dokazování odborným zko umáním jeho jízdy znalcem z oboru doprava.
12. Následně obviněný s ohledem na právo na spravedlivý proces odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 01.09.2020, sp. zn. usoud/IV.__S_1247_20, s tím, že k provedení kamerového záznamu měly soudy přistoupit jako ke specifickému případu ohledání a zaprotokolovat, co svými smysly vnímaly, aby mu umožnily adekvátně procesně reagovat. Když tak neučinily, dozvěděl se to až z odůvodnění rozhodnutí, čímž ho zbavily možnosti kvalifikovaně se k tomu vyjádřit. 13. V souvislosti s otázkou rychlosti jízdy považuje obviněný za podstatné dvě skutkové okolnosti, a to své řidičské schopnosti a dovednosti jako bývalého soutěžního automobilového závodníka a technické parametry jeho vozidla. Zdůraznil, že jeho vozidlo mělo vyšší výkon, účinnější brzdový systém a sportovní pneumatiky o větším průměru, což mu umožňovalo bezpečně vozidlo ovládat i při vyšších rychlostech. V tomto směru označil rovněž za opomenuté obhajobou navrhované důkazy k ověření kvality jeho vozidla a jeho řidičských schopností. Za ryze spekulativní označil závěr odvolacího soudu, že vozidlo řídil pod vlivem omamné a psychotropní látky.
14. V části 7 svého dovolání (body 69. až 80.) označené jako vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že skutkový stav nebyl natolik ustálen, aby mohl být předmětem právního posouzení. Nebezpečí podle jeho mínění zůstalo pouze v rovině hypotetické a abstraktní, nikoli bezprostřední a konkrétní, jak vyžaduje ustálená judikatura. Odvolacímu soudu vyčetl, že považoval prokázání porušení pravidel silničního provozu za dostatečný důvod pro závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty. Jeho jednání proto mělo být právně posouzeno pouze jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
15. Obviněný se ve své argumentaci opírá o odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž (celkem 16 rozhodnutí) – v příloze dovolání označené „Kazuistika“ cituje vybrané části jejich odůvodnění.
16. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ve výroku o vině zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v celém výroku o trestu a také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 t r. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že jeho rozsáhlá argumentace odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu pouze v dílčí části, pokud jí zpochybňuje vlastní právní posouzení svého jednání jako zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku. Oproti tomu skutkové výhrady obviněného státní zástupce považuje za obvyklou polemiku s hodnocením provedených důkazů odvolacím krajským soudem, která však nemá potenciál založit existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. R ozsáhlé výhrady obviněného vůči skutkovým závěrům odvolacího krajského soudu představují podle státního zástupce toliko odlišnou interpretaci kamerového záznamu a nikoli doklad o tzv. deformaci důkazu. Obviněný pouze polemizuje s dílčími závěry o své rychlosti, o brždění před přechody pro chodce a o intenzitě reakce ostatních řidičů. Z těchto námitek však nevyplývá, že by v uvedeném důkazu odvolacím krajským soudem přijatý skutkový děj v uvedeném záznamu vůbec obsažen nebyl. Obviněný se tak pouze snaží prosadit vlastní náhled a interpretaci uvedeného kamerového záznamu oproti náležitě odůvodněnému závěru soudů, zejména odvolacího krajského soudu (k tomu srov. zejména bod 15. odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedené námitky tak nejenže obsahově neodpovídají první variantě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale nemají ani způsobilost změnit skutková zjištění soudů do té míry, aby tím byla zpochybněna správnost přijaté právní kvalifikace.
19. Pokud jde o vlastní právní posouzení, obviněnému lze v obecnosti přitakat v tom směru, že ohrožení způsobené „jiným podobným nebezpečným jednáním“ musí být skutečně konkrétně hrozící, nepostačuje ohrožení pouze abstraktní. V tomto smyslu by bylo možno se i ztotožnit s dílčí výhradou obviněného, že pro naplnění uvedené skutkové podstaty nepostačuje zjištění, že obviněný v intravilánu města vysokou rychlostí projel několik přechodů pro chodce, pokud zde zároveň nebylo přímo zjištěno, že by se na některém z těchto přechodů pohybovali přímo chodci, což však ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Podstatné je, že znak konkrétního ohrožení obviněný naplnil ve vztahu k řidičům motorových vozidel, kteří museli na jeho způsob jízdy reagovat uhýbáním či bržděním.
20. I přes důvodnost dílčí výhrady obviněného je právní kvalifikace jeho jednání v celkovém kontextu správná a zákonu odpovídající. Obviněný svým agresivním způsobem jízdy v průběhu jednoho souvislého jednání v krátkém časovém intervalu ohrozil život nebo zdraví více lidí v ostatních motorových vozidlech, kteří byli nuceni přizpůsobit směr a rychlost jízdy nebezpečnému a riskantnímu způsobu jízdy obviněného vysokou rychlostí v městském provozu. Státní zástupce se přitom neztotožňuje s námitkou obviněného, jíž odvolacímu krajskému soudu podsouvá závěr, který neučinil, že by snad nebezpečnost jízdy obviněného ztotožňoval (či zaměňoval) za porušení jednotlivých povinností řidiče. Takový závěr se z napadeného rozsudku nepodává. Poukaz na porušení dopravních předpisů je zmiňován pro dokreslení celkového kontextu a závažnosti nebezpečného jednání obviněného.
21. Předkládá-li dále obviněný přehled některých rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných případech, z nichž vyjímá dílčí závěry, jež je mají odlišovat od věci nyní předkládané, má státní zástupce za to, že ani tato argumentace nezpochybňuje správnost přisouzené právní kvalifikace. Obviněný z jím citovaných soudních rozhodnutí selektivně vyjímá pouze takové dílčí skutkové fragmenty, jež vyhovují jeho obhajobě a nehodnotí přitom celkový kontext, z něhož vyplývá, že způsob jeho jízdy za stále poměrně silného provozu v podvečer všedního dne v intravilánu krajského města se od judikovaných případů neodlišuje v podstatných okolnostech.
22. S dovoláním obviněného se nelze ztotožnit ani co do způsobu provádění důkazu uvedeným kamerovým záznamem. Odkazuje-li zde obviněný na nález Ústavního soudu ze dne 01.09.2020, sp. zn. usoud/IV.__S_1247_20, a v té souvislosti i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2023, sp. zn. nsoud/8_Tdo_951_2023, nelze dovozovat, že by se jednalo o závěry zpochybňující postup soudů v nyní předkládané věci. Citovaný nález požaduje pro účely civilního řízení již při provádění důkazů protokolovat dílčí zjištění soudu, která z takového důkazního prostředku dovozuje. To je však výsostně dáno zcela odlišnou povahou civilního řízení sporného, jež je ovládáno jinými procesními zásadami než řízení trestní. Podstatným rozdílem zde je zejména uplatnění břemene tvrzení a důkazního břemene ve spojení s možností procesní koncentrace a dále ve spojení s poučovací povinností soudu, což jsou procesní instituty v trestním řízení v jeho současném pojetí zcela nemyslitelné. Má tedy logiku, aby v řízení civilním byli účastníci již v průběhu dokazování seznámeni s předběžným dílčím skutkovým závěrem, aby tak mohli zvolit tomu odpovídající taktiku v rovině svých procesních tvrzení a důkazních návrhů, zároveň je takovým dílčím předchozím skutkovým závěrem soudu determinován i rozsah jeho poučovací povinnosti. Oproti tomu v řízení trestním by takové předběžné hodnocení již v rámci provádění uvedeného důkazu zřetelně naráželo na ústavně zakotvený princip presumpce neviny, neboť v případě, že by se jednalo o důkaz usvědčující, trestní soud by takovým dílčím závěrem v podstatě již v průběhu dokazování předjímal závěr o vině obviněného. Nastíněný závěr Ústavního soudu tedy není do trestního řízení přenositelný doslovně a je třeba jej v prostředí trestního řízení interpretovat obecně tak, že strany trestního řízení musejí být seznámeny s tím, jaké závěry konkrétní soud z obsahu uvedeného důkazního prostředku dovozuje, avšak až v rámci celkového hodnocení skutkového stavu. Ostatně požadavek formulace skutkových zjištění přímo do protokolu v průběhu provádění důkazu nijak nevyplývá ani z poukazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž není vůbec vysloveno, že by protokolaci předběžných dílčích skutkových zjištění měly provádět i soudy trestní. Podle názoru státního zástupce tak i osmý senát Nejvyššího soudu závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu chápe ve výše naznačeném smyslu jako zdůraznění obecné povinnosti soudů se takovým provedeným důkazem náležitě zabývat po obsahové stránce a v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem rozvést, co z něj skutkově dovodily, nikoli, že by snad i v řízení trestním byly povinny svá zjištění formulovat již při provádění takového důkazu. 23. Státní zástupce se neztotožňuje ani s námitkou, že řízení je zatíženo vadou spočívající v opomenutých důkazech. Za takové rozhodně nelze považovat ty důkazy, jež měly osvědčovat řidičskou zručnost obviněného jakožto údajného bývalého automobilového závodníka. Zručnost řidiče totiž, či jeho obecná způsobilost k odvrácení způsobeného nebezpečí není vůbec znakem přisouzeného trestného činu. Takové zjištění tedy nelze považovat za rozhodné a určující pro naplnění znaků přisouzeného zločinu a tato námitka tak nenaplňuje ani hypotézu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I z hlediska věcného se jedná o důkaz zjevně nadbytečný, což osvědčuje i sám faktický průběh jízdy obviněného, která skončila nehodou zapříčiněnou jeho „chvilkovou ztrátou koncentrace“ (vlastními slovy dovolatele). V tomto kontextu působí setrvávání na takovém důkazním návrhu a jeho významu až poněkud úsměvně.
24. Za irelevantní v této posledně uvedené souvislosti považuje státní zástupce i poněkud vychloubačný poukaz obviněného na kvality jím řízeného vozu. Jde nadto o námitku poněkud kontraproduktivní, neboť jistě lze považovat z hlediska možného ohrožení za více rizikovou kolizi s výkonným a hmotným vozidlem vyšší třídy, jako je Audi A6, než s lehounkým a z dnešního hlediska v podstatě dýchavičným historickým vozidlem Citroën 2CV. Fakticky jde tedy o námitku směřující v neprospěch dovolatele, a tudíž námitku nepří pustnou.
25. Obviněnému lze do jisté míry přitakat, že dílčí závěr odvolacího krajského soudu o možném jeho ovlivnění omamnou nebo psychotropní látkou v době jízdy nemá zcela pevné důkazní základy. Na druhou stranu k této dílčí a z hlediska právního posouzení nevýznamné úvaze dodal relevanci sám obviněný svými měnlivými výpověďmi a má i oporu v jím akceptovaném závěru odvolacího krajského soudu, že nalezený pervitin byl určen pro jeho osobní potřebu. Opět tedy nejde o námitku, která by obsahově odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť nesměřuje proti rozhodným skutkovým zjištěním, která by byla určující pro naplnění znaků přisouzené skutkové podstaty.
26. Soudy obou stupňů v dané věci v souhrnu řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Nelze tak ve věci shledat žádný, natož zjevný, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a nedošlo ani k narušení práv obviněného vyplývajících z principů spravedlivého procesu. Takto řádně zjištěný skutkový stav následně soudy obou stupňů i odpovídajícím způsobem právně posoudily, což vznesené námitky obviněného nebyly způsobilé relevantně zpochybnit. Dovolání obviněného proto státní zástupce v tom dílčím rozsahu, v jakém odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., hodnotí jako zjevně neopodstatněné, přičemž má za to, že skutkové námitky obsahově s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují.
27. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
28. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněným prostřednictvím substituta svého obhájce repliku . Projevil především nesouhlas s názorem státního zástupce, že skutkové výhrady uvedené v dovolání jsou pouze odlišnou interpretací kamerového záznamu. V dovolání totiž poukázal na zcela konkrétní pasáže kamerového záznamu, z nichž vyplývá, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou jednoznačným opakem toho, co kamera policejního vozu zaznamenala. Označil také konkrétní pasáže, na nichž je zaznamenáno, že řidiči vozidel označených odvolacím soudem začínají brzdit až poté, kdy je předjel, anebo v situaci, kdy měl dostatečný boční odstup a řidič brzděním nezabraňuje střetu. Státní zástupce podle jeho mínění zcela nepodloženě posouvá skutečnou podstatu dovolacích výhrad.
29. Konstrukci skutkové podstaty si vykládá tak, že obecná nebezpečnost jednání pachatele není dostačující podmínkou pro naplnění jejích znaků. Obecně nebezpečné jednání bez spojení s dalšími konkrétními okolnostmi vyvolává pouze abstraktní a potenciální nebezpečí pro ostatní účastníky silničního provozu. Těmito dalšími okolnostmi je jednak živelnost a nekontrolovatelnost dalšího průběhu událostí, jednak bezprostřednost a konkrétnost ohrožení života a zdraví dalších osob. V podmínkách silniční dopravy půjde o s ituace, které přímo směřují ke vzniku dopravní nehody. Zda v takové situaci k nehodě skutečně dojde, musí být již mimo kontrolu pachatele či jiných osob. Žádná taková situace na kamerovém záznamu není zachycena.
30. Obviněný znovu vysvětlil okolnosti nehody vozidla na ulici XY a upozornil, že předcházející část jízdy nelze pouze s odkazem na pozdější havárii označit za živelnou a nekontrolovatelnou. K tomu, aby se situace takto vyvinula, muselo přistoupit splnění dalších podmínek – řidičská chyba a únik vzduchu z pneumatiky. Pokud jde o parametry vozidla, podstatou problému není, jakou škodu způsobí určité vozidlo při nárazu, nýbrž zda při jinak stejných podmínkách vůbec k takovému nárazu dojde. Vozidlo Audi A6 se sportovní úpravou má nepochybně lepší jízdní vlastnosti a menší pravděpodobnost ztráty kontroly nad jeho řízením než Škoda Octavia. S odkazem na rozhodnutí č. 12/1998 Sb. rozh. tr. projevil nesouhlas s názorem státního zástupce, že způsobilost k odvrácení způsobeného nebezpečí nemá pro právní posouzení žádný význam. Zdůraznil, že jeho výhrady týkající se jeho řidičských dovedností, technických parametrů vozidla nebo údajného řízení pod vlivem pervitinu jsou podpůrné. Musel se totiž vymezit proti obecnému závěru odvolacího soudu, že nezpůsobení těžké újmy na zdraví či smrti nejméně sedmi osob bylo dílem náhody, protože v průběhu jízdy neměl údajně vozidlo vůbec pod kontrolou.
31. K porušení práva na spravedlivý proces při provádění důkazu kamerovým záznamem uvedl, že nejde o (předběžné) hodnocení důkazu, ale o zjištění obsahu důkazu. Dodal, že úvaha Ústavního soudu, jak provádět důkaz audiovizuálním záznamem, je obecnější a přesahuje rámec civilního řízení soudního. Ostatně Ústavní soud své závěry opřel o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod vyplývá, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejic hž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat. Podle čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo být neprodleně (…) podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti sobě. Závěry Ústavního soudu proto platí i pro trestní řízení. Podle názoru obviněného proto i v trestním řízení musí být k provádění důkazu audiovizuálním záznamem přistupováno jako k ohledání a opatřen protokol splňující mj. požadavky § 113 odst. 2 tr. ř. Přestože jd e o povinnost primárně policejního orgánu, pokud ji nesplní, musí k tomu přistoupit soud. Za důležitý považuje požadavek formulovaný usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2025, sp. zn. nsoud/5_Tdo_927_2025, aby byl obviněný seznámen s obsahem kamerového záznamu a věděl, co je na něm zachyceno a z čeho může soud vycházet, přičemž musí mít příležitost uplatnit své stanovisko k němu. 32. Obviněný znovu upozornil, že kamerový záznam je rozhodujícím a jediným důkazem o konkrétním způsobu jeho jízdy. Z rozsudku soudu prvního stupně však nezjistil, jaké konkrétní jednání je mu vytýkáno a jaké pasáže kamerového záznamu soud považuje za rozhodné pro právní posouzení činu jako zločinu obecného ohrožení. Teprve odsuzující rozsudek odvolacího soudu obsahuje označení konkrétních pasáží, z nichž soud dovodil ohrožení ostatních řidičů. Výhrady proti tomu, jaký je podle odvolacího soudu obsah kamerového záznamu (a jaká skutková zjištění z toho vyplývají), popsal obviněný v dovolání.
33. Obviněný se domnívá, že způsob argumentace státního zástupce k otázce právního posouzení v podstatě nepředkládá oponentní náhled na projednávanou věc. Vítá však argumentaci uvedenou v odstavcích 7 a 8 vyjádření, z níž vyplývá, že ani podle státního zástupce nejsou pro naplnění skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení určující ty okolnosti uvedené ve skutkové větě, podle kterých obviněný projel vysokou rychlostí několik přechodů a porušil vícero ustanovení dopravních předpisů, neboť tyto okolnosti pouze dokreslují celkový kontext. Státní zástupce s ním souhlasí, že v podmínkách projednávané věci je podstatná pouze otázka, zda obviněný svým jednáním vyvolal situaci, kdy řidiči ostatních vozidel museli na jeho způsob jízdy reagovat uhýbáním či brzděním. Odvolací soud v odstavci 15 sice zmiňuje i další případy údajného ohrožení řidičů vozidel, ani státní zástupce je však neoznačuje za podstatné. Obviněný zdůraznil, že zásadně nesouhlasí s tím, že by na jeho jízdu musel jakýkoliv z řidičů reagovat. Také podle názoru státního zástupce odvolací soud označil pouze tři osoby, které měly být jednáním obviněného bezprostředně ohroženy. Soudní praxe ovšem vyžaduje vystavení obecnému nebezpečí nejméně sedmi osob. Ani z tohoto pohledu by tedy nešlo o spáchání zločinu obecného ohrožení.
34. Následně obviněný vysvětlil důvody, které ho vedly ke konkrétní formulaci jeho návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dodal pak, že trvá na podaném dovolání a v podrobnostech odkazuje na tam uvedenou argumentaci.
III.
Přípustnost dovolání
35. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (blanketní dovolání bylo podáno dne 01.12.2025, tj. ve lhůtě upravené § 265e odst. 1 tr. ř.) a na místě (u Městského soudu v Brně), kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.), neboť výše zmíněné blanketní dovolání bylo doplněno podáním obhájce ze dne 02.01.2026, které splňuje obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku podle § 265f tr. ř. K odstranění vad dovolání došlo v průběhu dvoutýdenní lhůty k tomu určené (§ 265h odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
IV./1. Obecná východiska
36. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
37. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže
· rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] ,
· rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
38. Jelikož obviněný svým dovolání m nebrojí vůči výroku o vině přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2, 3 tr. zákoníku [ad 2)] a současně ani nezpochybňuje, že se dopustil přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, posoudil Nejvyšší soud důvodnost jeho námitek výlučně stran skutkových zjištění a navazující právní kvalifikace týkající se závěru o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že ačkoli obviněný ve svém dovolání poměrně detailně vymezuje, jaká skutková zjištění podle něj není možné ohledně způsobu jeho jízdy ulicemi města Brna z pořízeného kamerového záznamu dovodit, nelze dospět k závěru, že svou argumentací osvědčuje zjevný nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s tímto důkazem, a to přesto, že většina jeho námitek je podřaditelná pod výše označený důvod dovolání.
40. V první řadě je třeba uvést, že námitky snesené obviněným pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě mají směřovat proti skutkovým zjištěním obsaženým ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nikoliv proti jeho odůvodnění, jež plní spíše vysvětlující funkci, a proti němuž není dovolání přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud se tedy bude primárně zabývat námitkami obviněného v kontextu skutkové věty obsažené v odsuzujícím rozsudku. V širším smyslu je podstatou daných výhrad tvrzení dovolatele, že z kamerového záznamu nevyplývají poznatky, jež by mohly vést k závěru, že svojí jízdou reálně ohrozil alespoň sedm osob způsobem z hlediska hmotného práva naplňujícím znaky jejich vydání nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví. Dovolací soud, který se s předmětným videozáznamem seznámil, konstatuje, že poznatky, které odvolací soud z tohoto důkazního prostředku nabyl, rozhodně nelze označit za skutková zjištění nabytá formou deformace důkazu. Zjevný, tj. očividný rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s tímto důkazem dán není.
41. Z daného videozáznamu jasně vyplývá, že ve chvíli, kdy byl ze strany hlídky Policie ČR vyzván k zastavení vozidla v místech, kde maximální povolená rychlost činí 50 km/h, obviněný prudce zrychlil a dále se pohyboval až rychlostí přesahující 130 km/h (kupř. když se vzdaloval od vozu P olicie ČR, který se pohyboval rychlostí 139 km/h – viz čas 4:38 videozáznamu). Souhlasit lze rovněž se závěrem soudů, že svojí nebezpečnou jízdou projel okolo minimálně 14 vozidel. Z videozáznamu vyplynulo, že projel okolo 4 souběžně jedoucích a 11 protijedoucích, tedy celkově 15 vozidel. Lze poznamenat, že vozidla opakovaně míjel relativně těsně, a to ve vysoké rychlosti, místy dosahující blízko trojnásobku nejvyšší povolené rychlosti na vozovce, která je mnohdy poměrně úzká – okolo většiny aut projel rychlostí přesahující 100 km/h, okolo všech tedy projel podstatně vyšší než povolenou rychlostí. Nadto takto činil ve večerních hodinách za snížené viditelnosti. Závěr soudů, že řidiče, okolo kterých projel, ohrozil na životě či zdraví, tedy zcela jistě není nesouladný s provedenými důkazy, a už vůbec pak nelze hovořit o nesouladu zjevném.
42. Pokud dovolatel rozporuje skutková zjištění, že řidiči uvedených vozidel na jeho jízdu museli reagovat zpomalením až zastavením, aby nedošlo ke střetu, je na místě uvést, že tato okolnost není rozhodná pro závěr o jejich ohrožení ve smyslu vyžadovaném § 272 odst. 1 tr. zákoníku (dále viz bod 58.). Nadto lze uvést , že zastavení nebo výrazné zpomalení vozidel řízených ostatními účastníky silničního provozu lze v důsledku jízdy dovolatele pozorovat v čase 4:19. Před křižovatkou zastaví SUV, jakmile okolo něj projede obviněný, ačkoli odbočovalo vpravo, kde v tu chvíli svítil zelený signál k jízdě. Dále lze obdobně dovodit zastavení či zpomalení vozidla v čase 4:33 v důsledku jízdy obviněného. Ačkoliv z předmětného videozáznamu nevyplývá, že by takto museli reagovat řidiči všech 14, resp. 15 vozidel, tak v celkovém kontextu nelze dovodit zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, který by měl určující vliv stran naplnění znaků trestného činu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že vážné ohrožení řidičů všech 15 vozidel, jež naplňuje znak vydání v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví, je dáno s provedeným dokazováním zcela souladnými skutkovými zjištěními o
a) rychlosti, kterou se dovolatel pohyboval,
b) místu, kterým projížděl,
c) světelnými podmínkami (večer za snížené viditelnosti) a
d) samotným způsobem jízdy, který se projevil v tom, že obviněný opakovaně přejížděl do protisměru, a to i přes plnou čáru, případně projížděl křižovatku vysokou rychlostí navzdory svítícímu červenému signálu „STŮJ“ (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.11.2013, sp. zn. nsoud/4_Tdo_1094_2013, publikované pod č. 46/2014 Sb. rozh. tr.). 43. Podobně je na místě posoudit i výhradu dovolatele k závěru, že měl přejet vysokou rychlostí alespoň 10 přechodů pro chodce. Toto zjištění není v posuzované věci nezbytné k naplnění znaků trestného činu obecného ohrožení, neboť na přechodech, ani v jejich blízkosti se nenacházely žádné osoby (což obviněný sám zmiňuje), jež by mohly být riskantní a bezohlednou jízdou obviněného ohroženy. Ostatně popis skutku ani takový závěr neobsahuje. Není ovšem od věci poznamenat, že byť uvedené zjištění není rozhodným z hlediska výroku o vině, má nicméně dokreslující povahu k vyjádření hazardního stylu jízdy obviněného. Tato námitka tedy nevyhovuje znění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
44. Jestliže dovolatel rozporuje závěr soudů, že k jeho konečnému nezvládnutí řízení a autohavárii došlo v důsledku nepřiměřené rychlosti, a tvrdí, že k tomu došlo v důsledku defektu pneumatiky po najetí kola vozidla na obrubník, tak lze uvést, že v řízení nebyl proveden důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by si obviněný pneumatiku skutečně prorazil. O této skutečnosti se zmiňoval pouze on sám. Nevyplývá však ani z protokolu o nehodě, ani z fotografií z místa nehody. Naopak v protokolu o nehodě jsou zaneseny údaje o poškození vozidla obviněného a žádný z nich se netýká jeho pneumatik. Na zmíněných fotografiích se všechny pneumatiky jeví být v pořádku. Pokud dovolatel vznáší námitku, že v protokolu o nehodě mělo být uvedeno, že ve chvíli ztráty kontroly nad řízením měl jet rychlostí 50 km/h, tak toto tvrzení je mylné, neboť rychlost zmiňovaná v daném protokolu je uvedena jako danému úseku stanovená rychlost, nikoliv ta, kterou se měl pohybovat obviněný. Z kamerového záznamu naopak vyplývá, že se ve chvíli nehody pohyboval podstatně rychleji než 50 km/h.
45. Skutečnost, že kvůli vlastní neopatrné (riskantní a rizikové) jízdě havaroval, přitom vyvrací i jeho tvrzení, že kvůli svým schopnostem bývalého automobilového závodníka a vzhledem ke kvalitě jeho vozidla, nemohlo jeho jízdou vznikat skutečné ohrožení ostatních účastníků dopravního provozu. Riziko, že mohl při svojí neopatrné jízdě ztratit kontrolu nad řízením při projíždění okolo ostatních řidičů, bylo zcela reálné, jak ostatně podotkl i odvolací soud v bodě 17. jeho rozsudku. Ostatně pokud kontrolu nad vozidlem ztratil při asi 80 – 100 km/h, jak vyplývá z videozáznamu hlídky Policie ČR, tím spíše ji mohl ztratit v předchozích fázích jeho jízdy, kdy významně překračoval i rychlost 139 km/h. K uvedenému je třeba poznamenat (jak je více rozebráno níže), že v kontextu projednávané věci nebylo pro účely naplnění znaků trestného činu podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku podstatné pouze riziko, že obviněný nad vozidlem ztratí kontrolu a zapříčiní tak střet s jiným vozidlem. Podstatná je i skutečnost, že se to mohlo stát řidičům, okolo kterých těsně ve vysoké rychlosti projížděl, vůči nimž se náhle a nepředvídatelně objevoval z oblouků vozovky za ztížených světelných podmínek apod. Za popsané situace se celý děj zpravidla odehrává velmi rychle a pro ostatní řidiče mnohdy velmi překvapivě, čímž se riziko nehody se závažnými následky i z jejich strany stává velmi reálným a bezprostředním.
46. Nejvyšší soud již konstatoval, že napadat samotné důvody rozhodnutí v dovolacím řízení nelze. Obviněný tak činí řadou dílčích námitek k vyhodnocení výše zmiňovaného videozáznamu odvolacím soudem, obsaženému v bodě 15. jeho rozsudku. Pro úplnost však lze uvést, že dané námitky ani v tomto směru neosvědčují závěr o deformaci důkazů při jejich hodnocení soudem stran (pro závěr o vině dovolatele) rozhodných skutkových zjištění. S obviněným by totiž bylo možné souhlasit toliko v tom, že
a) řidiči, okolo kterých projížděl, nemuseli zpomalit či zastavit vozidlo, aby nedošlo ke střetu, což však neznamená, že je neohrozil ve smyslu § 272 odst. 1 tr. zákoníku – k tomu viz výše (ale i níže – viz bod následující), a ohledně toho
b) že v čase 4:36 skutečně nepředjížděl žádné vozidlo, ačkoliv odvolací soud o jednom předjížděném vozidle píše, což je zcela marginální poznatek, nemající vliv na hmotněprávní posouzení věci.
47. Vhodno dodat, že pokud dovolatel polemizuje nad tím, zda některá vozidla, okolo nichž projížděl, skutečně zpomalovala či zastavovala kvůli jeho jízdě, či kvůli pronásledující policejní hlídce, tak tyto poznámky nemají význam. V první řadě, jak Nejvyšší soud uvádí níže, tak z hlediska následného právního posouzení skutku podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku není nezbytné, aby řidiči, okolo nichž obviněný projel, na jeho jízdu museli aktivně reagovat [podrobněji viz k námitkám vztahujícím se k dovolacímu důvodu p odle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Nad rámec nutného lze uvést, že i kdyby daná vozidla podle videozáznamu zpomalila ihned poté, kdy okolo nich projel obviněný, tak s tímto poznatkem není rozporné zjištění, že tak učinila kvůli obviněnému, a to kvůli minimální reakční době řidiče, která při rychlosti, jakou dovolatel projížděl, zajisté nemohla umožnit zcela okamžitou odezvu. Nadto, i kdyby snad řidiči zareagovali na hlídku Policie ČR, která vzápětí po obviněném projížděla, jednalo by se o jejich chování vynucené situací, již způsobil sám obviněný. I proto je bezpředmětné, že se nyní snaží od následného jednání ostatních řidičů distancovat.
48. Obviněný dále namítá, že ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 01.09.2020, sp. zn. usoud/IV.__S_1247_2020, bylo na místě, aby soudy při provádění výše zmiňovaného videozáznamu k důkazu formulovaly přímo do protokolu, jaká z něj činí zjištění, a to proto, aby nedošlo k pro obviněného překvapivému rozhodnutí. 49. Taková námitka je (s vyšší mírou tolerance) podřaditelná pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy pokud se jejím prostřednictvím dovolatel snaží tvrdit, že důkaz provedený v rozporu s výše uvedeným postupem je procesně nepoužitelný. V první řadě je však třeba poukázat na skutečnost, že daný nález byl Ústavním soudem vydán v oblasti civilního řízení. Ačkoliv z hlediska abstraktního ústavněprávního výkladu není vyloučeno aplikovat závěry obsažené v rozhodnutích Ústav ního soudu ve věcech občanskoprávních i na řízení trestní, je tak nutné činit přiměřeně.
50. V první řadě je vhodné uvést, že závěry plynoucí z obviněným citovaného nálezu Ústavního soudu obecně vycházejí ze zásady kontradiktornosti řízení a ze zákazu vystavit účastníky řízení jeho zcela nepředvídatelnému výsledku. V dovolatelem odkazované věci totiž stěžovatelka poskytla, resp. navrhla provést, soudu videozáznam, avšak při jeho přehrání jí nebylo umožněno se k němu vyjádřit, zatímco protistraně tato možnost poskytnuta byla. Soud následně rozhodl v souladu s názorem protistrany, což bylo pro stěžovatelku překvapivé, neboť obsah předmětného videozáznamu vnímala zcela odlišně. Podle Ústavního soudu tudíž bylo problematické, že soud založil své rozhodnutí na skutkových zjištěních a právním posouzení, k nimž se strany řízení nemohly vyjádřit, které byly poprvé zmíněny až v odůvodnění rozhodnutí a znamenaly zásadní obrat v řízení. Tato situace je přitom nesrovnatelná s tou v právě projednávané trestní věci.
51. Pokud jde o zásady kontradiktornosti a rovnosti stran (resp. zásadu rovnosti zbraní), tak ty spočívají v ekvivalenci práv obžaloby a obhajoby, a to především v soudním st a diu řízení, v omezené míře pak i v přípravném řízení (nálezy Ústavního soudu ze dne 17.06.2004, sp. zn. usoud/III.__S_239_04, ze dne 31.10.2017, sp. zn. usoud/III.__S_2575_17 , či ze dne 20.09.2022, sp. zn. usoud/II.__S_1959_22). Obviněný přitom nebyl stran provádění daného videozáznamu k důkazu jakkoliv znevýhodněn, tedy podobně jako tomu bylo v občanskoprávním řízení, jež posuzoval Ústavní soud ve výše vyloženém nálezu. Po přehrání videozáznamu v hlavním líčení totiž dostal prostor se k němu vyjádřit a této možnosti nevyužil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 18.07.2025 – č. l. 313). V tomto směru tedy nelze hovořit o jeho znevýhodnění v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení. 52. Pokud jde o druhý předpoklad, na němž stojí závěry Ústavního soudu citované dovolatelem – tedy vydání zcela překvapivého rozhodnutí – je třeba konstatovat, že ani tento v projednávané věci naplněn není. Je tomu tak proto, že z výše odkazované zásady kontradiktornosti v trestním řízení rovněž vyplývá právo obviněného seznámit se se všemi obžalobou navrhovanými důkazy i jejími argumenty. Za tímto účelem má od zahájení trestního stíhání umožněn přístup ke spisu podle § 65 odst. 3 tr. ř. a je mu doručován opis usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 2 tr. ř.) i obžaloba (§ 196 tr. ř.). Jestliže bylo mimo jiné na základě uvedeného videozáznamu zahájeno trestní stíhání a následně podána obžaloba, svědčí to o tom, že orgány činné v trestním řízení dosud hodnotily tento záznam v neprospěch dovolatele. Nelze proto tvrdit, že rozhodnutí soudu o odsouzení obviněného, opírající se o tento videozáznam, bylo zcela nepředvídatelné v tom smyslu, že by dovolatel nemohl očekávat, že obsah videozáznamu může být vyložen v jeho neprospěch, když tak byl opakovaně hodnocen již v předchozí fázi trestního řízení. Tato skutečnost neznamená, že by snad před prokázáním viny obviněného v řízení před soudem mělo docházet k jejímu předjímání. Z uvedeného pouze vyplývá, že dovolatel si za popsané situace musí být vědom obecné možnosti, že osoby od něj odlišné mohou vnímat obsah nějakého důkazu určitým (pro něj negativním) způsobem. Naopak právě obviněným zmiňované předběžné zachycování skutkových zjištění soudu do protokolu by znamenalo takové předjímání jeho viny, a to především v případě hodnocení pro věc zcela zásadního usvědčujícího důkazu, což by zakládalo rozpor s principem presumpce neviny. Ostatně i Nejvyšší soud v obviněným zmiňovaném usnesení ze dne 29.11.2023, sp. zn. nsoud/8_Tdo_951_2023, přijal obsah citovaného nálezu Ústavního soudu pouze přiměřeně potřebám trestního řízení. Uvedl totiž, že soudy mají obecnou povinnost obsahově se vypořádat s provedeným důkazem a v odůvodnění rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelně vysvětlit, jaké skutkové závěry z něj vyvodily. Nedovodil, že by soudy byly povinny tato zjištění formulovat už v samotném okamžiku provádění důkazu. 53. Lze tedy uzavřít, že v právě projednávané věci nelze shledávat, na rozdíl od té civilní řešené v citovaném nálezu, že by odsuzující rozsudek byl založen na skutkových zjištěních a jejich právním posouzení, k nimž by se dovolatel nemohl vyjádřit, a jež by byly poprvé zmíněny v odůvodnění. Byly totiž obsaženy již v usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako v obžalobě a podstatou soudního st a dia řízení byla právě jejich prověrka za umožnění obviněnému se k nim v rámci výkonu obhajoby vyjádřit, navrhnout protidůkazy atp. Vzhledem ke všemu výše uvedenému nelze mít pochyb o tom, že ve věci obviněného nedošlo k jím tvrzenému porušení zásady kontradiktornosti a s ní spojeného požadavku na nevydávání zcela překvapivých rozhodnutí.
54. Pakliže dovolatel k třetí alternativě daného dovolacího důvodu namítá, že byly opomenuty důkazy, jejichž provedení navrhoval k ověření (v bodech 63. – 65. dovolání obviněný zmiňuje opomenutí navrhovaných důkazů stran zkoumání technických parametrů vozidla i jeho schopností jako bývalého závodníka), tak s ním nelze souhlasit. Odvolací soud se s těmito důkazními návrhy vypořádal v bodě 19. jeho rozsudku tak, že je zamítl, neboť již provedené dokazování bylo pro závěr o vině dovolatele dostačující a důkazy jím navrhované byly pro věc nadbytečné. Takové vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby je třeba považovat za zcela adekvátní a ústavně konformní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24.02.2004, sp. zn. usoud/I.__S_733_01). IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
55. Námitky, které podřadil obviněný pod tento dovolací důvod lze označit za formálně vyhovující první alternativě tohoto dovolacího důvodu ( rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ). Obviněný se vymezuje vůči právnímu posouzení skutku popsaného v bodě 1) odsuzujícího výroku jako zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 a linea 1 tr. zákoníku, když uvádí, že k naplnění znaků tohoto zločinu by muselo být ohrožení osob zcela reálné, nelze jej tedy dovozovat toliko z abstraktních a hypotetických úvah či jen na podkladě závěru o porušení dopravních předpisů.
56. Ve vztahu k uvedené výhradě považuje Nejvyšší soud za vhodné nejdříve připomenout, že aplikace ustanovení § 272 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněna zjištěním, že pachatel (resp. obviněný) skutečně svým jednáním (např. i jízdou motorovým vozidlem) ohrozil lidi (nejméně sedm osob) skutečně a bezprostředně. Takové zjištění lze dovozovat z řady skutkových okolností. Konkrétně pro tuto věc se může jednat o okolnosti vyplývající ze způsobu jeho jízdy, pro který je charakteristický prvek živelnosti a neovladatelnosti spočívající v tom, že obviněný ujížděl policejní hlídce vysokou rychlostí v části města, kde je pozemní komunikace relativně úzká a s řadou nepřehledných zatáček, nepřiměřenou rychlostí vjížděl s automobilem i do protisměru a do zatáček či do křižovatek, u nichž se pohybovala v tu chvíli jiná vozidla. To vše přitom činil za snížené viditelnosti (večer), kdy byla jeho jízda pro ostatní řidiče více nepřehledná a o to nebezpečnější. Všechny tyto okolnosti byly v právě projednávané věci dány a vyplývají i z popisu skutku (podoba – šíře a nepřehlednost – předmětné pozemní komunikace je v popisu skutku odvoditelná z identifikace míst a směru, kterým dovolatel unikal policejní hlídce). Dohromady z nich přitom jednoznačně vyplývá, že pro trestný čin obecného ohrožení typická nahodilost okolností, kvůli kterým nedošlo k poruše na životě či zdraví řidičů, kolem kterých obviněný svojí extrémně neopatrnou jízdou projel – např. že žádný z řidičů zrovna ve chvíli, kdy okolo něj obviněný relativně těsně projížděl, nezapočal odbočovací manévr, případě v úleku nestrhl řízení, což se reálně mohlo stát a vést k autonehodě, případně, že obviněný neztratil kontrolu nad řízením dříve a nezapříčinil střet s jiným vozidlem. Poslední zmíněná skutečnost navíc dokresluje, že obviněný neměl nad vozidlem tak nepochybnou kontrolu, jak se snaží uvádět ve svém dovolání, což bylo již řešeno výše.
57. S ohledem na výše uvedené reálně hrozící eventuality jízdy dovolatele je podstatné připomenout, že trestný čin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku je deliktem ohrožovacím. Trestný čin je tedy dokonán již tehdy, vznikne-li jednáním pachatele bezprostředně a konkrétně hrozící porušení chráněných zájmů. Bezprostřednost ohrožení ostatních účastníků provozu přitom úzce souvisí s tím, že tito mají určité oprávněné očekávání vyplývající z charakteru místa, kterým se pohybují, a tomu odpovídající sníženou ostražitost vůči jednání osob, které hrubě porušují pravidla provozu, na nichž jsou tato očekávání založena. Pokud obviněný například projížděl relativně nepřehlednými úseky úzké pozemní komunikace za snížené viditelnosti a současně násobně překročil nejvyšší povolenou rychlost, je nutné vzít v úvahu, že ostatní řidiči nebudou vůči jeho jízdnímu stylu dostatečně obezřetní. Z toho plyne zvýšené riziko jejich nevhodné či úlekové reakce, což stupňuje pravděpodobnost jejich střetu s obviněným, a tím i riziko ohrožení jejich života či zdraví.
58. Dále je na místě uvést, že z dostupné judikatury je zřejmé, že za nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví se nepovažují pouze situace, kdy se ohrožené osoby musejí vozidlu obviněného aktivně vyhýbat či se mu jinak přizpůsobovat, ale bezprostředně ohrožené jsou v podstatě veškeré osoby, u nichž lze učinit závěr, že se pouze vlivem náhodných okolností do jízdní dráhy obviněného nedostaly, ač k tomu byly poměrně blízko, resp. obviněný se vlivem okolností na jeho vůli nezávislých nedostal přímo do jejich jízd ní dráhy nebo do místa, kde se v danou dobu pohybovaly. V zásadě jde o to, že obviněný svou jízdou vytvořil situaci, kterou nemohl mít vůbec nebo zdaleka ne plně pod kontrolou, a to v místě a čase, z nichž vyplýval předpoklad pohybu jiných účastníků silničního provozu, kteří se zde také skutečně vyskytovali. Stran tohoto náhledu Nejvyššího soudu na řešenou otázku se ostatně obviněnému v minulosti dostalo poučení, neboť obsahově shodná argumentace odezněla v bodě 20. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze d ne 12.05.2021, sp. zn. nsoud/7_Tdo_408_2021 (tedy ve věci, v níž bylo rozhodováno o dovolání obviněného proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, jimiž byl pravomocně uznán vinným mj. pro zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, který jako řidič motorového vozidla spáchal dne v Brně dne 05.05.2020). Vzhledem k výše uvedenému tedy nelze přijmout opakované tvrzení dovolatele, že soudy založily jeho odsouzení na podkladě formálního porušení dopravních předpisů či na představách o pouze hypotetických rizicích, aniž by vzniklo reálné nebezpečí újmy na zájmech chráněných § 272 odst. 1 tr. zákoníku. 59. Lze dodat, že bylo již opakovaně judikováno, že obecné nebezpečí podle § 272 tr. zákoníku může způsobit mj. pachatel při ujíždění policejní hlídce bezohlednou a riskantní jízdou ve městě vysokou rychlostí, navíc například kolem tramvajových zastávek s čekajícími lidmi, projížděním křižovatek na červenou, jízdou v zákazu vjezdu či v protisměru apod., přičemž lidé nemusí být ohroženi ve stejném okamžiku, ale postačí, jsou-li takto ohroženi postupně, v krátkém časovém intervalu, jediným souvislým jednáním pach atele (viz např. rozhodnutí č. 46/2014 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k tomu, že výše popsaným stylem jízdy obviněný postupně projel okolo 15 vozidel, kdy každé z nich muselo být obsazeno alespoň jednou osobou (řidičem), je splněna i podmínka postupného ohrožení alespoň sedmi osob (usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.01.1982 , sp. zn. krajsky/7_To_55_81, publikované pod č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). V.
Způsob rozhodnutí
60. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obviněného podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
61. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10.03.2026
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu