Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
29 ICdo 196/2023
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 31. 3. 2026
Senátní značka : 29 ICdo 196/2023
ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.ICDO.196.2023.1
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Žaloba odpůrčí [ Žaloba ]
Majetková podstata
Incidenční spory (odporové spory)
Insolvence
Zvýhodňování věřitele
Konkurs
Cenné papíry
Dotčené předpisy: § 2 předpisu č. 256/2004 Sb. § 132 předpisu č. 256/2004 Sb. § 15 IZ.
§ 205 IZ.
§ 217 IZ.
§ 235 IZ.
§ 37a předpisu č. 591/1992 Sb. Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 11. 5. 2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz .
MSPH 76 INS 15984/2012
176 ICm 2744/2013
29 ICdo 196/2023-489
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Heleny Myškové a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce JUDr. Jiřího Švihly , se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova třída 16/13, PSČ 370 01, jako insolvenčního správce dlužníka KEY INVESTMENTS a. s., zastoupeného JUDr. Zbyškem Kordačem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, proti žalovanému Městské části Praha 13 , se sídlem v Praze 13, Sluneční náměstí 2580/13, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 00241687, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, PSČ 140 00, o odpůrčí žalobě, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 176 ICm 2744/2013, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KEY INVESTMENTS a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 808/66, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25748611, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 15984/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. 176 ICm 2744/2013, 104 VSPH 886/2022-443 (MSPH 76 INS 15984/2012), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2023, č. j. 176 ICm 2744/2013, 104 VSPH 886/2022-443 (MSPH 76 INS 15984/2012), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soud k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „insolvenční soud“) 9. srpna 2013 se žalobce (JUDr. Jiří Švihla, jako insolvenční správce dlužníka KEY INVESTMENTS a. s.) domáhal vůči žalovanému (Městské části Praha 13) určení, že platba (provedená dlužníkem) ve výši 106.222.708,88 Kč připsaná z (označeného) účtu na účet žalovaného dne 1. července 2011, je vůči němu neúčinná. Tvrdil, že dlužník tímto jednáním naplnil znaky neúčinných právních úkonů dle § 240 a § 241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). 2. Rozsudkem ze dne 10. července 2017, č. j. 176 ICm 2744/2013-136, insolvenční soud:
[1] Určil, že platba ve výši 106.222.708,88 Kč, provedená dlužníkem dne 1. července 2011 ve prospěch žalovaného na základě smlouvy o obhospodařování investičních nástrojů ze dne 6. května 2010 (dále též jen „smlouva o obhospodařování“ nebo „smlouva“), je vůči věřitelům dlužníka neúčinným právním úkonem (I. výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (II. výrok) a o soudním poplatku ze žaloby (III. výrok).
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2018, č. j. 176 ICm 2744/2013, 104 VSPH 790/2017-185 (MSPH 76 INS 15984/2012):
[1] Změnil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 10. července 2017 ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že odpůrčí žalobu zamítl (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
4. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. prosince 2020, č. j. MSPH 76 INS 15984/2012, 176 ICm 2744/2013, 29 ICdo 146/2018-241, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2018 (pro vady řízení) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
5. Podáním datovaným 17. května 2021 (č. l. 277-279) žalobce doplnil (rozšířil) žalobní tvrzení; následně (k výzvě insolvenčního soudu) žalobce podáním datovaným 8. dubna 2022 (č. l. 366) upřesnil žalobní petit do podoby, jakou měl již vyhovující výrok rozsudku insolvenčního soudu ze dne 10. července 2017.
6. Rozsudkem ze dne 11. července 2022, č. j. 176 ICm 2744/2013-402, insolvenční soud:
[1] Připustil změnu žaloby učiněnou podáním ze 17. května 2021 (I. výrok).
[2] Zamítl odpůrčí žalobu (II. výrok).
[3] Rozhodl o nákladech řízení (III. výrok).
7. Insolvenční soud – vycházeje z § 3 odst. 1, odst. 2 písm. b/, § 235, § 239 odst. 3, § 240 odst. 1 a § 241 insolvenčního zákona, z § 37a zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech (ve znění účinném k 6. květnu 2010), z § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (ve znění „do 4. června 2010“), a z § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. (ve znění účinném do 12. srpna 2017) – dospěl po provedeném dokazování co do výroku o věci samé k následujícím závěrům: 8. Finanční prostředky, které dlužník vyplatil žalovanému po zániku smlouvy, byly zákaznickým majetkem žalovaného, nikoli majetkem dlužníka.
9. V řízení bylo prokázáno, že dlužník nepostupoval dle smlouvy uzavřené s žalovaným. Nenakoupil (totiž) pro žalovaného investiční nástroje, ale finanční prostředky, které mu žalovaný svěřil, použil k jiným účelům [konkrétně k tomu, aby společnosti 2R Holding s. r. o. (dále jen „společnost H“) byl poskytnut úvěr (téměř 200.000.000Kč)]. Na právních závěrech o vlastnickém právu žalovaného, formulovaných v rozsudku odvolacího soudu ze dne 9. dubna 2018, je však nutno setrvat.
10. V rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, uveřejněném pod číslem 61/2007 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 61/2007“), totiž Nejvyšší soud uzavřel, že zákaznickým majetkem jsou veškeré peněžní prostředky a veškeré investiční instrumenty svěřené obchodníkovi s cennými papíry na základě smlouvy o poskytnutí investiční služby ve smyslu § 8 zákona č. 591/1992 Sb. (v poměrech dané věci na základě smlouvy o obhospodařování cenných papírů dle § 37a zákona č. 591/1992 Sb.) a rovněž veškeré peněžní prostředky a investiční instrumenty nabyté použitím (tj. zejména prodejem, koupí či směnou) těchto peněžních prostředků a investičních instrumentů v rámci poskytování investiční služby (bez ohledu na to, zda je obchodník s cennými papíry nabyl vlastním jménem na účet zákazníka nebo jménem zákazníka na jeho účet), jakož i výnosy ze svěřených peněžních prostředků a investičních instrumentů. 11. V rozsudku ze dne 21. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4229/2013, Nejvyšší soud doplnil, že smluvní vztah mezi zákazníkem a obchodníkem s cennými papíry vychází z právní úpravy zákona o cenných papírech, z níž vyplývá, že zákaznický majetek (včetně toho ve formě finančních prostředků) je ve vlastnictví klienta obchodníka s cennými papíry. Klient tak nemá (pouze) pohledávku za obchodníkem s cennými papíry (jako je tomu ve vztahu mezi bankou a vlastníkem vkladu). Podle tohoto rozsudku nadto není rozhodné, zda zákaznický majetek žalovaného byl soustředěn se zákaznickým majetkem jiných osob na jednom společném účtu dlužníka.
12. Je tudíž nepochybné, že dlužníkovi svěřené finanční prostředky zůstaly ve vlastnictví žalovaného a že dlužník se nestal jejich vlastníkem. Tento závěr plyne i z § 37a zákona č. 591/1992 Sb. a z § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. 13. Protiprávní jednání dlužníka, který namísto nákupu cenných papírů pro žalovaného (k němuž se zavázal ve smlouvě o obhospodařování) využil svěřené finanční prostředky k zajištění úvěru pro společnost H, nemůže mít žádný vliv na vlastnické právo žalovaného k finančním prostředkům.
14. Jinak řečeno, skutečnost, že zákaznický majetek žalovaného na čas opustil dispoziční sféru žalovaného (aby se do ní nakonec vrátil v roce 2011), nic nemění na vlastnickém právu žalovaného k tomuto majetku. Ostatně, žalobce ani netvrdil, že by se vlastníkem finančních prostředků staly jiné osoby.
15. Názor žalobce, podle kterého částku přijatou od žalovaného dlužník bezprostředně po jejím přijetí zpronevěřil, takže finanční prostředky přestaly být zákaznickým majetkem žalovaného (č. l. 343), insolvenční soud nesdílí již proto, že vlastnické právo nelze „nabýt trestným činem“. Jelikož spornou platbou se vracel zákaznický majetek žalovaného, který není součástí majetkové podstaty dlužníka, nešlo o neúčinné právní jednání.
16. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2023, č. j. 176 ICm 2744/2013, 104 VSPH 886/2022-443 (MSPH 76 INS 15984/2012):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ze dne 11. července 2022 ve II. a III. výroku (první výrok).
[2] Rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
17. Odvolací soud – vycházeje z § 235 odst. 1, § 239, § 240 a § 241 insolvenčního zákona, z § 37a zákona č. 591/1992 Sb. ve znění účinném k 6. květnu 2010, z § 2 odst. 1 písm. h/ zákona č. 256/2004 Sb. (ve znění účinném do 4. června 2010), z § 3 odst. 1, § 4 a § 132 zákona č. 256/2004 Sb., z § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), a z § 266, § 569, § 577, § 585 a § 708 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a z (označené) judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k následujícím závěrům: 18. Žaloba byla podána v zákonem stanovené lhůtě k tomu legitimovanou osobou. Insolvenční soud si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, jež správně vyhodnotil, správně a úplně zjistil skutkový stav věci a správně věc posoudil po stránce právní. S jeho skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se odvolací soud ztotožňuje a na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje.
19. Smluvní vztah mezi zákazníkem a obchodníkem s cennými papíry vychází z právní úpravy obsažené v zákoně o cenných papírech, z níž plyne, že zákaznický majetek (včetně finančních prostředků) je ve vlastnictví zákazníka.
20. Cenné papíry (dluhopisy) pořízené na účet zákazníka za prostředky svěřené dlužníku zákazníkem na základě smlouvy o obhospodařování jsou ve vlastnictví zákazníka. Žalovaný poskytl dlužníku finanční prostředky na jeho účet za účelem realizace smlouvy o obhospodařování a formálně došlo ke smísení těchto prostředků s dalšími finančními prostředky na účtu dlužníka. Žalovaný neměl důvod pochybovat o nedodržení smlouvy o obhospodařování, zvláště když mu dlužník předával průběžné zprávy o stavu obhospodařovaného majetku (od června 2010 do 9. března 2011).
21. Skutečnost, že dlužník užil svěřené prostředky v rozporu se smlouvou o obhospodařování, ještě neznamená, že se tyto prostředky staly vlastnictvím dlužníka. Sporná platba (byť nebyla provedena z prostředků získaných z prodeje dluhopisů) byla vrácením zákaznického majetku žalovaného, který se nikdy nestal součástí majetkové podstaty dlužníka. Nešlo tedy o neúčinný právní úkon (nebyla jím zkrácena možnost uspokojení věřitelů a žalovaný ani nebyl zvýhodněn oproti ostatním věřitelům).
II. Dovolání a vyjádření k němu
22. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (otázky č. 1 až 4), potažmo na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (otázka č. 5). Konkrétně jde o následující otázky: [1] Představuje využití finančních prostředků zákazníka v rozporu s uzavřenou smlouvou o poskytování investičních služeb investiční službu ve smyslu zákona o podnikání na kapitálovém trhu?
[2] Užije-li obchodník s cennými papíry finanční prostředky zákazníka zcela mimo rámec poskytování investičních služeb (zpronevěří je), zůstávají finanční prostředky svěřené zákazníkem obchodníkovi součástí zákaznického majetku, na jehož vydání má zákazník právo podle § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb.? [3] Lze uvažovat o vrácení zákaznického majetku, jestliže obchodník s cennými papíry finanční prostředky zákazníka okamžitě po jejich přijetí zpronevěří (použije je zcela mimo rámec poskytování investičních služeb), přičemž po určité době zákazníku vyplatí částku převyšující částku původně svěřenou obchodníkovi, zhruba odpovídající počáteční investici zákazníka navýšené o smlouvou garantovaný výnos?
[4] Je zákazník obchodníka s cennými papíry v úpadku zvýhodněn oproti ostatním zákazníkům tím, že je mu vyplacena částka převyšující jeho původní investici jako jeho zákaznický majetek za situace, kdy původní investici obchodník zpronevěřil (použil mimo rámec poskytování investičních služeb)?
[5] Je nezbytným předpokladem povahy určitých aktiv jako zákaznického majetku jednoznačná identifikace tohoto majetku?
23. Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že odpůrčí žalobě vyhoví, nebo aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 24. V mezích uplatněného dovolacího důvodu argumentuje dovolatel k položeným otázkám následovně:
K otázce č. 1 (K povaze investiční služby)
25. V poměrech dané věci nešlo o investiční službu. Finanční prostředky zákazníka (žalovaného) nebyly použity k poskytnutí jakékoli investiční služby a tím, že se jich dlužník bezprostředně po jejich přijetí zbavil (zpronevěřil je), přestaly být i součástí zákaznického majetku žalovaného.
K otázce č. 2 (K následkům protiprávního použití svěřených prostředků)
26. S přihlédnutím k dikci § 2 odst. 1 písm. h/ zákona č. 256/2004 Sb., k závěrům R 61/2007 a k závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 29 Cdo 4571/2010 (z nichž dovolatel cituje), lze uvažovat o zákaznickém majetku pouze za předpokladu, že tento majetek je v dispozici (v moci) obchodníka s cennými papíry, s tím, že do kategorie zákaznického majetku spadá pouze takový majetek, se kterým obchodník s cennými papíry nakládá v rámci poskytování investičních služeb. Jakmile tuto dispozici opustí (jako tomu bylo v projednávané věci, kdy v důsledku protiprávního jednání některých vedoucích osob dlužníka pozbyl dlužník majetek žalovaného ze své moci), o kvalitu zákaznického majetku přichází (za tímto účelem stanoví právní předpisy přísná pravidla pro nakládání s tímto majetkem, která však dlužník závažným způsobem porušoval). K otázce č. 3 (K předpokladům vrácení zákaznického majetku)
27. Nemohlo jít o „vrácení“ zákaznického majetku, jestliže dlužník finanční prostředky žalovaného zpronevěřil (cenné papíry pro něj nikdy nezakoupil).
K otázce č. 4 (Ke zvýhodnění zákazníka)
28. Žalovanému se jako jedinému z poškozených zákazníků dlužníka dostalo plnění od dlužníka v rozsahu, který dokonce převyšoval jeho původní investici; proto došlo k jeho zvýhodnění na úkor ostatních věřitelů dlužníka.
K otázce č. 5 (K identifikaci zákaznického majetku)
29. Napadené rozhodnutí odporuje závěrům R 61/2007, z nějž plyne, že zákaznický majetek musí být v majetku obchodníka s cennými papíry identifikovatelný (což pro poměry dané věci neplatilo, jelikož dlužník nevedl majetek svých zákazníků odděleně od svého majetku).
30. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Ztotožňuje se se závěrem odvolacího soudu, podle něhož sporná platba byla vrácením zákaznického majetku žalovaného. Dále uvádí, že dovolatel opakuje námitky, které vznášel již v průběhu řízení a které soudy hodnotily a řádně se s nimi vypořádaly.
III. Přípustnost dovolání
31. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že v dané věci může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. 33. Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém rozsahu“.
34. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, vylučuje přípustnost dovolání § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. 35. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavém výroku o věci samé, pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. a Nejvyšší soud je shledává přípustným podle § 237 o. s. ř. pro odpověď na dovoláním položené otázky, které jsou ve vazbě na odpůrčí nároky a zákaznický majetek otázkami dovolacím soudem neřešenými. IV. Důvodnost dovolání
36. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem. 37. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
38. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Pro právní posouzení věci jsou rozhodná především následující skutková zjištění (z nichž vyšly oba soudy):
39. Dne 15. dubna 2010 uzavřela společnost MARCIANUS, a. s. (dále jen „společnost M“) jako věřitel se společností H jako dlužníkem smlouvu o úvěru až do částky 200.000.000 Kč s ročním úrokem z nesplacené části úvěru ve výši 3,5 %. Dle dodatku č. 1 ze dne 15. února 2011 byl úvěr již poskytnut.
40. Dne 6. května 2010 uzavřel žalovaný (jako zákazník) a dlužník (jako obhospodařovatel) smlouvu, jíž se dlužník zavázal za úplatu obhospodařovat majetek žalovaného (investiční nástroje nebo peněžní prostředky ke koupi investičních nástrojů) na jeho účet a jeho jménem, a to na základě odborné úvahy dlužníka dle dohodnutých pravidel. Dlužník se zaručil za výnos z obhospodařovaného majetku ve výši 3,5 %; pro případ, že zaručený výnos nebude dosažen, se zavázal vyplatit žalovanému po provedení závěrečného vyúčtování rozdíl mezi zaručeným výnosem a skutečným výnosem. Kdyby konečná hodnota obhospodařovaného majetku žalovaného byla nižší než jeho počáteční hodnota, dlužník se zavázal vyplatit žalovanému celou počáteční hodnotu obhospodařovaného majetku a celý (minimálně zaručený) výnos z tohoto majetku. Ke dni skončení smlouvy se dlužník zavázal provést závěrečné vyúčtování, převést veškeré volné peněžní prostředky zpět žalovanému, předat mu cenné papíry nebo investiční nástroje, které má pro něj v úschově, a zrušit jeho majetkový účet.
41. Za účelem realizace smlouvy o obhospodařování poskytl žalovaný dlužníku vklad ve výši 200.000.000 Kč; za tyto finanční prostředky dlužník nakupoval a následně prodával dluhopisy a podával žalovanému měsíční zprávy o stavu jeho portfolia.
42. Podle úředního záznamu Policie České republiky ze dne 18. září 2013 sdělil Tomáš Machotka (člen představenstva společnosti M), že společnost M disponovala investičními prostředky ve správě dlužníka, „požadovaná částka byla společnosti M poskytnuta a v této výši byl i poskytnut úvěr společnosti H“. Úvěr byl řádně uhrazen a prostředky se následně vrátily dlužníku.
43. Dne 7. května 2010 obdržel I. H. (dále jen „I. H.“) od dlužníka na svůj účet částku 199.996.624,32 Kč. I. H. tuto částku téhož dne odeslal společnosti H. Na účet I. H. přišly od společnosti H následující platby:
[1] 7. dubna 2011 částka 50.000.000 Kč,
[2] 19. května 2011 částka 50.000.000 Kč,
[3] 26. května 2011 částka 6.956.868 Kč,
[4] 30. června 2011 částka 100.000.000 Kč.
I. H. po přijetí plateb následně zaslal J. P. tyto částky:
[1] 7. dubna 2011 49.938.000 Kč,
[2] 19. května 2011 49.943.302,20 Kč,
[3] 30. června 2011 106.222.708,88 Kč.
44. Dopisem z 11. března 2011 dlužník informoval žalovaného o stavu jeho portfolia ke dni ukončení smlouvy o obhospodařování, s tím, že mu hodlá převést investiční nástroje a peněžní prostředky, když po zániku smlouvy o obhospodařování není oprávněn k případnému prodeji investičních nástrojů.
45. Ke dni ukončení smlouvy o obhospodařování, tj. k 9. březnu 2011, tvořily portfolio žalovaného dluhopisy (32 ks ESP, 5 ks SINCOM a 1.880 ks Via Chem Gr. CZK 2008) a volné finanční prostředky ve výši 9.759,54 Kč.
46. Dopisem z 28. března 2011 žalovaný vyzval dlužníka k vyplacení celé počáteční hodnoty obhospodařovaného majetku a celého výnosu (minimálně zaručeného výnosu).
47. V době od 9. března 2011 do 1. července 2011 prodal dlužník prostřednictvím Centrálného depozitára cenných papierov SR, a. s., dluhopisy, a to 23 ks ESP, 984 ks SINCOM a 1.114 ks Via Chem Group. Výpisy z účtů dlužníka neobsahují údaje o tom, komu a za jakou cenu dluhopisy prodal.
48. Po zániku smlouvy o obhospodařování převedl dlužník na účet žalovaného částku 752.000 Kč (18. března 2011), částku 49.937.317,50 Kč (8. dubna 2011), částku 49.943.302,20 Kč (19. května 2011) a částku 106.222.708,88 Kč (1. července 2011).
49. Insolvenčním návrhem dlužníka bylo 29. června 2012 zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka. Insolvenční soud zjistil úpadek dlužníka 10. srpna 2012 a 22. října 2012 prohlásil konkurs na jeho majetek.
50. V době uskutečnění sporné platby byl dlužník v úpadku ve formě platební neschopnosti. V majetkové podstatě se nenachází žádný majetek a do insolvenčního řízení dlužníka se přihlásilo celkem 12 věřitelů s pohledávkami přesahujícími 513.000.000 Kč.
51. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení insolvenčního zákona, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), zákona č. 591/1992 Sb. a zákona č. 256/2004 Sb.: § 14 (insolvenčního zákona) (1) Účastníky insolvenčního řízení jsou dlužník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dlužníku.
(…)
§ 15 (insolvenčního zákona) Nejde-li o přihlášené věřitele, jsou jiné osoby uplatňující své právo v insolvenčním řízení účastníky tohoto řízení jen po dobu, po kterou insolvenční soud o tomto právu jedná a rozhoduje.
§ 204 (insolvenčního zákona) (…)
(2) Věřitelé, kteří se domáhají toho, aby věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota byla vyloučena z majetkové podstaty, tak mohou učinit jen vylučovací žalobou podle tohoto zákona.
§ 205 (insolvenčního zákona) Pojem a rozsah majetkové podstaty
(1) Jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil ke dni zahájení insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.
(…)
(3) Je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.
(4) Majetek jiných osob než dlužníka náleží do majetkové podstaty, stanoví-li to zákon, zejména jde-li o plnění z neúčinných právních úkonů. Pro účely zpeněžení se na takový majetek pohlíží jako na majetek dlužníka.
§ 217 (insolvenčního zákona) Pořízení soupisu
Soupis majetkové podstaty (dále jen „soupis“) je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a za součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.
§ 225 (insolvenčního zákona) (1) Osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.
(…)
§ 235 (insolvenčního zákona) (1) Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.
(2) Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen „odpůrčí žaloba“).
(…)
§ 236 (insolvenčního zákona) (1) Neúčinností právního úkonu není dotčena jeho platnost; v insolvenčním řízení však dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty.
(…)
§ 240 (insolvenčního zákona) Neúčinnost právních úkonů bez přiměřeného protiplnění
(1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.
(…)
§ 241 (insolvenčního zákona) Neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů
(1) Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.
(…)
(1) Splněním dluh zanikne.
(…)
(1) Správce sestaví inventář, dá jistotu za řádný výkon správy nebo pojistí svěřený majetek, určí-li tak stanovy či jiná smlouva nebo stanoví-li tak zákon.
(…)
Smlouva o obhospodařování cenných papírů
(1) Smlouvou o obhospodařování cenných papírů se zavazuje obhospodařovatel obhospodařovat majetek zákazníka spočívající v cenných papírech nebo v peněžních prostředcích určených ke koupi cenných papírů na základě volné úvahy v rámci smluvního ujednání a zákazník se zavazuje zaplatit za to úplatu. Není-li úplata ve smlouvě určena, má obhospodařovatel právo na úplatu obvyklou v době uzavření smlouvy.
(…)
Vymezení některých pojmů
(1) V tomto zákoně se rozumí
(…)
h/ majetkem zákazníka peněžní prostředky a investiční nástroje svěřené obchodníkovi s cennými papíry za účelem poskytnutí investiční služby, a peněžní prostředky a investiční nástroje získané za tyto hodnoty. Majetkem zákazníka nejsou vklady podle zákona upravujícího činnost bank, o kterých účtuje obchodník s cenným papíry, který je bankou nebo pobočkou zahraniční banky,
(…)
Vydání majetku zákazníků po vydání rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry
(1) Majetek zákazníka není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení, a je-li vydáno rozhodnutí o úpadku obchodníka s cennými papíry, insolvenční správce je povinen jej bez zbytečného odkladu vydat zákazníkům.
(2) Jestliže investiční nástroje téhož druhu, které tvoří majetek zákazníků a jsou vzájemně zastupitelné, postačují k plnému uspokojení všech zákazníků, kteří mají nárok na jejich vydání, vydají se tyto investiční nástroje zákazníkům. Totéž platí o peněžních prostředcích, které tvoří majetek zákazníků.
(3) Jestliže investiční nástroje téhož druhu, které tvoří majetek zákazníků a jsou vzájemně zastupitelné, nepostačují k uspokojení všech zákazníků, kteří mají nárok na jejich vydání, vydá se zákazníkům odpovídající podíl investičních nástrojů nebo jeho hodnota v penězích. Nepostačují-li peněžní prostředky k uspokojení všech zákazníků, kteří mají nárok na jejich vydání, uspokojí se nároky zákazníků poměrně.
(4) V rozsahu, ve kterém nárok na vydání majetku zákazníka nemůže být uspokojen postupem podle odstavce 2 nebo 3, jde o pohledávku, kterou je insolvenční správce povinen uplatnit v insolvenčním řízení podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení přihláškou; dokud není znám rozsah uspokojení tohoto nároku, lze pohledávku uplatnit jako vázanou na podmínku.
(5) Insolvenčnímu správci přísluší za činnost podle odstavců 1 až 4 náhrada hotových výdajů a odměna, které jsou pohledávkou za majetkovou podstatou; v případě, že majetková podstata na vyplacení náhrady hotových výdajů a odměny nepostačuje, vyplatí je stát. Způsob stanovení náhrady hotových výdajů a odměny insolvenčního správce, jejich maximální výši hrazenou státem a způsob výplaty stanoví prováděcí právní předpis.
52. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení insolvenčního zákona již v době zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (29. června 2012) a s výjimkou § 205 odst. 1 a § 217 insolvenčního zákona později nedoznala změn. Ustanovení § 205 odst. 1 bylo s účinností od 1. ledna 2014 pozměněno tak, že slova „ke dni zahájení“ byla nahrazena slovy „k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením“ (srov. část první, článek I, bod 115. zákona č. 294/2013 Sb.). S účinností ke stejnému datu byl v § 217 dosavadní text označen jako odstavec 1 a doplněn o odstavec 2, který zní: „(2) Insolvenční správce vyřadí ze soupisu majetkové hodnoty, o kterých v průběhu insolvenčního řízení vyjde najevo, že nenáleží do majetkové podstaty; to platí bez zřetele k tomu, že v době vyřazení se již osoba, která má z vyřazení prospěch, nemůže domáhat vyloučení těchto majetkových hodnot z majetkové podstaty. Učiní tak po projednání s věřitelským výborem a poté, co vyrozumí insolvenční soud; tím není vyloučena možnost opětovného soupisu vyřazených majetkových hodnot do majetkové podstaty.“.
Srov. opět článek I, bod 123. zákona č. 294/2013 Sb. Vzhledem k článku II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 294/2013 Sb., jenž i potud potvrdil zásadu tzv. nepravé zpětné účinnosti dotčené novely („Zákon č. 182/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona platí i pro insolvenční řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, právní účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.“), nemá změna § 205 odst. 1 insolvenčního zákona význam pro vymezení rozsahu majetkové podstaty dlužníka (jehož insolvenční návrh došel insolvenčnímu soudu již 29. června 2012; srov. § 97 odst. 1 část věty za středníkem insolvenčního zákona v tehdejším znění). Ustanovení § 217 insolvenčního zákona v novelizované podobě již později změn nedoznalo, přičemž pravidlo doplněné v § 217 odst. 2 insolvenčního zákona se od uvedeného data uplatňuje i pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (10. srpna 2012) se přitom v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka (a tedy i ve sporech jím vyvolaných) i v době od 1. června 2019 uplatní insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019; srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb. 53. Ustanovení § 559 odst. 1 obč. zák. platilo v citované (rozhodné) podobě v době úhrady částky 106.222.708,88 Kč dlužníkem (1. července 2011) a do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nedoznalo změn. Ustanovení § 1423 o. z. platí v citované podobě beze změny od 1. ledna 2014 a ustanovení § 37a zákona č. 591/1992 Sb. platilo v citované podobě (pro věc rozhodné) v době uzavření smlouvy o obhospodařování (6. května 2010). 54. Ustanovení § 2 odst. 1 písm. h/ zákona č. 256/2004 Sb. v citované podobě (pro věc opět rozhodné) platilo (od 1. dubna 2006 do 30. června 2008 jako § 2 písm. h/ a od 1. července 2008 jako § 2 odst. 1 písm. h/) až do 2. ledna 2018. S účinností od 3. ledna 2018 (po novele zákona č. 256/2004 Sb. provedené zákonem č. 204/2017 Sb.) se vymezení zákaznického majetku posunulo ve struktuře uvedeného ustanovení do písmene o/ a bylo dále pozměněno (srov. část první, článek I, bod 8. zákona č. 204/2017 Sb.) do následující podoby (platné i v současné době): Vymezení některých pojmů
(1) V tomto zákoně se rozumí
(…)
o/ majetkem zákazníka peněžní prostředky a investiční nástroje patřící zákazníkovi, které má obchodník s cennými papíry ve své moci za účelem poskytnutí investiční služby tomuto zákazníkovi; majetkem zákazníka nejsou vklady podle zákona upravujícího činnost bank, o kterých účtuje obchodník s cennými papíry, který je bankou,
(…)
55. Ustanovení § 132 zákona č. 256/2004 Sb. v citované (rozhodné) podobě platilo již v době uzavření smlouvy o obhospodařování (6. května 2010) a v odstavcích 1 až 3 nedoznalo změny do 12. srpna 2017; dikce jeho odstavců 4 a 5 nedoznala změny ani později. S účinností od 13. srpna 2017 (po novele zákona č. 256/2004 Sb. provedené zákonem č. 204/2017 Sb.) byla dikce § 132 odst. 1 až 3 zákona č. 256/2004 Sb. pozměněna (srov. část první, článek I, body 283. až 286. zákona č. 204/2017 Sb.) a do 3. ledna 2019 platila v této podobě: (1) Majetek zákazníka není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení, a je-li vydáno rozhodnutí o úpadku obchodníka s cennými papíry, insolvenční správce je povinen jej bez zbytečného odkladu vydat zákazníkovi, a to včetně výnosů z majetku zákazníka. Dokud není majetek zákazníka zákazníkovi vydán, jedná insolvenční správce ve vztahu k majetku zákazníka s péčí řádného hospodáře.
(2) Jestliže investiční nástroje, které jsou vzájemně zastupitelné, nepostačují k uspokojení všech zákazníků, kteří mají nárok na jejich vydání, vydá se každému zákazníkovi takový počet investičních nástrojů, který lze vydat, aniž by musel být investiční nástroj dělen. Investiční nástroje, které nelze vydat zákazníkům podle předchozí věty, insolvenční správce zpeněží a každému zákazníkovi vydá takový podíl na získaných peněžních prostředcích, který odpovídá rozsahu, v jakém nebyl zákazník uspokojen podle věty první.
(3) Nepostačují-li peněžní prostředky k uspokojení všech zákazníků, kteří mají nárok na jejich vydání, uspokojí se nároky zákazníků poměrně.
(…)
56. S účinností od 4. ledna 2019 (po novele zákona č. 256/2004 Sb. provedené zákonem č. 307/2018 Sb.) byla dikce § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. opět pozměněna (srov. část pátá, článek VII, bod 3 zákona č. 307/2018 Sb.) a do současné doby platí v této podobě: (1) Je-li vydáno rozhodnutí o úpadku obchodníka s cennými papíry, insolvenční správce je povinen majetek zákazníka bez zbytečného odkladu vydat zákazníkovi, a to včetně výnosů z majetku zákazníka. Dokud není majetek zákazníka zákazníkovi vydán, jedná insolvenční správce ve vztahu k majetku zákazníka s péčí řádného hospodáře.
(…)
57. Zákonem č. 307/2018 Sb. byl s účinností od 4. ledna 2019 změněn i insolvenční zákon, a to i vložením nového § 375a (srov. část osmá, článek XI, bod 10. zákona č. 307/2018 Sb.), který zní od uvedeného data následovně: § 375a (insolvenčního zákona) Majetek zákazníka
Majetek zákazníka podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu není součástí majetkové podstaty dlužníka.
58. Zbývá dodat, že ty části zákonů č. 204/2017 Sb. a č. 307/2018 Sb., které měnily zákon č. 256/2004 Sb., neobsahovaly přechodná ustanovení k úpravám § 132 zákona č. 256/2004 Sb. Oproti tomu část osmá zákona č. 307/2018 Sb. (upravující změny insolvenčního zákona) obsahuje v článku XII přechodná ustanovení v této podobě: Přechodná ustanovení
1. Insolvenční řízení, které nebylo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně ukončeno, se dokončí podle zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 2. Ve vztahu k hypotečním zástavním listům podle § 28 odst. 1 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jejichž datum emise předchází dni nabytí účinnosti tohoto zákona a které se nepovažují za kryté dluhopisy podle zákona č. 190/2004 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle § 375 zákona č. 182/2006 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. 3. Pro stanovení pořadí uspokojování nezajištěných pohledávek z dluhových nástrojů vydaných osobou, která je povinnou osobou podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu, přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní předpisy.
59. Z takto formulovaných přechodných ustanovení tedy vyplývá, že § 375a insolvenčního zákona se neuplatní v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka. 60. Ve shora ustaveném skutkovém a právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným otázkám následující závěry:
a) K terminologii
61. Úvodem Nejvyšší soud poznamenává, že s přihlédnutím k § 3028 o. z., jež platbu na dluh z doby před 1. lednem 2014 ponechává v režimu předchozí právní úpravy (§ 559 odst. 1 obč. zák.), se pro rozhodné období i nadále uplatní slovní spojení „právní úkon“ v § 235 a násl. insolvenčního zákona. Srov. i argumentaci obsaženou k terminologii např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2020, sen. zn. 29 ICdo 113/2018, uveřejněném pod číslem 27/2021 Sb. rozh. obč. b) K insolvenční odpůrčí žalobě, jejímž předmětem je plnění zákaznickým majetkem
62. V zájmu ucelenosti dále podaného výkladu Nejvyšší soud nemá za účelné zabývat se položenými otázkami jednotlivě (odděleně), neboť jde o problematiku argumentačně propojenou. Za určující pro výsledek dovolacího řízení má Nejvyšší soud především posouzení, zda právní úkon, jímž obchodník s cennými papíry coby dlužník plní dluh vůči svému zákazníku tím, že mu vydá zákaznický majetek, může (vůbec) být předmětem insolvenční odpůrčí žaloby podle § 235 a násl. insolvenčního zákona. 63. Pro řešení uvedené otázky jsou závěry R 61/2007 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4229/2013 využitelné jen omezeně [netýkaly se zvláštní úpravy promítnuté později v § 132 zákona č. 256/2004 Sb. a zabývaly se konkursním řízením vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“)]. Z R 61/2007 především vyplynulo, že (podle tam vykládaného znění § 81b zákona č. 591/1992 Sb.) zákaznický majetek není součástí majetku obchodníka s cennými papíry; jde o majetek „zákazníkův“, který již proto nepatří do konkursní podstaty podle § 6 ZKV (a je-li do ní nesprávně sepsán, má se dotčený zákazník domáhat jeho vyloučení z konkursní podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV). 64. Úprava promítnutá ke dni uzavření smlouvy o obhospodařování v § 132 zákona č. 256/2004 Sb. vykazovala již v době, kdy zákon č. 256/2004 Sb. vstoupil v účinnost (1. května 2004), shodné rysy s terminologií poplatnou tehdejší úpadkové úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání (k terminologickému přizpůsobení pro poměry insolvenční úpravy došlo s účinností od 1. ledna 2008 zákonem č. 296/2007 Sb.). Vládní návrh pozdějšího zákona č. 256/2004 Sb. projednávala Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém 4. volebním období 2002-2006 jako tisk č. 522, přičemž podle zvláštní části důvodové zprávy (K § 128 až 134): „Ustanovení § 132 řeší vydání zákaznického majetku po prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry. Umožňuje přímé vydání identifikovatelných investičních instrumentů zákazníkům a řeší situaci, kdy investiční instrumenty nepostačují k uspok ojení všech zákazníků.“ 65. Byť je zjevné, že v návaznosti na unijní legislativu (Směrnici Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997, o systémech odškodnění investorů) rozebranou též v R 61/2007 bylo záměrem zákonodárce promítnout v § 132 zákona č. 256/2004 Sb. zvýšenou ochranu zákaznického majetku při úpadku obchodníka s cennými papíry a nabídnout řešení některých sporných situací pojmenovaných dříve i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. opět R 61/2007), při respektu k zásadám, jež zkoumání smyslu a účelu zákona nastavil Ústavní soud (pojmenováním podmínek priority výkladu e ratione legis) např. již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nemá Nejvyšší soud onu stručnou charakteristiku za dostatečné vodítko pro posouzení některých situací založených (nově vytvořených) onou úpravou. 66. Základní odlišností (v porovnání s R 61/2007) je, že § 132 odst. 4 zákona č. 256/2004 Sb. (v podobě nezměněné od uzavření smlouvy o obhospodařování) pro situaci, kdy nárok na vydání majetku zákazníka nemůže být plně uspokojen postupem podle § 132 odst. 2 nebo 3 uvedeného zákona, prohlašuje neuspokojenou část nároku za pohledávku, kterou v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka, jímž je obchodník s cennými papíry, „je povinen“ uplatnit „přihláškou“ sám insolvenční správce takového dlužníka. 67. V díle Husták, Z., Šovar, J., Franěk, M., Smutný, A., Cetlová, K., Doležalová, D.: Zákon o podnikání na kapitálovém trhu. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012 (dále jen „Husták a kol., 2012“), se k § 132 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění citovaném v odstavci 51 odůvodnění shora na dané téma uvádí, že: „Ustanovení odstavce 1 výslovně stanoví, že majetek zákazníků není součástí podstaty. Toto ustanovení je enormně důležité vzhledem k situacím, které nastaly u obchodníků s cennými papíry, kteří skončili v úpadku během prvních let účinnosti úpravy záručního systému zajišťovaného Garančním fondem. Docházelo k tomu, že konkursní správce do soupisu majetku v konkursní podstatě zahrnul veškeré peněžní prostředky a investiční nástroje, které byly na účtech obchodníka s cennými papíry, bez ohledu na to, zda se skutečně jednalo o majetek obchodníka s cennými papíry, či o majetek zákazníků. Stanovení povinnosti vydat majetek zákazníků po vydání rozhodnutí o úpadku nebo po prohlášení konkursu na majetek obchodníka s cennými papíry je rovněž reakcí na zmiňované problémové případy. Povinnost vydat majetek zákazníků je uložena přímo insolvenčnímu správci.
Situace, kdy majetek zákazníků evidovaný jako převzatý a skutečně se nacházející u obchodníka s cennými papíry odpovídá tomu, co zákazníci obchodníka s cennými papíry požadují, je situace jednoduchá a je možno bez dalšího příslušný majetek vydat. Pro případ, kdy majetek téhož druhu (např. akcie jednoho emitenta, které dle evidence obchodníka s cennými papíry byly nakoupeny určité skupině zákazníků) nepostačuje k uspokojení nároků všech zákazníků, kteří mají nárok na jeho vydání, stanoví odstavec 2 zásadu jejich poměrného uspokojení. V případě, že mají být vydány investiční nástroje buď vydáním odpovídacího podílu investičních nástrojů, nebo tomuto podílu odpovídající hodnota v penězích, v případě majetku zákazníků spočívajícího v penězích se vydá zákazníkovi příslušný poměrný díl peněžních prostředků.
Aby byl usnadněn další postup ohledně nároku na vydání majetku zákazníků, který nebyl uspokojen vydáním investičních nástrojů nebo peněžních prostředků, zákon výslovně ukládá povinnost insolvenčnímu správci přihlásit v tomto rozsahu pohledávky zákazníků v insolvenčním řízení. Vzhledem k tomu, že postup insolvenčního správce při vydávání majetku zákazníků a přihlašování pohledávek z majetku, který nebylo možno vydat, je stanoven ve veřejném zájmu na ochranu zákazníků dotčeného obchodníka s cennými papíry, zákon č. 256/2004 Sb. pro případ nedostatku majetku v podstatě pro úhradu výdajů a odměny správce přiznává poskytnutí příslušné náhrady správci ze strany státu.“ 68. Dílo Králík, A. a kol.: Zákon o podnikání na kapitálovém trhu a související předpisy EU. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2024 (dále jen „Králík, A. a kol., 2024“) se vyjadřuje k § 132 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném k 1. lednu 2025, jež je i aktuálním zněním, následovně: „K odst. 1
Odstavec 1 původně výslovně stanovil, že majetek zákazníka není součástí majetkové podstaty. Později byla tato pasáž vypuštěna jako nadbytečná, a zákon již přímo ukládá insolvenčnímu správci tento majetek zákazníkům vydat bez konstatování, že nejde o součást majetkové podstaty. Vydání se týká i výnosů majetku zákazníka. S ohledem na to, že majetek zákazníka je pro účely náhrad z Garančního fondu definován jako majetek ke dni rozhodnému podle § 130 odst. 8 zákona č. 256/2004 Sb., vznikaly pochybnosti, jaký je charakter výnosu majetku zákazníka za následující období až do vydání majetku zákazníkům, a to zejména u dlouholetých sporů o vyloučení majetku z konkursní podstaty. Zákon proto výslovně stanoví, že s majetkem zákazníka mu má správce vydat i výnos tohoto majetku. Tím je nutno rozumět výnosy po rozhodném dni, neboť výnosy nabyté před tímto dnem jsou z definice přímo součástí majetku zákazníka. Do vydání majetku zákazníka je insolvenční správce povinen jednat ohledně toho majetku s péčí řádného hospodáře. Vlastnictví cenného papíru zakládá celou řadu práv, se kterými je často spojeno i nevyhnutelné riziko. Je proto otázkou, která práva je správce povinen vykonávat či využívat, a která jdou již nad rámec péče řádného hospodáře.
(…)
Forma vydání majetku zákazníka závisí na charakteru tohoto majetku. Pokud by majetek zákazníka byl tvořen listinnými cennými papíry, vydání by se uskutečnilo fyzickým předáním cenného papíru. Vydání knihovaných cenných papírů (§ 525 a násl. o. z.) je z povahy věci možné jen převodem na účet zákazníka u Centrálního depozitáře nebo na účet zákazníka u jiného obchodníka s cennými papíry. Vydání tedy vyžaduje i jistou součinnost zákazníka, zejména existenci účtu, na který by bylo možno knihované cenné papíry převést. Forma vydání peněžních prostředků není zákonem stanovena. Z povahy věci je jasné, že pro vydání peněžních prostředků proto připadají v úvahu jen obecné způsoby plnění peněžní pohledávky. Pokud insolvenční správce povinnost vydat majetek zákazníka nesplní, může se zákazník domáhat vydání svého majetku žalobou. Byl-li jeho majetek zapsán do majetkové podstaty, musí nejprve podat vylučovací žalobu podle § 225 insolvenčního zákona. Judikatura již od počátku vycházela z toho, že právo zákazníka k jeho zákaznickému majetku je právem vylučujícím zapsání tohoto majetku do majetkové (konkursní) podstaty, pokud jde o investiční nástroje. (…)
Soudy původně peněžní prostředky jako majetek zákazníka posuzovaly stejně jako vklad zákazníků banky a vycházely z toho, že vydání majetku zákazníka (upravené tehdy v § 81e zákona č. 591/1992 Sb.) nezakládá nárok zákazníka na vydání těchto prostředků jako věcné právo, ale představuje jen pohledávku, kterou nelze vymáhat žalobou podle § 19 tehdy platného zákona o konkursu a vyrovnání. Judikatura v této věci se postupně měnila a v současné době zastávají soudy naopak stanovisko, že z právní úpravy vyplývá, že majetek zákazníka, včetně toho tvořeného peněžními prostředky, je ve vlastnictví zákazníka, zákazník tedy nemá jen pouhou pohledávku, jak je tomu mezi bankou a vlastníkem vkladu ... Zákazník je tedy aktivně legitimován k podání vylučovací žaloby podle § 225 insolvenčního zákona (§ 19 ZKV) v rozsahu majetku zákazníka (poměrné části), který mu má být podle § 132 zákona č. 256/2004 Sb. vydán. Žalobní návrh by měl znít na vyloučení peněžních prostředků z majetkové podstaty. (…)
K odst. 2
Zákon původně upravoval i postup, pokud investiční nástroje a peněžní prostředky postačovaly k uspokojení všech zákazníků. Při poslední novelizaci bylo toto ustanovení vypuštěno jako nadbytečné, neboť je pokryto ustanovením odstavce 1. Zákon proto řeší jen případy, kdy plné uspokojení všech zákazníků možné není. Pro tento případ upravuje poměrné uspokojení zákazníků, a to samostatně pro cenné papíry (odstavec 2) a peněžní prostředky (odstavec 3).
(…)
Odstavec 2 výslovně neuvádí, že zákazníci budou uspokojeni poměrně, lze to ale dovodit z dalšího textu a z analogie z odstavce 3. Při poměrném uspokojení zákazníků podíly jednotlivých zákazníků budou jen výjimečně vyjádřeny celým číslem. Protože zlomky cenných papírů nelze vydat, zákon nařizuje správci nerozdělené cenné papíry prodat a z prodejní ceny zbývající nároky poměrně vypořádat v penězích.
K odst. 3
Protože peníze jsou přiměřeným způsobem dělitelné, problém při poměrném uspokojení nevzniká.
K odst. 4
Toto ustanovení je příkladem celkové tendence zákona zajistit práva zákazníka, aniž by ten musel vyvíjet vlastní aktivitu. Ustanovení zajišťuje, že pohledávka zákazníka za obchodníkem s cennými papíry v úpadku z titulu nevydaného majetku zákazníka bude přihlášena do insolvenčního řízení insolvenčním správcem, aniž k tomu zákazník projeví vůli. Na rozdíl od jiných věřitelů, požívají tak zákazníci obchodníka s cennými papíry v insolvenčním řízení zvláštní zákonné ochrany.
Původní úprava v zákoně o cenných papírech tuto otázku neřešila a ponechávala na zákazníkovi rozhodnutí, zda se do insolvenčního (konkursního) řízení přihlásí. Celá řada zákazníků tak neučinila, zejména v případech, kdy po vyplacení náhrady z Garančního fondu zbyla vůči úpadci jen zanedbatelná pohledávka. Následná právní úprava pak stanovila, že pohledávka z titulu majetku zákazníka, který nebyl vydán, je pohledávkou za podstatou (§ 31 odst. 2 písm. h/ ZKV). Podle současné úpravy je pohledávku zákazníka v rozsahu nevydaného majetku povinen správce ,uplatnit přihláškou’, tedy zřejmě přihlásit tuto pohledávku do insolvenčního řízení podle § 173 a násl. insolvenčního zákona. To přináší celou řadu problémů, především vzniká otázka, o jaký vztah mezi ním a zákazníkem se jedná. Insolvenční správce přihlašuje pohledávku, jejímž věřitelem je zákazník, jedná tedy nutně jeho jménem. Jejich vztah se pak zřejmě řídí § 436 a násl. o. z. Zastoupení zákazníka správcem se týká pouze podání přihlášky, nikoli dalších procesních úkonů věřitele v insolvenčním řízení. Další otázkou je, zda správce může podanou přihlášku rovněž vzít zpět či omezit, popřípadě zda ji může popřít. Také může být sporné, zda ji může vzít zpět sám zákazník. Tomu totiž účast na insolvenčním řízení nelze vnucovat. Sporná může být i případná odpovědnost správce za správnost přihlášky, a to zejména s ohledem na § 178 a § 179 insolvenčního zákona. Postup přihlašování pohledávek insolvenčním správcem podle tohoto ustanovení nebyl v praxi zatím realizován, judikatura k těmto otázkám proto neexistuje. K odst. 5
Toto ustanovení je reakcí na praktické problémy, které při vydávání majetku zákazníkům v minulosti vznikly. Tehdejší správci konkursní podstaty byli totiž odměňováni pouze za zpeněžení majetku v konkursní podstatě, a projevovali tedy všeobecnou tendenci sepisovat zákaznický majetek do konkursní podstaty a vydávat ho pouze na základě úspěšné vylučovací žaloby. Proto byla stanovena odměna i za vydání majetku zákazníkům a náhrada nákladů s tím spojených, která této tendenci měla čelit.
(…)
Odměna je hrazena z majetkové podstaty úpadce. Jde o další nepřímou novelu insolvenčního zákona, která rozšiřuje výčet pohledávek za podstatou o odměnu a výdaje spojené s činností správce mimo insolvenční řízení, tedy činností, která je ve prospěch jen některých věřitelů, tj. těch. kteří byli zákazníky úpadce.“
69. Prostřednictvím vylučovací žaloby podané podle § 225 insolvenčního zákona se pro poměry insolvenčního řízení s definitivní platností vymezuje příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněného pod číslem 116/2016 Sb. rozh. obč.). Jinak řečeno, úspěšným uplatněním vylučovacího nároku třetí osobou (osobou, jež nemá nebo nemusí mít pohledávku za dlužníkem) se omezuje rozsah majetkové podstaty, z níž mají být uspokojeni dlužníkovi věřitelé (srov. § 14, § 15, § 204, § 205 odst. 1 a § 217 insolvenčního zákona). Jde-li o majetek, který nenáleží do majetkové podstaty, jelikož nepatří (v rozhodné době nepatřil) dlužníku ani nejde o majetek jiných osob (než dlužníka), jehož příslušnost k majetkové podstatě dlužníka vymezuje zákon (§ 205 odst. 1 a 4 insolvenčního zákona), a dlužník je jen neoprávněným detentorem takového majetku, pak insolvenční správce dlužníka [je-li osobou s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě, což ve smyslu § 229 odst. 3 insolvenčního zákona platí (jako v této věci) při řešení dlužníkova úpadku konkursem], nemá důvod takový majetek zadržovat (spravovat). 70. Jelikož jde o majetek, který nenáleží do majetkové podstaty (a z nějž tudíž nebudou uspokojováni dlužníkovi věřitelé, lhostejno, zda půjde o věřitele přihlášené, věřitele pohledávek za majetkovou podstatou nebo věřitele pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou), obecně se nepředpokládá (insolvenční zákon nepočítá s tím), že by se insolvenční správce měl nebo mohl domáhat jeho „vrácení“ do majetkové podstaty (i prostřednictvím odpůrčí žaloby) jen proto, že šlo o majetek, který dlužník dříve sám vydal jen jedné z osob, jež o to žádala (byť by se tak stalo po zahájení insolvenčního řízení; srov. § 205 odst. 1 insolvenčního zákona), ačkoli po něm vydání téhož majetku požadovaly (ve svůj prospěch, zcela nebo zčásti) i osoby další; takový (vlastnický) spor mohou ony další osoby vést s osobou, které dlužník majetek vydal, mimo rámec insolvenčního řízení a sporů jím vyvolaných. 71. Zbývá určit, zda shora popsaná obecná východiska se uplatní i pro tzv. zákaznický majetek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. h/ zákona č. 256/2004 Sb. To, že „majetek zákazníka“ není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle insolvenčního zákona a že po vydání rozhodnutí o úpadku takového dlužníka je insolvenční správce povinen vydat takový majetek bez zbytečného odkladu zákazníkům, i pro poměry této věci výslovně určoval ke dni zahájení insolvenčního řízení na majetek dlužníka (29. června 2012), v době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (10. srpna 2012), v době prohlášení konkursu na majetek dlužníka (22. října 2012) i v době podání této odpůrčí žaloby (9. srpna 2013) § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. a tento právní stav platil až do 3. ledna 2019 včetně. 72. Jak popsáno v odstavcích 55 až 58 odůvodnění shora, s účinností od 4. ledna 2019 se věta, podle které „majetek zákazníka“ není součástí majetkové podstaty obchodníka s cennými papíry podle insolvenčního zákona nenachází ani v § 132 zákona č. 256/2004 Sb. ani na jiném místě onoho zákona; zákonodárce ji přemístil do (nového) § 375a insolvenčního zákona, uplatnění tohoto ustanovení však v přechodném ustanovení obsaženém v článku XII části osmé zákona č. 307/2018 Sb. vyloučil pro dříve zahájená (dosud pravomocně neskončená) insolvenční řízení (tedy i pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka). Při současné absenci přechodného ustanovení k části páté, článku VII, bodu 3 zákona č. 307/2018 Sb. (kterou byla ona věta vypuštěna z § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb.) se ve shodě s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod číslem 63/1997 Sb., nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2005, sp. zn. 29 Odo 908/2003, uveřejněného pod číslem 35/2006 Sb. rozh. obč.) uplatní i pro tento případ časového střetu staré a nové právní normy nepravá retroaktivita. Od účinnosti nové právní normy (nové znění § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb.) se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy (§ 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném před 4. lednem 2019) řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou. 73. Na shora uvedeném základě lze pro poměry této věci uzavřít, že zákaznický majetek klientů dlužníka, který nenáležel dlužníku [pročež neměl být zpeněžen v majetkové podstatě dlužníka za účelem uspokojení (všech) věřitelů, kteří v insolvenčním řízení uplatňují své právo vůči dlužníku (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona)], se dozajista nestal v době od 4. ledna 2019 majetkem dlužníka jen proto, že od uvedeného data pravidlo obsažené do 3. ledna 2019 v § 132 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb. není uplatnitelné pro dané insolvenční řízení prostřednictvím § 375a insolvenčního zákona. Jinak řečeno, mezera vytvořená zákonodárcem rozdílně formulovanými přechodnými ustanoveními (v části páté zákona č. 307/2018 Sb. na straně jedné a v části osmé zákona č. 307/2018 Sb. na straně druhé) pro insolvenční řízení vedená na majetek obchodníků s cennými papíry, jež pravomocně neskončila před 4. lednem 2019, neznamená, že by od uvedeného data měl být zákaznický majetek považován za majetek jiných osob (než zákazníků oněch obchodníků s cennými papíry). 74. V porovnání s jiným majetkem, jenž nenáleží do majetkové podstaty a proto nemá být zahrnut do soupisu majetkové podstaty (srov. odstavce 67 a 68 odůvodnění shora), předepisuje zákon č. 256/2004 Sb. v § 132 (lhostejno, v jakém ze shora citovaných znění) insolvenčnímu správci ohledně zákaznického majetku zvláštní povinnosti, které nutně vyvolávají potřebu takový majetek nejprve inventarizovat (nějakým způsobem sepsat, respektive o něm vést evidenci) a následně vypořádat dokonce i tak, že jej zpeněží a výtěžek zpeněžení rozdělí mezi oprávněné zákazníky (srov. § 132 odst. 2 zákona č. 256/2004 Sb. a komentář citovaný k tomuto ustanovení z díla Králík, A. a kol, 2024, v odstavci 68 shora). 75. Potud Nejvyšší soud připomíná, že insolvenční správce dlužníka je správcem cizího majetku, konkrétně majetku dlužníka nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků insolvenčního řízení pohlíží jako na dlužníkův majetek, a má povinnost postupovat při výkonu funkce s odbornou péčí (§ 36 insolvenčního zákona). Insolvenční zákon obsahuje řadu ustanovení týkajících se insolvenční správy majetku; tam, kde o některých aspektech insolvenční správy majetku mlčí, však je namístě si položit otázku, zda a v jakém rozsahu lze (nevylučuje-li to ani povaha insolvenční správy majetku) na insolvenční správu majetku subsidiárně aplikovat některá z ustanovení občanského zákoníku, týkající se plné správy cizího majetku (§ 1409 až § 1447 o. z.). Srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 49/2014, uveřejněného pod číslem 16/2018 Sb. rozh. obč. 76. U běžné insolvenční správy majetku (rozuměj u správy jiného majetku, než majetku dlužníka, jenž je obchodníkem s cennými papíry) se nepředpokládá, že by otázky soupisu (inventáře) majetku měly být řešeny (pro dobu od 1. ledna 2014) subsidiárním uplatněním pravidla formulovaného v § 1423 odst. 1 o. z., jelikož otázkám soupisu majetku náležejícího do majetkové podstaty dlužníka se insolvenční zákon podrobně věnuje; srov. k rozsahu onoho majetku § 205 insolvenčního zákona a k otázkám jeho soupisu (inventáře) především § 217 a násl. insolvenčního zákona, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sen. zn. 29 NSČR 167/2017, uveřejněného pod číslem 73/2020 Sb. rozh. obč. 77. Plyne-li ovšem z požadavku na zvláštní způsob vypořádání zákaznického majetku (promítnutý v § 132 zákona č. 256/2004 Sb.) i potřeba vedení evidence takového majetku (do doby vydání zákazníkům nebo dokonce do doby zpeněžení a rozdělení výtěžku zpeněžení zákazníkům), tedy potřeba jeho soupisu (inventáře), nemůže jít o soupis ve smyslu § 217 insolvenčního zákona (nejde o majetek náležející do majetkové podstaty). Při subsidiárním použití § 1423 odst. 1 o. z. tak pro dobu od 1. ledna 2014 odpovídá potřebám běžného života právního a naplnění účelu úpravy promítnuté v § 132 zákona č. 256/20004 Sb., aby insolvenční správce dlužníka, jenž je obchodníkem s cennými papíry, nad rámec požadavků kladených formulářové podobě soupisu majetkové podstaty dlužníka v § 12 vyhlášky č. 191/2017 Sb., o náležitostech podání a formulářů elektronických podání v insolvenčním řízení a o změně vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů (v aktuálním znění), připojil k soupisu zvláštní část představující seznam inventarizovaného majetku zákazníků takového dlužníka (zákaznického majetku), z nějž bude současně patrno, že v něm zahrnutý (zákaznický) majetek bude vypořádán způsobem předjímaným v § 132 zákona č. 256/2004 Sb. Důvod domáhat se podle § 225 insolvenčního zákona vyloučení zákaznického majetku z majetkové podstaty dlužníka, jímž je obchodník s cennými papíry, bude mít zákazník jen tehdy, půjde-li o majetek, který insolvenční správce sepíše jako majetek „náležející do majetkové podstaty“ ve smyslu § 217 odst. 1 insolvenčního zákona. 78. Jestliže v době zjištění úpadku dlužníka, jenž je obchodníkem s cennými papíry, i v době prohlášení konkursu na majetek takového dlužníka měl insolvenční správce povinnost vypořádat zákaznický majetek způsobem předjímaným v § 132 zákona č. 256/2004 Sb. a jestliže tato povinnosti trvala i v době od zahájení tohoto incidenčního sporu do jeho skončení napadeným rozhodnutím (což se podává z časového přehledu úprav promítnutých v § 132 zákona č. 256/2004 Sb., jak popsány shora), pak nelze vyloučit možnost insolvenčního správce podat odpůrčí žalobu proti zákazníku, jemuž dlužník (coby obchodník s cennými papíry) před zahájením insolvenčního řízení vydal zákaznický majetek na úkor (poměrného) uspokojení dalších svých zákazníků domáhajících se po dlužníku vydání svého zákaznického majetku (podílu na něm) [§ 132 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném do 12. srpna 2017, § 132 odst. 2 a 3 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném od 13. srpna 2017]. 79. Jinak řečeno, jestliže se v insolvenčním řízení vedeném na majetek obchodníka s cennými papíry domáhají zákazníci obchodníka s cennými papíry vypořádání svého zákaznického majetku postupem podle § 132 zákona č. 256/2004 Sb., je insolvenční správce dlužníka oprávněn domáhat se odpůrčí žalobou podle § 235 a násl. insolvenčního zákona neúčinnosti právního úkonu, jímž takový dlužník uspokojil vydáním zákaznického majetku před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek jednoho ze svých zákazníků na úkor dalších svých zákazníků v rozporu s požadavkem poměrného uspokojení upraveným v § 132 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném do 12. srpna 2017, potažmo v § 132 odst. 2 a 3 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném od 13. srpna 2017. 80. Logikou věci je dáno, že takovému právnímu úkonu lze odporovat jen podle § 241 insolvenčního zákona [s tím, že poměření zvýhodnění se neupíná k uspokojení (přihlášených) věřitelů v konkursu, nýbrž k uspokojení zákazníků postupem podle § 132 odst. 3 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném do 12. srpna 2017, respektive podle § 132 odst. 2 a 3 zákona č. 256/2004 Sb. ve znění účinném od 13. srpna 2017], nebo podle § 242 insolvenčního zákona [s tím, že „úmysl zkrátit“ a samotné „zkrácení“ se nezkoumá ve vazbě na (přihlášené) věřitele, nýbrž vůči ostatním zákazníkům]. 81. Naopak v těch případech, kdy dlužník uspokojil vydáním zákaznického majetku před zahájením insolvenčního řízení vedeného na jeho majetek svého zákazníka nebo zákazníky tak, že tím nenarušil povinnost insolvenčního správce vypořádat v insolvenčním řízení nároky dalších zákazníků postupem podle § 132 insolvenčního zákona, odpůrčí žaloba důvodná nebude. 82. Otázkou, zda jde o případ možného zvýhodnění jednoho zákazníka na úkor zákazníků dalších, se odvolací soud nezabýval a jím provedené právní posouzení věci je potud neúplné a tudíž i nesprávné.
c/ K zákaznickému majetku
83. Závěry k možnosti podat odpůrčí žalobu na vyslovení neúčinnosti právního úkonu, jímž dlužník, jenž je obchodníkem s cennými papíry vydal svému zákazníku zákaznický majetek platí jen tehdy, jestliže se právní úkon skutečně týkal „zákaznického majetku“ (definovaného v § 2 zákona č. 256/2004 Sb.), což je předpoklad, jenž dovolatel argumentačně zpochybnil (srov. jeho námitky k otázkám č. 1 až 3). 84. V poměrech dané věci nebylo ve skutkové rovině pochyb o tom, že žalovaný vydal (předal) dlužníku své peněžní prostředky za účelem poskytnutí investičních služeb, ani o tom, že dlužník tyto prostředky použil v rozporu se smlouvou o obhospodařování (k úvěrování společnosti H). V komentářové literatuře (jejíž pohled Nejvyšší soud sdílí) se na dané téma uvádí, že jsou-li peněžní prostředky nebo investiční nástroje, které jsou součástí majetku zákazníka, poskytnuty jako půjčka obchodníkovi nebo třetí osobě, přestávají tím být součástí majetku zákazníka ve smyslu definice obsažené v § 2 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., a to po dobu, kdy jsou poskytnuty jako půjčka. Srov. např. Husták a kol., 2012, str. 29-31. 85. Odtud plyne, že po dobu, kdy dlužník (coby obchodník s cennými papíry) používal finanční prostředky, které mu žalovaný svěřil, v rozporu s jejich účelem (k úvěrování společnosti H) nešlo o zákaznický majetek žalovaného. Oproti mínění dovolatele však Nejvyšší soud má (ve shodě s výstupy citované literatury) za to, že jakmile se svěřené finanční prostředky vrátily zpět k dlužníku (obchodníku s cennými papíry), získaly opět charakter zákaznického majetku.
86. Tak tomu bylo i v posuzované věci (srov. zjištění shrnutá v odstavcích 42 až 48 odůvodnění shora). Řečené platí bez zřetele k tomu, zda po vrácení do dispozice obchodníka s cennými papíry (ne)bylo možné odlišit zákaznický majetek žalovaného od zákaznického majetku dalších zákazníků obchodníka s cennými papíry.
87. Dovolání tak není důvodné.
88. Napadené rozhodnutí neobstálo co do závěru, že vrácení (vydání) zákaznického majetku obchodníkem s cennými papíry nemůže být neúčinným právním úkonem, jelikož jím nebyla zkrácena možnost uspokojení věřitelů a žalovaný ani nebyl zvýhodněn oproti ostatním věřitelům (odvolací soud nevzal v potaz možné zkrácení či zvýhodnění dalších zákazníků obchodníka s cennými papíry). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí (včetně závislých výroků o nákladech řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). 89. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve III. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je Nejvyšší soud neodmítl (jako objektivně nepřípustné) jen proto, že šlo o závislé výroky, jež musely být zrušeny při zrušení rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sb. rozh. obč.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2026
JUDr. Helena Myšková
předsedkyně senátu