IV.ÚS 26/26

Předmět řízení

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace Botanická zahrada hl. m. Prahy, sídlem Trojská 800/196, Praha 7 - Troja, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č j. 23 Cdo 3340/2024-1685 a výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

Citované předpisy

35/1965 §2 40/1964 §101 99/1963 §237 182/1993 §72 182/1993 35/1965 40/1964 99/1963 2/1993 čl.36 1/1993 čl.83 1/1993 čl.91

Plný text rozhodnutí

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace Botanická zahrada hl. m. Prahy, sídlem Trojská 800/196, Praha 7 - Troja, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, sídlem Londýnská 674/55, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku I usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2025 č j. nsoud/23_Cdo_3340_2024-1685 a výroku I rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2024 č. j. krajsky/3_Co_24_2021-1631, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu Praze, jako účastníků řízení, a akad. arch. Zdeňka Deyla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené § 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod.

2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") uložil - v pořadí již čtvrtým rozsudkem ze dne 04.12.2020 č. j. okresni/32_C_108_2005-1411 - stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1 478 870 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu vedlejšího účastníka na zaplacení částky 59 254 Kč s příslušenstvím (výrok II) i její další část, která se týkala vedlejším účastníkem specifikovaného příslušenství (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky IV a V). Řízení se týkalo ochrany autorského práva vedlejšího účastníka jako akademického architekta k projektové dokumentaci skleníku stěžovatelky Fata Morgana. Vedlejší účastník se domáhal určení, že stěžovatelka neoprávněně použila projektovou dokumentaci tím, že ji bez jeho souhlasu zpřístupňovala třetím osobám, které do projektu činily svévolné zásahy a změny. Dále se domáhal zaplacení odměny, která by mu náležela za užití díla (původně kvalifikované jako bezdůvodné obohacení), a přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Městský soud vyšel z právního názoru Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soudu odvolacího, že projektová dokumentace je autorským dílem podle § 2 zák. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném do 30.11.2000, a že vedlejší účastník je jejím autorem. V návaznosti na to konstatoval, že došlo k neoprávněnému zásahu do projektové dokumentace vedlejšího účastníka.

3.Vrchní soud - vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2023 sp. zn. nsoud/23_Cdo_1031_2023, podle něhož vedlejšímu účastníkovi nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení v rozsahu nezaplacené autorské odměny, ale vzniklo mu přímo právo na zaplacení autorské odměny - rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek městského soudu ve výroku I v rozsahu povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 268 334 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení vůči státu (výrok III). Vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, že šlo o nárok na autorskou odměnu podle § 13 odst. 1 zák. č. 121/2000 Sb., podléhající obecné tříleté promlčecí lhůtě podle § 101 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák."). V souladu s tím konstatoval, že objektivní tříletá promlčecí doba uplynula před podáním žaloby. Subjektivní promlčecí doba uplynout nemohla, neboť z provedeného dokazování vyplývá, že vedlejší účastník se s finální podobou stavby mohl seznámit až po jejím otevření v roce 2004 a žalobu podal v roce 2005. Pro věc bylo podle vrchního soudu podstatné, že námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Stěžovatelka totiž vedlejšímu účastníkovi odepřela právo na autorský dozor, který je běžný u architektonického díla, a vědomě použila projektovou dokumentaci pro další výkonové fáze stavby, přičemž si byla vědoma, že tak činí bez souhlasu vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník naopak sám nezavinil promlčení svého práva, neboť neměl přístup na stavbu v průběhu její realizace a o skutečném rozsahu změn, které stěžovatelka bez jeho souhlasu provedla, se dozvěděl až v roce 2004. Pokud by stěžovatelka úspěšným uplatněním námitky promlčení těžila ze svého nepoctivého jednání, jednalo by se podle vrchního soudu o zneužití práva na úkor vedlejšího účastníka.

4.Dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením odmítl. Dovolání nebylo přípustné v otázce nedostatku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka, tato otázka již byla vyřešena v předchozím rozsudku vrchního soudu, proti němuž dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 11.12.2018 (a pro zjevnou neopodstatněnost byla odmítnuta i navazující ústavní stížnost stěžovatelky - srov. k tomu usnesení ze dne 20.03.2019 sp. zn. usoud/II.__S_635_19 ). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí vrchní soud posoudil i to, že stěžovatelka námitku promlčení vznesla v rozporu s dobrými mravy. Vrchní soud vzal totiž v úvahu, že se vedlejší účastník s finální podobou stavby mohl seznámit až po jejím otevření v roce 2004, tedy sám nezavinil promlčení svého práva, neboť neměl přístup na stavbu v jejím průběhu. Stěžovatelka by naopak úspěšným uplatněním námitky promlčení těžila ze svého nepoctivého jednání. Pokud tedy na základě této úvahy vrchní soud dospěl k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou a vybočující z judikaturních východisek. Dovolací soud dále zdůraznil, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů a že námitky stěžovatelky zpochybňující skutkové závěry nepředstavují otázku nesprávného právního posouzení věci. Ani zbývající námitky stěžovatelky pak podle Nejvyššího soudu nemohly založit přípustnost stěžovatelčina dovolání podle § 237 OSŘ, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

II.

Argumentace stěžovatelky

5.Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces aplikací nesprávné normy; obecné soudy nesprávně aplikovaly autorský zákon místo občanského a obchodního zákoníku, a to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž projektová dokumentace zpravidla představuje dílo obecné (neautorské), nikoli autorské dílo ve smyslu autorského zákona (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 06.04.2021 sp. zn. nsoud/27_Cdo_2857_2019). Soudy rovněž nesprávně posoudily aktivní věcnou legitimaci vedlejšího účastníka. Dále dlouhodobě nesprávně kvalifikovaly nárok vedlejšího účastníka jako právo na vydání bezdůvodného obohacení místo nároku na odměnu za autorské dílo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na další vady řízení, zejména nezopakování důkazů v odvolacím řízení podle § 213 odst. 2 OSŘ, ačkoliv vrchní soud z týchž důkazů dospěl k odlišným závěrům, což je podle stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.05.2015 sp. zn. nsoud/33_Cdo_2299_2014). Městský soud opakovaně posuzoval práva vedlejšího účastníka jako promlčená, vrchní soud opakovaně dospíval k závěru, že jeho práva promlčena nejsou. Po zásahu Nejvyššího soudu vrchní soud podle stěžovatelky překvapivě uzavřel, že námitka promlčení vznesená stěžovatelkou je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka namítá, že při vyhlášení rozsudku ze dne 06.03.2024 vrchní soud uvedl, že právo vedlejšího účastníka promlčené není, avšak z písemného vyhotovení rozsudku takový závěr neplyne, soud se zabývá pouze plynutím subjektivní promlčecí doby, která podle něj neuplynula. Dále namítá, že ve vyhlášeném odůvodnění vrchní soud uvedl, že nad rámec uvažuje o (ne)mravnosti námitky promlčení s tím, že v písemném vyhotovení se tomuto věnuje a uzavírá, že námitka promlčení je uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Odůvodnění dvěma odporujícími si závěry považuje za porušení zásady vázanosti soudu vyhlášeným rozsudkem, jak ji vykládá Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.03.2021 sp. zn. nsoud/29_Cdo_2211_2019). Vrchní soud neposoudil dostatečně všechny okolnosti relevantní pro závěr o nemravnosti námitky promlčení. Vedlejší účastník se zavázal provést projektovou dokumentaci a za zhotovení projektové dokumentace dostal zaplaceno; navíc obdržel další plnění na základě soudního smíru. To vrchní soud nezohlednil při posouzení, zda by zánik žalobou uplatněného nároku vhledem ke stěžovatelkou namítanému promlčení představoval nepřiměřeně tvrdý zásah do jeho majetkové sféry ve smyslu výše citované judikatury Nejvyššího soudu. Stěžovatelka považuje za neústavní praxi to, že se Nejvyšší soud odmítá zabývat v dovolání uplatněnými otázkami s odkazem, že v dřívějším řízení byly pravomocně vyřešeny, přestože soudy dříve vycházely z nesprávných dílčích rozhodnutí.

III.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6.Ústavní soud je podle § 83 Ústava soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (§ 91 odst. 1 Ústava), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25.01.1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pochybení ústavněprávního rozměru přitom Ústavní soud v dané věci neshledal.

7.Stěžovatelka se v ústavní stížnosti snaží zpochybnit všechny závěry, ze kterých obecné soudy v nyní napadených rozhodnutích vycházely a které pro ně byly závazné vzhledem k předchozím rozhodnutím (včetně rozhodnutí Ústavního soudu) vydaným v jiných řízeních souvisejících s daným případem. Takto ale ústavněprávní argumentaci pojímat nelze. Stěžovatelka se má bránit primárně proti závěrům, k nimž soudy dospěly v napadených rozhodnutích. To platí pro výchozí argument stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně posoudily povahu projektové dokumentace jako autorského díla, což má podle stěžovatelky odporovat závěrům rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/27_Cdo_2857_2019. Tento závěr však obecné soudy učinily již v předchozích fázích řízení, přičemž Ústavní soud na něm neshledal nic neústavního (srov. výše uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. usoud/II.__S_635_19 ). Taková argumentace stěžovatelky proto nemůže obstát, a nepřípadný je tak rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/27_Cdo_2857_2019. Obecné soudy rovněž v nyní posuzované fázi řízení znovu neposuzovaly a posuzovat nemohly ani otázku aktivní věcné legitimace vedlejšího účastníka ve sporu se stěžovatelkou, neboť i tuto otázku měly již pravomocně vyřešenou. Stejně tak nebylo podstatné, zda v předchozích fázích byl nárok vedlejšího účastníka nesprávně kvalifikován jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a nikoliv jako nárok na odměnu za autorské dílo.

8.K námitce stěžovatelky, že se vrchní soud zabýval na základě závěrů předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v dané věci otázkou, zda stěžovatelkou vznesená námitka promlčení není rozporná s dobrými mravy, lze uvést následující. Skutečnost, že stěžovatelka bránila vedlejšímu účastníkovi ve výkonu autorského dozoru a bez jeho souhlasu nakládala s projektovou dokumentací, vrchní soud posuzoval nejen z hlediska počátku běhu promlčecí doby, ale po kasačním zásahu Nejvyššího soudu také z hlediska toho, zda samotná námitka promlčení jako taková není v poměrech dané věci v rozporu s dobrými mravy. Podle stěžovatelky vrchní soud důkazy, na nichž svůj závěr o nemravném postupu stěžovatelky založil, znovu neprovedl. Skutkový základ, podle něhož stěžovatelka bránila vedlejšímu účastníkovi v seznámení se se stavem díla, resp. v uplatnění jeho nároku, ovšem zůstal nezměněn a nebylo o něm sporu. Vrchní soud pouze provedl jiné právní hodnocení tohoto již zjištěného skutkového stavu. Nepostupoval přitom překvapivě, neboť jen zohlednil závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.10.2023 sp. zn. nsoud/23_Cdo_1031_2023 vydaného v téže věci.

9.Ke kasaci napadených rozhodnutí nemůže vést ani stěžovatelčino tvrzení, že odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu neodpovídá tomu, jak byl rozsudek odůvodněn při jeho vyhlášení. Takovou situaci lze napravit postupem podle § 164 OSŘ Jak mohla případná diskrepance v tomto ohledu mezi vyhlášeným a písemným odůvodněním rozsudku zasáhnout do stěžovatelčiných základních práv, stěžovatelka neuvádí. Ať již by byl nárok vedlejšího účastníka promlčen, a stěžovatelčina námitka promlčení by byla nemravná, nebo jeho nárok promlčen nebyl a nebylo možné se námitkou promlčení úspěšně bránit, ve výsledku by závěr o povinnosti stěžovatelky plnit vedlejšímu účastníku zůstal totožný.

10.Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2026

Lucie Dolanská Bányaiová v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj: originální text →Databáze Ústavní soud →

⚖CZ Rozhodnutív0.1.0