Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Miroslava Bureše, 2) Zdeňka Bureše, 3) Ivany Burešové, 4) Jakuba Šimona a 5) Veroniky Malíkové, všech zastoupených JUDr. Petrem Cembisem, advokátem, sídlem Ponávka 185/2, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024, č. j. 27 Cdo 3381/2023-1866, spojené s návrhem na zrušení § 3047 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a VESLAŘSKÉHO KLUBU MORÁVIA UH z. s., sídlem Tyršovo náměstí 440, Uherské Hradiště, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tím, že jím došlo k porušení jejich ústavních práv vyplývajících z čl. 20, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 90 Ústavy. Dále stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil § 3047 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). 2.Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 7. 2021, č. j. 6 C 28/2012-1488, bylo určeno, že v rozsudku vyjmenovaná usnesení vedlejšího účastníka (v pozici žalovaného), přijatá na valné hromadě dne 4. 2. 2012 (dále jen "valná hromada"), jsou v rozporu se zákonem a stanovami. V dané věci šlo již o druhý rozsudek.
3.Proti rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. 58 Co 247/2021-1817, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Krajský soud shledal, že stěžovatelé již minimálně 7 let nejsou členy vedlejšího účastníka, a proto nemají aktivní legitimaci k podání žaloby proti jeho usnesením.
4.Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek krajského soudu v části, kterou byla zamítnuta žaloba o určení rozporu usnesení, jímž byli stěžovatelé 1), 2) a 3) odvoláni z předsednictva vedlejšího účastníka, se zákonem a stanovami, a v této části vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení. Ve zbytku dovolání odmítl. V dané věci je podle Nejvyššího soudu nutné aplikovat úpravu podle občanského zákoníku (srov. § 3047), a nikoliv podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sdružování občanů"). Podle Nejvyššího soudu může návrh na vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku vždy podat pouze člen spolku, jinak pouze ten, kdo na vyslovení neplatnosti má zájem hodný právní ochrany. Zásadně půjde o osobu, u které se rozhodnutím orgánu spolku mění právní postavení. Přestane-li osoba splňovat v průběhu řízení předpoklady pro podání takového návrhu, ztratí aktivní legitimaci a její návrh bude zamítnut. Za zájem hodný právní ochrany nelze považovat obecný zájem na dodržování právních předpisů. Stěžovatelé přestali být v průběhu řízení členy spolku a zároveň neprokázali (s níže uvedenou výjimkou), že by měli zájem hodný právní ochrany. Tím totiž není ani zabránění v zadržování movitých věcí, ani popření šířených pomluv, neboť toho mohou stěžovatelé dosáhnout jinými právními prostředky, aniž by zasahovali do autonomie vedlejšího účastníka. Jedinou výjimku shledal Nejvyšší soud u stěžovatelů 1), 2) a 3) u usnesení valné hromady, kterým byli odvoláni z představenstva vedlejšího účastníka. Tím podle Nejvyššího soudu nepochybně došlo k zásahu do jejich právního postavení. II.
Argumentace stěžovatelů
5.Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí porušil zákaz retroaktivity právní úpravy. Stěžovatelé podali žalobu podle § 15 zákona o sdružování občanů, který podle ustálené judikatury umožňoval, aby žalobu proti usnesení valné hromady mohli podat i bývalí členové sdružení. V souladu s tímto závěrem rozhodly v dané věci rovněž nalézací a odvolací soud. Teprve Nejvyšší soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že v řízení je nutné aplikovat občanský zákoník. Aplikací § 3047 občanského zákoníku tak byla přímo změněna právní úprava otázky aktivní legitimace v průběhu řízení. Pokud by soudy danou věc rozhodly bezodkladně (do 31. 12. 2013), musely by otázku aktivní legitimace posoudit jinak. Porušením zákazu retroaktivity postupoval Nejvyšší soud rovněž v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01 , a ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ). Ustanovení § 3047 občanského zákoníku navíc vnáší do praxe chaos, neboť jeho užitím nastává situace, v níž se aplikuje rozdílná procesní a hmotněprávní úprava. Řízení podle zákona o sdružování občanů se vede před okresními soudy podle části třetí občanského soudního řádu. Oproti tomu řízení podle § 258 občanského zákoníku jsou vedena jako řízení nesporná a jsou pro ně věcně příslušné krajské soudy. Tato dvojkolejnost zakládá podle stěžovatelů rozdílné postavení účastníků řízení, přičemž tato nerovnost není zanedbatelná (rozdílné zásady daných řízení). Z obou uvedených důvodů považují stěžovatelé § 3047 občanského zákoníku za rozporný s ústavním pořádkem a navrhují, aby jej Ústavní soud zrušil. 6.Dále stěžovatelé namítají, že jim nelze vyčítat, že již nejsou členy klubu, neboť údajné vedení jim neposkytuje základní informace, které by členství umožňovalo. Jediný kontakt s klubem je právě prostřednictvím soudních řízení o neplatnost usnesení valné hromady. Smyslem udržování členství by bylo právě jen zachování aktivní legitimace pro soudní řízení. Součástí ústavního práva sdružovat se je i prvek možnosti nesdružovat se. Stěžovatelé nemohou být nuceni setrvávat v klubu. Podle stěžovatelů je zřejmé, že mají na věci zájem hodný ochrany. Ten spatřují již v právu na přezkum rozhodnutí valné hromady, o jejímž konání nevěděli. Zájmem hodným ochrany je rovněž povinnost respektovat základní pravidla svolávání a průběhu valné hromady. Vzhledem k tomu, že jen toto "úvodní" řízení (stěžovatelé dále napadli další rozhodnutí valné hromady) trvá více než 13 let, mají stěžovatelé právo alespoň na konstatování porušení jejich práv.
7.Napadené rozhodnutí též trpí vadou překvapivosti. Odvolací soud se v prvním rozhodnutí otázkou aktivní legitimace stěžovatelů vůbec nezabýval, poprvé ji zpochybnil až v roce 2023. Stěžovatele však soud nevyzval, aby se k dané otázce vyjádřili. Pouze při ústním jednání je vyzval ke sdělení, v čem spatřují "společenský zájem na projednání věci" a jakou újmu utrpěli. Lhůtu k doplnění těchto a podobných tvrzení jim neposkytl. Tím rovněž porušil princip rovnosti účastníků řízení, neboť vedlejšího účastníka vyzýval k doplnění tvrzení a dokazování písemně již před jednáním. K doplnění svých tvrzení o existenci společenského zájmu na projednání věci stěžovatelé uvádí, že za něj považují zachování alespoň základních pravidel pro fungování spolků, jinak není zachováno ústavní právo na sdružování občanů. Mezi tato základní pravidla nepochybně náleží dodržování náležitostí svolávání a průběhu valných hromad. Způsob, jakým proběhla valná hromada, neporušuje jen práva konkrétních členů, ale je porušením celospolečenského zájmu na dodržování zásad demokratického a právního státu. Obdobně překvapivým postupem jednal i Nejvyšší soud, který stěžovatele nepoučil (podle § 118a občanského soudního řádu), že mají v dané věci prokázat existenci zájmu hodného ochrany. III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8.Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario) s výjimkou části směřující proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byla věc částečně vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10.Argumentace stěžovatelů vychází z toho, že Nejvyšší soud měl porušit jejich ústavně zaručená základní práva mimo jiné tím, že aplikoval § 3047 občanského zákoníku. Návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu je návrhem akcesorickým. Sdílí proto osud ústavní stížnosti. Posuzovaná věc je ovšem specifická tím, že stěžovatelé námitky proti rozsudku Nejvyššího soudu zakládají na tvrzení, že právní úprava, kterou Nejvyšší soud aplikoval, je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud se proto výjimečně nejprve zabýval tím, zda není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobně Ústavní soud postupoval i v usnesení ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2927/23 , nebo ze dne 7. 5. 2024, sp. zn. I. ÚS 1129/24 . 11.Stěžovatelé namítali, že přechodné ustanovení § 3047 občanského zákoníku zavádí do přezkumu spolkových rozhodnutí chaos, neboť oproti původnímu řízení, které mělo charakter řízení sporného, a byly k němu věcně příslušné okresní soudy, se má nově postupovat podle zákona o zvláštních řízeních soudních a věcně příslušné k řízení budou krajské soudy. Tato námitka však nemá vztah k věci stěžovatelů. Nejvyšší soud totiž posuzované ustanovení vyložil tak, že pro určení věcné příslušnosti pro návrhy podané před 31. 12. 2013 (což je i věc stěžovatelů) se použije občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4260/2017). Obdobný závěr ostatně plyne i z přechodného ustanovení čl. II odst. 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Jinak řečeno, po procesní stránce proběhlo řízení ve věci stěžovatelů podle dosavadních předpisů. To je ostatně zřejmé i z toho, že ve věci rozhodoval v prvním stupni okresní soud a řízení probíhalo podle občanského soudního řádu. 12.Stěžovatelé dále namítali, že přechodné ustanovení § 3047 občanského zákoníku vede k tomu, že na jejich věc se použije odlišná hmotněprávní úprava, jež má za následek, že ve sporu neuspěli, zatímco podle dřívější úpravy by mohli podat určovací žalobu podle § 15 zákona o sdružování občanů i jako nečlenové spolku. Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. 13.Podle § 258 občanského zákoníku může podat žalobu člen spolku nebo ten, kdo na tom má zájem hodný právní ochrany. Podle textu § 15 zákona o sdružování občanů mohl podat žalobu výlučně člen spolku. Judikatura následně rozšířila tuto možnost i na další osoby za předpokladu, že rozhodnutí sdružení negativně zasáhlo do jejich práv. Ani z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1018/2005 a 28 Cdo 2750/2005, jichž se stěžovatelé dovolávali v ústavní stížnosti, neplyne, že by nečlenové spolku mohli podat žalobu "bez dalšího". Naopak Nejvyšší soud požaduje, aby rozhodnutí zasahovalo do jejich práv. Neplatí proto úvaha stěžovatelů, že by pro ně byla novější právní úprava nevýhodnější co do možnosti domáhat se přezkumu rozhodnutí vedlejšího účastníka. 14.Návrh na zrušení § 3047 občanského zákoníku je z uvedených důvodů návrhem zjevně neopodstatněným. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti (sdělení č. 52/2014 Sb.)]. 15.Ústavní soud dále posoudil námitky ohledně porušení procesních práv stěžovatelů. Jde o (v podstatě totožnou) námitku pochybení krajského soudu a Nejvyššího soudu spočívající v tom, že soudy nedaly stěžovatelům dostatečný prostor pro vyjádření se k rozhodným skutečnostem, neboť právní závěry obou soudů byly překvapivé (byť každý jinak). K této námitce je nutné připomenout, že ne každé případné porušení zákona je důvodem pro zásah Ústavního soudu. Využití jeho kasační pravomoci připadá v úvahu zásadně pouze tam, kde se procesní pochybení obecných soudů zároveň reálně projevilo v právní sféře stěžovatelů (srov. např. usnesení ze dne 26. března 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08 , nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13 ). K tomu však v dané věci nedošlo. Stěžovatelé namítají, že jim krajský soud nedal prostor k vyjádření se ohledně otázky dostatečného "společenského zájmu" na projednání žaloby. Bez ohledu na to, zda prostor poskytnutý krajským soudem při jednání byl či nebyl dostatečný, je nutné poukázat na to, že k dané otázce se stěžovatelé dostatečně nevyjádřili ani později v dovolání a ústavní stížnosti. Totéž platí i u obdobné námitky ohledně postupu Nejvyššího soudu, který stěžovatelům údajně nedal prostor k vyjádření se ohledně existence "zájmu hodného právní ochrany". Žádný takový zájem stěžovatelé neuvádí ani v ústavní stížnosti (viz níže), přestože byli v napadeném rozsudku poučeni, jaké skutečnosti do této kategorie spadají.
16.Žádný z tvrzených zájmů, které stěžovatelé uvedli během řízení před obecnými soudy a v ústavní stížnosti, zjevně nespadá do kategorie zájmů hodných právní ochrany, jak přesvědčivě vysvětlil Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí (viz bod 28 rozsudku). Jde buď o zájmy, k jejichž ochraně slouží jiné právní prostředky, jejichž užití je nutné vzhledem k zásadě minimalizace zásahů do spolkové činnosti upřednostnit, anebo jde o zcela obecné (stěžovateli nazývané jako společenské nebo celospolečenské) zájmy, jejichž podstata spočívá v "pouhém" zájmu na dodržování právních předpisů. Spadal-li by takový zájem do působnosti § 258 občanského zákoníku, stala by se z návrhu v tomto ustanovení upraveném fakticky actio popularis, což zjevně neodpovídá ani vůli zákonodárce, ani ústavnímu principu autonomie spolků. Závěru Nejvyššího soudu, že v daném řízení nebyl zjištěn žádný zájem hodný právní ochrany, tedy nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z toho pak vyplývá nezbytný závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatelů, kteří se tudíž nemohou domáhat ani deklaratorního výroku o porušení jejich práv. 17.Další skupina námitek se týkala samotné aplikace zákonné úpravy obsažené v občanském zákoníku. Ani tyto námitky neshledal Ústavní soud důvodnými. Především daná právní úprava naplňuje princip omezeného zasahování státních orgánů do autonomie spolků. Na omezení možnosti podat návrh podle § 258 občanského zákoníku pouze členům spolku a osobám, které mají na přezkumu zájem hodný právní ochrany, nespatřuje Ústavní soud nic neústavního. Opustí-li člen spolek, ztrácí tím zásadně možnost zasahovat do jeho vnitřních záležitostí, bez ohledu na důvody, které ho k opuštění spolku vedly. Takový princip je podle Ústavního soudu naplněním sdružovacího práva zakotveného v Listině. 18.Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž ústavní stížnost směřovala proti kasačnímu výroku rozsudku Nejvyššího soudu, je nutné ji odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (viz bod 7). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu