Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele města Kolín, sídlem Karlovo náměstí 78, Kolín, zastoupeného Mgr. Tomášem Prokopem, advokátem, sídlem Kutnohorská 43, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2025 č. j. 23 Cdo 1833/2025-350, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2024 č. j. 22 Co 102/2024-319 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 18. ledna 2024 č. j. 14 C 243/2023-267, ve znění opravných usnesení ze dne 20. června 2024 č. j. 14 C 243/2023-298 a ze dne 7. srpna 2024 č. j. 14 C 243/2023-302, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti NAUTILA - stavby s. r. o., sídlem Návětrná 1170/6, Praha 5 - Hlubočepy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1.Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2.Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění opravných usnesení (dále jen "rozsudek okresního soudu") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 6 743 076,37 Kč s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení, přičemž žalovaná částka se skládá celkem ze čtyř samostatných nároků na zaplacení smluvní pokuty (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 134 206,20 Kč (výrok II.) a o povinnosti stěžovatele zaplatit státu doplatek soudního poplatku za řízení před okresním soudem ve výši 10 945 Kč (výrok III.).
3.K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 88 282 Kč (výrok II.). Krajský soud shledal postup okresního soudu správným a v souladu s aktuální judikaturou zabývající se moderací smluvní pokuty.
4.Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že v předmětné věci nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Ve vztahu k námitkám stěžovatele směřujícím k nesprávnému určení náhrady nákladů řízení Nejvyšší soud poukázal na to, že podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti nákladům řízení není dovolání přípustné. II.
Argumentace stěžovatele
5.V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v kontextu nové judikatury Nejvyššího soudu založené rozsudkem ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (uveřejněného pod č. 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen "R 76/2023") dochází k masivním přezkumům a moderacím smluvních pokut, což narušuje právní jistotu stran, zda smluvní závazky mají být dodržovány, když hrozící sankce mohou být zcela či z části nevymahatelné, jako právě v tomto případě. Metodika Nejvyššího soudu zasahuje do smluvní volnosti stran a porušuje stěžejní zásadu soukromého práva pacta sunt servanda, neboť Nejvyšší soud dává porušiteli závazku návod, jak legálně obejít resp. porušit smlouvu a poté si případně nechat uložit sníženou pokutu u obecného soudu. Takto spekulativně postupovala i vedlejší účastnice, která na sporu profituje na úkor strany, která nic neporušila. Také v předmětné věci obecné soudy v důsledku aplikace nové judikatury nerespektovaly výše uvedené zásady smluvní volnosti a princip pacta sunt servanda. Nepřiměřenou moderací došlo k nastolení nerovnosti stran před zákonem i soudem. Obecné soudy navíc komparovaly vedle sebe pokuty ze dvou různých závazkových vztahů a posuzovaly je komplexně včetně dopadu do majetkové sféry vedlejší účastnice. Současně soudy nevzaly v úvahu, že vedlejší účastnice porušila smlouvy několiksetkrát (ve smyslu součtu množství dnů v prodlení). Obecné soudy navíc nedůvodně vykládaly obsahový význam některých sankčních ujednání v rozporu se smlouvou, kdy pokuty cílily na denní prodlení a denní sazby, avšak soudy dovozovaly v rozporu se smlouvami, že může jít o jednu jednorázovou pokutu, přičemž pro takový extenzivní a excesivní výklad neměly oporu ve smlouvě, v zákoně ani v judikatuře.
6.Stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zdůrazňuje, že v konkrétních případech může obstát i předchozí judikatura, zejména rozsudek ze dne 18. 1. 2005 sp. zn. 32 Odo 400/2004, týkající se následku dlouhodobého prodlení s plněním sankcionované povinností jdoucí k tíži porušitele. Stěžovatel namítá, že soudy neuvedly důvod, proč by v jeho případě mělo být aplikováno rozhodnutí Nejvyššího soudu R 76/2023, pouze obecně poukázaly na to, že nová judikatura se může používat již na existující vztahy a spory. Stěžovatel zdůrazňuje, že smlouvy byly uzavírány v době neexistence zlomového judikátu. Smlouvy a jejich podmínky i sankce byly nastaveny v souladu se zákonem i tehdy platnou judikaturní praxí. Shodné typizované smlouvy a ujednání o bankovních zárukách a jejich sankcích již v minulosti podléhaly soudnímu přezkumu u stěžovatele a vždy obstály. Stěžovatel je územně samosprávný celek, který uzavíral smlouvy v rámci veřejné soutěže podle zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek. Neměl tak žádnou možnost reagovat na vznik nové metodiky moderace smluvních pokut a nemohl ani dodatkem či jinak zasáhnout do již uzavřených smluv, přičemž jakákoliv redukce či limitace již nastavených pokut by byla protiprávní a narušující veřejnou soutěž s finančními dopady a hrozbou zrušení veřejné soutěže. Stěžovatel se tak jako řádný hospodář musel uzavřenými smlouvami řídit a nemohl sám moderovat či odpouštět vzniklé nároky či jejich části. Precizně kvantifikované pokuty musel stěžovatel vymáhat, přičemž sám nepochybil, neboť smlouvy byly nastaveny podle dřívějších přijatelných pravidel, avšak již neobstály ve světle nové judikatury. 7.Za ústavně nekomformní a v rozporu s principem spravedlnosti považuje stěžovatel výrok o přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici. Vedlejší účastnice na sporu zaviněném jí samotnou a při soudním potvrzení vzniku všech žalovaných pokut navíc finančně profituje v podobě proplacení nákladů řízení. Stěžovatel namítá, že prokázal všechna porušení smlouvy vedlejší účastnicí a přesto pouze vlivem rozsahu moderace byl ve sporu neúspěšný. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že v předmětné věci jsou soukromoprávní vztahy spravedlivě uspořádány, a namítá, že v této věci nebyla zajištěna rovnost stran, ať již u moderace a jejího rozsahu, tak ani u přiznání nákladů řízení. Obecné soudy podle stěžovatele dostatečně nehodnotily všechna kritéria ve smyslu metodiky moderace a cílily zejména na absenci škody jako takové. K tomu se Ústavní soud vyjadřoval v nálezu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 990/23 . Soudy v posuzované věci nevzaly v úvahu všechny okolnosti, zejména nevysvětlily, proč jsou mimořádné úlevy dávány vedlejší účastnici jako porušitelce smluv, která takto postupovala od počátku závazkových vztahů. Dlouhodobě a vědomě udržovala protiprávní stav s vědomím hrozících či vzniklých sankcí, kdy musela očekávat, že územně samosprávný celek následně bude muset ze zákona veškeré pokuty soudně vymáhat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9.Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10.V předmětné věci vyšly obecné soudy při moderaci smluvní pokuty ze závěrů vyplývajících z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 (R 76/2023), ve kterém se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe s tím, že východiskem pro moderaci smluvní pokuty podle § 2051 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), je zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu. Jejím cílem je zajištění, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta v konkrétním případě nepřiměřená. Podstatným pro úvahy o moderaci je přitom zjištění, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit včetně posouzení všech okolností konkrétního případu. Přitom je nutné zohlednit nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž také okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ (rozsah následků porušení smluvní povinnosti) a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Přihlédnout je potřeba rovněž k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Půjde tedy i o vyvažování konkrétních zájmů dlužníka a věřitele při konkrétním porušení smluvní povinnosti, v němž bude rozhodné, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. 11.K námitce stěžovatele, že na předmětnou věc nelze aplikovat rozhodnutí R 76/2023 z důvodu, že smlouvy o dílo byly uzavřeny ještě před přijetím uvedeného rozhodnutí, krajský soud vysvětlil, že judikatura Nejvyššího soudu je již ustálena v závěru, že při řešení otázky časových účinků rozhodnutí je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Uvedený závěr vyplývá přímo z § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Je-li zachován předepsaný postup, je možné změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá. Krajský soud poukázal na to, že uvedené závěry týkající se časových účinků rozhodnutí vyplývají také z odborné literatury. 12.Krajský soud proto shledal postup okresního soudu v souladu s aktuální judikaturou zabývající se moderací smluvní pokuty. Poukázal na to, že okresní soud se v napadeném rozhodnutí zabýval funkcemi nárokované smluvní pokuty, přičemž z obsahu obou smluv o dílo i z chování stěžovatele poté, co došlo k prodlení s předložením, obnovením nebo udržováním bankovní záruky vedlejší účastnicí ve sjednané výši, vyplývá, že smluvní pokuta plnila kromě funkce preventivní (motivace k řádnému předložení a udržování platné bankovní záruky v sjednané výši) zejména sankční funkci. V rámci zadávání veřejných zakázek je institut smluvní pokuty využíván běžně jako motivace pro řádné a včasné splnění závazku. V předmětné věci však byly smluvními pokutami utvrzeny všechny myslitelné (hlavní i vedlejší) smluvní povinnosti vedlejší účastnice ze závazkového vztahu z obou smluv o dílo a byla sjednána možnost jejich kumulace. Tím se podle krajského soudu smluvní pokuta odchýlila od znění § 2050 občanského zákoníku a vyloučila svou reparační funkci (jako paušalizované náhrady škody). Smluvní pokuta tak představovala sankci za prodlení vedlejší účastnice bez ohledu na případný vznik škody, současně umožňovala stěžovateli uplatnit paralelně i nárok na náhradu případné škody. Závěr okresního soudu o preventivní a sankční povaze smluvní pokuty sjednané pro případ prodlení s předložením bankovní záruky nebo jejího udržování v platnosti a ve sjednané výši po celou dobu závazkového právního vztahu účastníků proto považoval krajský soud za správný. 13.Krajský soud dospěl k závěru, že okresní soud vzal v úvahu všechny okolnosti, které jsou v daném případě relevantní, zabýval se tím, jaký význam mělo doložení bezpodmínečné bankovní záruky vedlejší účastnicí pro stěžovatele, zejména, že představovalo (navíc u závazkového vztahu v režimu veřejných zakázek) posilnění jeho postavení v případě vzniku jeho (jakýchkoliv) platebních nároků a možnost jejich rychlého uspokojení nezávisle na aktuální solventnosti vedlejší účastnice. Okresní soud také podle krajského soudu správně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že smluvní vztah účastníků, který vznikl v režimu zadávání veřejných zakázek (což krajský soud ve svých právních úvahách zohlednil), není bez dalšího důvodem bránícím uplatnění moderačního práva soudu, nýbrž toliko jednou ze skutečností (potenciálně) relevantních pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty.
14.Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí konstatoval, že právní posouzení soudů nižších stupňů vychází přímo ze závěrů vyjádřených v rozhodnutí R 76/2023, ze kterého mimo jiné vyplývá, že soud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty podle § 2051 občanského zákoníku přihlédne nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale také k okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Okresní soud, jehož závěry následně převzal i krajský soud, se v předmětné věci podrobně zabýval funkcí smluvní pokuty, jakož i hodnocením dalších okolností, které vznik práva na smluvní pokutu provázely. Závěr o nutnosti moderace smluvní pokuty zdůvodnil nejen odkazem na hodnotu a význam utvrzené povinnosti, hodnocením výše smluvní pokuty, ale také okolností, že bankovní záruky nakonec paradoxně sloužily jen k tomu, aby byly vyčerpány za účelem částečného uhrazení smluvní pokuty k porušení povinnosti doložit bankovní záruky. Za této situace podle Nejvyššího soudu nelze soudům nižších stupňů vytknout zjevnou nepřiměřenost v úvahách o důvodech moderace i její výše, tak jak vyžaduje rozhodnutí R 76/2023. Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, že soudy nižších stupňů při vážení důvodů moderace smluvní pokuty opomenuly hodnotit některou z důležitých okolností vzniku smluvní pokuty, když ostatně samo porušení smluvní povinnosti dlužníkem je imanentním předpokladem vzniku práva na smluvní pokutu. 15.K námitkám stěžovatele směřujícím vůči správnosti závěrů vyjádřených v rozhodnutí R 76/2023 Nejvyšší soud vysvětlil, že každé snížení stranami ujednané smluvní pokuty je nevyhnutelně omezením jejich autonomie vůle, které je ovšem zákonodárcem předvídáno v zájmu naplnění obecné představy spravedlivého uspořádání soukromoprávních vztahů. Skutečnost, že snížením smluvní pokuty byla limitována volnost smluvních stran, tak nemůže být sama o sobě argumentem proti uplatnění moderace, neboť v takovém případě by se daný institut stal obsoletním. Nejvyšší soud k námitce stěžovatele, že v předmětné věci soudy měly zvažovat aplikaci judikatury předcházející, konstatoval, že otázku změny rozhodovací praxe a její dopady zdůvodnil v bodech 51 a 52 rozhodnutí R 76/2023. Od těchto závěrů neshledal důvod se odchylovat ani v poměrech předmětné věci. Ve vztahu k otázce posuzování přiměřenosti smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den (příp. jiné časové období) neshledal Nejvyšší soud důvod se odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, ze které vycházejí i závěry přijaté soudy nižších stupňů v posuzované věci.
16.Podle ustálené rozhodovací praxe je při výkladu časových účinků judikatury třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Ačkoliv retrospektivní aplikací nového právního závěru je zasaženo do očekávání, které dřívější judikatura u svých adresátů mohla vyvolat, opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje "nesprávný" právní názor a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Nový právní názor musí být vnímán jako retrospektivní působení judikatury a nikoli jako retroaktivní působení právních norem. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimního očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu. Uvedený závěr o potřebě aplikace přijatých judikaturních právních závěrů na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí, se tak zjevně vztahuje i na případy, kdy jde o první judikaturní právní názor týkající se výkladu konkrétního zákonného ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. 21 Cdo 3550/2020).
17.Ústavní soud konstatuje, že obecný výklad Nejvyššího soudu o intertemporálních účincích judikaturního odklonu není neústavní. Z hlediska temporálních účinků změny judikatury obecně platí, že soudní dotváření práva a postupná precizace i změna staré judikatury je přirozeným projevem interakce mezi obecnými slovy zákona a tento zákon vykládající soudní praxí. Ústavní soud v minulosti mnohokrát konstatoval, že změna judikatury, děje-li se v souladu s právem objektivním, zásadně neodporuje právní jistotě. Stejně tak neodporuje právní jistotě ani použití nové judikatury na starší právní vztahy. Jen v ojedinělých případech použití nového právního názoru na starší případy vyvolá ústavně nepřijatelné dopady. Vůdčí zásadou v horizontálních právních vztazích i nadále zůstává tzv. incidentní retrospektivita nových právních názorů vytvořených judikaturními změnami, což znamená, že nový právní názor má být aplikován na všechna běžící řízení. Výjimky mohou být dány pouze zvláštnostmi výjimečných situací, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Je na adresátech, aby soudu podali a odůvodnili právě tyto zvláštnosti, které odůvodní výjimečné nepoužití nového právního názoru [srov. např. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238), body 19 až 27 a tam uvedená judikatura, usnesení ze dne 19. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2797/24 či usnesení ze dne 5. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 2788/25 ].
18.Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se výjimky z tzv. incidentní retrospektivy u působení výše uvedené judikatury, závěr obecných soudů odpovídá ustálenému právnímu názoru Ústavního soudu. Judikatura Ústavního soudu, jak výše uvedeno, vychází z principiálního východiska, že i nové závěry judikatury dopadají na řízení teprve probíhající, ačkoliv rozhodné skutkové okolnosti nastaly v době, kdy ještě tyto nové závěry známy nebyly. Obecné soudy v předmětné věci ústavně souladně vyložily, že podle principu incidentní retrospektivy se nový právní názor uplatní i na všechna neskončená řízení a současně zdůraznily, že nejde o nepřiměřeně tvrdý důsledek [srov. nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 (N 208/97 SbNU 238), nález ze dne 18. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373), usnesení ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. I. ÚS 2228/22 , usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 802/17 či usnesení ze dne 10. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 1746/25 ]. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel namítal takové zvláštnosti posuzovaného případu, které by odůvodňovaly výjimečné nepoužití nového právního názoru.
19.V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 990/23 , týkající se požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu ve věci přiměřenosti smluvní pokuty. Ústavní soud v uvedeném nálezu uzavřel, že neodůvodní-li obecný soud řádně svůj závěr ohledně přiměřenosti smluvní pokuty, byť účastníci řízení přiměřenost kvalifikovaně zpochybňovali a její moderaci požadovali, poruší jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny. Ústavní soud v uvedeném nálezu obecnému soudu vytkl, že při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty se dostatečně nezabýval významnými okolnostmi, které nastaly po jejím sjednání, přestože se jimi v souladu s právem stěžovatelů na soudní ochranu zabývat měl. Závěry obecných soudů učiněné v nyní posuzované věci nejsou se závěry vyjádřenými v tomto nálezu v rozporu.
20.Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy rozhodly nesprávně i o nákladech řízení, krajský soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že k postupu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. neshledal důvod. Stěžovatel uplatnil nároky na smluvní pokuty žalobou, aniž by předem zvážil zcela zřejmou nepřiměřenost její výše i vzhledem k již poskytnutému plnění. Moderace konkrétního nároku na smluvní pokutu byla sice předmětem úvahy okresního soudu, a následně krajského soudu, důvody tohoto postupu i její rozsah však spočívaly v objektivních okolnostech. Krajský soud proto neshledal důvod při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postupovat podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Ze stejných důvodů nezjistil krajský soud ani důvody zvláštního zřetele hodné pro mimořádné snížení náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud tak, že plně úspěšné vedlejší účastnici v odvolacím řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Uvedené závěry považuje Ústavní soud za řádně odůvodněné a ústavně konformní. 21.Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy o jeho nároku na zaplacení smluvními stranami sjednané smluvní pokuty. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu.
22.Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání přípustným. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
23.Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.
24.Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu