Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 26.05.2026
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Nezákonné rozhodnutí
Nezákonné trestní stíhání
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.
§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.
§ 32 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.
Kategorie rozhodnutí: C
Zveřejněno na webu: 01.07.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz . ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně V. T. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 63 350 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. okresni/18_C_166_2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.09.2025, č. j. krajsky/16_Co_242_2025-93, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23.09.2025, č. j. krajsky/16_Co_242_2025-93, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
a) žaloba a rozsudek soudu prvního stupně
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) dne 01.10.2024 se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 63 350 Kč s příslušenstvím (ve formě úroku z prodlení). Tutu žalobu odůvodnila tak, že proti jejímu synovi (M. L. N.) bylo před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. okresni/1_T_9_2020 vedeno trestní stíhání, přičemž jmenovaný byl nakonec zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“). V průběhu tohoto trestního stíhání byla v bytě obývaném žalobkyní a jejím synem provedena domovní prohlídka, při které došlo k poškození vchodových dveří bytu, což si vyžádalo náklad na opravu ve výši 63 350 Kč. 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 06.06.2025, č. j. okresni/18_C_166_2024-78, žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost, aby žalované do tří dnů od právní moci rozsudku nahradila náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 26.08.2019, č. j. NPC-1478-675/TČ-2017-2200PR, bylo zahájeno trestní stíhání syna žalobkyně pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládaní s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. V téže trestní věci Okresní soud v Liberci dne 19.08.2019 vydal příkaz pod č. j. 0 Nt 13055/2019-8, kterým nařídil domovní prohlídku v bytě č. XY (včetně prostor k němu přináležejících) umístěném v prvním patře domu č. p. XY (na ulici XY), postaveném na pozemku parcelního čísla XY v katastrálním území XY (dále též jen „byt“ nebo „předmětný byt“), jehož vlastníkem je žalobkyně. Domovní prohlídka byla provedena dne 26.08.2019, přičemž vstup do bytu byl po marné výzvě Policie České republiky překonán přes bezpečností dveře, které tím byly zcela zničeny. Prohlídky byl kromě výše jmenovaného syna žalobkyně účasten i jeho bratr C. H. N., přičemž předmětný byt kromě nich užívali také jejich rodiče, Q. T. H. N. a žalobkyně. Oprava dveří si vyžádala náklad 63 350 Kč a byla objednána dne 27.08.2019 C. H. N. Syn žalobkyně M. L. N. byl obžaloby zproštěn z důvodu podle § 226 písm. b) tr. ř., a to rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 01.10.2021, č. j. okresni/1_T_9_2020-15355. Nárok na náhradu škody za poškozené dveře uplatnila žalobkyně u žalované dne 18.02.2022. 4. Soud prvního stupně žalobkyní uplatněný nárok posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „OdpŠk“), nikoliv podle § 95 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť žalobkyně coby vlastník bytu byla též osobou, u které se dle trestního řádu domovní prohlídka konala (v dané době totiž předmětný byt též skutečně užívala). 5. Následně, vycházeje především z § 8 odst. 1 OdpŠk a z judikatury Nejvyššího soudu, soud prvního stupně uzavřel, že v daném případě není naplněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí. V posuzované věci totiž není sporu o tom, že výše uvedený příkaz k domovní prohlídce nebyl zrušen ani změněn, byť tak mohl učinit pouze Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané žalobkyní, k čemuž však nedošlo. Soud rozhodující o nároku na náhradu škody přitom nemůže otázku zákonnosti domovní prohlídky posuzovat jako otázku předběžnou. Skutečnost, že trestní stíhání syna žalobkyně, v rámci kterého byla domovní prohlídka provedena, skončilo zprošťujícím rozsudkem, není důvodem pro závěr o nezákonnosti domovní prohlídky. V daném případě přitom podle soudu prvního stupně nelze uvažovat ani o tom, že by došlo k neadekvátnímu či absurdnímu užití institutu domovní prohlídky, přičemž akcentoval, že dané trestní stíhání bylo součástí trestního řízení vedeného vůči značnému množství obviněných (z toho 22 následně odsouzených) v případu rozsáhlé a závažné drogové trestné činnosti.
6. K tomu soud prvního stupně dodal, že nedošlo-li k vydání rozhodnutí, jímž by byl příkaz k domovní prohlídce zrušen pro nezákonnost, nelze uvažovat ani o promlčení nároku na náhradu škody, neboť tříletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 32 odst. 1, věta druhá, OdpŠk počíná běžet ode dne následujícího po dni, kdy takové rozhodnutí nabude právní moci. Také doplnil, že nelze uvažovat ani o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk spočívajícím v absenci marné výzvy před překonáním odporu, neboť byly naplněny všechny předpoklady pro postup podle § 85a odst. 2 tr. ř. I kdyby byl takový nesprávný úřední postup shledán, nemohla by být žalobkyně ani tak se svou žalobou úspěšná, a to s ohledem na žalovanou vznesenou námitku promlčení. Žalobkyně se o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musela dozvědět nejpozději v době objednávky opravy dveří, tj. dne 27.08.2019, přičemž svůj nárok u žalované uplatnila ještě v promlčecí lhůtě dne 18.02.2022, kdy došlo ke stavení jejího běhu po dobu šesti měsíců, tj. do 18.08.2022. Avšak žaloba byla podána až o více jak dva roky později, dne 01.10.2024.
b) rozsudek odvolacího soudu
7. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví a ve výroku identifikovaným rozsudkem změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 63 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 19.08.2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 34 053 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II).
8. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v míře dostačující pro rozhodnutí a odvolací soud z něj vycházel.
9. Odvolací soud rovněž považoval za správné, že soud prvního stupně na daný případ aplikoval právní úpravu obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb. (nikoliv zákon o Policii ČR). Dále soudu prvního stupně přitakal v tom, jak obecně vymezil podmínky vzniku odpovědnosti žalované za škodu (existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik újmy na straně žalobkyně a existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou).
10. Odvolací soud zdůraznil, že Česká republika jako demokratický a právní stát nese objektivní odpovědnost za jednání, kterým orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv fyzických nebo právnických osob, a je proto povinna striktně dodržovat právo. Přitom odpovídá za škodu, kterou svým nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobí. Odvolací soud odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17.06.2008, sp. zn. usoud/II.__S_590_08, podle kterého je na jednu stranu povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, ukáže-li se později jako chybný a zasahující do základních práv jednotlivce. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo. Podle odvolacího soudu tyto závěry musí platit tím spíše v situaci, dojde-li v nezákonně vedeném trestním řízení ke způsobení škody osobě, která ani obviněna nebyla. 11. Následně odvolací soud připomněl judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k možnosti soudu v odškodňovacím řízení přezkoumávat zákonnost příkazu k domovní prohlídce (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 04.12.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4286_2013), avšak i s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy spisových značek usoud/I.__S_417_21, usoud/III.__S_3271_20, usoud/II.__S_1430_13, usoud/Pl.__S_18_01 a usoud/III.__S_917_21) dospěl k závěru, že soud prvního stupně vyložil podmínky pro přiznání náhrady škody přepjatě formalistickým způsobem, neboť jeho závěr de facto vylučuje poskytnutí náhrady škody za zničené vstupní dveře jiné osobě než obviněnému, ačkoliv je vlastníkem někdo jiný, kdo je účastníkem trestního řízení podle stávající právní úpravy. Podle odvolacího soudu nelze přisvědčit závěru, podle něhož rozhodnutí – příkaz k domovní prohlídce, od něhož žalobkyně dovozuje vznik škody – musí být pro nezákonnost zrušen, a to k opravnému prostředku podanému žalovanou (zřejmě žalobkyní – poznámka Nejvyššího soudu ). Ani zákon podle odvolacího soudu takto striktní není a judikaturou bylo v minulosti dovozeno, že přísné trvání na takovém postupu je v rozporu s § 36 odst. 3 Listina základních práv a svobody (nález Ústavního soudu sp. zn. usoud/I.__S_3026_07 či nález sp. zn. usoud/III.__S_917_21). Ani při náhradě újmy způsobené nezákonným usnesením o zahájení trestního stíhání není možné na takovém postupu trvat, neboť zprošťujícím rozsudkem nedochází stricto sensu ke zrušení tohoto usnesení. Odvolací soud k tomu s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. usoud/IV.__S_2_21, doplnil, že není rozhodné, zda rozhodnutí bylo (mohlo být) pro nezákonnost zrušeno, nýbrž zda jeho nezákonnost byla zákonem předvídaným způsobem konstatována, a že možnost podání ústavní stížnosti proti dílčím postupům v neskončeném trestním řízení nemůže být sama o sobě podmínkou zamítnutí nároku na náhradu způsobené újmy. 12. Odvolací soud tak uzavřel, že v případě nezákonného příkazu k provedení domovní prohlídky je jediným možným prostředkem nápravy podání ústavní stížnosti. Lpění na tom, že žalobkyně by měla podat ústavní stížnost, by bylo v tomto případě příliš formalistické. Žalobkyně by podáním ústavní stížnosti provedení domovní prohlídky nezabránila ani ji neoddálila, domovní prohlídka by byla provedena, stejně tak by došlo ke zničení vstupních dveří. Syn žalobkyně byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu a škoda byla způsobena účastnici trestního řízení, která nebyla obviněna. V této konkrétní situaci vyplývá nezákonnost příkazu k domovní prohlídce z výsledku trestního stíhání syna žalobkyně.
13. Nedůvodnou shledal odvolací soud i námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť nárok uplatněný žalobkyní je odvozen od nezákonného trestního stíhání jejího syna, přičemž ke zproštění obžaloby došlo dne 01.10.2021, kdy začala běžet tříletá promlčecí doba pode § 32 odst. 1 OdpŠk. Žaloba byla v této době podána (01.10.2024). Počátek běhu tříleté promlčecí doby nelze podle odvolacího soudu odvozovat ode dne sjednání smlouvy o dílo na opravu dveří, kdy v této době ještě žalobkyně nevěděla ničeho o nezákonnosti trestního stíhání svého syna.
14. Odvolací soud tedy shledal podmínky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou žalobkyni podle § 8 odst. 1 OdpŠk, kdy předmětný byt byl v jejím vlastnictví a škoda vznikla žalobkyni bez ohledu na to, kdo sjednával smlouvu o dílo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti jeho výroku I, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jeho důvodnost shledává v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
16. Odvolací soud podle žalované nesprávně posoudil otázku splnění podmínek odpovědnosti státu za škodu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, dospěl-li k závěru, že existuje odpovědnostní titul v podobě zprošťujícího rozsudku vydaného ve prospěch syna žalobkyně. V posuzované věci u příkazu k domovní prohlídce absentuje podle názoru žalované prvek nezákonnosti. Je proti smyslu a účelu trestního řízení, aby všechna v něm vydaná rozhodnutí v případě zprošťujícího rozsudku byla považována za nezákonná. Zároveň žalovaná zastává názor, že žalobkyně nebyla ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk účastnicí trestního řízení. Při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí vydaných pod sp. zn. nsoud/30_Cdo_3310_2013, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4286_2013, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3370_2014), ale i od stanoviska pléna Ústavního soudu, sp. zn. usoud/Pl.__S_45_18. 17. Rovněž tak odvolací soud podle přesvědčení žalované nesprávně posoudil otázku promlčení žalobou uplatněného nároku, neboť tento nárok byl žalobkyní uplatněn až několik let poté, kdy jí tvrzená škoda vznikla, přičemž promlčecí doba počala podle názoru žalované běžet ode dne, kdy se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla, což bylo dnem provedení domovní prohlídky. Nejpozději začala podle žalované tato doba běžet dnem, kdy byla uzavřena smlouva o dílo týkající se pořízení nových dveří, neboť k tomuto okamžiku byla zřejmá výše škody. Počátek běhu promlčecí doby nelze vázat na zprošťující rozsudek, který se žalobkyně nijak netýká a nebyl jí ani doručován. Posouzení této otázky provedené odvolacím soudem je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozhodnutími vydanými pod sp. zn. nsoud/30_Cdo_3338_2018 a sp. zn. nsoud/25_Cdo_2930_2019. 18. Odvolací soud podle žalované také nesprávně posoudil otázku existence příčinné souvislosti. Podle přesvědčení žalované došlo k přetržení příčinné souvislosti v důsledku nekonání syna žalobkyně, resp. neuposlechnutí výzvy policie ke zpřístupnění bytu. Dveře bytu byly podle žalované překonány po marné výzvě, přičemž odvolací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, ač její absence byla žalovanou namítána. V případě opačného právního názoru by zůstala otázka míry spoluzavinění osoby obviněné. Odvolací soud se i zde podle žalované odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. nsoud/30_Cdo_2963_2021. 19. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
20. K dovolání se vyjádřila žalobkyně písemným podáním ze dne 30.12.2025, v němž uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a dovolání je nedůvodné. Zdůraznila, že žalovaná měla (na rozdíl od žalobkyně) absolutní kontrolu nad celou situací, která byla zapříčiněna vadným předpokladem, že syn žalobkyně má být trestně stíhán. Výklad zastávaný soudem prvního stupně označila žalobkyně za odporující § 2 odst. 1 a § 3 OZ, občanský zákoník. Vůči příkazu k domovní prohlídce neexistuje legální prostředek ochrany a hovořit za této situace o nezrušení příkazu k domovní prohlídce je podle žalobkyně projevem právního oportunismu založeného na diskriminaci, kdy materiální obsah práv a povinností žalovaného je jiný, než u ostatních subjektů civilního práva. Žalobkyně v této souvislosti poukázala i na to, že ani zprošťující rozsudek neruší usnesení o zahájení trestního stíhání a přesto je právě z konečného meritorního rozhodnutí dovozována nezákonnost trestního stíhání na základě fikce. Jako podobný příklad zmínila žalobkyně i usnesení o vzetí obviněného do vazby či ponechání obviněného v ní. Žalovaná tak podle žalobkyně popírá koncept objektivní odpovědnosti státu za výsledek, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. nsoud/30_Cdo_443_2013. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 01.01.2022 (viz čl. II a XII zák. č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 22. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou za splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 2 písm. b) OSŘ a § 241a odst. 2 OSŘ 23. Následně dovolací soud posoudil přípustnost dovolání žalované.
24. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 25. Podle § 237 OSŘ není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 26. Dovolání není podle § 237 OSŘ přípustné pro zodpovězení otázky, zda žalobkyně byla účastnicí trestního řízení, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že žalobkyně byla osobou, u níž se konala domovní prohlídka, měla tudíž po určitou část trestního řízení zákonem stanovená práva a povinnosti, a byla tedy na trestním řízení v daném rozsahu zúčastněna (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2020, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4066_2018, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2020). 27. Dovolání není přípustné podle § 237 OSŘ ani pro posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk v situaci, kdy odvolací soud vycházel ze závěru, že titulem budícím odpovědnost státu za škodu způsobenou žalobkyni je nezákonné trestní stíhání jejího syna, přičemž počátek běhu uvedené doby počítal od data vyhlášení zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 01.10.2021, tedy nikoliv od právní moci tohoto rozsudku, jak nesprávně uváděla žalovaná. K tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2010, sp. zn. nsoud/25_Cdo_1029_2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011. 28. Přípustnost dovolání podle § 237 OSŘ nemohla založit ani námitka žalované spočívající v tom, že se odvolací soud nezabýval jejím tvrzením o přetržení příčinné souvislosti mezi jednáním policejního orgánu při výkonu domovní prohlídky a vznikem škody (žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděla, že syn žalobkyně neuposlechl výzvu policie ke zpřístupnění bytu a až poté byly policií překonány vstupní dveře do bytu), neboť žalovaná tím ve skutečnosti vznáší námitku procesní vady řízení před odvolacím soudem, kterou se dovolací soud může zabývat až tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 OSŘ). 29. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání žalované je podle § 237 OSŘ přípustné z toho důvodu, že při posouzení otázky existence odpovědnostního titulu za škodu v podobě nezákonného rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání
30. Dovolání je rovněž důvodné.
31. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
32. Podle § 7 odst. 1 Odpšk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
33. Podle § 8 odst. 1 Odpšk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
34. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že za nezákonné lze považovat takové rozhodnutí, jež bylo příslušným orgánem zrušeno či změno pro svou nezákonnost. Poukázat lze v této souvislosti zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 04.12.2014, sp. zn. nsoud/30_Cdo_4286_2013, uveřejněném pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž se Nejvyšší soud zabýval právě otázkou, zda v případě příkazu k domovní prohlídce, proti němuž není možný žádný opravný prostředek (vyjma ústavní stížnosti), je nezbytné trvat na naplnění podmínky dle § 8 odst. 1 OdpŠk. V tomto rozhodnutí uvedl, že „podmínka zakotvená v ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk brání tomu, aby odškodňovací řízení plnilo funkci, která náleží opravným prostředkům. V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků a docílila tak jeho zrušení. Ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek, nelze obecně dojít k závěru, že absenci opravného prostředku by mělo nahradit odškodňovací řízení.“ 35. Dále Nejvyšší soud v témže rozhodnutí zdůraznil, že „v případě nezákonného příkazu k provedení domovní prohlídky je jediným možným prostředkem nápravy podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je dle § 83 Ústava České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ač není součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, z jeho četné judikatury k této problematice lze dovodit, že Ústavní soud se přezkumem příkazů k provedení domovních prohlídek zabývá, a že lze ústavní stížnost považovat za účinný právní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Na tyto závěry odkázal Nejvyšší soud dále například v usneseních ze dne 03.03.2011, sp. zn. nsoud/28_Cdo_2025_2009, a ze dne 31.08.2021, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3322_2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16.11.2021, sp. zn. usoud/I.__S_2851_21, či v rozsudku ze dne 17.02.2026, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3082_2025. K obdobným závěrům přitom Nejvyšší soud dospěl i v případě rozhodnutí o zajištění věci (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.02.2026, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3082_2025). 36. V rozsudku ze dne 24.06.2015, sp. zn. nsoud/30_Cdo_3310_2013 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016), se Nejvyšší soud zabýval otázkou nezákonnosti rozhodnutí soudu o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky vydaného podle § 79a tr. ř., přičemž rovněž v tomto případě setrval na výše uvedených závěrech, uvedl-li, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. 37. V tomto rozsudku se Nejvyšší soud rovněž vypořádal s argumentací uvedenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 17.06.2008, sp. zn. usoud/II.__S_590_08 (jímž podepřel své rozhodnutí i odvolací soud v předmětném řízení). Nejvyšší soud zde poukázal na nález pléna Ústavního soudu ze dne 06.09.2011, sp. zn. usoud/Pl.__S_11_10, v němž Ústavní soud ve vztahu ke svému dřívějšímu nálezu sp. zn. usoud/II.__S_590_08, připomněl „výjimečnost (specifičnost) skutkového stavu, s nímž byl Ústavní soud při řešení ústavní stížnosti […] konfrontován.“ Ve věci posuzované v nálezu sp. zn. usoud/II.__S_590_08 šlo o odškodnění za vazbu stěžovatele, který byl stíhán pro trestný čin útoku na státní orgán, přičemž následně byl stěžovatel rozsudkem Nejvyššího soudu obžaloby zproštěn, neboť uvedenými skutky se trestného činu útoku na státní orgán nedopustil a rovněž nespáchal ani jiný trestný čin. V průběhu trestního stíhání přitom byl stěžovatel vzat do vazby na základě vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) TŘ za účelem pozorování a vyšetření duševního stavu stěžovatele pro potřeby zpracování znaleckého posudku, neboť bez něj nebylo možno vyloučit, že stěžovatel není vůbec trestně odpovědný. Ve skutečnosti, že se stěžovatel odmítal vyšetření svého duševního stavu podrobit, shledaly soudy v řízení o odškodnění za vazbu okolnost, pro kterou si ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk stěžovatel vazbu zavinil sám, což vylučuje odpovědnost státu. Za této situace v nálezu sp. zn. usoud/II.__S_590_08 Ústavní soud podle odůvodnění plenárního nálezu, sp. zn. usoud/Pl.__S_11_10, uvážil, „že odporuje nade vší pochybnost principům demokratického právního státu podmiňovat (resp. vylučovat) právo na odškodnění jakýmikoli limity – tedy i limity zakotvenými v § 12 zák. č. 82/1998 Sb. Je-li totiž některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem, pak podle názoru Ústavního soudu nelze pro účely odpovědnosti státu vyjádřené pozitivněprávně právě zák. č. 82/1998 Sb. postupovat zcela formálně a mechanicky, tzn. nelze trestní řízení, v němž došlo k tomuto naprosto flagrantnímu pochybení, poměřovat postupy a mechanismy, jež pozitivněprávní úprava zná a aplikuje za situace, kdy k takovémuto excesu nedošlo. Nelze totiž nevidět – nahlíženo opět skutkovým stavem ústavní stížnosti evidované pod sp. zn. usoud/II.__S_590_08 – že orgány činné v trestním řízení použily trestněprávní institut (vazbu) k ověření duševního zdraví stěžovatele, neboť již při zahájení trestního stíhání zvažovaly, zda není nutné na stěžovatele pohlížet jako na trestně neodpovědného z důvodu jeho nepříčetnosti [...]. Již tím ovšem zbavily jakékoli legitimity nejen nařízenou vazbu, ale i celé trestní stíhání stěžovatele. Za takovýchto okolností pak ovšem nelze – tak jak konstatoval Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. usoud/II.__S_590_08 - pro účely odškodnění naprosto formalisticky a izolovaně posuzovat vazbu a trestní stíhání jako takové.“ 38. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. nsoud/30_Cdo_3310_2013 k tomu doplnil, že důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 17.06.2008, sp. zn. usoud/II.__S_590_08, byť obecně formulované, nelze automaticky vztahovat na jiné případy, než je posouzení zavinění jako okolnosti vylučující odpovědnost státu ve smyslu § 12 OdpŠk tam, kde je jinak naplněn odpovědnostní titul (rozhodnutí o vazbě), a formálně i předpoklady uvedené v ustanovení § 12 OdpŠk, avšak soud dospěje k závěru, že v posuzovaném trestním řízení byl institut trestního práva (vazba) použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem. Nadto uvedené nelze vztahovat na každý případ tvrzeného porušení procesních práv obviněného či dokonce jakékoliv osoby, která je účastna na trestním řízení, nýbrž především na případy odpovědnosti za újmu způsobenou obviněnému trestním stíháním či omezením osobní svobody, u kterých zákonodárce (ve vztahu k rozhodnutí o vazbě) a judikatura (ve vztahu k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) s ohledem na význam dotčených práv volněji než v případech jiných rozhodnutí definovaly předpoklady vzniku odpovědnosti státu, ačkoliv jinak by předpoklady vzniku odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 Listina základních práv a svobod (dále jen „Listina“) ve spojení s ustanovením § 8 OdpŠk (tj. zrušení rozhodnutí pro nezákonnost) či za nezákonné (nedůvodné) omezení osobní svobody ve smyslu čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva) ani splněny nebyly. 39. V této souvislosti rovněž připomenul, že v případě rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu podle § 79 odst. 1 TŘ se ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk za účastníka řízení, kterému může rozhodnutím vzniknout škoda, považuje majitel účtu, kterým ovšem nemusí být obviněný. I z toho důvodu nelze z výsledku trestního stíhání dovozovat nezákonnost rozhodnutí, byť samozřejmě výsledek trestního stíhání má vliv na další nakládání se zajištěnými peněžními prostředky (§ 80 a § 81 ve spojení s § 81a tr. ř.). 40. Zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17.06.2008, sp. zn. usoud/II.__S_590_08, na „všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly,“ by tudíž ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů kvůli riziku možných finančních dopadů do rozpočtu státu, ale i rozpočtu těchto osob (srov. § 16 OdpŠk umožňující regresní postih proti osobám, jež se na vydání nezákonného rozhodnutí podílely), citovaný nález Ústavního soudu nesledoval. 41. Poukázat lze v této souvislosti i na usnesení Ústavního soudu ze dne 31.10.2017, sp. zn. usoud/I.__S_1803_17, v němž Ústavní soud konstatoval, že „nezákonnost domovní prohlídky nezpůsobuje ani skutečnost, že stěžovatelův otec – proti kterému se vedlo trestní řízení, v jehož rámci domovní prohlídka proběhla – byl zproštěn obžaloby. Ústavní soud ve své judikatuře pouze formuloval podmínky, za nichž je třeba poskytnout odškodnění osobám, jejichž trestní stíhání neskončilo odsouzením […]. Těmto osobám je případné odškodňování poskytováno za trestní řízení jako celek. Je třeba zdůraznit, že z toho neplyne, že veškeré úkony trestního řízení byly nezákonné. Ústavní soud pouze vyžaduje, aby byl zhodnocen dopad trestního řízení jako celku na život daného jednotlivce, proti němuž se řízení vedlo […]. Z této judikatury tedy neplyne, že osvobozující rozsudek činí předchozí domovní prohlídku nezákonnou; a stejně tak z ní neplyne obviněnému, který byl zproštěn obžaloby, právo být odškodněn za domovní prohlídku.“ 42. K dalším argumentům obsaženým v rozsudku odvolacího soudu lze poukázat i na jinou judikaturu Ústavního soudu, která výše uvedené závěry potvrzuje.
43. Tak například v nálezu ze dne 26.09.2013, sp. zn. usoud/I.__S_215_12, Ústavní soud posuzoval, zda pro vznik nároku poškozeného na odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. bylo nutné, aby byl zrušen příkaz k domovní prohlídce, ze kterého poškozený dovozoval odškodňovací nárok, a uvedl, že „nezákonnost provedení domovní prohlídky a procesní nepoužitelnost důkazů z ní získaných v trestním řízení může konstatovat toliko obecný soud v rámci dokazování v hlavním líčení, což se v daném případě také stalo.“ Ústavní soud k tomu uvedl, že toto prohlášení nezákonnosti domovní prohlídky v odůvodnění rozsudku, kterým byl obžalovaný zproštěn viny, je pro naplnění podmínek nároku na odškodnění podle zák. č. 82/1998 Sb. dostatečné (na tento nález poukázal Ústavní soud dále například ve svém usnesení ze dne 19.07.2022, sp. zn. usoud/IV.__S_687_22). 44. Odvolací soud své rozhodnutí podpořil rovněž odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19.07.2022, sp. zn. usoud/IV.__S_2_21, v němž orgán ochrany ústavnosti konstatoval, že „soudy musí zvažovat, nakolik je požadavek nutnosti zrušit určité rozhodnutí pro nezákonnost přiměřený povaze řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno, a obsahu tohoto rozhodnutí. Kupříkladu řada rozhodnutí v trestním řízení je vydávána pouze na určité (prozatímní) období a k jejich zrušení zásadně nedochází, což však neznamená, že nemohou být prohlášena za nezákonná. Není tedy rozhodné, zda rozhodnutí bylo (mohlo být) pro nezákonnost zrušeno, nýbrž zda jeho nezákonnost byla zákonem předvídaným způsobem konstatována.“ V tomto nálezu však Ústavní soud opřel svůj závěr o naplnění předpokladu nezákonnosti jednotlivých úkonů v rámci trestního řízení o zjištění, že „krajský soud ve svém zprošťujícím rozsudku jednoznačně konstatoval, že celé trestní řízení bylo vedeno nezákonně, de facto podle již neúčinných právních předpisů […], že jednání obou obžalovaných (jako osob ovládajících stěžovatelku) bylo vždy v souladu s měnícími se právními předpisy, což však orgány činné v trestním řízení nereflektovaly […] a že pochybení orgánů činných v trestním řízení (aplikace nesprávného právního předpisu) je patrné od jejich prvního úkonu.“ 45. Lze tedy shrnout, že není správný závěr odvolacího soudu spočívající v tom, že později vydané rozhodnutí, kterým se trestní řízení končí, aniž by byl obviněný (obžalovaný) uznán vinným ze spáchání konkrétního trestného činu (v daném případě obžaloby zprošťující rozsudek), činí automaticky nezákonnými všechny předchozí úkony orgánů činných v daném trestním řízení (v daném případě soudem nařízenou domovní prohlídku). Takový závěr nevyplývá ani z judikatury Nejvyššího soudu, ani z rozhodovací praxe Ústavního soudu.
46. Pro dovození odpovědnosti státu za škodu (újmu) v případě nezákonného rozhodnutí je tedy třeba i nadále trvat na tom, aby byly splněny (mimo jiné) podmínky obsažené v § 7 odst. 1 a § 8 odst. 1 OdpŠk, tedy aby poškozeným byl účastník řízení a aby jím naříkané rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost (vyjma rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a rozhodnutí o vazbě) nebo aby alespoň (v podmínkách individuálních okolností konkrétního případu) byla nezákonnost takového rozhodnutí (úkonu) konstatována příslušnými orgány v řízení, v němž bylo vydáno (tedy aby později bylo vydáno rozhodnutí, vedle něhož původní rozhodnutí nemůže pro nezákonnost nadále obstát) nebo aby zcela zřejmě a nepochybně vyplývala z jiných skutkových okolností případu.
47. Přitom v právě souzeném případě nebyla učiněna soudy nižších stupňů žádná zjištění, která by nasvědčovala tomu, že na usnesení o nařízení domovní prohlídky je třeba ve smyslu právě uvedených závěrů hledět jako na nezákonné, nebylo-li formálně zrušeno. Soud prvního stupně naopak, při reflexi nálezu Ústavního soudu sp. zn. usoud/II.__S_590_08 (v bodě 21 odůvodnění svého rozsudku) uzavřel, že o neadekvátním či absurdním užití institutu domovní prohlídky v daném případě uvažovat nelze. Odvolací soud se pak z důvodu svého (nesprávného) právního názoru vyjeveného výše těmito závěry soudu prvního stupně nezabýval, přestože se s jeho skutkovými zjištěními ztotožnil. 48. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 OSŘ). V tomto ohledu dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom, že se nezabýval námitkou žalované o přetržení příčinné souvislosti tím, že syn žalované neuposlechl předchozí výzvy policejního orgánu k dobrovolnému zpřístupnění bytu, v němž se měla konat domovní prohlídka, ačkoliv se touto otázkou na rozdíl od soudu prvního stupně zabývat měl, dovodil-li existenci odpovědnostního titulu a vzniku škody. Ve vztahu k řešení této otázky je rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. 49. Nad rámec nutného odůvodnění dovolací soud toliko k problematice promlčení nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím připomíná, že i kdyby bylo rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky shledáno výjimečně nezákonným, aniž by pozdějším rozhodnutím bylo ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk pro nezákonnost zrušeno či změněno, nebo aniž by později bylo vydáno rozhodnutí, vedle něhož původní rozhodnutí nemůže pro nezákonnost nadále obstát, pak z hlediska otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 1 OdpŠk platí judikaturní závěry, podle nichž se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá zpravidla v souvislosti s doručením rozhodnutí či sdělení státního orgánu, z něhož se podává nenapravitelná nezákonnost původního rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.09.2023, sp. zn.nsoud/30_Cdo_3292_2022). V. Závěr
50. Rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z právě uvedeného – nesprávný, neboť svůj závěr o existenci nezákonného rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky odvolací soud dovodil (v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu) jen a pouze z toho, že v trestním řízení, v rámci něhož byla domovní prohlídka nařízena, došlo ke zproštění obžaloby osoby, v souvislosti s jejímž trestním stíháním byla tato domovní prohlídka nařízena.
51. Dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady pro změnu rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť odvolací soud se z důvodu svého nesprávného právního názoru na posouzení podmínek (ne)zákonnosti rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky nezabýval tím, zda byly v daném případě splněny výjimečné okolnosti, pro které by bylo možno na rozhodnutí o nařízení domovní prohlídky pohlížet jako na nezákonné, a ani se nezabýval eventuálním přezkumem úvah soudu prvního stupně o případné odpovědnosti státu za škodu způsobenou žalobkyni z důvodu nesprávního úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (viz bod 21 rozsudku soudu prvního stupně). 52. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 OSŘ zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení. 53. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 OSŘ vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. 54. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26.05.2026
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu