Vyhledávání - Nejvyšší soud
Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu
Zpět na list
Nové hledání
citace
citace s ECLI
Právní věta:
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí: 19.03.2026
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Zastavení trestního stíhání
Důvod dovolání, že výrok chybí nebo je neúplný
Řízení o odvolání
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1 tr. ř.
§ 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.
§ 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.
§ 265k odst. 2 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: B
Zveřejněno na webu: 05.05.2026
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11.2001, sp. zn. nsoud/21_Cdo_123_2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz . USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.03.2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného M. O. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Praze pod sp. zn. okresni/47_T_2_2024 ve Věznici Příbram, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2025, sp. zn. krajsky/5_To_223_2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. okresni/9_T_108_2025, takto: I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2025, sp. zn. krajsky/5_To_223_2025, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.08.2025, č. j. okresni/9_T_108_2025-81 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M . O. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že dne 20.08.2025 v 9.30 hod. na 19. km dálnice DXY ve směru na Prahu, přepravoval v osobním vozidle zn. Volkswagen Passat, registrační značky: XY, celkem 60 040 ks cigaret, z toho 60 020 ks cigaret zn. Marlboro Gold a 20 ks cigaret zn. Marlboro Red, které nebyly označeny platnou tabákovou nálepkou ve smyslu § 114 odst. 2 zák. č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, aniž by jako plátce daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. g) citovaného zákona splnil povinnost podle § 9 odst. 3 písm. d) citovaného zákona přiznat a zaplatit spotřební daň, čímž způsobil škodu poškozené České republice zastoupené pověřeným správcem daně, tj. Celním úřadem pro Středočeský kraj, se sídlem Washingtonova 11, 110 00 Praha 1, v celkové výši 266 577,60 Kč. 2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve 37 denních sazbách ve výši 400 Kč, tj. v celkové výši 14 800 Kč a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr . zákoníku trest propadnutí věci, a to 60 020 ks cigaret zn. Marlboro Gold a 20 ks cigaret zn. Marlboro Red.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.10.2025, sp. zn. krajsky/5_To_223_2025 (dále jen „napadené usnesení“), rozhodl tak, že p odle § 257 odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že podle § 172 odst. 2 a § 223 odst. 2 tr. ř. trestní stíhání zastavil (blíže k uvedenému viz část IV./2.). II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala dovolání nejvyšší státní zástupkyně (dále také jen „dovolatelka “) v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f), l) tr. ř., které odůvodnila tak, že s postupem odvolacího soudu se nelze ztotožnit z hlediska formálních náležitostí, ani z hlediska věcného. Výrok o zastavení trestního stíhání je zjevně neúplný, neboť neobsahuje odkaz na konkrétní hypotézu ustanovení, podle něhož odvolací soud k zastavení trestního stíhání obviněného přistoupil. Neobsahuje tedy podstatnou náležitost podle § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. Znění § 172 odst. 2 tr. ř. upravuje fakultativní důvody zastavení trestního stíhání a obsahuje tři odlišné kategorie důvodů pro takový postup. Napadené usnesení přitom neobsahuje ani tzv. právní větu vyjadřující alespoň slovně konkrétní zákonné důvody zvoleného procesního postupu. Výrok napadeného usnesení neobsahuje ani konkrétní důvod zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť uvádí pouze obecně § 257 odst. 1 tr. ř. a v kontextu navazující části výroku usnesení lze dovodit, že soud druhého stupně zrušil odsuzující rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. Napadené usnesení zároveň obsahuje zjevně neúplné poučení, neboť neobsahuje poučení o možnosti podat dovolání.
5. Se zastavením trestního stíhání obviněného se nelze v předkládané věci ztotožnit ani z hlediska věcného. Z odůvodnění napadeného usnesení lze dovodit, že odvolací soud zamýšlel zastavit trestní stíhání obviněného z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Hlavním hlediskem pro uvedený procesní postup je úvaha, zda uložený trest za jiný skutek bude dostatečný k dosažení účelu sledovaného trestní sankcí. Zejména je třeba uvážit, zda trestný čin dříve uložený dostatečně povede obviněného k tomu, aby vedl řádný život a zda bude zajištěna i ochrana společnosti před pachateli trestných činů. Okolností, která podstatně zvyšuje závažnost činu, a tím i zpravidla vylučuje aplikaci § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., může být podle odborné literatury například speciální recidiva pachatele. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. by nemělo být ani v rozporu s účelem trestního řízení, který spočívá mimo jiné v tom, že toto musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti.
6. Odvolací soud ve svém zcela kusém odůvodnění napadeného usnesení nespecifikuje, pro jakou konkrétní trestnou činnost a k jakým konkrétním trestům byl obviněný odsouzen v jiných trestních věcech. Pouze souhrnně uvedl, že obviněný má před sebou výkon trestu odnětí svobody v trvání 5,5 roku a toto mechanicky srovnává se zákonnou trestní sazbou stanovenou pro obviněným spáchaný přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Nijak se nezabýval konkrétní povahou a závažností spáchaného činu v projednávané věci, případně porovnání s povahou a závažností trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen dříve a ohledně níž měl trest vykonat. Napadené usnesení je v uvedeném směru v podstatě nepřezkoumatelné. Existenci zákonných podmínek pro zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze vůbec dovodit. Státní zástupkyně poukázala na jeho odsouzení uvedená v opise rejstříku trestů a zdůraznila, že v nyní posuzované věci se trestné činnosti dopust il dne 20.08.2025. Před jeho zadržením mu byla doručena výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let uloženého pro spáchání obdobné trestné činnosti. Obviněný se dopustil v nyní posuzované věci daňové trestné činnosti spočívající ve zkrácení spotřební daně v rozsahu 266 577 Kč, tedy v rozsahu více než 2,5krát přesahujícím hranici trestnosti podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze vůbec dovozovat, že by v jeho případě byl účel trestního řízení naplněn již uložením předchozích trestů. Pokud odvolací soud posoudil celkovou výměru již uložených trestů jako okolnost odůvodňující neúčelnost trestního stíhání, nijak nezohlednil konkrétní okolnosti trestné činnosti v nyní předkládané věci, jež svědčí o závažnosti trestného činu nezbytně vyžadující uložení dalšího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Postup zvolený odvolacím soudem zcela nedůvodně favorizuje recidivujícího pachatele, u něhož ani předchozí odsouzení nevedlo k jeho nápravě. Státní zástupkyně shrnula, že napadené usnesení odvolacího soudu obsahuje neúplný výrok, což odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a pro zastavení trestního stíhání nebyly vůbec splněny zákonné podmínky, což je vada ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Obviněný se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím zvolené obhájkyně JUDr. Beáty Kolcunové a v tomto uvedl, že napadené usnesení je i přes drobné formální vady plně v souladu s právním řádem a dostatečně a logicky odůvodněno. Z jeho výroku jednoznačně plyne vůle soudu a argumenty, o které tuto vůli opřel. Drobná formální pochybení jsou vadou nepodstatnou a jednoduše odstranitelnou postupem podle § 265l odst. 2 tr. ř. Proto zhojitelné procesní pochybení není na místě řešit cestou mimořádného opravného prostředku. Nelze aplikovat ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a podané dovolání z tohoto důvodu je nepřípustné.
8. Polemika dovolatele o dostatečném odůvodnění, resp. o zákonnosti postupu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je pro dovolací soud naprosto irelevantní. Z jazykového výkladu citovaného ustanovení je zjevné, že jeho užití je v případě splnění zákonné podmínky toliko na rozhodnutí soudu. Byl-li odsouzenému uložen trest 5,5 roku odnětí svobody, nově uložený trest v délce devíti měsíců je zcela bez významu k trestu již uloženému. Úvahy dovolatele ve směru trestní minulosti obviněného by neměly mít vliv na rozhodnutí, neboť tuto otázku zákon při aplikaci ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. neřeší vůbec. Úvaha soudu o aplikovatelnosti ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť tento dovolací důvod předpokládá rozhodnutí vydané v rozporu se zákonem, resp. za situace, kdy nebyly splněny zákonné podmínky, což se v daném případě nestalo. Závěrem navrhl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr . ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2025, sp. zn. krajsky/5_To_223_2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Předložené dovolání splňuje náležitosti jeho obsahu stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. a bylo podáno ve lhůtě a na místě uvedeném v § 265e odst. 1 tr. ř. 11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonné dovolací důvody byly jen formálně deklarovány, ale je třeba, aby dovolací námitky takovým důvodům také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda námitky vznesené nejvyšší státní zástupkyní svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky dovolatelkou vznesené odpovídají obsahovému zaměření jí zvolených dovolacích důvodů a že tyto nejsou zjevně neopodstatněné, tedy takové, které by dovolacímu soudu umožnily o podaném mimořádném opravném prostředku rozhodnout způsobem jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Na jejich podkladě proto přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř. a učinil následující zjištění.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. V posuzovaném případě došlo (jak lze usuzovat ze strohého odůvodnění napadeného rozhodnutí sestávajícího ze čtyř bodů) k zastavení trestního stíhání obviněného z důvodu tzv. neúčelnosti. Proto je třeba připomenout právní úpravu, příp. i judikaturu, která se k tomuto typu procesního rozhodnutí vztahuje.
14. Podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. lze trestní stíhání zastavit, je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který byl pro jiný čin obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne . Odkazované ustanovení je namístě aplikovat zejména v případech, v nichž by již vedení a pokračování trestního stíhání nenaplňovalo smysl a účel trestního řízení s ohledem na postih obviněného v jiném řízení. Zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nesmí být v rozporu s účelem trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř., který mimo jiné spočívá v tom, že trestní řízení musí působit k předcházení a zamezování trestné činnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.07.2016, sp. zn. nsoud/4_Tdo_525_2016). Opomíjet nelze ani to, že vyjma posuzování míry ochrany společnosti je v souvislosti s případnou aplikací § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nutno posoudit i možnosti nápravy pachatele, tedy zda trest již dříve uložený dostatečně zabezpečuje výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život (srov. např. DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl Praha“ Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 1280). Komentářová literatura zdůrazňuje nutnost posouzení širšího spektra otázek, přičemž jako příklad okolnosti, která zpravidla vyloučí možnost aplikace pojednávaného ustanovení označuje speciální recidivu – viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2201: „Okolností, která podstatně zvyšuje závažnost činu, a tím i zpravidla vylučuje aplikaci § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., může být např. speciální recidiva pachatele“ . 15. Z hlediska splnění podmínek aplikace § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. visí nad napadeným usnesením odvolacího soudu velký otazník (a to i vzhledem k vadám samotného výroku – viz dále), resp. je možno konstatovat, že jeho důvodnost není doložena. To proto, že jeho odůvodnění je nezbytné označit za zcela nedostatečné. Veškerá argumentace, o niž je toto rozhodnutí opřeno, spočívá pouze v tom, co je obsaženo v bodě 4. jeho odůvodnění. V něm se odvolací soud omezil na konstatování, že podle jeho názoru „již v době řízení před soudem I. stupně byly dány podmínky pro aplikace ust. § 172 odst. 2 tr. řádu“, a to proto, že obviněný „má před sebou výkon trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, který výrazně převyšuje celou trestní sazbu přečinu, jímž byl uznán vinným, a lze tedy očekávat, (že) trest, který mu byl v projednávané věci uložen je zcela bez významu k trestům, které mu již uloženy byly“ . Z uvedené citace je zřejmé, že splnění podmínek pro fakultativní zastavení trestního stíhání obviněného nebylo posouzeno v komplexnosti, která je z hlediska přesvědčivosti rozhodnutí nezbytná.
16. K argumentaci odvolacího soudu Nejvyšší soud uvádí, že k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného pro neúčelnost, tedy podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. , nelze přistupovat toliko na základě mechanického srovnání trestních sazeb u jednotlivých trestných činů anebo izolovaného odkazu na délku již uloženého trestu. Základním nedostatkem napadeného usnesení, které se pak promítá v závěru o nepřesvědčivosti jeho argumentace, potažmo nesplnění zákonných podmínek nezbytných pro jeho aplikaci, je ovšem to, že si odvolací soud nevytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí. Neprovedl totiž dokazování, které se jevilo – zde při odhlédnutí od otázky splnění procesních podmínek pro vydání jím učiněného rozhodnutí (k tomu viz dále) – nezbytným. Z protokolu o neveřejném zasedání je sice zřejmé, že před svým rozhodnutím dokazování provedl – přečteny byly (pozn. patrně podle § 243 tr. ř.) podstatný obsah spisu, napadené rozhodnutí a odvolání obviněného, avšak ani tímto postupem si (s ohledem na omezený rozsah spisového materiálu – viz dále) odvolací soud nevytvořil podmínky pro to, aby mohl věc správně posoudit.
17. Z obsahu spisu lze totiž dovodit, že Městský soud v Praze při svém rozhodnutí (stran otázky dostatečnosti přecházejícího postihu) vycházel pouze z údajů obsažených v opise rejstříku trestů obviněného, z něhož vyplývá, že tento byl v minulosti celkem třikrát odsouzen. Poprvé se tak stalo v roce 2002, kdy byl shledán vinným trestným činem podle § 187 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a trest vyhoštění na dobu pěti let. Z hlediska vlastního rozhodnutí odvolacího soudu jsou podstatné údaje o jeho druhém a třetím odsouzení z let 2020 a 2024. Ze stručných údajů obsažených v opise rejstříku trestů vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11.12.2020, sp. zn. okresni/98_T_5_2020, byl obviněný shledán vinným přečiny podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 283 odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem ve výměře tří roků se stanovením zkušební doby v trvání pěti roků. Dne 25.07.2025 mělo dojít k přeměně uloženého trestu na nepodmíněný trest odnětí svobody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26.09.2024, sp. zn. okresni/47_T_2_2024, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26.02.2025, sp. zn. krajsky/9_To_3_2025, byl obviněný shledán vinným zločiny podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci. 18. Spisový materiál nicméně neobsahuje stejnopisy těchto rozhodnutí, městský soud se proto logicky s jejich obsahem (stejně jako soud prvního stupně, který v tomto směru rovněž neprovedl žádné dokazování např. připojenými spisy o předchozím odsouzení obviněného) nemohl seznámit, natož pak činit nějaké úvahy, které by se staly součástí odůvodnění jeho rozhodnutí a mohly je patřičně a přesvědčivě podložit.
19. V návaznosti na dosud uvedené lze konstatovat, že odvoláním obviněného napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.08.2025, č. j. okresni/9_T_108_2025- 81, byl obviněný uznán vinným přečinem, jehož se dopustil dne 20.08.2025. S ohledem na údaje o jeho předchozích odsouzeních uvedené v opise rejstříku trestů lze usoudit, že mu byl správně ukládán samostatný trest. Městský soud v Praze si pro účely svého rozhodování měl obstarat spisy Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 98 T 5/ 2020 a Městského soudu v Praze sp. zn. okresni/47_T_2_2024 a z těchto měl zjistit konkrétní skutkové okolnosti dříve spáchané trestné činnosti, pro niž byl obviněný v těchto věcech odsouzen. V daných souvislostech není od věci upozornit na to, že – jak již bylo uvedeno výše – ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. okresni/47_T_2_2024 byl odsouzen pro trestnou činnost kvalifikovanou jako zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku. To svědčí o tom, že se jedná o speciálního recidi vistu. 20. Městský soud měl rovněž zhodnotit, jaká doba uplynula od předchozích odsouzení obviněného až do dne 20.08.2025, kdy se dopustil přečinu v nyní posuzované trestní věci a měl v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a konkrétně rozvést své úvahy, ze kterých by přesvědčivě vyplývalo, proč má za to, že trest, který byl obviněnému uložen soudem prvního stupně, je zcela bez významu vedle trestů, které mu byly za jiné činy již uloženy, a že jsou tedy splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání z důvodu neúčelnosti ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. Takové úvahy však v napadeném usnesení (logicky – z důvodu neprovedení důkazu výše specifikovanými spisy) zcela chybí.
21. Pokud tyto úvahy v dovoláním napadeném usnesení absentují, je třeba přisvědčit právnímu názoru nejvyšší státní zástupkyně, že (již z tohoto důvodu) je rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
22. Dovolatelka spatřuje naplněnost tohoto dovolacího důvodu ve skutečnosti, že výrok napadeného usnesení neobsahuje podstatnou náležitost podle § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř., konkrétně přesnou citaci zákonných ustanovení § 257 a § 172 tr. ř., kterých při svém rozhodování odvolací soud použil.
23. V obecnosti lze připomenout, že tento důvod dovolání je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za „chybějící“ ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je považován výrok, který není obsažen v rozhodnutí, přestože ho měl soud podle zákona do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku pak spočívá v nepřítomnosti či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c) , odst. 3 , § 121 až § 124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.06.2016, sp. zn. nsoud/11_Tdo_452_2016 ). Podle komentářové literatury neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 3174, 3175). 24. Požadavek na konkrétnost výroku, resp. jeho úplnost, z něhož by byla seznatelná vůle orgánu, který příslušné rozhodnutí vydal, se nevztahuje jen k výrokové části rozsudku (např. označení příslušného písmene ve výroku, jímž soud podle § 226 tr. ř. zprošťuje obviněného obžaloby), nýbrž i k výrokové části usnesení. Z dikce, že usnesení musí obsahovat výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito [§ 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.], je třeba dovodit, že „[v]ýrok musí být určitý, jasný a nevzbuzující pochybnosti o vůli orgánu, který jej vydal“ (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, str. 1724). Za takový, tj. určitý, jasný a pochybnosti nevzbuzující výrok nelze podle názoru Nejvyššího soudu považovat výrok, v němž je uvedena pouze citace příslušného ustanovení zákonného předpisu (číslo §), je-li toto ustanovení dále členěno (ať již v odstavcích, příp. v písmenech). Neuvedení konkrétního odstavce, příp. písmena totiž v takovém případě zakládá neurčitost tohoto výroku, neboť z něj nelze seznat, jaké řešení bylo příslušným orgánem přijato, resp. pod kterou alternativu označeného zákonného ustanovení byl podřazen jím zjištěný skutkový stav. Obsahuje-li výrok pouze citaci číselného označení příslušného ustanovení (bez konkretizace odstavce či písmene) nesplňuje to, co se obecně požaduje: „Výrok má být formulován tak, aby z něj bylo jednoznačně patrno, jak orgán činný v trestním řízení rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným“ (srov. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, str. 1039).
25. Z hlediska zodpovězení otázky, zda vada takové nejasnosti (neurčitosti) zatěžuje dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně a zda je tudíž tento nejvyšší státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod [podle písm. l)] v posuzované věci naplněn, se jeví vhodným zopakovat znění výroku, které je uvedeno v napadeném usnesení odvolacího soudu. V něm je obsažen výrok: „Podle § 257 odst. 1 tr. řádu se napadený rozsudek zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle § 172 odst. 2 a § 223 odst. 2 tr . řádu se trestní stíhání zastavuje pro skutek spočívající v tom, že dne 20.08.2025 v 9.30 hod. na 19 kilometru dálnice DXY ve směru na Prahu přepravoval v osobním automobilu zn. Volkswagen Passat, registrační značka XY celkem 60 040 kusů cigaret Marlboro z toho 60 020 kusů, 60 Marlboro Gold a 20ks. Cigaret Marlboru red, které nebyly označeny platnou cigaretovou nálepkou ve smyslu § 114 odst. 2 z. č. 353/2003 sb., aniž by jako plátce daně ve smyslu § 4 odst.1 písm. g) citovaného zákona splnil povinnost podle § 9 odst. 3 písm. d) citovaného zákona přiznat a zaplatit spotřební daň, čímž způsobil škodu poškozené České republice zastoupené pověřeným správcem daně, tj. Celním úřadem pro Středočeský kraj se sídlem Washingtonova 11, Praha 1, škodu ve výši 266 577,- Kč.“, který však neodpovídá tomu, jak bylo usnesení odvolacím soudem vyhlášeno v neveřejném zasedání (viz dále).
26. Nejvyšší státní zástupkyni je třeba přisvědčit v tom, že výrok napadeného usnesení nespecifikuje, podle které alternativy § 257 odst. 1 tr. ř. přistoupil odvolací soud ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně [není uvedeno písm. c)] a že ani důvod zastavení trestního stíhání obviněného není konkretizován [není uvedeno písm. a)]. Toto zjištění svědčí o nedostatečné určitosti výroku ve výše vyloženém smyslu. Nadto je však nezbytné zmínit, že výrok obsažený v napadeném usnesení neodpovídá jeho znění v podobě vyhlášené odvolacím soudem, neboť podle protokolu o neveřejném zasedání byl výrok vyhlášen ve znění: „Podle § 257 odst. 1 tr. řádu se napadený rozsudek zrušuje a znovu se rozhoduje tak, že podle § 172 odst. 2 tr. ř. se trestní stíhání zastavuje“ . Ve znění vyhlášeném po poradě senátu tudíž vůbec není uveden skutek, pro který bylo trestní stíhání obviněného zastaveno.
27. Ohledně napadeného usnesení odvolacího soudu učinil Nejvyšší soud následující zjištění, která musel vzít v potaz při svém rozhodování o podaném dovolání. Jak již bylo zmíněno výše, výrok označeného usnesení se neshoduje s výrokem, který byl vyhlášen v neveřejném zasedání dne 22.10.2025, přestože vyhotovení usnesení musí být ve shodě s jeho obsahem, jak bylo vyhlášeno (§ 129 odst. 1 ve spojení s § 138 tr. ř.). Rozhodující je však znění výroku soudem vyhlášeného, které musí odpovídat znění, na němž se senát usnesl. V rozporu s ustanovením § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř. neobsahuje výrok napadeného usnesení přesné uvedení zákonných ustanovení, kterých bylo použito, neboť odkazuje pouze na ustanovení § 257 odst. 1 a § 172 odst. 2 tr. ř., avšak pomíjí, že tato zákonná ustanovení obsahují další alternativy vtělené do různých pododstavců označených jako písmena příslušného zákonného ustanovení. Konečně pak, což však nemá bezprostřední vliv na rozhodnutí o podaném dovolání, lze zmínit, že v části poučení o opravných prostředcích není v rozporu s ustanovením § 125 odst. 3 tr. ř. uvedeno poučení o možnosti podat dovolání, ani o možnosti obviněného požádat o projednání věci (§ 172 odst. 4 tr. ř.).
28. Zjištění o vadách, které zatěžují výrok napadeného usnesení (zejména pak s přihlédnutím k tomu, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno), vedou k závěru o naplněnosti dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho alternativě o neúplnosti výroku. Chybějící specifikaci příslušných alternativ ve výroku napadeného usnesení, podle kterých odvolací soud rozhodl, je třeba považovat za neúplnost výroku. Tuto neúplnost pak zakládá i fakt, že odvolací soud při vydání svého rozhodnutí (tj. při jeho vyhlášení v neveřejném zasedání) nekonkretizoval příslušným popisem skutek, pro který trestní stíhání obviněného zastavil. Doplnění tohoto popisu při vyhotovení usnesení nemůže tuto vadu napravit, neboť rozhodující je znění, na němž se senát usnesl a posléze vyhlásil.
IV./3. K procesnímu postupu odvolacího soudu
29. V rámci realizovaného přezkumu zaměřil dovolací soud pozornost i na řízení předcházející vydání napadeného rozhodnutí, byť v tomto směru dovolatelka žádné námitky nevznesla. Zjistil přitom, že Městský soud v Praze, který podle bodu 3. odůvodnění usnesení přezkoumal napadený rozsudek podle § 254 odst. 1 tr. ř., přistoupil k vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání obviněného, aniž uvážil existující procesní situaci, která nastala v důsledku toho, že v řízení před soudem prvního stupně byl využit institut konsensuálního řešení věci, konkrétně prohlášení viny.
30. Závěr o vině obviněného přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku totiž učinil soud prvního stupně na podkladě toho, že obviněný v hlavním líčení dne 22.08.2025 po řádném poučení podle § 314q odst. 3 tr. ř. prohlásil vinu a soud podle § 206c odst. 4 tr. ř. toto prohlášení viny přijal. Po vyhlášení rozsudku se přítomná státní zástupkyně vzdala práva podat proti němu odvolání. Obviněný ve smyslu § 206c odst. 7 tr. ř. a § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř. nemohl skutečnosti uvedené v prohlášení viny napadat opravným prostředkem. Výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně tak nabyl právní moci [§ 139 odst. 1 písm. a) a b), bb) tr. ř.], a to i přesto, že obviněný v zákonné lhůtě podal proti rozsudku odvolání.
31. S ohledem na tu skutečnost, že obviněný nebyl oprávněn svým řádným opravným prostředkem napadat výrok o vině (a je třeba zdůraznit, že ve svém odvolání nevznesl žádnou námitku, kterou by brojil proti procesnímu postupu, který byl završen přijetím jeho prohlášení viny soudem), nemělo z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu žádný význam to, že obviněný nevymezil, že své odvolání podává proti výroku o trestu, k čemuž jedině byl (odhlížeje od možnosti zpochybnit zákonnost přijetí prohlášení viny soudem, což však neučinil) oprávněn.
32. Povinností odvolacího soudu bylo uvážit existenci výše popsané procesní situace (následující po přijetí prohlášení viny obviněného soudem prvního stupně) a této přizpůsobit své rozhodování o podaném odvolání. Brojil-li obviněný ve své podstatě proti výroku o trestu (viz jeho odvolací námitka, že navýšení již uloženého trestu není účelné), měl odvolací soud posoudit tuto námitku a o této rozhodnout způsobem, který mu zákonná úprava umožňovala (tedy např. snížením výměry trestu apod.), pokud by v této části vyhodnotil odvolání obviněného důvodným.
33. Odvolací soud za dané procesní situace mohl změnit (pokud by to odůvodňovaly okolnosti případu) napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu, nemohl však rozhodnout způsobem, který navrhl odvolatel požadující zrušení napadeného rozhodnutí a vydání rozhodnutí o zastavení trestního stíhání ve smyslu § 251 (pozn. patrně míněn § 257) odst. 1 písm. c) tr. ř. pro důvod uvedený v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. To proto, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl ve výroku o vině tzv. částečné právní moci, neboť a) obviněný nebyl oprávněn výrok o vině napadnout a b) státní zástupkyně se práva odvolání výslovně vzdala.
34. Nutno zmínit, že k přezkoumání napadeného rozsudku ve výroku o vině (a jeho následnému zrušení i v této části) by odvolací soud nemohl přistoupit ani tehdy, pokud by hodlal využít § 254 odst. 2 tr. ř., neboť takový jeho procesní postup je podmíněn zjištěním, že odvolatel mohl proti jím explicitně nenapadenému výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje (zde výrok o vině) , podat odvolání (viz text: jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání ). Tuto podmínku však obviněný ve věci posuzované nesplňoval, neboť se na něj vztahovalo omezení jeho odvolacího práva upravené v § 246 odst. 1 písm. b) tr. ř., konkrétně dikce nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny.
35. Řešení, k němuž odvolací soud v posuzované věci přistoupil, tedy odporuje zákonné úpravě. Zmiňuje-li dikce § 257 odst. 1 tr. ř., že [o]dvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší , poté je nutno zdůraznit, že z povahy věci (dané tím, že jde o ustanovení týkající se řízení o odvolání, tj. řádném opravném prostředku) plyne, že odvolací soud zásadně může zrušit jen rozsudek nebo jeho část, která nenabyla právní moci. Výjimku z tohoto pravidla představuje realizace tzv. beneficia cohaesionis , tj. aplikac e § 261 tr. ř. Jinak platí, že výroky, které již právní moci nabyly (což v případě posuzovaném byl výrok o vině), je možné zrušit výlučně na podkladě mimořádného opravného prostředku.
36. Zrušil-li tedy odvolací soud ve věci posuzované napadený rozsudek soudu prvního stupně jako celek a nově rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, nerespektoval zákonnou úpravu řízení o odvolání. O zastavení trestního stíhání obviněného totiž mohl rozhodnout jen po předchozím zrušení odsuzujícího rozsudku. K takovému postupu však nebyl oprávněn. Pokud přesto ve věci posuzované – v níž výrok o vině obviněného přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku byl v době projednávání odvolání obviněného pravomocný – podle § 257 odst. 1 tr. ř. napadený odsuzující rozsudek zrušil a rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, jednal v rozporu se zákonnou úpravou. Jeho procesní postup je proto nezbytné označit za vadný a nezákonný.
V.
Závěrečné shrnutí a způsob rozhodnutí
37. Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud shledal (část IV./1. ) , že soud druhého stupně rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněného, ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. [ve spojení s ustanovením § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a § 223 odst. 2 tr. ř. ] . Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. byl tedy v posuzované věci naplněn nejen formálně, ale i materiálně.
38. Z důvodů výše vyložených (část IV./2. ) dovolací soud shledal u napadeného rozhodnutí též vadu zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jak plyne z již uvedeného, neúplným výrokem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je výrok rozhodnutí, z něhož nelze seznat, kterou alternativu obsaženou v označeném ustanovení (např. § 172 tr. ř. při zastavení trestního stíhání obviněného) orgán činný v trestním řízení aplikoval. Ve výroku usnesení odvolacího soudu nebyl uveden důvod, pro který uvedený soud k zastavení trestního stíhání obviněného přistoupil [§ 172 odst. 2 písm. a) tr. ř.], ani citace alternativy § 257 odst. 1 tr. ř. [písm. c)], podle níž o tomto zastavení trestního stíhání obviněného rozhodl.
39. Nadto (část IV./3. ) odvolací soud při svém rozhodování postupoval v rozporu se zákonnou úpravou obsaženou v Hlavě šestnácté trestního řádu, neboť zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který byl ohledně výroku o vině pravomocný.
40. Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.10.2025, sp. zn. krajsky/5_To_223_2025, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto usnesení a je povinen provést důkaz spisy o předchozích odsouzeních obviněného, jak je uvedeno v bodě 19. odůvodnění tohoto rozhodnutí. 41. V dalším řízení tak bude odvolací soud povinen znovu projednat odvolání podané obviněným proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22.08.2025, č. j. okresni/9_T_108_2025-81, přičemž bude mít na paměti, že výrok o vině z rozsudku soudu prvního stupně se již nachází v právní moci. Rovněž přihlédne k faktickým důsledkům vyplývajícím z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.11.2025, č. j. okresni/9_T_108_2025-99, které je třeba považovat za zrušené, jakožto rozhodnutí na napadené usnesení obsahově navazující . 42. Zbývá dodat, že Nejvyšší soud nemusel podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodovat o vazbě obviněného, neboť ačkoli ten se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, vykonává trest, který mu byl uložen v jiné trestní věci (věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. okresni/47_T_2_2024). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19.03.2026
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu